The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Fencl (* 1966)

• narozen 2. října 1966 v Praze Podolí

• rodiče vyučovali na Elektrotechnické fakultě ČVUT

• od mládí byl protirežimně naladěn

• na vysoké škole četl samizdat, účastnil se bytových seminářů a demonstrací

• stal se mluvčím Elektrotechnické fakulty ČVUT, účastnil se jednání v Disku

• v prosinci 1989 jel s humanitárním vlakem do Rumunska

• z politiky odešel, vystudoval FAMU a pracoval jako kameraman

• v roce 2022 žil v Praze

„Kdybych mu ten mikrofon vrátil, bylo by to ztracený,“ popisuje Dalibor Fencl jeden z klíčových okamžiků svého života, kdy na shromáždění v aule elektrotechnické fakulty vzal mikrofon z ruky samotnému děkanovi a už mu jej nevrátil. Opanoval tak diskusi a tento den, pondělí po páteční demonstraci 17. listopadu, jej vynesl do čela událostí, kdy se rozhodovalo o budoucnosti Československa. V turbulentní době sametové revoluce v roce 1989 se tak stal jedním z tzv. studentských vůdců. V podstatě náhodou, bez ambic, prostě cítil potřebu bojovat, protože z jeho pohledu šlo o nebytí. „Ten život pod komunistickým režimem byl nesnesitelný, byla to totální nesvoboda,“ říká dnes ve svých vzpomínkách.

Ze spořádané rodiny pomalu do šedé zóny

Dalibor Fencl se narodil v Praze Podolí, ale vyrůstal v Dejvicích, kde oba jeho rodiče, František a Miroslava Fenclovi, učili na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Pamětník měl starší sestru Lenku a mladšího bratra Zdenka. „Rodiče nebyli nějací hrdinové, vstoupili do KSČ, pak vystupovali nebo byli vyhazování z KSČ, na detaily jsem se raději neptal. Kdo se chtěl na škole udržet, asi musel přistoupit na tuhle hru,“ říká pamětník. Nikdy se nestal pionýrem, ale dle svých slov spíš proto, že byl zlobivý, a tak jej tam ani nechtěli, nebyl v tom nějaký politický vzdor. Zajímavé je, že někdy ve třetí třídě začal chodit do skautu. Tam poslouchali Kryla, za což byl vděčný, protože doma k takovým věcem přístup neměl. Chodili do Muchovy ulice do klubovny, na výpravy a v létě jezdili na tábory.

Po základní škole začal navštěvovat Gymnázium Arabská. „Tam byla strašidelná komunistická ředitelka, která si mě pamatovala od prvního dne, protože čekala na ty, co přišli pozdě, což jsem teda přišel,“ vybavuje si pamětník svá středoškolská léta. Dalibor Fencl na gymnáziu založil školní kapelu a divadlo, byl už v tu dobu protirežimně naladěn. Chodil na demonstrace, vzpomíná obzvláště na jednu související s výročím zavraždění Johna Lennona. Tehdy se začal střetávat s režimem, začal chápat, že bude režimu nepohodlný a bude nucen ke konfrontaci s mocí, pokud si bude chtít udržet své názory a vnitřní integritu. Paradoxně se stal členem SSM, nicméně k tomu prý došlo omylem, přihlásila ho tam aktivní spolužačka a zaplatila za něj i příspěvek. 

Na střední škole přešel z folkového Kryla k bigbítu. Silně ho například zasáhla píseň Dopis Magorovi, říká k tomu: „To byla jedna z těch iniciačních věcí. Na gymplu jsem ještě neměl takový přístup k alternativní kultuře tajných koncertů, chodili jsme jen na to, co komunisti povolili, třeba Na Chmelnici, na Jasnou Páku. Po článku v Tribuně se dost kapel zakázalo, tak se to utlumilo, aby se to po čase zase vrátilo.*“

Bylo jasné, že mě dřív nebo později zatknou

Na gymnáziu byl pamětník zařazen v programovací třídě, což bylo na svou dobu zaměření poměrně neobvyklé. V roce 1985 proto pokračoval na elektrotechnické fakultě opět se zaměřením na počítače. Ze začátku měl pocit, že ho studium na vysoké škole baví, ale postupně jej to přešlo, především kvůli nesouladu se spolužáky. „Já chlastal po nocích a oni po nocích hráli počítačové hry,“ shrnuje pamětník. Na vysoké škole nijak nepociťoval probíhající perestrojku či glasnost, naopak, vyhlídky své i svých kamarádů vnímal poměrně neutěšeně. „Všichni přemýšleli, co dělat s tím životem, jestli emigrovat nebo co jako. Tlak byl strašlivej, když člověk chtěl dělat cokoliv, co nebylo úplně v souladu s režimem, všechno bylo problém.“

Dalibor Fencl vzpomíná, jak si například chodili sednout ke Karlovu mostu, jen proto, aby potkali nějakého cizince. Zkoušeli konverzovat tehdy velmi chatrnou angličtinou, ale jak říká, potřebovali se nadechnout, vnímali to jako alespoň nějaké okno do světa. Jednou se jim podařilo seznámit se s nějakými dívkami ze Švédska a jeli za nimi do Berlína. „Tam jsme vylezli na tu věž, velkou otáčivou kouli, moc jsme nemluvili a jenom jsme koukali, kudy probíhá ta zeď. Kde začíná ten svět, kam nemůžeme,“ vybavuje si pamětník. Uvažoval někdy o emigaci? „Všichni o ní pořád přemýšleli,“ odpovídá bez zaváhání. „Měl jsem tušení, že se budu s režimem potýkat a dřív nebo později mě zatknou. Byl jsem s tím nějak vnitřně ztotožněn, že to bude moje životní dráha. Ale emigraci jsem z vícero důvodů zavrhl.“ 

Postupně se Dalibor Fencl dostal i k samizdatovému časopisu Vokno a lidem kolem něj, což nebylo nic lehkého a samozřejmého, když nepocházel z disidentské rodiny. K dalším zakázaným knihám se postupně dostával přes spolužáka z gymnázia, jehož rodiče podepsali Chartu. V ulici Templová se účastnil několika bytových seminářů. 

Ohlédnul jsem se a řekl si, tohle už nezapřou

Až přišel klíčový okamžik listopadových dějin – demonstrace na Albertově 17. listopadu 1989. „Byl tam jeden poměrně komický dějinný moment, ještě než to celé začalo. Ve studijním kroužku jsme měli kandidáta KSČ, demonstrace na Albertově byla povolená a tenhle tam na ni zval. Takže já a kandidát KSČ jsme zvali ostatní studenty na demonstraci,“ směje se dnes Dalibor Fencl. Demonstraci, která změnila běh dějin a odsunula komunistický režim z vládnoucí židle. 

Pamětník přiznává, že po těch letech si už detaily nepamatuje, vše má pokryté mlhou následujících hektických dní a týdnů. Ale jeden okamžik si nakonec přeci jen vybaví: „Pamatuji si ten pocit, když se sešlo dolů a šlo se kolem nábřeží Vltavy, kde se to u Výtoně zvedá, tam když jsem se najednou ohlédnul a uviděl jsem to nábřeží plné lidí. To jsem si řekl, že tohle tady ještě nebylo. Tohle ti komunisté už nezapřou. Teď už se fakt musí něco stát.“

Následující události demonstrace popisuje takto: „Na Národní se to pak zastavilo, nejdřív jsme seděli, policajti s plexištítama nás tlačili, abychom ustupovali, až později jsme se dozvěděli, že to bylo z druhé strany zavřené a nebylo kam couvat. Já jsem ale zároveň jenom dělal, že couvám, moc se mi je nechtělo poslouchat. Jim to došlo, tak se najednou ty štíty otevřely a vcuclo mě to. Přišla sprška ran, odvezli mě na Mírák. Později jsem zjistil, že jsem se tím paradoxně vyhnul nakládačce mnohem větší, kterou utržili ti, co byli nahnáni do té úzké uličky.“ 

Na koleji bylo bezpečněji než doma

Noc tedy strávil na policejní stanici na Náměstí Míru. Když ho ráno pustili, rovnou zamířil na koleje, protože bylo potřeba informovat další studenty. Na kolejích strávil celý víkend, kde lidem vysvětloval, co se stalo a že bude stávka. V pondělí ráno se ale na koleje začali vracet další mimopražští studenti, které bylo také potřeba informovat, a tak se diskuse přelily do nového týdne. 

V pondělí se pak sešli všichni v aule školy, přes tisíc lidí, a začaly různé proslovy. „Mě ale začalo štvát, co tam ten děkan a další řečníci povídali. Když děkan pronesl, že škola půjde do stávky, ale studenti se budou učit, tak to už mi přišlo absurdní, prodral jsem se k mikrofonu, a když děkan domluvil, tak jsem si ten mikrofon půjčil a už mu ho nevrátil. Věděl jsem, že když mu ho vrátím, dostane se to k těm svazákům a bude to ztracený,“ říká Dalibor Fencl. V aule později proběhlo hlasování a tím se stal mluvčím elektro fakulty, což jej opravňovalo k účasti na debatách v Disku, kde zasedal výbor stávkujících studentů. Později z pověření tohoto výboru obcházel jednotlivé obory fakulty, hovořil s jejich zástupci a přesvědčoval je, aby se postavili za Havla. Často to byly hovory, kde Havla musel představit, mnoho lidí ho vůbec neznalo, znali spíše např. Čestmíra Císaře nebo Alexandra Dubčeka. „Masa lidí, kteří nevěděli nic, byla obrovská, a ty jsem se snažil informovat,“ shrnuje svou tehdejší činnost pamětník. 

První týden spal ve škole a nechodil domů, proto to taky nazvali okupační stávkou. Ve škole se navíc, jak jich bylo víc pohromadě, cítil bezpečněji, bál se, aby ho doma nevyhmátli policajti. „Strach jsme ze začátku měli, věděli jsme, že je někde za Prahou nachystaný pohotovostní pluk. Ale nebylo nad čím uvažovat, bylo to buď vyhrajeme my nebo oni a půjdeme sedět, nebylo nic mezi,“ konstatuje Dalibor Fencl. Jednotlivé dny a demonstrace mu splývají, spal dvě hodiny denně, v hlavě to jen hučelo, mozek jel na dluh.

Tisknout letáky a vyjíždět mimo Prahu

Časem se vedení fakulty pomalu stahovalo, tím víc, čím víc stávkující získávali navrch. Jedním z klíčových okamžiků bylo, když si na vedení fakulty vybojovali klíče od xeroxu. Možnost tisknout letáčky byla samozřejmě strategická záležitost, xerox byl pečlivě hlídaný, zamčený, byl tehdy snad jediný kus, možná maximálně dva, na celou fakultu. 

Jak vypadala koordinace v Disku? „Tam se nejdříve probíraly věci základního fungování a organizace, ty úplně běžné praktické činnosti. Bylo například důležité vyjíždět za Prahu, na venkov, do fabrik, a přesvědčovat lidi, kteří o situaci v Praze moc nevěděli, protože televize tehdy mnoho informací ještě nepouštěla. Vozili jsme mezi lidi letáky, které jsme tiskli na fakultách. Později se k tomu přidaly debaty o volbě Václava Havla,“ říká pamětník. 

Euforie tehdejší doby byla ohromná. „Lidé nám třeba také nosili peníze, měli jsme krabice peněz, kdo něco potřeboval, sáhl pro ty peníze a šel to zaplatit. Jednou jsme takto jeli do Vídně nakoupit hlavy do tiskáren. V telefonním seznamu jsme si našli Ivana Medka, protože jsme ho znali jako hlasatele z Hlasu Ameriky. Přivítali nás nadšeně, byli se svou ženou velmi milí. Medek se velmi vyptával, setkání už bylo celkově optimistické, už jsme věděli, že je vyhráno,“ vzpomíná Dalibor Fencl na setkání s českou novinářskou legendou.

Rumunský vlak pomoci

V prosinci se nachomýtl ještě k jedné události. Přesně na Štědrý den, 24. prosince, odjel vlakem humanitární pomoci do Rumunska. „O Rumunsku se šířily zvěsti o statisících mrtvých. Dělaly se proto sbírky léků a spacáků, sbíralo se to na fildě a na elektru,“ říká pamětník. Odvážel tehdy nějakou část sbírky do toho sběrného vlaku a pak už prý tak nějak vyplynulo, že s ním jel až do samotného Rumunska. V Brně a Bratislavě se přidali další lidé s dalšími sbírkami. „Nevím, nakolik to pak opravdu pomohlo, ale morálně to tý zemi pomohlo hodně. Rumuni nám byli strašně vděční. Dali jsme najevo, za kým stojíme, a to bylo pro Rumuny ohromně cenný. Kromě naší pomoci tam bylo snad už jen něco z Francie a jinak nic. Byla to turbulentní doba - Ceausesca zastřelili, když jsme zrovna stáli na maďarských hranicích.“

Když přijeli do Bukurešti, tak je vyzvedlo auto půjčené českým velvyslancem a vzalo je na velvyslanectví. Zastavovali je na každé křižovatce. Pamětník si dodnes vybavuje okamžiky nejistoty až strachu: „Byl to samý checkpoint, samopaly měly v ruce doslova děti! Měl jsem proto velký strach, máte pocit, že s dospělým se člověk dohodne, ale s dítětem je to dost nejistota.“ Prázdným městem jeli dvě hodiny. „Na ambasádě se velvyslanec zlomil v pase, protože přijeli ti stávkující studenti, kteří převzali moc. Tak pro nás udělal první poslední. Večer nás vzal do sklepa, kde jsme se setkali s novinářem Štětinou, který tam natáčel mrtvé demonstranty. Tam jsme se opili, potřebovali jsme to všechno dostat ze sebe.“ Rumuni jim ukazovali rozstřílené domy, vysklená okna, po zemi se všude válely vystřílené patrony. Po několika dnech se i v Rumunsku situace trošku uklidnila, a tak se vydali domů. 

Od revoluce k filmu

Po návratu Dalibor Fencl chvilku věřil, že se studentský výbor transformuje do nějaké organizace mluvící za všechny studenty. „Strávil jsem tím strašně moc času, ale časem každý šel po vlastní ose. Žádná centrální organizace studentstva se neustavila,“ popisuje pamětník poslední okamžiky, než oficiálně opustil svět politiky.

Dalibor Fencl začal místo toho cestovat po Evropě, točil filmy, dostal se na FAMU. Natáčel např. dokument Krajina osudu s Václavem Havlem a Ivanem Vyskočilem. O politiku se přestal zajímat a vstupovat do ní.

Oženil se ve svých padesáti letech, v roce 2001, jeho žena se jmenuje Anna Fenclová, původně Přikrylová, mají dvě dcery Mariannu a Margaretu. Nyní (2022) se Dalibor Fencl věnuje natáčení dokumentů převážně pro Českou televizi, má za sebou ovšem i nezávislý dokument s názvem Fishead - ryba smrdí od hlavy. 

 

--

*23. 3. 1983 vydal časopis Tribuna článek Jana Krýzla „Nová vlna se starým obsahem“. V důsledku článku byla zakázána činnost mnoha kapel hrajících rockovou hudbu.