Jaroslav Fojt

„Komunisté všechna ta naše pole sebrali a obsadili si to svými lidmi. Já když jsem tam přišel, nemohl jsem si ani jít na zahradu natrhat švestky, to už jsme byli nepřátelé lidu. Pak jsem narukoval v Chomutově, tam nás ostříhali dohola, pak nás poslali do Chebu, kde nás roztřídili a poslali do Mostu, resp. do Hrdlovky na šachtu. Do té doby jsem v životě neviděl šachtu. A najednou jsme fárali. V Rubíně to bylo v roce 50, pak v polovině roku nás odstěhovali do Karviné na Ostravu a tam jsme museli zase dělat v šachtě, protože PTP bylo rozdělené na lehké a těžké. Ti, co byli v lehké kategorii, šli na stavbu. A my jsme šli do těch lomů a dolů. Já můžu říct, že se tam mezi námi, kteří jsme byli všichni na jedné lodi, vytvořilo takové pouto a scházíme se dodnes. Bylo nás šedesát tisíc a už je nás jen pět, ale pořád se scházíme. Zlom nastal, když nastoupil generál Čepička a spol. a chtěli ty lidi zlomit. My jsme neměli šanci se vzbouřit, protože jsme v jednom kuse pracovali ranní, odpolední a noční směny po dva roky a půl. Dozorci s námi zacházeli hrozně, prostě jako s nepřáteli lidu. Většinou tam pracovali vysloužilci nebo takoví, kteří neměli vůbec ponětí o nějaké kultuře. Právě v těch letech se vytvořil mezi námi takový pevný vztah. Neexistovala žádná šikana, jak se říká, že bývá na vojně. My jsme si pomáhali. Teď bylo ještě důležité dostat se z vojny. Mimo jiné tam byl s námi i Sternberg a mnoho dalších osobností, co vyhodili z vysokých škol, a pak hlavně kulaci. My jsme dělali na těch šachtách, které byly už moc nebezpečné a kde už havíři neměli takový výdělek, tak tam nahnali vojáky, tedy nás. A my se za běhu učili, jak to dělat. Často jsme byli i zavalení.“

„To si představte, jak nám bylo, když nás dvacet, kteří jsme nikdy na šachtě nebyli, jsme tam teď tři roky museli být. Tyto lidi chtěli zlomit, ale nezlomili. Například Sternberg tam byl pět let. On byl o něco starší než my, tak s nimi uměl trochu jednat a snad i proto dělal na bagru, na povrchu. Jeho tatínek v té době dělal kastelána na tom jejich hradu a lidi ho tam brali. A jednou jim tam hořelo patro a náš Sternberg se chtěl jet podívat domů. Přišel k veliteli a řekl, že chce dovolenku: ,Sternberg do Šternberka.‘ Ten dozorce to nemohl vůbec pochopit. Třeba i takové debaty se tam vedly, protože ti lidi byli úplně pitomí.“

„Se Sternbergem jsme byli na pokoji. On byl ten nejstarší, který ze sourozenců zůstal, zatímco ostatní odešli do ciziny. I když majetek nemohl hlídat, tak se o něj měl nějak starat. Tatínek byl kastelán a lidi celou rodinu měli rádi. Sternberg se choval tak slušně, že vždycky když udělal někdo nějaký průšvih, on to vždy dával dohromady. I někteří z důstojníků ho uznávali. Ale to, co pak bylo v tom Švandrlíkově filmu, to byl nesmysl, on na kamenolomu nikdy nebyl. Dělal na povrchu na šachtě s bagrem. A když se dostal po pěti letech domů, tak neměl práci, takže nakonec skončil jako kulisák v divadle v Karlíně. Tam mu zase pomohli kamarádi, protože ho nikde nechtěli zaměstnat. Teď už ho zase uznávají, dostal vyznamenání od Klause. Má teď prý starosti s majetkem, musel si na to najmout lidi. Byl to opravdu výborný chlap.“

„Švandrlík v Černých baronech vymýšlel věci, které byly humorné. Takže čtenář si říká: Co jim chybělo? My jsme sice vydělávali, jenže armáda měla s doly zařízeno, že jim fakturovaly naši práci. Denně nám sráželi na ubytování, ošacení atd. devadesát korun denně, takže jsme si vlastně všechno platili. Když jste vydělal pět tisíc, tak polovinu srazili na ubytování a tu druhou polovinu zase rozdělili – půlku nám dali na knížku a půlku do ruky. Takže nám fakticky zbylo pár korun. A z peněz, které jsme si opravdu vydělali, jsme dohromady neměli nic, protože přišla měna. Ale co vás mohlo s těmi penězi bavit? Samozřejmě jsme flámovali, jezdili jsme do Ostravy a žili jsme jako mladí kluci. No a závěr je takový, že peníze jste sice brali, byli jste zaměstnaní, jenže svoboda nebyla! Protože oni tam s námi jednali opravdu hrozně.“