Jan Francl

"No a tak jsem tam byl v tom sedmapadesátým roce. V srpnu, nějak, o prázdninách to bylo. Ptal jsem se, když jsem si pro to byl (pro povolení), jestli si můžu vzít s sebou foťák. A on: ´Jestli o něj chceš přijít, tak můžeš´. Takže jsem si ho nebral. Je fakt, že když jsem to viděl, jak ta vesnice tenkrát vypadala, co jsem si pamatoval z dřívějška... za těch pět let vlastně... tak mně, přiznám se, mně bylo do breku. A to jsem si neuvědomoval, no tak co mě tenkrát, že jo, v sedmnácti letech zajímaly tyto věci. Překvapilo mě, že to takhle mohlo dojít k tomu, k takové devastaci. Když jsem přijel domů, tak jsem o tom říkal tátovi, a on povídá" ´A čemu se divíš?´ Nechci obviňovat ty lidi, kteří tam přišli po Chorvatech. Ale je fakt, že tam přišlo spousta zlatokopů. Oni tam přijeli, já nevím, se síťovkou a odjížděli s žebřiňákama plnýma, naloženýma všeho."

"Táta dělal na strojní stanici v Mikulově a tam dostal hoblovačky a drtiny. Měli jsme to složené v jedné místnosti ve výměnku. Topili jsme v piliňákách, tak jsme tam chodili cpát ty piliňáky. Protože to byl starý barák, tak to mělo tu střechu takhle přes, nahoře spávali vrabci. My jsme se dívali, jestli jsou tam, tak jsme svítili baterkou. Někdo to viděl a protože nemohl říct, že dáváme signály do Rakouska, protože tam z té strany by to nemohlo být vidět, tak jsme dávali signály ven, z hraničního pásma jako směrem na Drnholec, aby se mohli teda diverzanti do toho hraničního pásma vracet."