Ludmila Fialová

„V devětaosmdesátém jsme byli v Rusku, tedy ve Střední Asii, kde jsme navštívili více republik. Do Československa jsme se vrátili dvanáct dní před revolucí. V Rusku jsme slyšeli v rozhlase a četli v novinách o tom, co se děje v Praze. Nebylo nám jasné, co to znamená. Že se v Čechách bouří studenti, že chtějí nastolit kapitalismus... To víte, ruská propaganda byla jistě jiná, tak jsme nevěděli, oč jde. Vrátili jsme se dvanáct dní před revolucí a viděli jsme v televizi, co se děje. Říkali jsme si, jestli se zopakuje to, co v osmašedesátém...“

„Šli jsme do všeho s nadšením, protože jsme zažili krutou válku a čekali jsme, že bude líp. Slibovali nám a my jsme prostě šli jak berani, protože jsme tomu věřili. Ono se to pak samozřejmě zvrtlo. Ale mnoho věcí běžní lidé nevěděli, protože oni dokázali ledacos utajit. Tohleto všechno mně došlo až teď, v 89., 90., 91. Taky jsem byla členkou partaje. Vstoupila jsem někdy v osmdesátých letech, protože jsem dělala vedoucí v Textilaně a bylo to žádoucí. Ale takové věci, třeba o Miladě Horákové, jsem se dozvěděla až pozdě. Člověku lezly oči z důlků, co se dělo. Já myslím, že takových – musím říct – blbců jako já bylo více. Co brigád jsme tady na Rotavě, i s mým manželem, udělali. To jsme nemysleli, že to děláme pro sebe, ale pro všechny. Z přesvědčení. Byla jsem členkou, neměla bych pomlouvat, ale lituju toho. Jenomže tehdy bylo žádoucí, abych byla v partaji, když jsem vedoucí Textilany, tady ve vyšívárně bylo padesát žen.“