„Podmínky byly velice žalostné. Do dobytčáku nacpali tolik lidí, že jsme se těžko mohli vůbec pohybovat. My jako kluci jsme s bratrem otravovali, že chceme být u okénka. Byly tam dvě a u jednoho jsem byl já a u druhého on. Abychom se k okénku vůbec dostali, tak kdo co měl, batohy, deky, zavazadla, tak to všechno narovnali k okénku. My jsme po tom vyšplhali a mohli se dívat. Takže to byla jedna taková věc, která nám tu cestu zpříjemnila. V noci to bylo žalostný. Jestli člověk spal nebo nespal, bylo každému jedno. Voda tam nebyla. My jsme to tak nějak neprožívali. Byli jsme malí a bylo nám to skoro jedno. Měli jsme sice žízeň, ale nesli jsme to líp než staří lidé nebo nemocní. Než jsme tam přijeli, tak jich pár zemřelo.“
„Ten pochod smrti udělali ještě dost dlouho předtím, než přišli Rusové. Seřadili nás do trojstupů, jak kdo mohl. Hlídalo nás jen pár Němců, kápů, kteří se nebáli, že je někdo odkrouhne. Takže my jsme šli v minus dvaceti, minus pětadvaceti stupních. My jsme šli v těch trestaneckých hadrech, boty někdo měl, někdo ne. Tedy z toho rodinného tábora B2B jsme šli čtyři kilometry pěšky do základního tábora Osvětimi. My, jako děcka, jsme se drželi spíš vpředu, protože jsme si mysleli, že když půjdeme vpředu, tak to ujdeme spíš. Jenomže největší neštěstí bylo to, že kápové šli vzadu, a to jsme se teda hrozně divili, že už je skoro po válce a my jsme pořád slyšeli výstřely. Tak jsme se obraceli, kde kdo. Tam vzadu zůstali ti, co už nemohli chodit, slabí a nemocní, prostě na umření. A my než jsme došli do základního tábora, tak ten, kdo už nemohl jít, zakopl nebo spadl, toho prostě zastřelili.“
„Když se na rampě v Osvětimi vlak otevřel, bylo vidět, že ti další vězni, co už tam nějakou dobu byli, vyhazovali lidi, kteří nepřežili cestu transportem. Bylo jich hodně. Já mám dojem, že nejmíň jedna třetina nebo jedna polovina na cestě z Terezína do Osvětimi zemřela. My jsme to přežili jen proto, že jsme byli ještě děcka, a tak nějak jsme si to nebrali.“
„Transportovali nás v dubnu 1942. 1. dubna 1942 jsme odjeli do Brna na seřadiště. Pod číslem Ah19 jsme odcestovali společně s bratrem, tetou, strýcem Emilem, Bedřichem a Richardem do Terezína. Strýce určili do transportu do Osvětimi. Jenže oni byli mladí a natolik zdraví, schopní a měli možnost a z vagonu nějakým způsobem utekli. Potom později s cizí identitou pracovali u zahradníka a místo Fischer si jméno změnili na Novák. Zůstali tam až do konce války.“
„My jsme byli, jako děcka, posláni do baráku pro dvojčata. Já jsem tam byl s bratrem. Ten barák vypadal trošku jinak než ty rodinné. Tam byly postele až čtyři nad sebou, v baráku pro dvojčata byly dvě až tři. Mengele měl s námi v úmyslu dělat pseudolékařské pokusy jako antropolog. Měl za úkol od vyšších důstojníků dělat vědecké pokusy, které by ukazovaly, kolik toho vojáci můžou ještě snést. Třeba v zimě. Byla tam dvojčata, která byla z normálního prostředí podchlazena na minus dvacet stupňů a Mengele sledoval, jestli se to dá přežít, nebo ne. Když se to dalo přežít, tak poslal do Berlína dopis, že se pokus zdařil.“
„Do Osvětimi jsme přijeli v noci a nevěděli jsme, kde jsme. Jak jsme viděli esesáky, kteří dělali selekci, tak už jsme věděli, že je to horší než Terezín. Josef Mengele byl šéf doktorů v Osvětimi a vybíral si lidi, kteří pro něj byli zajímaví. Byl antropolog a zajímala ho podoba, invalidi, zdravotně postižení. Třeba jsem si všiml, že přijel transport v jiných vagonech a byl tam jeden chlap s protézou místo nohy. Ho to zajímalo, tak ho okamžitě vyřadil, aby ho nedali do druhé skupiny, která měla jít do plynu. Studoval na něm, jak může existovat s protézou, protože ho to zajímalo. Na dvojčatech ho zase zajímalo, v čem jsme shodní a v čem neshodní.“
Jiří Fišer (do roku 1956 Fischer) se narodil společně se svým jednovaječným dvojčetem Josefem 7. ledna 1936 v České Třebové. Oba rodiče byli židovského původu a kromě zmiňovaných dvojčat měli ještě o rok a půl starší dceru Věru. Otec Arnold Fischer se jako železniční úředník zapojil v České Třebové do odboje. Gestapo ho v roce 1940 zatklo a 17. května 1941 zemřel v koncentračním táboře Neungamme. Hned po okupaci rodiče poslali dvojčata Jiřího a Josefa do Nesovic, kde bratři žili na hospodářství tety a strýce. Ani tam ale nebyli uchráněni před norimberskými zákony a v dubnu 1942 museli nastoupit do transportu směřujícího do Terezína. V terezínském ghettu pak zůstali do 15. května 1944, kdy je v dobytčím vagonu transportovali do Osvětimi. Během selekce si je tam pro své zvrhlé výzkumy vybral Josef Mengele. Devět měsíců je používali jako vzorky k výzkumu. Josef Fišer vzpomíná, že mu s bratrem například navzájem vyměňovali krev nebo je naočkovali a čekali na reakce jejich těla. Výsledky pak Josef Mengele pečlivě zapisoval do svého notesu. Po osvobození Osvětimi dvojčata Jiřího a Josefa sovětští vojáci odvezli do dětského domova v Košicích, kde si je na výzvu z rádia vyzvedl strýc Emil Fischer. Až několik let po válce se bratři Fischerovi dozvěděli, že jejich dvaatřicetiletá maminka Emilie a desetiletá sestra Věra zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v osvětimské plynové komoře společně se třemi a půl tisíci československých žen a dětí. V nacistických koncentračních táborech zahynulo na šedesát příbuzných a Jiří Fišer se s prožitým válečným traumatem celý život těžce vyrovnával. Jiří Fišer zemřel 12. října 2023.
