„To bylo zle. Třicet kilo si mohli vzít. Brečeli. To bylo zlý. Nás to vynechalo, protože nás s tátou nepustili. Ty mladší děcka už neměly školy, nic. Do toho ještě v srpnu pětačtyřicátýho zemřela máma. To už bylo úplně...“
„Přišel předseda z národního výboru. Ptal se v baráku, jestli by si někdo nevzal malé děcko, že ta jeho matka Marta ho nechce. Že ho chce hodit do vody. Tam bylo tolik lidí. Měli jedno, dvě děti a nikdo ho nechtěl a máma říkala: ,Mám pro sedm chlebíček, tak i pro osmýho bude.' Vzala si ho. On byl potom tak nemocný, ale byl jako náš. Nenechala ho přepsat na naše jméno, protože za něho dostala pár korun a my jsme neměli peníze. Kurt, ten sem přišel, když už žil v Německu, a říkal: ,Teď jsem zase jednou doma.´“
„Herman utekl od sedláka z Třebíče. Dělali na poli, kameny museli vybírat. Ten mladší nebyl takový, ale ten starý, jeho otec, ten Němce nenáviděl a chtěl ho bičovat. Herman byl takový průbojný. Tak říkal: ,Nenechám se přece od něho bičovat.' My jsme bydleli v té vesnici a kousek dál naproti byla hospoda a tam zábava. Vzal si do aktovky jenom ponožky a spodní prádlo: ,Nevrátím se.' Loučil se s náma. ,Neříkejte nikomu nic.' Šel na tu zábavu a pak se nevrátil. Ten sedlák to pak oznámil, že nepřišel do práce. Pak už jsme tam měli policajty. Jestli neřekneme, kde je, že nás dají do pracovního tábora. Říkali jsme, že nevíme, že šel na zábavu a nevrátil se. Nic jsme neřekli.“
„Pak jsme byli rok v Jihlavě a táta nedal pokoj. On odtamtud utekl. Chytli ho a přivezli zpátky. Táta říkal, že tam nezůstane. On se tady narodil a chce tady umřít. Já jsem to těm policajtům říkala, ale napřed si nedali říct a potom ještě jednou utekl a pak ho vezli zpátky. Jak byli na tom nádraží, tak oni vystoupili na jedné straně a táta sám na druhé a zas utekl. A potom byl v Jeseníku. Tak nás pustili. Ale oni říkali, že já můžu jít, a sestry a ostatní tam musí zůstat. Já povídám. ,Ne, buď všichni, nebo nikdo. Tak nás pustili.“
„My jsme se ho ptali a on říkal: ,Prosím vás, neptejte se mě. Bylo to strašný. Já nebudu nic vykládat.' Máma měla takový sny a ona vždycky říkala: ,Teď se něco muselo stát.' Pořád myslela na Johanna. On potom fakt vykládal, že byl na hlídce ještě s jedním vojákem a ten druhej mu říkal: ,Já mám takovej špatnej pocit. Nechceš se se mnou vyměnit?' Bratr říkal: ,Mně je to jedno, kde stojím.' Tak šli a bratr ještě nebyl na místě a slyšel ho zařvat. Byl mrtvej.“
Marie Filgasová, dívčím příjmením Pusch, se narodila v roce 1926 v Bukovicích (německy Buchelsdorf), které jsou dnes součástí okresního města Jeseník. Stejně jako drtivá většina obyvatel tohoto kraje byla i její rodina německé národnosti. Tři její bratři museli za války narukovat do wehrmachtu. Dva z nich přitom ještě nebyli plnoletí. Po válce byla rodina rozdělena. Tři bratři skončili v NSR, jeden v NDR a zbytek rodiny zůstal v Československu. Kvůli zaměstnání totiž nebyli Marie Filgasová a její otec zařazeni do odsunu. V roce 1948 byli vystěhováni na Třebíčsko, kde museli dva roky pracovat v hospodářství a potom ještě rok na státním statku v Kosově. Návrat jim byl povolen až po několika útěcích otce do rodného kraje. V roce 1946 se v Jeseníku paní Marie seznámila s Ladislavem Filgasem, který pocházel ze Vsetína. Přestože měli spolu dceru, úřady svatbu mezi Němkou a Čechem nepovolily. Svatba se nakonec konala v roce 1962. V roce 2012 bydlela Marie Filgasová stále ve svém rodném Jeseníku. Zemřela v lednu 2018.
Rodina Pusch - zleva bratr Bernhard, Hubert, babička Marie Freund, bratr Herman, Josef, Johan, matka Marie a sestra Terezie, uplně vpravo pamětnice Marie Filgasová (Pusch)
Rodina Pusch - zleva bratr Bernhard, Hubert, babička Marie Freund, bratr Herman, Josef, Johan, matka Marie a sestra Terezie, uplně vpravo pamětnice Marie Filgasová (Pusch)
