The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Foltýnková (* 1935)

• narozená jako Drechslerová 20. srpna 1935 v Ludgeřovicích na Hlučínsku

• otec pracoval od útlého věku jako havíř na šachtě v Petřkovicích

• po připojení Hlučínska k Německu v roce 1938 se stala občankou Německé říše

• její starší bratr musel v šestnácti letech narukovat do wehrmachtu

• při přechodu fronty v dubnu 1945 poškodil granát jejich dům

• sovětští vojáci tábořili u nich na dvoře

• pracovala v kanceláři podniku Slezské cihelny v Hlučíně

• dělala účetní na národním výboru v Markvartovicích

• provdala se za Arnošta Foltýnka a měla s ním dvě děti

• do důchodu odcházela z obchodního oddělení družstva invalidů Slezanka

• po sametové revoluci byla v Markvartovicích zastupitelkou obce za lidovce

Aloisie Foltýnková patří k lidem z Hlučínska, kteří cítí sounáležitost se svojí domovinou. Je přesvědčená, že charakteristické vlastnosti obyvatel tohoto regionu mezi Ostravou, Opavou a Bohumínem, jako je pracovitost, pořádkumilovnost, patriotismus, rodinná i sousedská soudružnost a zbožnost, jsou stále platné. Rovněž je podle ní živé nářečí „po našemu“, i když mladší generace jím mluví stále méně. To, že někteří lidé říkají obyvatelům Hlučínska Prajzáci v hanlivém smyslu, se jí nedotýká.

„Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem Prajzula,“ říká Aloisie Foltýnková. Když v letech 1938 až 1945 připadla oblast Německé říši, byla dítě. V dospívání ani později se nikdy nepohoršovala nad tím, že strýcové i bratr oblékli uniformu wehrmachtu a přísahali věrnost Adolfu Hitlerovi. „Nikdo se nás neptal, jestli chceme být pod Německem. A muži měli jako říšští občané automaticky brannou povinnost. Kdyby nenastoupili, hrozila jim za to smrt,“ vysvětluje pamětnice.

Po válce se musela rychle naučit česky. Doma totiž mluvili hlavně německy, i když rodiče dobře ovládali i češtinu. Hlučínsko se opět stalo součástí Československa a německý jazyk tam už nikdo nechtěl slyšet. Přechod z německé školy do české pro ni byl zpočátku krušný. Češtinu přišli na Hlučínsko učit kantoři z jiných oblastí, protože tamní učitelé ji také neovládali.

„Mladí učitelé, kteří přišli rovnou ze škol, zpočátku nemohli pochopit, proč lidé z Hlučínska před vojnou neodešli. Když nechtěli bojovat za Hitlera, měli utéct. Říkali, že správný Čech by odešel. Oponovali jsme: ‚Ale kam bychom šli? Tady bylo naše živobytí, chalupy, pole, dobytek. Tady žili naši předkové. Tady jsme byli spokojení,‘“ vysvětluje pamětnice.

Dětí bylo hodně, a tak spaly po dvou

Aloisie Foltýnková přišla na svět jako Drechslerová 20. srpna 1935 v Ludgeřovicích. Rodiče Julius a Eufemie se vzali v roce 1926 a Aloisie byla páté z jejich osmi dětí. Matka Eufemie pocházela z velkého ludgeřovického rodu Kaniů. Měla sedmnáct sourozenců. „Jednou se maminka zeptala otce, proč se jmenuje tak divně: ‚Fater, a čemu jste mi dali také jméno?‘ Otec jí odpověděl, ať si vezme příklad ze života svaté Eufemie, a bude šťastná. Pak už si na jméno nestěžovala,“ vypráví.

Aloisie se narodila v chalupě prarodičů v Ludgeřovicích, ale vyrůstala v sousedních Markvartovicích, kde matka zdědila pozemek a rodiče si tam nechali postavit nový rodinný dům. Museli si vzít úvěr. Do nového se stěhovali v roce 1938. K dědovi to měli jen kousek přes louku a potok, který tvořil hranici mezi Ludgeřovicemi a Markvartovicemi. Dům rodičům postavil ludgeřovický stavitel Albert Hluchník, který nedlouho po válce zemřel násilnou smrtí v nejobávanějším internačním táboře v Ostravě. Je na seznamu obětí dozorců tábora Hanke.

Podsklepený zděný dům měl v přízemí tři pokoje, nahoře byla další obytná místnost. Veškerý nábytek vyrobil matčin bratr, který byl stolař. Tento strýc s ženou a třemi dětmi tam s nimi také bydlel. „Bylo nás hodně. My děti jsme spaly v posteli po dvou. Každý měl své místo ve skříni. Samozřejmě jsme museli všichni podle svých možností pomáhat,“ říká pamětnice. K domu patřila velká zahrada a půlhektarové pole, na kterém pěstovali brambory, oves a žito. „Chovali jsme dvě kozy, slepice a husy. Vždycky jsme měli také vepříka,“ dodává.

Bratra odvedli na vojnu z lavice gymnázia

Z válečných let si pamatuje na letecké poplachy ve škole v Markvartovicích, kam nastoupila v roce 1941. Velké svazy letadel Spojenců tam začaly přelétávat v roce 1944. „To bylo letadel! Pustili nás vždycky ze školy. Cesty byly plné dětí. Starší děvčata nás menší žáky uklidňovala, abychom neplakali, a vedla nás do krytu. Ve škole kryt nebyl, ale v okolních domech byly sklepy, do kterých nás po třídách rozdělili. Odchod do sklepů jsme také nacvičovali,“ vzpomíná.

Z devíti matčiných bratrů jich muselo šest narukovat do wehrmachtu. Pouze jeden z nich se konce války nedožil. Otec pocházel z jedenácti dětí. Dva z bratrů v německé armádě padli. Otec Julius Drechsler se narodil v roce 1903 a jako havíř narukovat nemusel, podobně jako dva jeho bratři horníci. Od útlého věku fáral na šachtě Anselm v Petřkovicích. Říše uhlí potřebovala a díky tomu se horníci povolávacímu rozkazu většinou vyhnuli.

Odvod ale neminul nejstaršího bratra pamětnice Arnošta. V prosinci roku 1944 oslavil šestnácté narozeniny. Studoval gymnázium v Hlučíně. Když v lednu ukončil pololetí, musel narukovat. Mezitím se k Hlučínsku blížila fronta. V rámci Ostravsko-opavské operace se od poloviny dubna 1945 odehrávaly těžké boje mezi ustupujícím německým vojskem a Rudou armádou. „V průběhu dubna jsme už slyšeli vzdálené výbuchy. V Markvartovicích se začalo střílet 27. dubna. Zásah dostala také kaple ze 17. století, která vyhořela,“ říká pamětnice. K večeru následujícího dne se obec dočkala osvobození.

Aloisie Foltýnková vzpomíná, že před polednem zasáhl granát jejich stodolu, která přiléhala k domu. „Naštěstí jsme tam neskladovali nic hořlavého, takže jen létaly střešní tašky a i v domě byl dým,“ říká. Nedlouho poté u nich hledala útočiště skupina ustupujících německých vojáků. „Prosili o vodu a jídlo. Maminka jim umyla špinavé ešusy a dala jim napít a něco najíst. Pak šli hned dál. Poté utichla střelba, byl klid, ale kolem páté hodiny se opět střílelo. A přišli Rusové,“ vypráví pamětnice.

Máma mi schovala copy pod šátek a musela jsem se jí držet

Aloisie a další děti a ženy byly ve sklepě. Strop otec podepřel stojkami jako důlní dílo, aby se nepropadl. „Mohlo nás tam být tak dvacet. My, teta s dětmi, sousedka, druhá teta s dětmi, která měla manžela na vojně, a ještě jedna paní. Voják si nás prohlédl a zeptal se: ‚Nicht fricek?‘ Pak si kleknul, samopal si dal mezi nohy a řekl si o vodu. Maminka myslela, že se přeslechla, a tak se ptala, jestli chce vodku. Nechtěl. Podala mu vodu v plechovém hrnku, ale on žádal, aby se nejdříve sama napila. Pak se napil i on,“ vzpomíná. To už přišel další sovětský voják a důkladně prohledali celý dům.

Brzy dorazila další skupina rudoarmějců. „To bylo horší. Nedaleko od nás byl rybník, ten vypustili. Na louce kousek od našeho domu se utábořili a tam si pekli ryby, slepice a co kde ukořistili. Přihnali s sebou i nějaký dobytek. U nás se neztratilo nic, přitom jsme měli v chlívku malé prasátko. Důstojník, který u nás bydlel, maminku nabádal, aby zamykala, protože se krade. A řekl jí, ať se nebojí, že jí se nic nestane. Jinde se kradlo, ale u nás ne,“ vypráví pamětnice.

Dodnes neví, kam tenkrát matka schovala její čtrnáctiletou sestru. Rudoarmějce předcházely zvěsti, že znásilňují ženy i nedospělé dívky. „Celou dobu jsem sestru neviděla,“ říká pamětnice. Sama měla z jednoho vojáka strach. „Chodili po našem baráku jako doma. Jednou jsem šla do sklepa a jeden Rusák šel za mnou a opakoval: ‚Ty Germánka, ty Germánka.‘ Řekla jsem to mamince, ta mi schovala copy pod šátek a nařídila, že se jí musím neustále držet. Myslím, že měla strach, aby mě neodvezl do Ruska,“ říká pamětnice.

Bratr těsně unikl ruskému zajetí

Válka skončila a rodiče si dělali velké starosti o šestnáctiletého Arnošta, o kterém neměli žádné zprávy. Pak se matka od žen z Markvartovic, které také hledaly své syny nebo manžely, dozvěděla, že nějaký Drechsler je v zajateckém táboře v pražské části Motol. Bylo tam více vojáků z Markvartovic a ženy se tam hned vypravily. „Maminka čekala u tábora, až se budou zajatci vracet ze služby. Uklízeli cesty. Měla strach, že syna ani nepozná. Uviděl ji jako první, zavolal na ni a s pláčem se objali,“ vypráví Aloisie Foltýnková.

Matka doufala, že si bude moci syna odvézt domů. Byl večer, na velitelství tábora měla přijít až ráno. Byla smířená s tím, že přečká noc venku, ale přišla tam žena, kterou vůbec neznala, a nabídla jí nocleh. I když domů tenkrát odjela sama, byla šťastná, že syna viděla. Arnošta pustili ze zajetí v říjnu 1945. Podle Aloisie si nestěžoval na špatné zacházení. „Měl velké štěstí. Unikl o fous ruskému zajetí. Dostal se k Američanům, kteří je Rusům nevydali, i když o to žádali,“ dodává pamětnice. Matčin bratr, jehož rodina u nich po celou válku bydlela, se vrátil ze zajetí v Sovětském svazu až v roce 1949.

Rudoarmějci podle Aloisie odvedli do Ruska mnoho mužů z Hlučínska. Zatímco její otec nebyl členem žádného německého spolku a po osvobození se nemusel z ničeho zodpovídat, otce jejího budoucího manžela Sověti zřejmě chtěli odvézt do gulagu. „S transportem zajatců se dostal do Polska, ale onemocněl, asi úplavicí, a tak ho poslali zpátky. Byl v táboře pro Němce v Brně a odtamtud ho převezli do nemocnice v Petřkovicích, kde v prosinci 1945 zemřel,“ říká Aloisie Foltýnková.

Její manžel Arnošt Foltýnek se jen domýšlel, že zřejmě kvůli otci skončil jako voják základní služby u Pomocných technických praporů, kam komunisté soustřeďovali takzvaně politicky nespolehlivé brance, jako například syny sedláků, šlechticů, továrníků, politických rivalů, ale také Romy, Němce, faráře nebo zloděje.

Otec měl ze šachty plíce jako zabetonované

Na své svatbě v roce 1957 pamětnice neměla tchána, ale ani otce. Julius Drechsler totiž zemřel v roce 1953 na zaprášení plic. „Dříve nebyla nemocnost horníků nijak podchycená. Až v roce 1947 nebo 1948 poslali tatínka na rentgen a zjistili zaprášení plic třetího stupně. Okamžitě šel do důchodu, ale moc si ho neužil. Doktor říkal, že jeho plíce jsou jako zabetonované kamenným prachem. Nemohl dýchat,“ říká pamětnice.

Aloisie Foltýnková se musela v životě obejít bez vzdělání. Přála si být učitelkou v mateřské škole, ale pedagogická škola pro takzvané mateřinky byla až v Krnově, což se matce nelíbilo hlavně kvůli vysokým nákladům na pobyt a dojíždění. Protože pamětnice ráda šila, uvažovala tedy o učení na švadlenu. Nejbližší krejčí byl v Hlučíně, ale ona se chtěla učit dámskou švadlenou v Ostravě. Národní výbor jí však nedal takzvanou převodku, kterou potřebovala, aby se mohla jít učit do jiného okresu.

Nakonec mohla nastoupit do jednoroční klášterní školy u sester svatého Kříže v Ostravě. Jeptišky tam vyučovaly psaní na stroji, těsnopis a také šití a ruční práce. Řada absolventek se uplatila jako zapisovatelky u soudu. Aloisie tam přišla v září 1950, a po necelém měsíci spustil komunistický režim druhou vlnu likvidace ženských klášterů. Mužské řády komunisté rozprášili už na jaře. „Na chvíli nás převzaly sestřičky klarisky, ale tam to zanedlouho dopadlo stejně. Bylo mi to moc líto,“ říká Aloisie Foltýnková.

Sama se doučila psaní na stroji. Koupila si učebnici a chodila do veřejné písárny, kde byly k dispozici psací stroje. Nastoupila jako korespondentka na ředitelství Slezských cihelen v Hlučíně. S manželem, který pracoval v ostravském bytovém podniku jako natěrač, se jim narodily děti Karin a Miroslav. Postavili si v Markvartovicích dům, do kterého se nastěhovali v roce 1961.

Fanatičtí soudruzi se u nás nevyskytovali

Po mateřské nastoupila jako účetní na národním výboru v Markvartovicích. Působila tam i v přelomovém roce 1968, kdy se Čechoslováci radovali z dočasné liberalizace totalitního režimu pod vedením reformních komunistů. Takzvané Pražské jaro však ukončil na konci prázdnin 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy.  „Pamatuji si, že manžel měl v Polsku bratrance, velkého komunistu, který nás už v dubnu upozornil, že na hranici je nachystané sovětské vojsko. Říkal, že se z té naší svobody dlouho radovat nebudeme,“ vypráví pamětnice.

Když pak v noci z 20. na 21. srpna 1968 slyšela a viděla kolony tanků, stejně v první chvíli doufala, že nebude tak zle. „Manžel mě uklidňoval, že tankisté mají jen cvičení. Ale pustili jsme si rádio a bylo jasno,“ vypráví. Strachovali se o dceru, která byla na táboře na Bruntálsku. Manžel ji odtamtud přivezl. Vzpomíná také, že na národním výboru polepili okna protesty proti okupaci. „Ani jsme přes to neviděli ven. Asi za týden zastavilo před úřadem sovětské auto s jejich důstojníkem, který žádal předsedu, ať všechno z oken sundáme,“ říká pamětnice.

Život se brzy vrátil do zajetých kolejí. Takzvaná normalizace politického a společenského života se její rodiny nijak zásadně nedotkla. Ona ani její manžel nebyli v komunistické straně, s místními funkcionáři však neměli spory. „U nás nebyli žádní fanatičtí soudruzi. Lidé i tenkrát drželi pohromadě,“ říká. Své děti vedla k víře. Celá rodina chodila každou neděli na mši. Nezažila kvůli tomu ústrky, přestože režim náboženství potlačoval a třeba učitelkám hrozil za chození do kostela vyhazov z práce. Děti praktikujících katolíků mnohde nedostaly doporučení na střední školy. Jejím dětem se nic takového nestalo. Dceru přijali na chemickou a syna na strojní průmyslovku.

Nová doba s požehnáním Jana Pavla II.

Našla si novou práci ve výrobním družstvu Slezanka, které mělo vedení v Petřkovicích. Vypracovala se na referentku zásobování a jezdila po republice shánět materiál pro výrobky. Zaměstnanci podniku šili v provozovnách nebo doma hračky, konfekci, pletli košíky, vyráběli umělé květiny a podobně.

S radostí uvítala pád komunistického režimu v listopadu 1989. Silným zážitkem pro ni byla návštěva Velehradu v dubnu 1990, kdy do Československa poprvé přijel papež Jan Pavel II. Pozval ho nový prezident Václav Havel. Papež nejprve sloužil mši v Praze na Letenské pláni, pak se přesunul na Velehrad, kam se sjely statisíce poutníků včetně výpravy z Markvartovic. „Bylo to něco ohromného. Toho jásotu, úsměvů, květin!“ říká. S papežovým požehnáním se vraceli domů šťastní.

V prvních svobodných volbách po pádu totality v roce 1990 kandidovala Aloisie Foltýnková za tehdejší Československou stranu lidovou do obecního zastupitelstva a čtyři roky se podílela na vedení obce. Lidem příštích generací vzkazuje, aby pečovali o pěkné vztahy v rodinách, pomáhali druhým a vyvarovali se závisti. A přeje jim hlavně mír. „Když vidím rozbitá města na Ukrajině a chudáky lidi, nemůžu se s tím smířit. Vybavují se mi zážitky z dubna 1945 u nás, ale je to nesrovnatelné, protože jsme zažili válku prakticky jen dva dny, kdy šla přes nás fronta. Na Ukrajině to trvá dlouho a konec je v nedohlednu.“