The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Amálie Fojtíková (* 1929)

• narozena v roce 1929 v Rajnochovicích, okres Kroměříž

• dětství v osadě Koliby

• rodina podporovala partyzány 1. čs brigády Jana Žižky

• strýc František Řepka a bratranec Vladimír Řepka se přidali k partyzánům

• velitel partyzánské brigády D. B. Murzin vysílal z domu zprávy do SSSR

• osada Koliby vypálena

• přítomní v osadě uvězněni

• vězení v Hošťálkové a ve Vsetíně

• po válce krátce bydleli v osadě Kotáry

• v květnu 1951 několik osob z Rajnochovic odsouzeno za napojení na odbojovou protikomunistickou organizaci Hory Hostýnské

• v současnosti pamětnice žije ve Vítkově

Amálie FOJTÍKOVÁ

Ten Germánec mi ukázal, že všichni přijdem oběsit

Amálie Fojtíková, dívčím příjmením Rafajová, se narodila v roce 1929 v pasekářské osadě Koliby, která patří pod obec Rajnochovice v okrese Kroměříž. Osada leží uprostřed Hostýnských vrchů a okolní prostředí za války skýtalo ideální místo pro pohyb a skrývání partyzánů. Od roku 1944 se v ní pohybovaly oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, jejíž členy rodina pamětnice všemožně podporovala. Strýc a bratranec František a Vladimír Řepkovi se k partyzánům dokonce připojili. V zimě roku 1945 ale do osady Koliby vstoupil protipartyzánský oddíl ZbV Kommando 31 a všichni přítomní byli zatčeni, domy byly vydrancovány a vypáleny. Pamětnice, nezletilý bratr František, matka Amálie a nevlastní bratr Josef Češek pak byli vězněni až do konce války.

Osada Koliby

Když byla Amálie Fojtíkové v dětském věku, stály v osadě dva domy. Jeden postavil její otec a druhý nevlastní bratr Josef Češek. V okolí Rajnochovic, které jsou svou rozlohou 4145 ha největší obcí okresu Kroměříž, je roztroušeno mnoho takových osad. Amálie Fojtíková prožila na Kolibách celé dětství. Osada byla v odlehlém místě a poměrně hodně vzdálená od ostatních samot. „My jsme bývali hned u lesa. Kdyby jsme chtěli hřiby do polívky, tak jsme je mohli hned sbírat.“ Pamětnice vzpomíná, že v zimních měsících, kdy napadlo i několik desítek centimetrů sněhu, se do školy, která se nacházela v osadě Košovy, dalo dojet jen na lyžích.

V roce 1938, kdy bylo pamětnici 10 let, bylo po mnichovské dohodě Československu nacistickým Německem zabráno pohraničí. Krátce nato se u Rafajů objevila otcova sestra Anna Řepková s rodinou, která byla vyhnána z pohraničních Otic. „Oni byli v Oticích tady u Opavy, a jak to zabrali Němci, Sudety, tak se museli vystěhovat. Museli odejít. Oni vám přišli, tři děti, oni dva a přišli k nám, jenom rance měli, a nic víc. Tak neměli kde bydlet a my jsme měli taků malů chalůpku, kuchyňku a světničku, nic víc, tak my jsme jim tu kuchyňku dali. A sami jsme bývali v té světničce. Tak jsme se podělili. Děcka jsme spali na půdě.“

Pomoc partyzánům

V září 1939 vypukl přepadením Polska světový konflikt. Po počátečních vítězstvích Německa se po bitvě o Stalingrad situace začala otáčet a německá vojska ustupovala. V roce 1944 se k bývalým česko-slovenským hranicím blížila osvobozující sovětská armáda a na konci srpna vypuklo na Slovensku národní povstání proti nacistickému režimu. V srpnu 1944 byl z Ukrajiny na Slovensko poslán výsadek oddílu Jana Žižky s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Na rozkaz z Kyjeva se v průběhu září a října celá skupina přesunula na Moravu, kde své sídlo vybudovali v blízkosti Čeladné na úpatí Kněhyně. Část partyzánů z této brigády se pohybovala v okolí Rajnochovic, kde jim lidé z pasekářských osad poskytovali pomoc.

V osadě Koliby se už před příchodem partyzánů často zastavovali uprchlíci, kteří se skrývali před nacistickým režimem. Pamětnice vzpomíná, jak u nich zaklepalo několik uprchlých sovětských zajatců. „Raz tam přišli zajatci. Oni neměli ani boty, jenom takové hadry natočené na nohách, a zima byla a hladoví a vím, že mamka tenkrát neměla ani dost chleba, a tak navařila krupy s hrachem. Já dodnes vidím, jak to jedli rukama. Takový měli hlad.“

Partyzáni se prý poprvé v osadě objevili v říjnu 1944. Od té doby ji navštěvovali pravidelně. Češkovi, Rafajovi i Řepkovi jim poskytovali stravu, nocleh, léky a prali jim také prádlo. Strýc a bratranec pamětnice František a Vladimír Řepkovi se k partyzánům přidali a jako jejich důležitá spojka fungoval také bratr Josef Češek. Ten měl v domě dokonce vybudovaný tajný bunkr, kde partyzáni mohli v klidu odpočívat. „Ve světnici normálně oddělali skříň a pod tím vyřezali prkna a ve spodku vyházeli všechnu hlínu a tam byl krásný bunkr. Oni tam nadělali takový palandy na spaní. Ve dne tam zalezli a byli v bezpečí, že mohli spát.“ Velitel partyzánské brigády Dajan Bajanovič Murzin prý měl nějaký čas u Rafajů i vysílačku, jejímž prostřednictvím posílal informace do Sovětského svazu.

V domě se někdy naráz objevilo až deset partyzánů. Uživit tolik osob v chudých pasekářských osadách nebylo vůbec jednoduché. Amálie Fojtíková vzpomíná, že jídlo vyzvedávali také v okolních obcích na falešné potravinové lístky, kterých prý měli partyzáni velké množství. „My jsme jezdili s ruksakama po okolních dědinách a vozili chleba na ty lístky, protože to jsme nemohli v jednom obchodě, to by bylo nápadné. Tak jsme jezdili po okolí a dovlekli ten chleba navrch na těch lyžích.“ Partyzánům pomáhala i tehdy patnáctiletá Amálie s nezletilým bratrem Františkem. Nosili jim jídlo do bunkru, který měli postavený v blízkém lese. „Takový velký hrnec jsme vždycky po sněhu táhli. Tam k lesu dolů.“ Po partyzánech také zahlazovali stopy ve sněhu. „Fungovali jsme celů zimu, jezdili jsme na lyžách, ráno děcka: ,Pojďte honem zajezdit stopy.‘ Oni vždycky v noci trochu přespali a ráno odcházeli pryč, neboť tam furt chodili Němci. V Hošťálkové, na druhé straně, tam bylo usídleno na zámku celé SS. Oni pořád těma horama chodily štáby. Tak my jsme museli honem ty stopy, jak chodili, tam byly celé chodníčky, tak ráno jsme honem jezdili na lyžách a zajezdili to.“

Dům vypálili a všechny uvěznili

Pomocí partyzánům všichni v osadě velmi riskovali. Po prozrazení totiž následovaly velmi kruté tresty a často i smrt. Bratr Josef proto svého čtyřletého syna raději poslal k příbuzným, aby svou dětskou prostořekostí neprozradil, že se u nich skrývají partyzáni. Amálie Fojtíková ale vzpomíná, že si strach nikdo z nich nepřipouštěl. „My jsme vůbec neměli strach, a ani když nás zavřeli. Já nevím, jak je to možný, že člověk byl tak klidný. Aji když mi řekli, že nebudem, že nás pověsí, tak jsem si to vůbec neuvědomila.“

V okolí už přitom bylo Němci vypáleno několik osad a jejich obyvatelé byli buď uvězněni nebo popraveni. Bylo to u Holáňů v osadě Poborov, u Londových v Končinách, u Pučkových v Šanghaji, u Češků u Hrubé jedle nebo Ručků v osadě Bílová. Zvláště přestřelku v Bílové Rafajovi silně prožívali. Jiří Ručka tam byl i s manželkou a dvěma dcerami zatčen a odvezen do vězení. Při přestřelce s Němci tam padlo šest partyzánů a čtyři byli zatčeni, mučeni a popraveni. Amálie Fojtíková vzpomíná, že den předtím se většina těchto partyzánů nacházela u nich v osadě Koliby. „Tam byli samí mladí dvacetiletí chlapci. To vám bylo hrozný. Byli u nás a takovou švandu dělali. Ještě nám z karet vykládali a takové voloviny. Tak se vesele bavili a druhej den byli mrtví.“ Jediný, kdo z partyzánů přežil, byl Konstantin Arzamazcev, který se zdržoval v domku Martina Pánka a ještě v noci došel k Rafajům. „Jediný Kosťa byl u sůsedů za holků. Tam byla děvucha a on tam chodil za ňů. Tak ten, když viděl tu hrůzu, tak z toho utekl a oni ho honili. V noci k nám došel uštvaný jak zvěř, jak zajíc uhoněný, a to jsme věděli hned, co se stalo, že Bílová shořela.“

Vypáleny byly nakonec i celé Koliby. Pamětnice říká, že muselo jít o udání, protože vojáci šli najisto. Kdo je však mohl prozradit, to dodnes netuší. Takto ale vzpomíná na osudnou sobotu, kdy protipartyzánský oddíl ZbV Kommando 31 vtrhl do osady: „Tak to byla taková malinká osada v lesu a byl tam jenom bratrův domek, on měl postavený nový, oženil se a postavil si nad náma kůsek domeček, též dřevěný. A to vypálili zaráz všecko. Bráchu sebrali, švagrová byla v dědině, tatínek byl na nákupu. Právě v sobotu to bylo. Akorát tam byla ta malá holka s bratrem a ti Němci nás hned ráno obsadili, a kdyby bývali přišli o hodinu spíš, tak jsme nepřežili ani jeden, nebo tam byli ještě partyzáni. A oni potom odešli do bunkru a nás Němci vyházeli ven a už stáli s těma knížkama a všechno na hromadu, už to chystali na podpálení, a tak já jsem ještě s tů dcerků malů od bratra šla k těm sousedům. Musela jsem ji tam zanést s vojákem, a jak jsme šli zpátky, tak ten Germánec mi říkal, že všichni kaput. Ukázal, že všichni přijdem oběsit. Už jsem tam nepřišla. Už nás vyvedli ven a byli jsme zavření na tom zámku v Hošťálkové na tom gestapu.“ Když členy rodiny odváděli do vězení, ozval se výbuch. „Odešli a uslyšeli jsme v těch horách detonaci. Brácha měl chlebovou pec a on v té peci měl plno granátů – a to jak začalo hořet, tak byl hroznej rachot. Tak oni jenom poslouchali, co se děje.“

Zatčena byla pamětnice, její matka Amálie, nezletilý bratr František a nevlastní bratr Josef Češek, kterého navíc brutálně zbili. V osadě se ten den shodou okolností nacházeli Josef Myšák a Josef Sedlařík, kteří také pomáhali partyzánům. Zatímco Josef Myšák byl ve vězení až do konce války, Josefu Sedlaříkovi se podařilo uprchnout ze sklepů hošťálkovického zámku, kde členové protipartyzánského komanda drželi a vyslýchali vězně. „Ti Němci tomu Pepíkovi řekli: ,Ty budeš první viset.‘ On se vám hrozně bál, že jich budou věšet. Tak oni se s mým bratrem v noci domluvili v tom zámku v Hošťálkové, že se pokusijou o útěk, ať už to dopadne, jak chce, ať jich zastřelí na útěku, že jinak budou viset. Milý Pepík Češek šel v noci na výslech, vzali ho do sklepa a zůstal tam kdesi sám v tom druhým sklepě, a tož teď přemýšlel, jestli má utéct nebo ne. Ale on se fakt vysůkal tím okýnkem, dostal se na dvůr a tam hlídali psi. Jenomže on uměl německy, on byl narozený ve Vídni nebo kdesi, měl tam tetu. On na ty psy pěkně německy mluvil a ti psi mu neudělali nic a teď se dostal přes plot z tého zámku a do vrchu už utíkal a ti Němci, jak to zjistili, tak za nim začali prášit, ale podařilo se mu utéct, zachránit, přežít.“

Zatčení se uchránili Vladimír a František Řepkovi, kteří byli ten den s partyzány. Zatčena nebyla ani malá dcera nevlastního bratra Josefa Češka, kterou, jak už bylo zmíněno, musela pamětnice doprovodit k sousedům. Střetu s protipartyzánským komandem se vyhnul také otec Tomáš Rafaj, teta Anna Řepková a švagrová Františka Češková, kteří se zrovna vraceli z nákupu a na nebezpečí je upozornili lidé z Rajnochovic. Všichni se pak až do konce války skrývali na různých místech. Švagrová s dcerou pod falešnou identitou u Koplů v Hrozenkově. Otec, který byl invalidou a měl již šedesát let, se až do konce války skrýval v lesích a jen občas u někoho přespal. „Starý člověk. Zima byla, a on v lesích bez jídla, bez ničeho. Ještě na tom spáleništi našel pejska. Měl takovýho malinkýho voříška a ten pes s ním pořád chodil. Tatínek ho musel dát utratit, protože by ho prozradil. Ten pejsek furt chodil s ním a ti Němci furt po všech pásli. Chtěli všechny posbírat.“

Po zatčení členů rodiny a vypálení domů toho již v osadě moc nezůstalo, přesto tam došlo ještě k jedné přestřelce, při níž zahynul jakýsi Jiří z Josefova, který společně s dvěma přáteli utekl z nuceného nasazení při kopání zákopů. Takto to dnes vypráví pamětnice. „Jak nás vypálili, tak tam chudáci přišli tři chlapci ze zákopů z Josefova. Utekli ze zákopů. Oni vám našli to vypálené a byl tam takový sklípek a na tom sklípku to nebylo shořené a bylo tam trochu slámy a oni vám tam, chudáci, si zalezli přespat. Byla ještě zima, byl březen. Jenomže tam to hlídali ti esesáci. Oni furt čekali, že tam někdo přijde, že chytnou ještě nějaké partyzány. Tak se jim podařilo ty kluky najít a oni říkali, že též chtějí k partyzánům. Tak vám jich podvedli. Oni dělali, že jsů s nima. V noci se tam jeden Němec sebral a šel do Hošťálkové a přivedl celý komando. Obstůpili to a vybrali je z toho. Toho jednoho postřelili na nohy, tak on vám tam spadl a uhořel v té slámě. Tak byl pochovaný ještě po válce pod stromem. Blízko jak jsme bydleli, tak byl takový buk. Však ještě je tam dodnes vyryté. To jsem tomu, co psal tu kroniku, ukazovala. Všude, co tam bylo. Že tam byl zakopaný, Jiří se jmenoval a byl z Josefova.“ Po válce byl prý tento mladý muž pohřben na hřbitově v Hošťálkové.

V patnácti letech v nacistickém vězení

Jak se pamětnice již zmínila, byli všichni odvezeni do zámku v Hošťálkové, kde Němci z protipartyzánského oddílu ZbV Kommando 31 vyslýchali zatčené. „Tam psa na mě pustili. Samé takové hrůzy. Tam bylo rozbitých těch vězňů, zmlácených, leželi na zemi. My jsme škrábali brambory a Němec u nás – a my jsme nikdo nesměl ani promluvit. Tam leželi úplně dobití. Pak nás za týden odvezli na ten Vsetín a tam jsme byli až do konce války.“

Amálie Fojtíková také vzpomíná, jak dozorci ve vsetínské věznici vyhrožovali, že ji nechají sežrat potkany. „V kriminále jsem zažila též takový příběh. To byla maličká cela, dvě železný pryčny. Na tom nás kolikrát bylo. Já jsem byla nejmladší. Já jsem spávala na holé zemi. Jedině pod kabátem, který jsem měla. Na holé zemi, na zdi jinovatka. Víte, jak jsme tam žili? Hlad, zima, štěnice, vši, hrůza. Vždycky odpoledne se ťukalo na zeď a zprávy do okna. Na okno stoličku, já byla nejmladší, tak jsem vylezla do toho okna a do toho okna se vždycky hlásilo, kde jsů Rusi, kde je vojsko, prostě jak se pohybuje fronta. No, já blbec nahlédla do toho okna, ti gestapáci už tam byli ve dvorku pod těma oknama a zahlídli mě. Já jsem honem skočila dolů, ale za chvilku byli na cele a vytáhli mě ven, co jsem slyšela. Já říkám: ,No nic, ještě jsme nemluvili. Akorát signály jsme si dávali.‘ Tak že půjdu do sklepa, že tam jsou potkani a že mě budů žrát, až si vzpomenu. Tak mě vám vlekli jedno poschodí, druhé poschodí, třetí a až dolů do toho sklepa. A před tím sklepem: No co jsem slyšela? Já říkám: ,No nic.‘ Tak mě žuchli zpátky na celu. Zavřeli okna na zámek: ,A zdechněte tu, svině,‘ řekli. Máte tam jídelnu, záchod, kůpel, všecko. Vodu jsme brali ze záchodu. Tam nebyla voda. Do džbánku na pití jsme sebrali vodu ze záchodu. Tak nám to okno vůbec neotevřeli. Tak tam jsme byli zavření až do konce války.“

Při vstupu do věznice paní Amálii dozorci ve vsetínské věznici sebrali foukací harmoniku, kterou dostala od jednoho z partyzánů. Tu jí jeden z dozorců po sebevraždě Adolfa Hitlera vrátil. „Já jsem ji nosila v kapse. Pořád jsem si s ní hrála. Jak nás přivezli, tak nám všechno odebrali a potom, jak Hitler spáchal sebevraždu, tak oni se tam všichni ti bachaři strašně ožrali. Byl tam jeden takový dobrý a říkal, že nemá nic, že dům v Berlíně má rozbitý, že nikoho nemá, a já jsem řekla, jestli by mi nedal tu fůkačku. On mi vám tu harmoniku donesl. Takový byl fajn.“

Patnáctiletou Amálii a nezletilého Františka nakonec pustili tři dny před příchodem sovětských vojsk. „Na jedné cestě šli Němci, děla, koně, vojsko a my vedle nich až do Kateřinic,“ vzpomíná na cestu domů pamětnice.

Bratrovi Josefu Češkovi a mamince Amálii se podařilo při převozu uprchnout. „Jak je nakládali na to auto, tak ten bratr, jak se ten Němec nedíval, tak matku chytl za šos a cůvali. Tam bylo hrozně moc civilů, lidu. Byl tam chaos. Všechno šlo, utíkalo, tak mamka s tím bráchou se dokázali zaplést mezi ty lidi a podařilo se jim utéct.“ Údajně si útěkem zachránili život, protože jedna ze spoluvězeňkyň jim později vyprávěla, že všichni vězni v tomto transportu byli popraveni. „Já to vím akorát od ní. Ona říkala, že všechny ty vězně dali na auto a vezli jich pryč a u Meziříčí jich všechny postříleli v příkopě a s nima i jejího manžela.“ Tato bývalá spoluvězeňkyně se jmenovala Anna Lužová a podle záznamů byl její muž Jan Luža z Hovězí u Vsetína popraven 5. května 1945 u Polic v blízkosti Valašského Meziříčí. „Právě měli po svatbě. Oni byli mladí manželé.“

Bratr Josef Češek se po útěku ještě zapojil do osvobozování Hošťálkové. „Brácha, jak ho pustili, tak nešel za manželkou, ten vám šel první za partyzánama, a flintu do ruky a na Germány. On je nenáviděl za to, co udělali. Ještě s nima válčil, ještě v Hošťálkové hořelo. Tam ještě byl.“

Život se na Koliby již nevrátil

Po válce se rodina opět šťastně sešla. Nastěhovali se do blízké osady Kotáry, kde rodiče zůstali až do konce života. Bratr Josef Češek si na Kolibách chtěl znovu postavit dům, ale údajně mu to úřady nebylo povoleno. „Bratr tam chtěl stavět. On měl hroznou chuť, už měl nadělaný aji materiál, všechno, ale národní výbor z Rajnochovic mu to nedovolil stavět. Takoví byli vděční. Jenom ,partyzánská obec‘ si tam napsali, ale pomoct něco těm postiženým - nic. Tak oni tu chatku mu nedovolili a on byl tenkrát hrozně naštvaný. Ještě Rusi nám říkali: ,To ničevo,‘ že nám ta chalupa shořela. Po válce, že si postavíme druhou.“

Pamětnice se nakonec odstěhovala do Vítkova, kde se vdala za Josefa Fojtíka, a až do důchodu pracovala v místní Hedvě.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 - květen 1945), Český svaz bojovníků za svobodu, 2012

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz