The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník, v.v., MUDr. Milan Fičura CSc. (* 1928  †︎ 2022)

• narozen 30. října 1928 v Trnavě Pavlu a Terezii Fičurovým, prvorozený byl o rok starší Pavel

• v roce 1938 začal studovat na gymnáziu v Trnavě

• v roce 1939 pamětníkovy české učitele na gymnáziu nahradili slovenští kněží

• v roce 1947 se přihlásil ke studiu na lékařské fakultě v Bratislavě

• v roce 1948 se stal funkcionářem komunistické strany a vstoupil do armády

• v roce 1953 dokončil lékařskou fakultu a oženil se s Hanou Zitovou

• v roce 1954 se jim narodila dcera Dagmar

• v roce 1955 se jim narodil syn Pavel

• v roce 1968 vystoupil z komunistické strany

• v roce 1970 byl propuštěn z armády a začal se věnovat praktické medicíně

• v roce 1971 získal první atestaci

• v roce 1972 se stal praktickým lékařem

• v roce 2012 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v domově pro seniory v Jablonci nad Nisou

• zemřel 24. října roku 2022

Jako dvacetiletý medik vstoupil Milan Fičura do Komunistické strany Československa (KSČ). Psal se rok 1948. „Sednul jsem na pěkné řečičky. Jak každý dostane, co bude potřebovat. Nikdo nebude vykořisťovaný. Říkal jsem si, že budu ten, kdo pomůže, aby na světě bylo lépe,“ vysvětluje omluvně pamětník.

Když o tom řekl svému otci, francouzskému legionáři, myslel si, že ho zabije. Několik měsíců se synem nepromluvil. Milan Fičura svůj omyl pochopil o deset let později, když už měl rodinu. Bál se, že kdyby z KSČ vystoupil, děti nevystudují. Stranickou knížku tedy vrátil až po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Pád komunismu v roce 1989 uvítal, ale účast na shromážděních lidí volajících po svobodě si moc neužíval: “Máš právo zvonit klíči a tleskat, když jsi byl člověk, který pomáhal komunismu? Nemáš právo mít radost, že to prasklo,“ přemítá pamětník.

Otec se ocitl na černé listině, byl bez práce

Milanu Fičurovi byl rok, když začala v roce 1929 celosvětová hospodářská krize. Rodiče Pavel a Terezie Fičurovi měli rozestavěný dům a dvě malé děti, dvouletého Pavla a mladšího Milana. Otec pracoval jako vedoucí strojní zámečník v továrně Coburg. Tehdy se postavil do čela stávky za lepší podmínky dělníků, ta ale byla potlačena. Ocitl se tím na černé listině, nikde ho nechtěli zaměstnat.

Pavel Fičura se rozhodl vydat do Francie, kde měl jako legionář přátele z první světové války. Chtěl tam připravit podmínky pro celou rodinu. Našel si práci v hostinci u Štrasburku a dařilo se mu. Terezie Fičurová, rozená Novotná, zůstala sama s dětmi na Slovensku. Měla se co ohánět, pomáhali jí přátelé a rodiče. Stěhování bylo na spadnutí, když Francie přestala udělovat víza. Terezie Fičurová se syny Pavlem a Milanem měla cestu uzavřenou. Otec se tedy za čas vrátil na Slovensko a z našetřených peněz dostavěli dům.

Od útlého dětství tvrdě pracoval

Pavel Fičura po návratu z Francie dostal místo školníka v Trnavě, ve čtvrti kriminálních živlů. Ve škole ale pracovala celá rodina za jeden plat, 450 korun. Do kapsy měli hluboko. Malý Milan vstával v pět ráno, opravoval lavice, doléval inkoust, uklízel, aby v osm hodin stihl začátek vyučování. „Psali jsme písmeno K inkoustem, to se mi nevedlo. Učitelka mně omlátila ruku o lavici, o přestávce to řekla tatínkovi a dostal jsem znovu,“ vzpomíná na svou první třídu Milan Fičura.

Odpoledne Milan pracoval na zahradě, kde Fičurovi pěstovali zeleninu a ovoce. S kluky si mohl hrát nanejvýš jednou za týden. Terezie před svatbou 20 let sloužila v bohatých židovských rodinách, různé zvyky přenesla do rodiny vlastní, třeba pevně stanovený jídelníček. U Fičurů také nikdo nekouřil, nepil alkohol a nechodil do hospody. Tatínek vyžadoval každou činnost dělat co nejlépe, sám byl všem příkladem. Tento postoj si osvojily i všechny tři děti. Těsně před válkou se v roce 1938 rodičům narodila ještě dcera Jolana.

Slovenští kněží přišli na místa českých učitelů

Do páté třídy nastoupil Milan na gymnázium, učil se výborně. Polovinu učitelského sboru tehdy tvořili Češi, kteří učili ve slovenštině. Vztahy mezi Čechy a Slováky byly velmi přátelské až do vzniku fašistického Slovenského státu, od poloviny března 1939 se jako mávnutím proutku proměnily. Milan Fičura si vybavuje tehdejší oblíbené slogany hlinkovců: „Češi peši (pěšky) do Prahy!“ či „Čech do pecha (pytle), pech do Dunaja!“ Hlinkova garda byla takové slovenské gestapo, působila jako politická policie ve spolupráci s Ústrednou štátnou bezpečnosťou (zdroj Wikipedie).

Čeští učitelé museli ze Slovenska odejít. Na jejich místa nastoupili slovenští kněží. Úroveň výuky podle pamětníka celkově poklesla, i když někteří nově příchozí byli lidé na svém místě. Díky nim se Milan nadchl i pro házenou a sborový zpěv. Zpívali o nedělích na církevních slavnostech, sedláci si je pak rozebrali na oběd. S házenou se po válce dostal pamětník až do slovenské první ligy.

Báli se jen letadel, která se vracela samostatně

Průběh války v Trnavě si Milan Fičura pamatuje jako celkem klidný. Změna nastala v únoru 1944, kdy Spojenci bombardovali Bratislavu. Se spolužáky počítali letadla, rekord byl koberec až 120 letadel. Nebáli se jich, věděli, že letí na Bratislavu. Sami se schovávali jen v případech, kdy se vracelo jedno letadlo zpátky. Bylo jasné, že má poruchu a hledá místo, kam shodit bombu před nouzovým přistáním.

Ve škole ale hlásili poplach, kdykoli se bombardéry objevily. Nálety ohlašoval maďarský rozhlas, začínalo se slovy: Fidelem, fidelem (pozor, pozor). „Vymysleli jsme říkanku: Fidelem, fidelem, Angličané letí s přídělem,“ směje se Milan Fičura.

Museli kopat protitankové jámy

Na konci srpna 1944 začalo Slovenské národní povstání, ale nacisté ho tvrdě potlačili. V posledním válečném roce 1945 se k Trnavě postupně blížila fronta, v části školy sídlila německá armáda. Silné chlapce povolali kopat protitankové zákopy. Po dvojicích byli rozmístěni tři až čtyři metry od sebe.

Hlídal je jeden německý voják. Když přešel, kluci hráli karty. Jednou se za krásného počasí vracelo letadlo. Nepřišlo jim, bůhvíproč, nebezpečné. „Ve vzduchu se něco třpytilo. Mysleli jsme si, že jsou to proužky staniolu proti radaru. Najednou vrrrrr a řítilo se na nás. Rozběhli jsme se do svých děr a zalehli. Za chvíli nastal výbuch. Asi 40 metrů od nás byla jáma tři metry hluboká a tři a půl metru široká,“ popisuje Milan Fičura, jak o vlásek unikl smrti.

Podobnou zkušenost zažil ještě jednou. Německá armáda ze školy odešla v půlce března 1945. O několik dní později se vraceli němečtí vojáci z východu. „ Když nastupovali na začátku války na Polsko, byli esesáci vyšňoření, nablýskaní, smáli se. Teď, když ustupovali, byli zašpinění, potrhaní, neumytí, s hlavou skloněnou,“ živě popisuje konec války pamětník.

Ze dne na den nastalo zlověstné ticho

V noci ze 3. na 4. dubna nastal naprostý klid. Pavel Fičura, zkušený válečník, nastěhoval rodinu do sklepa školy a zakázal všem vycházet. V poledne přijeli vyčerpaní sovětští vojáci na vozících tažených koňmi. Hledali ukryté Němce, s otcem prošli školu a odjeli. Přijeli další, hodně opilí. Usadili se v sadu za školou, kde rozmístili minomety.

Krátce nato se ozval výbuch. Otec se šel do sadu podívat. Jeden voják byl mrtvý a dva zranění. Velitel volal: „Eto ničego, nas mnogo!“(To nic, je nás hodně!) Kvůli opilosti pak způsobili ještě další materiální škody v blízkém okolí.

Asi za dva dny odjeli a ve škole vznikla na dva týdny provizorní nemocnice. Patnáctiletý Milan se přihlásil jako pomocník. Pracoval na příjmu, kam vozili ošetřené, těžce raněné vojáky z Malých Karpat. Svlékal je a do čepice vkládal jejich osobní věci. „Bylo to někdy překvapení, sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem granát nebo pistoli,“ vybavuje si Milan Fičura. Za pár dní válka definitivně skončila.

Na studium neměli peníze

Dva roky po válce Milan Fičura dokončil gymnázium a přihlásil se na lékařskou fakultu do Bratislavy. Studium bylo náročné, ale Milan byl dříč. Všechny zkoušky měl na výbornou. Jen jednou dostal „dobře“. Spolužák z vyššího ročníku mu prodal ‘zázračnou’ pilulku. „Hodinu před zkouškou jsem si to vzal, všechno se mi vybavilo. Než jsem došel na řadu, dostavil se útlum. Na nic jsem si nemohl vzpomenout,“ kroutí hlavou pamětník.

Za každou zkoušku se tehdy muselo platit dost peněz. Ačkoli měl Milan samé jedničky a pocházel z chudé rodiny, stipendium nedostal. Všechno ovládali bývalí hlinkovci, a kdo nedržel s nimi, měl smůlu.

Když už se Milan smiřoval s koncem studií, přišli na fakultu vojáci lákat mediky do armády na studijní stipendium. Pro Milana to byla záchrana, nabídku bez váhání přijal. Přestoupil na fakultu do Brna, kde se učili vojenští a civilní medici společně. Ze stipendia podporoval rodiče. V roce 1951 byla založena vojenská lékařská fakulta v Hradci Králové, na které pamětník o rok později dostal jako kapitán Československé lidové armády (ČSLA) svůj diplom.

Nesměli chodit k chatrčím

Při studiu medicíny nezbýval Milanovi na tréninky házené čas, jezdil jen na zápasy o víkendech, ale fyzičku měl stále skvělou. V posledním ročníku se přihlásil se spolužákem Romanem Kodetem na parašutistický výcvik. Při vstupním lékařském vyšetření zjistili, že Milan má takzvané sportovní srdce, zvětšený objem srdečního svalu, vytvořený dlouhodobou nadměrnou fyzickou zátěží. Tep je pomalý, ale srdce pracuje více, než je běžné. To umožňuje obdivuhodné fyzické výkony (zdroj Kardiologická revue). Roman byl na tom podobně.

Odjeli na výcvik výsadkářů. Při prvním přespolním běhu oba dva předběhli instruktora o velký kus a i v dalších disciplínách excelovali. Boj zblízka a zabíjení bylo v přímém rozporu s lékařskou přísahou. Velitelé si s jejich výcvikem nevěděli rady. Skončilo to u pouhého skákání s padákem.

Většinu dne tak měli Milan s Romanem volno. Chodili na blízké koupaliště, sbírali borůvky. U výcvikového střediska bylo asi pět dřevěných chatrčí za ostnatými dráty. „Viděli jsme tam starší lidi, byli to bývalí letci RAF [Royal Air Force]. Bylo mi jich líto. Neměli jsme okolo chodit, ani k Pomocnému technickému praporu [PTP], který tam byl o kousek dál také. Nikdy jsme neměli možnost s nimi mluvit. Vídali jsme, jak se tam modlí,“ popisuje pamětník.

PTP neboli Vojenské tábory nucených prací byly útvary ČSLA, které v první polovině padesátých let byly určeny pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, respektive mladých můžu, kteří ze zákona museli absolvovat základní vojenskou službu.

Udělal největší hloupost ve svém životě

Komunistický puč v únoru 1948 zaregistroval Milan Fičura, až když začali studenti na fakultě verbovat do komunistické strany. O Milana projevovali velký zájem, protože pocházel z dělnické rodiny. Z domova měl Milan ke komunistům odpor. Otec je považoval za lůzu, která nepracovala a chtěla se mít dobře. Dědeček z matčiny strany, ruský legionář, je také po zkušenostech z Ruska nemohl vystát.

„A já jsem tehdy uvěřil jejich propagandě, já blbec! Zažral jsem se do toho, stal jsem se tajemníkem KSČ na fakultě. Otci jsem vysvětloval, že teď už není politika svinstvo. Za pár let jsem zjistil, že měl pravdu,“ vyčítá si opakovaně pamětník. Nikdy nebyl na fakultě přizván k vyloučení studentů či profesorů z politických důvodů.

Jednu pochybnost ale zapudil. Šlo o místnost, kam měl spolustraníky pouštět, ale neměl se o ni zajímat. Vrtalo mu to hlavou, nicméně poslechl. Později zjistil, že se v ní zaznamenávaly politické hříchy posluchačů. Smrt Stalina v roce 1953 zažil ještě jako věřící komunista, na náměstí skandoval: „Ať žije soudruh Stalin!“

Díky své práci skončil na Ministerstvu obrany 

Poslední rok studií potkal Milan Fičura svou budoucí ženu, Hanu Zitovou, zdravotní laborantku. Kvůli ní chtěl zůstat v Hradci Králové i po získání diplomu. Jako jediná možnost se ukázala práce na lékařské fakultě. Přál si být chirurgem či internistou, ale zvítězila Hana. Brali se osm měsíců po seznámení. V roce 1954 se jim narodila dcera Dagmar a o rok později syn Milan.

Ve škole dostal Milan Fičura za úkol vypracovat metodiku pomoci raněným za války. Přibyly totiž atomové zbraně a zbraně hromadného ničení, takže stávající instrukce byly nedostatečné. Milan se vrhl do studia jazyků, udělal si zkoušky z ruštiny a angličtiny, německy uměl. Prostudoval pak metodiky armád – ruské, německé, britské a americké – za druhé světové války. Na jejich základě napsal velmi úspěšnou aspirantskou práci a získal titul kandidát věd.

Metodika byla tak propracovaná, že ho v roce 1963 převeleli jako náčelníka vědeckého oddělení a školní zdravotnické služby na Ministerstvo obrany. Rodina se k nevoli pamětníka stěhovala do Prahy. Milan tam vedl tým, který rozvíjel detaily jeho metodiky. „Například naši toxikologové jako první na světě vyvinuli protilátku, která zachraňovala životy při postižení chemickou zbraní,“ přibližuje pamětník.

Červ pochybností se změnil v jistotu

Na ministerstvu se musel po pracovní době účastnit množství schůzí o ničem. Milan Fičura se ptal: „Do jaké skupiny jsem se to dostal? K čemu je to dobré?“ Vystudoval marxismus-leninismus a začaly ho napadat další nepříjemné otázky: Proč nemají komunisté rádi Tita, když je v Jugoslávii všechno znárodněné? – Asi proto, že neposlouchal Stalina.

Napětí mezi prezidentem Federativní lidové republiky Jugoslávie (FLRJ) Josipem Brozem Titem a Josipem Vissarionovičem Stalinem, premiérem Sovětského svazu, vykulminovalo po pěti letech v roztržku v roce 1953. FLRJ svým způsobem hospodaření a zahraniční politikou nepodporovala zájmy Sovětského svazu (zdroj Wikipedie).

Proč o Egyptu, který byl kapitalistický, mluvilo Rusko pochvalně? Další pochybnost, která Milanu Fičurovi nedala spát, bylo krvavě potlačené povstání proti komunistickému režimu v Maďarsku v roce 1956. „Jak je to možné? Kam jsi to, člověče, vlezl?“ ptal se sám sebe. Tehdy si přiznal, že udělal osudovou chybu.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy byl poslední kapkou

Vystoupit z KSČ se ale bál, dobře věděl, že by děti nemohly studovat. „Trpěl jsem to dál. Když začalo pražské jaro, viděl jsem, že na ministerstvu jsou proti změnám ti neschopní a líní. Ti nás později kádrovali,“ přibližuje své prozření Milan Fičura. Ačkoli se chtěl vrátit na fakultu do Hradce Králové co nejdřív, na ministerstvu nakonec pracoval pět let. Děti i manželka si Prahu zamilovaly, nechtělo se jim ji opouštět.

Milan ale trval na svém, přestěhovali se v druhé polovině šedesátých let. V Hradci Králové byl kapitán Fičura s prací ve škole nespokojený, vykonával de facto funkci děkana. Chtěl být náčelníkem pro vědecko-výzkumnou činnost, stejně jako před odchodem na ministerstvo. To byla práce, kvůli které se chtěl vrátit. Věřil, že se během času poměry ve škole změní a místo dostane.

Poměry se změnily, ale úplně jinak, než si představoval. Část členů Ústředního výboru KSČ na sklonku roku 1967 prosadila reformy, které přinesly značné společenské uvolnění. Pro toto období se vžilo označení pražské jaro. Tyto tendence se ale nesetkaly s pochopením v Sovětském svazu. Po neúspěšných jednáních na nejvyšší úrovni krátký nádech svobody zadusil vpád vojsk Varšavské smlouvy v noci 21. srpna téhož roku. Československo obsadily cizí armády. Na vpád vojáků si pamětník ale nevzpomíná. Dočetl se o něm prý až v novinách. Veřejně nevystupoval, ale bylo mu jasné, jak se kdo chová.

S komunisty už dál pokračovat nemohl

Rok 1970 byl začátkem tvrdé normalizace a přišly stranické prověrky. V oficiálních dokumentech se hovořilo jen o pohovorech a výměně stranických legitimací. Slova prověrka a čistka se nesměla používat. Do komisí zasedlo podle dostupných údajů přes 160 tisíc předtím rovněž prověřených komunistů. Jejich detailní fungování, například kladení otázek, nestanovilo vedení KSČ centrálně. Mělo záležet na taktice místních funkcionářů (zdroj týdeník Respekt).

„Už jsem s tím musel praštit. Odsoudil jsem vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, prohlásil jsem ho za okupaci,“ vzpomíná na svoji odpověď komisi na kádrově-stranické schůzi pamětník. Ještě komisi řekl, že každému, kdo za ním přišel, pomohl a poradil, pracoval, jak nejlépe dovedl. Většina komisařů byla na jeho straně. Byli tam ale dva komunisté, kteří se proti němu ze msty postavili.

V padesátých letech chtěli přednášet na medicíně, proti čemuž se Milan Fičura tehdy kategoricky postavil. Měli totiž jen základní vzdělání. „Z armády nás odešlo dost, celé vedení školy a z kateder asi šest lidí,“ rekapituluje výsledek stranických prověrek pamětník. Syn Pavel opravdu vysokou školu studovat nemohl, stal se opravářem šicích strojů. Po roce byl jako dělník ke studiu doporučen a absolvoval elektrotechnickou fakultu.

Při atestaci nepotřeboval protekci

Prověrková komise většinu těch, kdo mluvili o přítomnosti Rudé armády na území naší republiky jako o okupaci, z ČSLA vyhodila. „Mě z armády nevyloučili, ale dostal jsem se jako lékař na nejnižší stupeň a napsali na mě velmi špatný posudek,“ líčí výsledek své obhajoby Milan Fičura. Nevěděl, co dál.

Pomohl mu překvapivě vojenský politruk, zástupce velitele útvaru pro politickou práci. Na jeho radu poslal žádost o práci do všech útvarů. Pokaždé dostal zamítavou odpověď, díky tomu ho nakonec z armády propustili. Milan Fičura se po 20 letech stal civilistou. Co teď?

V armádě se praktické medicíně nikdy nevěnoval. Obešel tehdy své kamarády z lékařské fakulty a začal znovu studovat. Jeden spolužák ho přijal na internu, kde se učil úplné základy jako poslech srdce, tepu. Během dovolené tvrdě pracoval a učil se. Po roce značného úsilí, ve svých 43 letech, složil první atestaci. „Po obhajobě mi kamarádi, kteří byli v komisi, řekli: ‘Děkujeme ti, že jsme nemuseli oko přimhouřit,’“ usmívá se hrdě Milan Fičura.

Práci praktického lékaře si zamiloval

Po atestaci poslal žádost o místo do Okresního ústavu národního zdraví, zamítli ji. Pak do lázní, přišla stejná odpověď. Kvůli výše zmíněnému posudku ho nikde nechtěli zaměstnat. „Jel jsem do Ústředního výboru KSČ do Prahy a řekl jim, že mi přáli, abych byl dobrým lékařem, ale kvůli posudku jím nemůžu být. Než jsem přijel domů, byl jsem přijat jako praktický lékař,“ pobaveně vypráví pamětník.

Svoji práci si zamiloval. Věděl, že fyzické projevy nemocí pocházejí z psychiky. Dlouze se s pacienty bavil o jejich životě, starostech. Zdravotní sestra se zpočátku vzpouzela. „Jezdil jsem za nimi domů, abych viděl, jak žijí, v jakých podmínkách. Hlavně staří lidé se na mě obraceli, vyplňoval jsem jim i složenky. Důležité bylo přiblížit se jim,“ popisuje s radostí Milan Fičura. Stal se rodinným lékařem, což ho naplňovalo. Na sklonku své pracovní kariéry zastával práci, kterou měl ze všech nejraději.

Sametová revoluce zjitřila pocity selhání

Pád komunismu v roce 1989 Milan Fičura přivítal. Radost mu kalily výčitky svědomí, které se intenzivně hlásily. Chodil na shromáždění, ale hlavou se mu honily chmurné myšlenky: „Máš právo zvonit klíči a tleskat, když jsi byl člověk, který pomáhal komunismu? Já nemám právo mít radost, že to prasklo, když jsem byl ten, kdo režim podporoval.“

Svoji mladickou naivitu si Milan Fičura nikdy neodpustil. „Omlouvám se všem lidem, že jsem chtěl dělat dobro. Nedopadlo to,“ spílal si opakovaně pamětník. Pocit selhání mu pomohla překonávat práce a pomoc lidem, svým pacientům. V roce 1990 byl rehabilitován a mohl jít do důchodu, ale nechtěl.

Pracoval ve své praxi do 64 let, pak dva roky jako lékař na učilišti. Za nemocné kolegy či o dovolených zaskakoval do 85 let. Se svou ženou Hanou měl celý život harmonický vztah. Do vysokého věku jezdili společně na hory, věnovali se turistice, hlídali vnoučata. V době natáčení v roce 2022 žil Milan Fičura v domově seniorů v Jablonci nad Nisou, byl vdovec a měl čtyři vnoučata. Vyprávěl bezmála tři a půl hodiny, po celou dobu seděl rovně jako svíce a odmítl jakoukoli přestávku.

Milan Fičura zemřel 24. října roku 2022.