The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilga Frélichová (* 1940)

• narozena 11. září 1940 v Malnicích u Postoloprt na Lounsku

• otec Ervin byl původem Němec, matka Helena Češka

• otec musel kolem roku 1943 narukovat do wehrmachtu

• rodina o něm dostala zprávu až v roce 1947, kdy žil v Německu

• po válce získal polovinu statku po otci dosídlenec, který rodinu utlačoval

• s matkou byla nucena statek opustit a nastěhovat se k babičce

• pracovala jako účetní v jednotném zemědělském družstvu v Postoloprtech

• v roce 2021 žila v Malnicích, které se staly součástí Postoloprt

Ilga Frélichová celý svůj život strávila v Malnicích, které jsou dnes součástí Postoloprt. Během druhé světové války se obec nacházela kousek od hranice Protektorátu Čechy a Morava s Německou říší. Malnice dlouho obývali Němci i Češi a jejich soužití bylo velmi dobré. Až s koncem války se to změnilo. Ilga vzpomíná na postoloprtský masakr, při němž českoslovenští vojáci popravili asi sedm set německých civilních obyvatel. O této události se však více dozvěděla až po sametové revoluci. Po válce zažívala s matkou a bratrem těžké časy. Polovinu jejich statku získal volyňský Čech, se kterým museli domov sdílet. Kvůli utlačování a nevhodným podmínkám se nakonec odstěhovali k prarodičům.

Měsíce jsme nevěděli, jestli žije

Ilga Frélichová se narodila 11. září 1940 do česko-německé rodiny v Malnicích. Její otec Ervin byl původem Němec, matka Helena Češka. Oba pocházeli z Malnic a vzali se v roce 1929. Ilga měla ještě bratra a sestru, která však v pěti letech zemřela na zánět mozkových blan.

Rané dětství strávila Ilga na rodinném statku, kde rodiče hospodařili. Jako dítě válečné útrapy nevnímala až do doby, než její otec musel narukovat do wehrmachtu. Ilga slyšela z vyprávění, že si Češi a Němci v Malnicích opravdu pomáhali. „Jednou se prý na obci jednalo o tom, že budou některým lidem brát půdu. Tatínek se proti tomu postavil a za trest musel na vojnu,“ vypráví. Zbytek války žili s matkou a bratrem sami. V roce 1944 se otec poprvé dostal na pár dní domů. Malá Ilga tehdy nemohla věřit tomu, že je to opravdu její otec. Dlouhé měsíce pak o něm neměli zprávy, nevěděli, jestli ještě vůbec žije. Až v roce 1947 je otec kontaktoval přes svou sestřenici. Tehdy už žil v německém Erfurtu a domů k rodině se už nevrátil.

Po osvobození Československa se vzedmula vlna nenávisti vůči Němcům. Ilga vzpomíná na hrůznou událost z června 1945. Tehdy se odehrál takzvaný postoloprtský masakr, při kterém vojáci československé armády bez soudu zabili několik set obyvatel německé národnosti. “Všechny nahnali do Postoloprt. Chlapi se už nevrátili. O tom, co se tam dělo, jsme ale moc nevěděli. Až po sametové revoluci začalo vycházet najevo, jak to doopravdy bylo.”

Matka musela prokázat, že je Češka

Následoval organizovaný odsun německých obyvatel, který uzákonily Benešovy dekrety. V Malnicích byla hospodářství po Němcích přerozdělována dosídlencům, většinou volyňským Čechům. Matka pamětnice bojovala o statek, na kterém roky hospodařila. „Měla prokázat, že je opravdu Češka. Musela si to všechno oběhat.” I tak půlka gruntu patřící otci připadla novému majiteli.

„Přišel k nám nějaký pan Borovský, byl to svobodný mladý chlapec. Nechtěl se od nás hnout, i když mu ve vsi nabízeli jiné a větší statky. On si usmyslel, že bude u nás. Bydlel tam s námi ještě děda a náš kočí. Museli jsme chodit zadním vchodem a spali jsme v jednom pokoji,“ vypráví Ilga. Později jim prý spolubydlící zamykal zadní dveře a nutil je lézt domů oknem. “Nedalo se tam už skoro žít. Maminka jela shánět do Žatce jiné bydlení. Nějaký pan Petrášek jí řekl: ,Hlavně se nestěhujte. Jakmile se odstěhujete, všechno prohrajete.’ Řekl také, že my děti máme nárok na dědictví po tátovi,“ vypráví. Nakonec se rodina stejně odstěhovala. Ilga šla na konci roku 1946 bydlet s matkou k babičce, bratr odešel do učení.

Školu si vybrat nesměla

Po základní škole chtěla jít Ilga na střední zdravotnickou školu. „Obec mi to zakázala. Musela jsem do zemědělství. Bratr se vyučil obchodním příručím, tak jsem já musela zůstat,“ vypráví. Nastoupila na dvouletou zemědělskou školu v Lounech. Už v šestnácti letech začala pracovat v postoloprtském jednotném zemědělskémdružstvu (JZD), kde se starala o účetnictví. Tam pracovala dlouhá léta.

V roce 1961 se Ilga provdala. O dva roky později využila nabídky Čedoku na zájezd do Erfurtu, kde bydlel její otec. S manželem se jim opravdu podařilo do Německa vycestovat. Po mnoha letech tak viděla otce. „Měl na nás někde čekat, jenže jsme přijeli později, takže už tam nebyl. Domluvila jsem se s průvodkyní a jeli jsme taxíkem do květinářství, kde pracoval. Táta vyšel ven, ani jsem nic neřekla, rozběhla jsem se k němu a padla jsem mu kolem krku. Ať to bylo, jak to bylo, byl to můj táta.” V následujících letech otce ještě několikrát navštívila a psala si s ním.

Hladoví Sověti kolem silnic

I v červenci roku 1968 se vydala Ilga se svou matkou do Německa, tentokrát však ne za otcem, ale za starými přáteli z Malnic. Nedaleko Černého lesa viděli několik skupin ozbrojených vojáků s tanky. „Ti Němci nám říkali: ,Ti tady čekají na vás, budete se divit.’ My jsme jim říkali, že u nás se přece nic neděje, tak proč by k nám měli jet,“ vzpomíná Ilga. O pár týdnů později bylo jasné, že měli pravdu. Začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

21. srpna ráno se vydala jako obvykle do práce. „Nejel autobus a od Chomutova bylo slyšet řinčení. Soused na mě křičel, že jsme obsazení Rusákama. Nechtěla jsem tomu věřit. Bylo to ošklivé,“ vypráví. Vzpomíná si, že v Postoloprtech a okolí často čekali vojáci u silnic i několik dní, neměli žádné jídlo ani pití. Od místních si jídlo brát nesměli, protože prý nebylo jisté, jestli nebude otrávené.

Ilga Frélichová pracovala celý život v JZD v Postoloprtech a vedla poklidný život. Byla vděčná, když v listopadu 1989 padl komunistický režim. V roce 2021 žila se svým manželem v Malnicích.