Ing. Pavel Franěk

„Já jsem to viděl, já jsem to zažil. A co bylo zcela důsledkem plánovitého hospodářství, to byla šmelina. Takže přijely banány, ta banánárna, dozrávárna pro střední Čechy a Prahu byla na Praze 6. Byla to Ovoce Zelenina. Tam byl vedoucí, já ho dobře znám, snad už je po smrti, a ten dodával banány do podniků Ovoce Zelenina a také do některých samoobsluh. Ale když tam neměl vytvořený takový ten předpoklad, že mu ten vedoucí prodejny něco dá, tak to tam nedodal a třeba to nechal i shnít. Takže nedostatek toaletního papíru byl, ten byl. To je jasné. Protože se nevyráběl. Vyráběl se až později, když se postavila papírna v Harmanci. Ale co se v Harmanci začalo vyrábět, tak se především vyváželo. Protože to byl vývozní artikl, devizový. Ta šmelina se projevovala ve všem. Ta sekundární, ta šedá ekonomika. Národ byl rozdělený na ty, kdo měl devizové poukázky, tedy bony, a kdo je neměl. A řešilo se to tak, že před každým Tuzexem stáli vexláci a ti vexlovali.“

„Řada mých kamarádů úspěšně podnikala a dneska jsou to lidi, skutečně majitelé velkých majetků, mnohamiliardových. A možná bych do toho šel, kdybych neměl dvě dcery, ale měl dva syny. Ale už mně bylo 44 let a viděl jsem všechna úskalí. A marná sláva, byl jsem taky hodně ovlivněný činností. Já jsem se nechtěl pouštět do takových těch pololegálních akcí. Některé z nich to jsou momenty, které musel podniknout, říkám pololegálních, třeba Babiš. Babiš, když přišel do Prahy ze Slovenska, poněvadž zjistil, že mu tam asi pšenka nepokvete, tak když koupil první Zemědělské zásobování a nákup, tak to bylo také spojeno s celou řadou úvěrů. On ale měl dost odvahy, byl velmi pracovitý, taky u něj pracovala celá řada pracovníků z Koospolu. A svojí usilovností se prosadil, protože nosnou položkou jeho obchodu byly fosfáty. On dříve jako delegát Petrimexu pracoval v Maroku a to je země, která měla mandát na fosfáty. Maroko to víceméně zastřešuje a on tam měl už tenkrát výborné obchodní partnery. A když začal jako Agrofert dovážet, poskytli mu významný dodavatelský úvěr. Takže on si vzal úvěr z banky, myslím, že z Československé obchodní banky, a měl tam platební cíl devadesát dnů. To znamená, že on dostal to zboží, dovezl ho do České republiky, tady ho prodával a platil tomu dodavateli až za devadesát dnů. A vesměs se mu tady podařilo to zboží prodat do 90 dnů. A když mu naběhl termín úhrady do Maroka, měl už ty peníze vyinkasované a mohl zaplatit. Takového partnera si přál každý zahraniční dodavatel.“

„Já jsem bral změnu režimu v roce 1989 jen jako že se mění kulisy. Přišel jsem domů a řekl jsem manželce, která byla učitelka: 'Tak, Květuško, konečně teď nakonec zbohatneme. Umíš si to představit?' Manželka říkala: 'No tak já si to moc představit neumím.' Takže jsem se zbavil té zátěže toho podniku zahraničního obchodu, která byla poměrně složitá. Zvláště pak ta zátěž lidí. Tak toho jsem se zbavil. A nastoupil jsem do mrazíren, kde jsem myslel, že se budu bavit výrobou mraženého zboží. Protože ty ryby, ty mně hodně přirostly k srdci, vlastně ten potravinářský resort. Takže jsem měl úplně jasnou představu a měl jsem naše dodavatele ze Spolkové republiky Německo, kteří pochopitelně tím, že podnik zahraničního obchodu skončil, tak přišli o významného odběratele. Byla to firma Flamingo Fish v Bremenhafenu, nějaký pan Düring se synem, byli to skvělí lidi a jsou dodneška. Měl jsem takovou představu, že budu vyrábět takové ty výrobky, jak se jim dneska říká rybí prsty. Já jsem to tenkrát měl pod názvem rybí porce.“

„Takže první ročník, kdy byl Jan Palach na Vysoké škole ekonomické, jsme nějak víceméně přicházeli do styku. Bydlel na koleji na Jarově a bydlel na pokoji s mým pozdějším spolupracovníkem Láďou Dobiášem. Vždycky když jsem za Láďou Dobiášem přišel, tak Honzík byl na pokoji, moc nikam nechodil a moc se nepřátelil, měl na stole, na nočním stolku a na knihovně, která byla skromná jako na všech pokojích, díla Dostojevského. A díla Dostojevského, když byla v povinné četbě, tak byla velmi těžká a špatně se četla. A on byl důsledný v tom, že přečetl všechna díla, dokonce jsem si všiml, že tam měl Zločin a trest. A tam si dělal takové poznámky, podtrhával tam. A další takový motiv, který mě k němu váže - jako každý student chtěl pochopitelně o prázdninách vycestovat na brigádu. A napsal si tam brigádu jaksi, že se jezdilo na sklizeň ovoce do Francie a na sklizeň jahod do Francie. Organizoval to tenkrát Studentský podnik prací a služeb. Ale víc nad tím byla organizace AISEC, která sdružovala studenty ekonomických a obchodních škol, kde se nechalo vycestovat za poměrně normálních okolností. Takže Jan Palach tím, že byl nějakým způsobem limitován v angličtině, tak dostal příležitost vyjet na celiny, což byla neobdělávaná půda v Sovětském svazu. To samozřejmě nebyla taková ta oblast, kam se jezdilo dobře. Ale on na tom trval, tak se schválil jeho výjezd na celiny, dostal jízdenku a odjel se skupinou dobrovolníků, kteří se rozhodli, že budou měnit celiny v úrodné kolchozní lány.“

„Takže na Západ když jsem potom vyjel, tak jsem měl takovou tu zúčtovatelnou korunovou část a k tomu tu devizovou. Takže třeba v Německu jsem měl 3000 korun československých, z kterých jsem musel platit nájem, poplatky za byt tady, přirozeně, a když jsem přijel domů na dovolenou. A tu devizovou část, ze které jsem prováděl samozřejmě úsporu jaksi na tuzexové konto, z toho jsem si platil pobyt venku a taky šetřil. Jinak se šetřilo v Německu, kde jsem neušetřil skoro nic. A jinak v Etiopii. Tam se sledovalo, jak který pracovník nebo delegát dostatečně šetří na tuzexové konto. A když nešetřil na Tuzex a měnil to na volnou měnu, tak to byl signál, že pravděpodobně předpokládá, že už se asi do vlasti nikdy nevrátí. To se sledovalo třeba v té v Polytechně. Tam jsem dostal pokyn od jedné referentky, abych se zeptal, jak to že jeden pracovník nešetří pravidelně na Tuzex. A teď mám konkrétního člověka na mysli, tak jsem mu zavolal. A oni pochopitelně ten odvod na Polytechnu, tu desetiprocentní hodnotu skládali u mě na obchodním oddělení v místní měně. Za to se muselo platit Polytechně. Z čeho by jinak ta Polytechna žila? Platili mně pravidelný odvod, tak povídám: 'Honzo, člověče, ty nešetříš na Tuzex?' A on povídá: 'No, já nešetřím.' - 'A proč nešetříš?' - 'Já si tady kupuju…' - 'A co kupuješ?' Tako on si kupoval slonovinovou kost, Etiopie je země zlata, tam se těží zlato, takže si kupoval zlaté předměty, kupoval drahé kůže.“

„To jsem si vlastně uvědomoval až teda v roce 1970, 1971, kdy jsem na Praze 7 jako student a jako člen strany téměř již hotový byl nominován. To jsem se víceméně dozvěděl, aniž by se mnou měl někdo nějaký pohovor, že jsem byl v pohovorové, správně řečeno prověrkové, komisi v Praze 7. Vedoucí pohovorové komise byla soudružka Mohoritová, matka Vasila Mohority, to vám musí něco říkat. Mohorita bez koryta, to jsme zažili. Mohoritová, to byla doopravdy strašná, děsivá osoba. Víte, ona vedla ty pohovory na Praze 7, kde byl Veletržní palác a kde byly čtyři podniky zahraničního obchodu. A vedla to teda jako s těmi komunisty, co tam byli. A to byli lidi, kteří pochopitelně byli odborníci v té oblasti. Byli to členové strany, kteří už měli za sebou třeba už zahraniční praxi. A ona měla takový předpoklad, že je musí za každou cenu zkrátka vyloučit ze strany. A všichni hovořili velmi rozumně a ona hovořila opravdu jako inkvizitor. Já jsem tam u toho seděl a teď jsem neměl možnost nějak aktivně... když jsem se snažil nějak prosadit, s řadou lidí jsem se potom potkával v praxi, to jako nešlo. Ta Mohoritová byla opravdu neúprosná, ta byla v tom neúprosně krutá a hbitě všechny vyhazovala ze strany.“