Ilona Ferková

„S armádou dorazili až do Prahy. Když se vojáci rozcházeli po té válce do svých domovů, oni zůstali v Praze. Viděli, že je tam dostatek práce, a šli se zeptat do jedné stavební firmy. Zůstali tam, pracovali na stavbách a žili v nějakém skladu a tam za nimi přijela teta Irena. Tomášova žena a sestra mého otce. Když vozili různě materiál na stavby, tak se doslechli, že v Rokycanech je fabrika Nábojka a že tam potřebují hodně lidí a jsou k dispozici i byty. Tak se chlapi sebrali, teta zůstala v Praze, a jeli do Rokycan. Přijali je a s vedoucím se domluvili, jestli za nimi může přijít i rodina ze Slovenska. Vedoucí souhlasil a fabrika poskytla ubytování. A víš, jak to je, když už jede jedna rodina, tak se pak postupně přidávají další. Postupně přijelo asi tak pět šest rodů. Giňovci, Mikovci, Horvátovci a další. Hodně Romů bydlelo v tom lágru. Později, když se chlapi začli ženit, tak se stěhovali do vagonky. To byly malé bytečky z vagonů anebo do cihelny, tak taky bydleli Romové. Takže potom žili na takovém místě, z jedné strany vagonka a z druhé cihelna. Bydleli tam do roku 1962–1963, do té doby, než tu kolonii zbourali. Na tom místě později postavili školu Jižní předměstí.“

„Myslím, že maminka pocházela z chudší rodiny než tatínek. Byla z pěti sester a její tatínek byl muzikant. Babička byla taková šikovná ženská, dovedla se postarat. Chodila žebrat, vypomáhala ve vesnici, jak se dalo. Říkala, že si ji hodně Slovenky volaly na žehlení. Moje babička byla moc hezká, byla světlá a všichni ji ve vesnici znali. Jmenovala se Maria, ale každý jí říkal Maričko. Když ženské ve vesnici praly, tak si ji volaly na pomoc, a za to dostávala tvaroh, brambory. Takže trochu toho jídla nosila domů.“