The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Fialka (* 1951)

• narodil se 3. června 1951

• otec Přemysl po roce 1948 vězněn v lágru při uranových dolech na Jáchymovsku

• vyučil se v oboru jemný mechanik

• vystřídal několik profesí, nakonec skončil v nemocničních kotelnách jako technik a později topič

• v osmdesátých letech začal natáčet videomateriál pro disidenty

• oženil se s disidentkou Markétou Němečkovou

• v roce 1986 podepsal Chartu 77

• stál u zrodu Originálního videojournalu

• natáčel průvod 17. listopadu i formování OF v Činoherním klubu

• v 90. letech žil v Polsku se svou ženou, která pracovala jako velvyslankyně

• fotil pro Lidové noviny a pracoval pro Ústav pro studium totalitních režimů

• v roce 2022 žil v Praze

Padesátá léta v Československu. Doba temna ověnčená politickými procesy, znárodňováním a hromadným zatýkáním nepřátelů režimu. Do takové doby, téměř rok po vraždě právničky, političky a odpůrkyně komunismu Milady Horákové, se v červnu roku 1951 narodil Přemysl Fialka. Budoucí účastník třetího odboje, fotograf a kameraman slavného Originálního videojournalu a syn jáchymovského vězně od malička vyrůstal v Praze.

„Byl jsem bez otce, takže docela pohoda, matka byla hodná,“ komentuje stručně Přemysl Fialka své dětství, které z většiny prožil na pražské Hanspaulce. Jeho otec Přemysl Fialka a matka Miroslava se rozvedli, když bylo malému Přemyslovi pár měsíců. Zatímco otec odešel do Bratislavy, matka zůstala v hlavním městě s novorozeným pamětníkem a jeho starší sestrou Ivanou. V té době už Přemysl Fialka starší působil v odboji. „Přimotal se k nim jako student práv. Měli ven hlásit, co se děje na školách. Jaké jsou nálady a takové věci,“ popisuje pamětník činnost svého otce. Po přestěhování do Bratislavy se jeho protikomunistické působení zmírnilo, ale později stejně přišel vyhazov z vysoké školy a vězení. „Byl tam asi 16 měsíců,“ vybavuje si pamětník události, které zná spíše z mezigeneračního vyprávění.

Přemysl Fialka starší skončil v uranových dolech na Jáchymovsku. Po vězení jako politicky nespolehlivý nastoupil k pomocným technickým praporům (PTP), takzvaným Černým baronům. Vysokou školu  dokončil až v roce 1968. „Měl to strašně jednoduchý, protože tam učili jeho tehdejší spolužáci,“ vysvětluje. „Takže on to prolezl úplně hladce,“ komentuje. Navzdory politickému škraloupu z padesátých let se mu v pozdějších letech podařilo vypracovat až na pozici náměstka v ČKD. „Já jsem ho vždycky podezříval, že jim něco podepsal. Ale když jsem měl po revoluci známé na ministerstvu, tak mi pokoutně zjistili, že byl úplně čistý. Ani v kriminále neměl žádný prohřešek proti mravům,“ přiznává pamětník.

Všechno bylo o lži

O svých zkušenostech z pobytu ve vězení Přemysl Fialka starší se svými dětmi sice nikdy moc nemluvil, jeho syn už ale odmala vnímal společenské nuance ve vidění tehdejší doby. „Od té doby, co jsem bral rozum, jsem byl takový antikomunista,“ vysvětluje pamětník. Rozum dle svých slov bral už kolem desátého roku života. A tak sice poslušně chodil do pionýra, zároveň ale s kamarády poslouchal Radio Luxembourg a nosil šusťák.  Některé kamarády dodnes označuje za svůj tehdejší vzor a možná také částečně zdroj informací o tom, že ne všechno je tak, jak se to mladým studentům snažili namluvit učitelé nebo masová média. „Všechno bylo o lži. Všichni lhali, aby neměli problémy. A to mi vadilo,“ vysvětluje svůj tehdejší postoj k režimu. A i když otec studoval práva a matka byla zubní laborantka, pamětníka to táhlo spíše k umění.

První Flexaretu na focení dostal od svého kmotra, když mu bylo asi patnáct let. „Od té doby jsem tak nějak fotil. Ty první pokusy byly hrozné. Nejdřív jsem fotil svou sestru, na které jsem se učil. Potom jsem kolem osmašedesátého roku fotil písničkáře na Karlově mostě,“ vzpomíná na své začátky, kdy zachycoval Vlastu Třešňáka a Jaroslava Hutku. Na fotografii ho přitahovala hlavně pomíjivost. „To, že chytíte nějaký moment, který už se vlastně nikdy neopakuje,“ snaží se pamětník vysvětlit svou fascinaci uměleckým oborem. K formování osobnosti mladého fotografa přispěl i fakt, že na prahu dospělosti v Československu nastalo pražské jaro. „To pro mě byla bomba. Všichni jsme tam byli, všichni jsme milovali Dubčeka a Svobodu. Hodně u mě ale ztratili, když podepsali moskevský protokol,“ vzpomíná Přemysl Fialka na studenou sprchu, která Čechoslováky potkala s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. „Ve tři hodiny ráno nás probudil soused, že jsou tady Rusáci,“ vzpomíná na jednadvacátý srpen 1968. „A my jsme šli spát, mysleli jsme si, že se asi zbláznil nebo co. Potom jsem vylezl, a když jsem byl u baráku, tak jsem slyšel rachot. Po Evropský, tenkrát Leninově, jezdili tanky.“ Přemysl Fialka už tehdy kromě docházení na učiliště chodil i pracovat. Jejich mistr je ten den ale nechal jít. „Abychom šli do té vřavy s plakáty. Ale nefotil jsem, já jsem se bál. Bylo to o držku, stříleli jako blbci,“ vypráví. „Člověk vkládal naději do toho, že konečně budeme žít nějak svobodně, a bratři nám to s bratrskou pomocí trošku rozvrátili. Politiku jsem od té doby sledoval hodně,“ uzavírá. 

I na přítomnost cizích vojáků si ale většina obyvatel časem zvykla a život šel dál. Přemysl Fialka se vyučil v oboru jemný mechanik a později složil i maturitu. Vysokou školu zkoušel studovat dvakrát. Jeho kroky vedly nejprve na zemědělku a pak na ČVUT. Oba pokusy ale skončily vždy po půl roce. „Strašně mi vadilo, že tam byly povinné dějiny dělnického hnutí a potom nějaké ty marx-leninské blbosti, takže mi to nějak nešlo,“ vysvětluje. A na FAMU si pamětník netroufl. „Byly tam povinné práce, já na to neměl vybavení, takže jsem to vzdal. Navíc tenkrát brali čtyři lidi, dva z toho museli být Slováci, takový talent jsem zas nebyl. Někdo se tam určitě dostal i z protekce. Byla minimální šance se tam dostat,“ shrnuje. Protekce mu ale pomohla alespoň při vojenské službě. Díky matčinu známému strávil u bojového útvaru v Tachově pouhých pět měsíců místo obvyklých dvou let, zbytek si odpracoval v ČKD. Na počátku sedmdesátých let se dostal do normálního pracovního procesu.

Osmačtyřicítku jsem měl jen jednu

Jeho první zaměstnání bylo na Poštovním úřadě 120. Vydržel tam asi deset měsíců. „Dělal jsem tam manipulanta, pošta se dávala do pytlů, vozilo se to na rampu a tam to nakládali do auta a rozváželi,“ popisuje stručně svou povinnost. Práce mladého brigádníka se nijak nelišila od práce na jiných pobočkách, budova na Senovážném náměstí ale proslula zejména kvůli tomu, že přes ni procházely veškeré poštovní zásilky mezi Československem a zahraničím. A příslušníci StB všechny tyto zásilky denně nelegálně otevírali. Podle Vojenského historického ústavu na konci sedmdesátých let prošlo rukama kontrolorů denně až 3600 zásilek. Prohlížení cizích dopisů na pobočce fungovalo od roku 1950 až do sametové revoluce. Krytí úřadu 120 pomáhalo v roce 1979 udržovat šest tajných spolupracovníků v kategorii agent a osm důvěrníků StB. Přes první pracovní příležitosti ale vedly Fialkovy kroky k disentu. Po práci na poště přišla roční příležitost v Československé televizi. Později začal dělat technika v kotelnách.

Díky krátké šanci v televizi se ale seznámil s lidmi, se kterými později tvořil slavný Originální videojournal. „Dělal jsem asistenta kamery a ve vzdělávací redakci. Takže jsem měl trochu přístup i k tomu materiálu. A vždycky mi něco zbylo, tak jsem to zašil a schoval. Pak mě oslovil Aleš Havlíček, jestli bych s nimi netočil. Tak jsme točili Bendu, Havla a další,“ vypráví pamětník, jak se dostal k činnosti, která ve výsledku formovala celá jeho osmdesátá léta. S Alešem Havlíčkem točil v době, kdy pracoval pod Motolem jako technik, první záběry začaly vznikat okolo roku 1983. Přemysl Fialka se tehdy seznámil třeba s Danou Němcovou. To ještě netušil, že se brzy stane jeho tchyní. Natáčení pro něj ale bylo vždy jakýmsi „vedlejšákem“, hlavním zdrojem obživy pro něj byla práce technika pod hlavičkou Motola. A jelikož měl na starost deset kotelen, postupně zaměstnal několik svých přátel z disidentských kruhů. V kotelnách tak pracoval třeba někdejší mluvčí Charty 77 Jan Kozlík, pamětníkova budoucí žena a budoucí velvyslankyně v Polsku Markéta Němcová, její bratr David Němec nebo spisovatel Jiří Kostúr. „Nakonec nás tam bylo asi sedm chartistů,“ shrnuje pamětník.

Zatímco na dělnických profesích se člověk v socialistických letech zvládl „uklidit“, natáčení disidentů ho dostávalo do hledáčku StB. Pamětníkovo první zadržení začalo takzvanou „sledovačkou“. „Vodil jsem je po Praze, dokonce jsem se jim snažil utéct po vzoru francouzské spojky z metra, takže jsem prohnal nějaký dva tlouštíky, kteří za mnou klusali ze Staroměstské,“ vzpomíná se smíchem. Setřást se mu je ale nepovedlo a skončil v Bartolomějské ulici na šestihodinovém výslechu. O nechvalně známé vyšetřovně mluví Přemysl Fialka důvěrně jako o “Barťáku”. O jeho sledování jsou dodnes záznamy v Archivu bezpečnostních složek.* „Zkušenější kluci mě nepoučili, že můžu odmítnout vypovídat. Takže jsem si myslel, že musím šikovně lhát, ale to je hrozně těžké. Vždycky, když jsem byl v úzkých, tak jsem musel jít na záchod,“ vybavuje si náročný výslech, který vedl ke dvoudennímu pobytu v cele předběžného zadržení. Po osmačtyřiceti hodinách ho ale museli pustit. A i když ho výslechů čekala ještě celá řada, dvoudenní zadržení v cele bylo jeho první a poslední. Natáčení a přátelství s „nepřáteli režimu“ mu ale u StB vysloužilo krycí jméno Popelka. StB si ho vedla v kategorii prověřované osoby.** „Oni nebyli moc nápadití,“ komentuje Přemysl Fialka s tím, že po revoluci měl možnost nahlédnout do svých materiálů. Ty začaly vznikat až v průběhu osmdesátých let. Dřív podle svých slov “nebyl profláknutý“. Kvůli tomu ani nepodepsal Chartu 77 hned po jejím vzniku. Ke zdrženlivosti ho přemlouvaly i Olga Havlová s Petruškou Šustrovou. „Říkaly mi, že když ještě nejsem profláknutý, ať to nepodepisuji. Že můžu být spíš platný, když o mně nevědí. Jenže pak mě sebrali a oženil jsem se s disidentkou, tak už jsem byl mimo,“ shrnuje. Chartu nakonec podepsal v roce 1986.

Po informacích byl hlad

V té době také zažil iniciační schůzku ke vzniku Originálního videojournalu. „Bylo nás asi dvacet, všechny nevyjmenuji, ale ideový dozor nad tím měla Olga Havlová. Jediný profesionál byl Pavel Kačírek, dělal v krátkém filmu. Vzal na sebe stříhání, měl někde nějakou střižnu,“ vybavuje si začátky nezávislého samizdatového videoperiodika, které v Československu vycházelo v předrevolučních letech 1987–1989. „Točilo se, co právě bylo. Třeba běh třídou Politických vězňů. To pořádala Společnost pro veselejší současnost. A všechny takový nezávislý záležitosti,“ shrnuje s tím, že o obsah a následnou distribuci se v podstatě nestaral. Jeho hlavní funkce byla kameraman. „Ani jsem o těch věcech ani nechtěl vědět, protože jsem byl jen vykonavatel. Většinou jsem chtěl dělat spíš politiku než kulturu. Ale dělal to ten, kdo měl čas. Jednou jsem jel se svou ženou, tchyní a Sašou Vondrou do Bratislavy na pohřeb Dominika Tatarky,“ vybavuje si pamětník, jak v květnu roku 1989 točil pohřeb spisovatele a prvního Slováka, který podepsal Chartu 77. O natočené záznamy byl velký zájem v Československu i za hranicemi. „Po těchto informacích byl velký hlad, suplovali jsme nezávislou televizi. Myslím, že to smysl mělo, protože lidi aspoň viděli Havla, kterého neznali,“ popisuje účel sbíraného materiálu. Vzpomíná také na to, jak měl každý kameraman svůj styl natáčení „Andrej Krob natáčel vždy zcela otevřeně, bez nějakého skrývání se. Lidi ho považovali za StBáka. Michal Hýbek zase točil z igelitky,“ přibližuje. Ne vždycky ale šlo na akci natáčet. Přemysl Fialka si takhle vybavuje jednu z demonstrací na Staroměstském náměstí. „Bylo to v den lidských práv, 10. prosince 1987. Tam jsme se ani neodvážili kameru vytáhnout, protože všechny ulice byly zablokované StBáky. A ještě tam měli nějaké pozorování z protějšího baráku. Já tam udělal dvě fotky. Bylo to hrozně přehledné, měli by nás za chvilku. Nechtěli jsme přijít o kameru, tak jsme nic nenatočili,“ vysvětluje.

Kameru ale vytáhl 17. listopadu 1989. S demonstranty trávil čas už od odpoledne, natočil projevy na Albertově a přesunul se i na Vyšehrad. Přitom na akci původně vůbec nechtěl jít, protože ji organizovali svazáci. Když ale spolu s průvodem studentů došel na Národní třídu, vybily se mu baterky. „Obě klekly a už jsem tam nic natočit nemohl. Našel jsem kino, kde v sále probíhaly taneční. Tak jsem tam píchnul nabíječku do sítě, chvilku jsem nabíjel, ale přišel taneční mistr a vykázal mě,“ vzpomíná, jak z nazdobeného sálu vyběhl zpět do reality socialismu. „Byl to krásný filmový střih, jak nahoře mlátí lidi a dole tancují jive. Když jsem vylezl ven, tak jsem natočil asi dva záběry a zas to kleklo. Takže ty důležitý věci vůbec nemám. Měl jsem smůlu,“ vypráví.

Záběry z masakru na Národní třídě, které jsou dodnes dostupné, tak nepocházejí od Přemysla Fialky. I když krutý zásah ozbrojených složek nezaznamenal, StB ho stejně zadržela. Stačilo u sebe mít kameru. Svůj poslední výslech v Bartolomějské ulici tak datuje na 17. listopad 1989. Na výslech čekal dvě hodiny, ten pak ale proběhl celkem rychle. „Chovali se velmi korektně. Vrátili mi kameru i s kazetou a moje dokumenty. A šel jsem. Tak jsem si říkal, že je to divné, že mě ještě za rohem zmlátí. Nic se nestalo, dojel jsem domů. Moji ženu odvezli na nějakou jinou vyšetřovnu, přišla domů asi ve tři hodiny ráno. Ta to měla horší,“ vzpomíná, jak se z posledního výslechu vrátila Markéta Fialková. Po masakru na Národní třídě události nabraly rychlý spád.

Přemysl Fialka chodil asistovat Michalu Hýbkovi, který během stávek divadel natáčel v Činoherním klubu tvorbu Občanského fóra. „Já už jsem byl pak tak unavený, že jsem ani nešel na Letnou, na tu velkou demonstraci. Díval jsem se doma na televizi,“ přibližuje hektičnost revolučních týdnů. V prosinci se mu ještě podařilo natočit sjezd spisovatelů na zámku v Dobříši, ale služby videojournalu brzy přestaly být potřeba. „Televize se začala chovat jinak. Začali tam mluvit pravdu a ukazovat věci. Pak jsme s tou naší technikou byli spíš legrační,“ vysvětluje, jak samizdatové periodikum postupně zaniklo. Svůj archiv ale autoři prodali České televizi, dodnes je proto možné záběry Přemysla Fialky v dokumentech ČT spatřit.

Krátce po revoluci, v květnu 1990, odjeli manželé Fialkovi do Polska. Markéta Fialková se stala velvyslankyní a z Přemysla Fialky se místo topiče a kameramana stal „pouhý“ manžel velvyslankyně. „Nebyla to role, která mi seděla. Občas mi taky chodily pozvánky na vánoční bazar a s oslovením Dear madam,“ vzpomíná na roky strávené v Polsku. „Seděl jsem doma a čekal, až moje žena zavolá, že jdeme odpoledne na recepci nebo večer k někomu na večeři. Tak jsem navlékl kvádro a kravatu a vyrazili jsme. Na rezidenci ve sklepě jsem si udělal fotokomoru, dělal jsem tam fotky a jinak jsem byl k dispozici,“ popisuje svou pracovní náplň. Po návratu z Polska se nakrátko vrátil jako technik do nemocnic, ale brzy začal fotit pro Lidové noviny. Později fungoval na volné noze a od roku 2008 pracoval pro Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2022 žil Přemysl Fialka v Praze.

 

 

 

* Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty dostupné v dodatečných materiálech.
** Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.