The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Fiedor (* 1928)

• narozen 7. září 1928 v Dolním Žukově u Českého Těšína

• rodinu živilo hospodářství a otcovo tesařské řemeslo

• po polské anexi Těšínského Slezska v roce 1938 se stali občany Polska

• roku 1939 byla oblast připojena k nacistickému Německu

• rodiče se hlásili ke slezské národnosti a mluvili slezským nářečím

• v rámci tzv. volkslisty je okupační úřady zařadily mezi Němce III. kategorie

• otec byl roku 1943 povolán do wehrmachtu a odveden na frontu

• na jaře 1945 pamětník jako šestnáctiletý narukoval k německé armádě

• skončil v sovětském zajetí

• po třech měsících v zajateckém táboře v Brandenburgu se dočkal propuštění

• po válce se vyučil tesařem

• pracoval v Třineckých železárnách

• v padesátých letech se přestěhoval do Třince-Lyžbic

Karel Fiedor musel jako šestnáctiletý narukovat do wehrmachtu. Byl duben 1945. Německo prohrávalo válku na všech frontách, a on mašíroval s dalšími nedospělými vojáky ze Slezska bránit Berlín. Šli v noci, protože v noci se nebombardovalo. „Velitelé nás denně krmili propagandou, že Německo dokončuje tajnou atomovou zbraň, kterou zažene zpátky Rusy i Američany. My jsme si nepřáli nic jiného než konec vojny. Civilisté nás nenáviděli. Křičeli na nás, ať se vzdáme. Byli nešťastní, že se pořád bojuje,“ vzpomíná.

U řeky Labe, asi dvě stě kilometrů od hořícího Berlína, ochotně odevzdali zbraně Američanům. Byli šťastni, že se k nim dostali. Američané je ale předali do zajetí Sovětům. Po třech měsících hladovění v přeplněném lágru, kde se všichni hrozili transportu na Sibiř, ho propustili. Následovalo další strastiplné putování domů, kam dorazil na konci léta 1945 vyhublý a k smrti vyčerpaný.

Německé volkslisty

Karel ani jeho otec, kterého nacisté povolali o dva roky předtím na ruskou frontu, se necítili jako Němci. Nasazovat život za Hitlera bylo to poslední, co chtěli. Podobně jako oni musely narukovat do wehrmachtu tisíce mužů z Těšínska, kteří se za německé okupace při registraci obyvatel nepřihlásili k české, polské ani německé národnosti, ale řekli, že jsou Slezané neboli Šlonzáci. Jak uvádí historik Miečislav Borák v práci Fenomén německé volkslisty, domnívali se, že tím na okupanty vyzráli. Nevystavili se nebezpečí postihu pro národnost polskou nebo českou, ani se nekompromitovali přijetím národnosti německé.

„Okupačním úřadům to však posloužilo při akci německé volkslisty. S odvoláním na německé kořeny slezanství je nutili k zápisu do německého národního soupisu,“ vysvětluje Borák. Zvláště Polákům hrozila za odmítnutí zápisu i deportace do koncentračního tábora. Volkslisty byly čtyř typů. V první kategorii byli nejuvědomělejší Němci, ve čtvrté ti nejvíce odrodilí. Fiedorovi byli zařazeni do třetí skupiny a stejně jako všichni „volkslistáři“ měli povinnost rukovat do wehrmachtu. Nacisté tak Slezany využili k doplňování frontových jednotek.

Na trhu v Těšíně

Karel Fiedor se narodil 7. září 1928 v evangelické rodině v Dolním Žukově. Tenkrát to byla samostatná vesnice, od roku 1960 patří k Českému Těšínu. Byl prvním dítětem Anny a Karla Fiedorových. Po něm se jim narodily ještě dvě dcery. Otec byl vyučený tesař. Vedl tesařskou skupinu, která pracovala po vesnicích v okolí. Kromě toho rodina hospodařila na dvou a půl hektaru polí. Všechno jídlo měli vlastní a za dobrých časů část produkce prodávali. Chovali obvykle dvě nebo tři krávy, matka vyráběla z mléka různé produkty a nabízela je na tržišti.

Malý Karel maminku na trh do Českého Těšína často doprovázel. Příhodou z doby první republiky dokládá, jak tamní křesťané nesnášeli židovské obyvatelstvo. „Máslo, mléko, tvaroh a jiné věci nakupovaly na rynku i paničky, které tam chodily s vidličkou a ochutnávaly. Jedna dáma chtěla, aby jí ‚klučina‘ odnesl nákup domů. Maminka mi to zakázala. Bylo mi to divné a ptal jsem se proč. Říkala, že je to nebezpečné, protože to může být Židovka, a Židé potřebují krev křesťanů, aby se měli v čem koupat,“ vypráví. Jeho matka nebyla jediná, která takovým pověrám věřila. „Protižidovskou náladu podněcovala také inteligence, katoličtí i evangeličtí kněží,“ zdůrazňuje.

Rodný jazyk: po našemu

Od roku 1939, kdy polský zábor Těšínska vystřídala okupace nacistického Německa, už maminka na tržnici nechodila. Neměla co prodávat. „Všechno mléko jsme museli odevzdávat. Jednou týdně jsme za to dostali půl kila másla, měsíčně nějakou výplatu. Nesměli jsme používat náš vodní mlýnek na obilí, kterým jsme mleli pro sebe i pro sousedy. Němci jednou přišli a dali na to plombu. Oficiálně jsme mohli vozit přebytky obilí jen do mlýna v Ropici. Lidé si vyráběli různé ruční mlýnky a mleli tajně,“ vypráví.

Fiedorovi žili prostým životem naplněným prací. Sílu čerpali hlavně z víry. Neměli elektřinu, nevlastnili rádio, neodebírali noviny. Dokud nepřišli okupanti, neřešili svou národnost. Polská okupace, která trvala od října 1938 do září 1939, jim do života moc nezasáhla. „U nás v Žukově byl klid. Byli jsme malá dědinka, kde si každý hleděl svého hospodářství. Už za první republiky jsme chodili do polské školy, protože v Žukově jiná nebyla. Krátce tam fungovala malá česká škola, ale když nás obsadili Poláci, hned ji zrušili. Pak přišli Němci a museli jsme do německé školy. Zpočátku to bylo tvrdé. Ale už za půl roku jsme němčinu docela ovládali. Doma jsme mluvili jen nářečím ‚po našemu‘,“ vypráví.

Němci třetí kategorie

Rodiče i prarodiče sympatizovali s propagátorem slezské autonomie Josefem Koždoněm, který byl předsedou Slezské lidové strany a do roku 1938 starostou Českého Těšína. „Když k nám přišla německá komise, která zjišťovala národnost, babička prohlásila, že nejsme Češi ani Poláci, ale Koždoňovci. Dali nám volkslistu trojku na odvolání. Měli jsme být ještě předvoláni před komisi, ale k tomu už nedošlo, protože Němci potřebovali další vojáky,“ říká.

Dospívající synové „volkslistářů“ byli nuceni vstoupit do Hitlerjugend. Buňka Hitlerovy mládeže vznikla i v Dolním Žukově. „Otec mě tam nechtěl posílat. Němci si ho vzali na kobereček, tak jsem tam musel začít chodit, aby rodiče neměli problémy. Nedostali jsme ani celý stejnokroj, jen černé sametové kraťasy. Zpívali jsme písničky, hráli fotbal. Pak jsme zašli do hospody. Trochu jsme lumpovali. Nakonec jsem tam chodil rád. Byl jsem kluk. Neviděl jsem v tom nic špatného.“

Dostal se na německou obchodní akademii do Českého Těšína a otce povolali na ruskou frontu. V hospodářství musel zastat všechny mužské práce. Na jaře 1945 dostal povolávací rozkaz i on. „Zvažovali jsme s maminkou, že bych nenastoupil, ale bála se následků. Byla z toho nešťastná. Nakonec řekla: ‚Jdi, pánbůh tě ochrání od všeho zlého.‘“

Střelba v Genthinu

Narukoval do Šternberku. Přesné datum si nepamatuje, ale zřejmě začínal duben. „V kasárnách byli samí mladí kluci ze Slezska. Ročníky 1927 a 1928,“ říká. Výcvik, kdy se učili hlavně ovládat ruční zbraně, kulomety a panzerfausty, trval jen asi deset dnů. Pak vyrazili nejkratší cestou na Görlitz (Zhořelec) a dál k Berlínu. „Pochodovali jsme hlavně v noci. Bylo to únavné. Často jsem při chůzi usínal. Přes den se spalo po stodolách. Zásobování ještě fungovalo, takže jsme nehladověli,“ vzpomíná.

Do hlavního města Hitlerovy říše, kde už byla Rudá armáda, nedošli. Dostali rozkaz bránit Genthin ležící asi dvě stě kilometrů od Berlína. „Tábořili jsme na okraji města u potoka. Na druhém břehu byli Rusové, slyšeli jsme je mluvit. Pak jsme se s nimi střetli na hřbitově. Začala ostrá střelba. Velitel chodil s panzerfaustem a hrozil, že když se pokusíme o útěk, postřílí nás. Pak se ztratil. Odešli jsme s kamarádem dovnitř města, kde nás postavili jako obranu protitankového zátarasu. Měli jsme jeden kulomet. Dostali jsme za úkol občas střílet, aby se vědělo, že tam ještě jsme. Rozstříleli jsme štít jedné budovy. Pak se kulomet zaseknul a my se odtamtud nějak dostali pryč,“ popisuje jedinou bojovou akci, které se účastnil.

Američané u Labe

Místní rodina je ubytovala ve sklepě svého domu. „Tito lidé nám pak řekli, ať na nic nečekáme a utíkáme k Američanům, kteří jsou asi dvanáct kilometrů od města u Labe. A tak jsme se tam po polích s kamarádem Tondou Mazurem vydali,“ vypráví. Došli k místu, kde je od Američanů dělila jen řeka. Tábořily tam tisíce německých vojáků, kteří se také chtěli dostat na druhou stranu. Nevedl tam ale žádný most.

„Vládl tam chaos. Koně, auta, zbraně, zásoby potravin. Chodili tam vojáci, někteří stavěli pontony. Nabrali jsme si jídlo a čekali, co bude, protože dál jít nešlo. Starší vojáci nás varovali, abychom si dávali pozor, protože nás mohou nějací fanatici postřílet za dezerci. Potom jsme sehnali převozníka s loďkou, který nás několik vojáků na druhý břeh převezl,“ vypráví.

Když s kamarádem vystoupili na druhé straně nedaleko tábora Američanů, nikdo si jich nevšímal. Byli šťastní. Na oslavu vypili půl litru kořalky, kterou sebrali z německých zásob. „Pak kolem nás projížděl radiovůz, kterým Američané hlásili, abychom odevzdali veškeré zbraně. Házeli jsme je na hromadu. Poté nás zahnali na velkou louku. Později jsem zjistil, že nás tam bylo na dvacet tisíc,“ vypráví Karel.

Do amerického zajetí se ale nedostali, protože německé vojáky, kteří bojovali proti Rudé armádě, si vyžádali Sověti. „Když nám oznamovali, že musíme k Rusům, někteří chtěli utíkat. Američané stříleli pro výstrahu do vzduchu. Pamatuji ohromného černocha, který jednoho takového vojáka zbil. Nevyplatilo se klást odpor,“ říká. Nahnali je na loď a převezli zase na druhý břeh, odkud se pracně dostávali. Sověti je vedli asi sto padesát kilometrů do Braniboře nad Havolou (německy Brandenburg).

Jen ne na Sibiř

„Šli jsme asi deset dnů. Nedostávali jsme žádné jídlo. Ke konci přinesli Rusové kosti, ze kterých jsme vařili polévku. Někteří jsme z toho onemocněli. Měl jsem hrozný průjem. V Brandenburgu jsem se dostal do lazaretu, kde nás léčili moukou uvařenou ve vodě,“ říká. Poté byl odveden do zajateckého tábora, kde byl nedostatek místa a hlavně jídla. Na větší příděly měli nárok jen nejmladší zajatci. „S Tondou Mazurem jsme hned spálili vojenské doklady a vydávali jsme se za o rok mladší. Hlásili jsme se jako ročník 1929. Tak jsme se dostali do lágru se slabými. Na šestnáct osob byl jeden chleba. Nebylo to přežrání, ale bylo něco navíc.“

Říká, že na sovětské vojky, kteří je hlídali, si nemohl stěžovat. „Chovali se velice solidně, někdy i srandovali. Akorát se naštvali, když zajatci začali utíkat. Zakázali proto vycházet v noci z baráků na latrínu. Pro noční potřebu jsme na příkaz velitele navezli do chodby baráku písek,“ vypráví. Po nějaké době nastalo třídění zajatců do čtyř kategorií.

 „První kategorie znamenala Sibiř, druhá práce někde blíž v Rusku, třetí práce v Německu, odkud Rusové odváželi všechno, co se dalo. Například ve fabrikách odmontovávali různé stroje a zařízení. A do čtyřky byli zařazení nemocní a nepoužitelní vojáci, které propustili,“ popisuje. Přemýšlel, jak se dostat do čtvrté skupiny. Při jedné brigádě ve městě našel knížku s názvem Péče o nemocné. „Důkladně jsem prostudoval příznaky tuberkulózy a tuto nemoc jsem předstíral. Šel jsem před komisi, která mi chorobu uznala,“ vypráví. Za pár dnů dostal propouštěcí papíry a civil. Mohl jít, kam chtěl.

Neměl jsem v papírech, že jsem byl ve wehrmachtu

S malou skupinkou propuštěných se vypravil pěšky k Postupimi a pak dál do vybombardovaného Berlína, kde se mu podařilo vecpat se na nákladní vlak obsypaný lidmi. „Vyskočil jsem na stupínek a jel jsem až do Chotěbuzi,“ říká. Němci ho varovali, že v Čechách se zachází zle s německými vojáky, a tak zamířil do Fortu k polské hranici. Do Polska ho ale nepustili. Po strastiplném putování, kdy se živil nevymláceným ovsem z polí, došel na německo-českou hranici u Hrádku nad Nisou na Liberecku. Byl v civilu, tvrdil, že v Německu kopal zákopy. Po krátkém pobytu v tamním lágru dostal propouštěcí list i bezplatnou jízdenku na vlak až domů.

Po dlouhé době seděl v osobním vlaku. „Byl jsem asi deset dnů nemytý, ve špinavých hadrech. Z lágru jsem měl vařené zelí, které jsem vytáhl a po krátké modlitbě začal jíst. Asi to byla hrůza. Jeden pěkně oblečený pán s kravatou na mě udělal ve vlaku sbírku. Dostal jsem docela dost peněz i nějaké jídlo. Ruský voják mi nabízel vodku. Další cestující mi doporučovali, abych vystoupil v Hradci Králové a zašel se někam umýt, ale ani za nic bych z toho vlaku nevystoupil.“

Nedokáže popsat, jak šťastný byl, když přišel domů. „Říkal jsem si, že se odtud nehnu a nebudu se ani ženit,“ říká. Přihlášení v místě bydliště pro něj dopadlo překvapivě dobře. „Předseda národního výboru Kulík jen řekl: ‚Synku, dobře, že jsi zpátky.‘ Nevyšetřoval, odkud jsem přišel. Když jsem později dostal povolávací rozkaz k československé lidové armádě, nikdo nevěděl, že jsem byl ve wehrmachtu. Neměl jsem to v papírech a nechlubil jsem se tím,“ uvádí.

Kontingenty jsme měli tvrdší než za Německa

Na dokončení obchodní akademie v češtině rezignoval i proto, že potřeboval vydělávat. Otec se vrátil ze zajetí a pracovního tábora až v listopadu. Učil se ve stolařství Ludvíka Žvaka v Dolním Žukově a pak tam pracoval jako tovaryš. Po nástupu komunistů k moci začalo mít soukromé stolařství problémy. Musel si hledat jinou práci. Po povinné půlroční brigádě mohl nastoupit v Třineckých železárnách.

Komunisté začali po roce 1948 kolektivizovat zemědělství. Rodiče pamětníka vstup do jednotného zemědělského družstva odmítali. „Komunisty nevolili, protože byli proti náboženství. Báli se jich,“ říká Karel. Kolektivizátoři je přesvědčovali nastavením vysokých povinných dodávek. „Kontingenty jsme měli tvrdší než za Německa. Odevzdávali jsme máslo, mléko, obilí, skoro všechnu úrodu. Někdy nám nezůstalo ani obilí na chleba, takže jsme ho museli kupovat v obchodě. Abychom dodávky splnili a nemuseli platit pokuty, kolikrát jsme skoro hladověli,“ vypráví. Asi po pěti letech rodiče rezignovali a do JZD vstoupili.

Pamětník byl mezitím na vojně v Piešťanech, kde si udělal řidičský průkaz na auto i autobus. Naučil se tam také opravovat akumulátory. „Byly to pro mě dva šťastné roky. Nemusel jsem se o nic starat. Režim s pravidelným jídlem jsem si užíval. Jen jsem myslel na chudáky rodiče, kteří mají plno práce při žních nebo sklizni brambor, a já jim nepomáhám,“ říká.

Krycí název koks

V civilu se vrátil do Třineckých železáren. Pracoval u tesařů. Stavěli lešení na vysokých pecích nebo ubytovny pro dělníky rychle se rozrůstající fabriky. „Byli jsme šťastní, že máme práci,“ říká. Vzpomíná, že když v padesátých letech v železárnách začínal, dělníci byli pořád v náladě. „Pilo se na každém kroku. Ráno jsem přišel do roboty a předák říká: ‚Tak dnes po deseti.‘ A už se vybíralo na kořalku, která se tajně pálila a prodávala i přímo v železárnách,“ vypráví.

Alkohol s krycím názvem koks se vyráběl z melasy používané ve slévárnách na lepení forem z písku. Železárny ji nakupovaly ve velkém. „Podnikaví lidé upouštěli melasu do sudů a nechávali vykvasit. V oddělení zpracování dřeva byl kotel, kde se to vařilo. Vše organizoval jeden skladník, který prodával flašky v kanceláři. Kolikrát tam lidé stáli ve frontě. Bylo to laciné, dobré, dost silné, takže se po tom i zpívalo,“ vzpomíná.

V podniku přestoupil do elektrické dílny. Absolvoval různé kurzy, získal výuční list, mistr ho doporučil na průmyslovku. Když se začala stavět nová válcovna, vybrali ho na školení v městě Krivoj Rog v sovětské Ukrajině, kde podobnou válcovnu postavili východní Němci. Někdo mu to asi nepřál a nahlásil na vedení podniku, že byl v Hitlerjugend.

„Zavolal si mě kádrový pracovník a řekl, že člověk, který byl členem fašistické organizace, nemůže jet do Ruska. Hájil jsem se, že jsem tenkrát ani nevěděl, co je fašismus. Ale také jsem řekl, že mým velitelem v Hitlerjugend byl jistý velký soudruh, který dělal předsedu JZD. Kádrovák se podivil a nakonec řekl: ‚Víš co, o tom ani slovo. A do Ruska pojedeš.‘“

Zlepšovatel a nejlepší pracovník

Do tehdejší svazové republiky Sovětského svazu skutečně odletěl, přestože nebyl v komunistické straně. „Bylo nás tam asi patnáct, já jediný nestraník. Před soudruhy z Ukrajiny jsem to neměl říkat,“ vypráví. V krivorožské válcovně se dva měsíce učil, jak fungují motory na stejnosměrný pohon, které se v Třinci do té doby nepoužívaly.

„Elektrika mě strašně bavila a od Rusů a Ukrajinců jsem se hodně naučil,“ říká pamětník, který pak začal zařízení nové válcovny v Třinci opravovat a také vylepšovat. Podal řadu kvalitních zlepšovacích návrhů, byl vyhodnocen jako nejlepší pracovník Třineckých železáren, stal se mistrem elektroúdržby. Do komunistické strany se nikdy nenechal zlákat. A nikdy nepřestal chodit do kostela. Hlásí se k evangelické církvi augsburského vyznání.

I když si po válce řekl, že se nehne z domu a že se ani neožení, v roce 1955 už na to zapomněl a vzal si Ernu z Třince. Přestěhoval se do domu jejích rodičů v části Lyžbice. S manželkou vychovali dvě děti a v malém hospodařili. Později si postavili vlastní dům. V roce 1988 odešel do důchodu. Když měl více volného času, začal pravidelně chodit po beskydských horách.

Se svým životem je spokojený. „Mám šťastnou povahu. Když jsem byl chlapec, myslel jsem si, že lépe na světě už ani nemůže být. To mi zůstalo. Jsem vděčný za to, co je. Nezlobil jsem se na lidi kolem sebe. Ani na Rusy, když mě zajali, ani na komunisty, za kterých jsem se měl nakonec velmi dobře. Nevyvolával jsem konflikty. Vždy jsem ale věřil v lepší budoucnost.“