Stanislav Frank

"Jednou jsem byl přidělený. Přijela tam sovětská delegace na návštěvu, a protože to byli právníci, tak mi řekli: ‚Půjdeš tam s kádrovákem soudruhem Řezáčem a soudruhem Papežem a se soudruhy prostě a budeš se jim věnovat, protože to jsou právníci, kdyby chtěli vědět něco o právu. Tak jsem s nimi šel do rudého koutku. Byli tam naši soudruzi, vesměs milicionáři a velmi ostří stalinisté, protože těch bylo v pivovaru poměrně dost. A ti tam začali po sovětském způsobu házet vodky a stakany. Nutili i ty Rusy, kteří byli poměrně kultivovaní ve srovnání s nimi, aby pili taky. Já jsem tam tak seděl. Byl jsem hrozně otrávený a muselo to ze mě čišet, protože jsem prostě nemluvil. Nezpíval jsem s nimi častušky. Rusové se na nic neptali. Nic jsem neříkal. Nikomu jsem nic neříkal. Nepřidával jsem se k jejich zábavě. Prostě jsem tam trpěl. Když to skončilo asi po hodině a půl, tak ke mně přišel jeden Rus rozloučit se a řekl jediné slovo: ‚Izvinitě.‘ Nevím, jestli se omlouval za ty naše soudruhy. Spíš jsem to pochopil, že se omlouvá za tu okupaci, která ještě tehdy... Aspoň já jsem si to tak vyložil. Tak se omluvil za všechno, co nám provedli.“

"Byli jsme na dovolené v Německé demokratické republice ve východním Německu. Vraceli jsme se těsně před tím 21. srpnem. Všude byly objížďky, jeli jsme v noci zpátky autem. Všude byly objížďky. U Umleitunga [německy objížďka] byli vidět tanky a vojáci, tak jsme si říkali: ‚Co se to děje? Co se to děje?‘ Nebo rodiče si to říkali. Přijeli jsme domů. Mě odložili v Bernarticích a odjeli do Plzně. Pak to vlastně začalo. Máma s námi zůstala v Bernarticích a ráno, když jsem vstával, toho jednadvacátého srpna, tak stála babička s dědou a mami u rádia. Poslouchali vysílání rozhlasu o tom, že přišli okupanti a všichni samozřejmě brečeli. Děda s babi, kteří zažili válku, tak se v podstatě děsili toho, že nastane něco podobného, hrozného."