Miloslav Fiala

„Přivezl autem takovou krabici, třeba od banánů nebo něčeho takového. A ta byla napěchována těmi samizdaty. Rohanský ostrov byl poset pracovišti Metrostavu, tak jsme vždycky zajeli někam, kde byl kout u Vltavy a kde se vykládal písek z lodí pro centrální betonárku. Tam nás nikdo neviděl, tam jsem to převzal. Vzal jsem to do svého auta u autodílny a v pátek odpoledne jsem to rozvezl. A tak to fungovalo několik let. Naprosto bez vady. Někdy toho Áda přivlekl moc a bylo to těžké. Jednou právě byla velká zásilka a já jsem [s ní] šel z jednoho konce Rohanského ostrova ke svému pracovišti. A potkal jsem předsedu stranické organizace, soudruha Mrázka. To byl takový mohutný člověk, který tam měl vliv na ÚV KSČ. On se tím taky netajil. Ale byl takový zvláštní. Já jsem v něm viděl. Říkal jsem: ‚Chlape, i když seš obr soudruh, tak něco dobrýho v tobě je.‘ A zrovna jeho jsem potkal. Vleču tu krabici takhle. V pátek odpoledne, už to bylo po práci, když už ty prostory byly takové vyklizené. On říká takovým dozorčím hlasem: ‚Fialo, co to vlečeš?‘ Já říkám: ‚Pane Mrázek, to jsou náhradní díly. Je jich nedostatek, tak to sháníme, kde se dá, a já jsem teď nějaký získal.‘ A on říká: ‚Fialo, dobrej! Po práci, a ty to ještě takhle sháníš!‘ Tak jsem asi za dva měsíce byl vyhlášen nejlepším pracovníkem.“

„Za čtvrt roku přišlo další předvolání. Na správu StB na Ulrichově náměstí, tenkrát Gottwaldově v Hradci Králové. A zase tam byli ti dva, moji osobní osudoví estébáci a říkali: ‚Pane Fialo, konfrontace. Jedeme.‘ Naložili mne do auta a odvezli mne do lesa, asi tak 15 až 20 kilometrů směrem k Orlickým horám přes Třebechovice, dál nahoru. Tam říkali: ‚Vystoupit!‘ A protože jsem věděl, že se lidi nevrátili nebo se vrátili ztlučení, tak jsem byl na všechno připravený, ale klidný. Oni si mne vzali mezi sebe a říkali: ‚Jdeme se projít!‘ Tak jsme se tam procházeli a oni do mne hučeli: ‚Podívejte se, máte před sebou budoucnost, mějte rozum, my vám dáváme možnost, abyste se uplatnil. Ovšem v mezích socialistické zákonnosti. A když nás budete respektovat a když vás o něco požádáme, tak abyste nám vyhověl. Mějte rozum!‘ Já jsem říkal: ‚V žádném případě se mnou nepočítejte. Jedině vy dva, kdybyste chtěli duchovně poradit, jsem vám k dispozici, ale nic víc!‘“

„Vyslýchal mě jeden takový... Já jsem mu v duchu říkal: ‚Ty troubo, ty jestli jsi vychodil základní školu, tak to bylo všechno.‘ Protože byl opravdu přihlouplý. A jak byl zfanatizovaný, tak mi pořád dokazoval: ‚Jak se na tebe podívám, tak hned vidím, že jsi zločineckej typ.‘ Já jsem se jen usmíval a byl jsem klidný. On navíc měl takovou – ať mi to odpustí, jestli ještě žije – šišatou hlavu a byl takový přizrzlý v obličeji, ve tváři i ve vlasech. Pak viděl, že nic nepořídí. Měl tam připravené nějaké otázky o ilegalitě a o tom tajném scházení. Zakázaná činnost a takové nějaké jejich řeči. Pak mě odvedli na celu. Tam nás bylo na cele osmadvacet. Taková velká cela v Bartolomějské na čtyřce. Pro mě už tam ani neměli slamník. Ty slamníky se na den stavěly ke zdi a na noc se rozložily. Byla to velká cela v prvním patře. A tak jsem ležel na lavici u takového oplechovaného záchodu. Byl jsem mladý – bylo mi jednadvacet roků – tak jsem říkal: ‚Tady to vydržím.‘“

„Začala nová éra, éra čistek. U nás v naší části Kutné Hory byli angažováni komunisté, komunistická strana byla velice útočná. Bylo typické, že se členy strany a takovými vůdčími lidmi stali bývalí nezaměstnaní z první republiky. Pamatuji se, že tam, na té návsi před naším domem naproti byl koloniál. V tom židovském domě, tam se scházeli – pět šest sedm lidí a poučovali. Jeden, také nezaměstnaný, takový pán středních let, mluvil o tom komunistickém uchopení moci, že je potřeba, aby proletariát, zcela podle Marxe a Lenina zvítězil. Byla to taková odpudivá skupina lidí.“

„Když jsem se vrátil z toho druhého pobytu v Rakousku a byl jsem v Litoměřicích, tak jsem zase dostal předvolání na litoměřické StB. Tam mě zase zpovídali jednak kvůli návštěvám v zahraničí a potom o mé činnosti. I když jsem nebyl vyslýchán mezi rokem 58 až 70, tak tam měli řadu poznatků. Tak to se mnou probírali. Chtěli mě získat ke spolupráci a mezi námi bohužel byli někteří hoši, kteří za namazaný krajíc leccos u estébáků řekli na ty ostatní. To se jim tedy nepodařilo. A [cestou] na ten výslech jsem si říkal: ‚Co se mi může stát? Kdyžtak dostuduju tajně a nějaký biskup mě určitě tajně pomázne.‘“