The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Freundová (* 1927)

• narodila se 2. června 1927 ve Slušovicích

• za druhé světové války nacisté zavřeli v Kroměříži gymnázium, kde pamětnice studovala

• sloužila v rodině řezníka Pražáka, který pomáhal partyzánům

• zažila poválečnou odvetu na skutečných i domnělých kolaborantech

• v roce 1953 se celé její rodiny tvrdě dotkla měnová reforma

• okupaci v roce 1968 zažila coby zaměstnanec pošty v Kroměříži

• za normalizace se stala svědkem porušování listovního tajemství ze strany příslušníka StB

Irena Freundová se narodila 2. června 1927 ve Slušovicích. Její otec Eduard byl poštmistr a maminka Vlasta pracovala jako účetní. Tatínek, datem narození ještě za Rakouska-Uherska, uměl bezvadně německy a rád na tu dobu vzpomínal, zejména na to, jak lidé chodili pěkně oblečení.

„Černé kalhoty, vyšívanou halenu a klobouk. Vypadal velice pěkně a vždycky chtěl, že v těch kalhotách se musí nechat pochovat. Kalhoty vydržely, protože to bylo opravdu sukno, který dneska neuvidíte. Jenomže když zemřel, my jsme mu to nemohli navléct, protože byl po mrtvici, a ta noha mu tolik napuchla, že jsme ty kalhoty nemohli natáhnout,“ vzpomíná pamětnice.

Obsluhoval ji Tomáš Baťa

Dětství prožila malá Irena v idylickém prostředí rodinné zahrady, kde rostlo jahod, že je nestačili sbírat, na okolních lukách se pásly krávy a v potoce žili raci. Škola stála nedaleko. Irena jela s rodiči do Zlína koupit vysněné botky lakýrky a v obchodě ji osobně obsluhoval továrník Baťa. Pro dětský svět se zdálo být neskutečné a vzdálené, že v kraji není práce a lidé se z nouze živí prodejem podomácku vyrobených březových košťat. Mnoho rodin z okolních pasek tehdy opustilo Československo nadobro.

„Bývalo moc dětí, a když jich bylo moc a nebyly peníze, stěhovalo se to do Ameriky, tam, kde rodiče tušili, že budou vydělávat,“ vypravuje pamětnice. Život dospělých tehdy nebyl lehký. Irena Freundová vzpomíná na jednu ze sousedek, která měla osm dětí. Při práci na poli nosila s sebou nejmladší z dětí v nůši. Na místě pak postavila z klacků trojhran, do něj nůši zavěsila a sem tam do ní strčila, ať se dítě houpe.

Zásadní zlom v časech nezaměstnanosti přinesl rozmach baťovského obuvnického impéria. Rozšíření výroby a její mechanizace z roku 1927 přinesly do kraje více pracovních míst. Irena Freundová vzpomíná, jak se Baťa o své lidi dobře staral. Dohlížel, aby si každý, kdo u něho pracuje, ukládal část výplaty na spořitelní knížky. Někdo získal práci i díky tomu, že mohl pro Baťu vyrábět věci přímo z domova. A jednou ročně známý továrník uspořádal pro všechny své zaměstnance hostinu.

Naše dějiny jsme museli začernit

Rok předtím, než nacistická vojska překročila hranice Československa, se rodina Freundových přestěhovala do Kroměříže, která již tehdy nesla přízvisko hanácké Atény. Bylo tu mnoho škol a Eduard Freund chtěl pro své dvě dcery dobré vzdělání. Mladá Irena nastoupila na kroměřížské gymnázium. „Všechny knížky, kde byly nějaký naše dějiny, jsme museli přeškrtnout načerno. To, co jsme se nesměli dozvědět, to bylo začerněný. Všechno, co bylo o Československu, Masarykovi, všechny naše dějiny,“ vzpomíná Irena Freundová na dobu, kdy se ze zbytku československé republiky stal nacistický protektorát. „Takže jsme zkrátka nevěděli nic. Museli jsme se učit německy a bylo to takový biflování, že si dodnes němčinu pamatuju.“

Ireně Freundové se zpočátku v Kroměříži nelíbilo. Spolužačky z gymnázia chodily měšťansky oblečené a načesané, děvče ze Slušovic jim v tomhle nemohlo stačit. Všude po městě visely rudé plakáty se jmény popravených. Irena Freundová na to vzpomíná jako na největší hrůzu svého života. Přesto se našli Češi, kteří dobrovolně přešli na stranu nepřítele. „U nás se někteří, ač byli Češi jak poleno a německy vůbec neuměli, dali k Němcům. A zrovna jedna moje spolužačka. Její matka bydlela tady, slovo česky neuměla a přihlásila se k Němcům, čili ta Dana přestala chodit tady do školy a okamžitě začala chodit do německé školy. Pak začala nosit ty bílé podkolenky,“ vzpomíná pamětnice na svoji spolužačku Danu Babicovou, která vstoupila do dívčí odnože Hitlerjugend.

Zajímavá je i vzpomínka na kroměřížského učitele, jenž se oženil s dcerou vysokého německého důstojníka, který vzápětí svého zetě přesvědčil, ať také přejde na německou stranu. Ani jeden příběh neskončil dobře. Matka Dany Babicové byla po válce v rámci lynče oběšena a pan učitel odešel ze světa stejným způsobem, jen dobrovolně a vlastní rukou. Většinou ale Kroměřížané drželi při sobě. Na gymnáziu, které Irena Freundová navštěvovala, se sice musela v knihách přepisovat historie, ale profesoři se snažili vyučovat tak, jako by žádný protektorát neexistoval. Doplatil na to ale gymnazijní ředitel. „Přišli si pro něho a už se nevrátil,“ vzpomíná Irena Freundová. Celé gymnázium bylo později Němci zavřeno.

Byli to partyzáni

Po uzavření některých kroměřížských škol vyvstala otázka, kam půjde mladá Irena do zaměstnání. Pracovní úřad ji, přestože nestačila odmaturovat, přidělil do Velkých Těšan jako učitelku v mateřské škole. „Já jsem tam jezdila na kole, školka byla ve sborovně, tam nebylo nic. Holá místnost. Děti tam neměly hračky, nic. Tak jsem se s nima bavila, hrála Kolo, kolo mlýnský, bylo to dost hrozný. Tam to pak taky zavřeli a zavolali mě na pracovní úřad,“ vzpomíná Irena Freundová na svoje první zaměstnání. Na úřadu práce dostala na výběr – jít hlídat děti do jedné z rodin, nebo se stát ošetřovatelkou v klášteře, kam Němci soustředili své raněné z východní fronty. „A protože kamarádky už tam byly a řekly: ‚Když tě budou volat, nechoď tam, je to tu hrůza, jim to všecko hnisá, my musíme po nich všecko uklízet, odhozený hadry, boláky...‘ tak já jsem se přihlásila do tý rodiny,“ vypravuje Irena Freundová.

Nová služba přinesla starost o pět dětí v rodině kroměřížského řezníka Pražáka. Děti byly velmi divoké a nejmladší mělo sotva dva roky. Pražák platil namísto peněz v naturáliích, a Freundovi tak dostávali týdně maso. Nebyli jediní, kdo si k Pražákovým pro maso chodil. „On vlastně dělal pro partyzány, zásoboval je masem. Byla tam jatka a byla tam ještě vedle vrata a těma vratama chodili pořád lidi. To byli partyzáni. Byli tady někde na Bystřicku. Kdyby se něco stalo, zavřeli by mě taky. Že to byli partyzáni, jsem se dozvěděla až po válce. Nikdy nezjistili, že pomáhal. Kdybych to byla věděla, trnula bych hrůzou,“ líčí pamětnice.

Pod okny chodil každý den pohřební průvod. To Němci na sklonku války pochovávali své zemřelé, co umírali v lazaretu na následky omrzlin a zranění z ruské fronty. Denně to byli dva až tři mrtví. Irena Freundová vzpomíná také na setkání s italskými vojáky: „Když jsem sloužila u Pražákových, blízko tam byli napakovaní Italové. Chodila jsem kolem nich. Člověk se bál, Italové jsou horkokrevní, pokřikovali na mě, nebylo to příjemné.“

Byl to takový kluk

Na úplném konci války se Freundovi ukrývali ve sklepě. A nebyli v něm sami. Poté, co Němci vyhodili do povětří strategický most přes Moravu v blízkosti dnešní Podzámecké zahrady, přišla spousta lidí o bydlení v nedalekých činžácích. Němci je nařídili vyklidit. Freundovi některým z nich nabídli, že se mohou schovat u nich. Ve městě se bojovalo, z dálky do sklepa tlumeně zaznívala střelba. Freundovi měli nahoře všechna okna otevřená, aby je nerozbily kulky. Když se konečně rozhostilo ticho, šla se Irena Freundová podívat ze sklepa ven.

„Já vyjdu nahoru, tam jsme měli takovou flašku s mákem. Byla rozstřílená, ten mák byl po celé kuchyni. Jak stříleli, stříleli i do chalupy. Jdu dolů po schodech, my jsme zapomněli zamknout dveře. Dveře se otevřou a v nich Němec. Zůstala jsem stát. Byl to takový kluk, asi jako já. Kluk, klučisko, úplně vyřízený. Chtěl vodu. Já říkám: ‚Stůj tady, já ti to donesu.‘ Napil se a šel a já jsem hned zamkla,“ líčí Irena Freundová. Že je válka u konce, věděli i Němci. Původně mělo totiž dojít i k vyhození Zborovského mostu, ale podle pamětnice se ustupující vojáci nějak domluvili s místními, že most nechají na pokoji, když dostanou civilní šaty. A tak se i stalo.

Nas mnogo

Na osvoboditelská vojska nevzpomíná Irena Freundová v dobrém: „Morava tenkrát byla plná až po břeh. A protože se sem museli nějak dostat, postavili pontonový most. Přes naši ulici to všecko jezdilo. První šli Rumuni. Od rána do večera řvali. Pak je vystřídali Rusi. Ti zůstali trošku dýl a byli hrozně otravní. Nic neměli, ani hodinky, a příšerně kradli. Kousek od nás si udělali hranici, málem bychom vyhořeli. Je to necivilizovaný národ.“ Pamětnice pozorovala sovětské jednotky přecházející řeku. Jeden z vojáků neudržel rovnováhu a zmizel ve vodě. Nikdo mu nepomohl, jen prý se odkudsi ozvalo: „Nas mnogo!“

Irena Freundová ale ráda vzpomíná na setkání s vojákem původem odněkud z Kavkazu: „Jeden k nám chodil, měl dcery v mém a sestřině věku a oblíbil si nás. Rusky nikdo z nás neuměl, tak on seděl a snažil se cosi říkat a ukazoval obrázek. Pěkná chaloupka, obrostlá vínem, hrozny tam byly, dvě děcka před tím, to už byl civilizovaný člověk.“ Když pak jeho jednotka opouštěla Kroměříž, přišel se k Freundovým rozloučit a jako dárek donesl lisovaný čaj, který jim vydržel asi rok.

Posmívali se jim a kopali do nich

Konec války zamíchal kartami a z utlačovaných obyvatel bývalého protektorátu se někdy stali nelítostní soudci a popravčí. Když věšeli matku bývalé Ireniny spolužačky Dany Babicové, přišla se na to podívat polovina Kroměříže. Samotná Dana Babicová se údajně nevrátila z fronty, kam musela jako národnostně přihlášená Němka narukovat. „Já na to nemám povahu, abych se dívala, jak někoho věší. Všichni říkali, že udávala. Odnesla to ona jediná. Třeba tady na nádraží byl Němec, který opravdu Němec byl, a byl s ním taky soud, ale toho na smrt neodsoudili, ačkoli byl možná horší než ta Babicová. A bylo tady hodně takových lidí,“ vzpomíná Irena Freundová na divoké poválečné účtování.

Ať šlo o kolaboranty, či jen o lidi, kteří během války vešli s Němci do styku, většinou platil jeden metr. Ženám oholili hlavy a všichni nuceně pracovali na odklízení trosek po proběhnuvších bojích. Lidové mstě neušel ani majitel hotelu. „Někteří lidé třeba u těch Němců vůbec nebyli. Jenomže on když měl hotel, tak tam musel všechny ty Němce snášet. Ale protože mu lidi záviděli peníze, tak si na něm vybili vztek. Vždycky chodil zástup, ty ženský měly oholený hlavy. Nebylo to příjemný, nelíbilo se mi to. Lidi si vybíjeli vztek různě, lidi jim nadávali, posmívali se jim, kopali do nich,“ vypravuje Irena Freundová.

Těsně po válce se Irena Freundová nechala kamarádkou Naďou přemluvit k zájezdu do Německa. Obě dívky jely nočním vlakem. Ráno spatřily rozstřílený a rozbombardovaný Berlín. Jezdily načerno hromadnou dopravou, protože s sebou neměly téměř žádné peníze, a při kontrole jízdenek dělaly, že nerozumí. Reakce Němců na zájezd z Československa byly většinou nepřátelské, ale pamětnice vzpomíná i na dobré chvíle. Stála s kamarádkou před automatem na vodu, měly obě žízeň, ale nemohly si dovolit to pití zakoupit. Jedna kolemjdoucí Němka beze slova vhodila do automatu minci a vodu jim podala.

V otcových stopách

Čerstvý mír, jenž přikryl Evropu, přinesl chvilkovou svobodu a klid. Irena Freundová začala pracovat na kroměřížské poště. Její otec, ač sám bývalý poštmistr, to neviděl rád. Chtěl, aby si dcera nejprve dodělala maturitu, kterou za války kvůli zavřenému gymnáziu nestihla. Zaměstnání na poště bylo pro mladou Irenu náročné. Záhy potom, co nastoupila za přepážku, onemocněl poštmistr v Němčicích. Irena Freundová ho musela načas zastupovat. Během své nové práce se naučila veškerá traťová spojení, od Aše po Valašské Klobouky. Na poště pak, ač na různých pozicích, setrvala až do důchodu.

Psal se rok 1946 a první poválečné volby vynesly Klementa Gottwalda do křesla předsedy vlády Československa. Freundovi to nevnímali jako hrozbu, naopak. Pamětnice vzpomíná, že to byla doba, kdy mohli žít klidně. Až do osmačtyřicátého. Únor přinesl mnoho změn. Všichni zaměstnanci pošty se museli povinně učit rusky. Ale nikdo ten jazyk neovládal, včetně vyučujících, kteří jej přednášeli. „Zpočátku se nám zdálo, že nic. Ale postupně se nám to začalo hrozně nelíbit,“ hodnotí pamětnice dobu krátce po únoru 1948.

Dopad měnové reformy

„Když zemřel Stalin, tak jsme všichni jásali, že konečně bude klid a pokoj. Jenomže bohužel nebyl, pokračovalo to dál,“ vzpomíná Irena Freundová na první léta života v komunistickém Československu. Velmi silně se Freundových dotkla až měnová reforma. Strana a vláda tento státní bankrot prezentovaly jako vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii, ovšem skutečná rána tím byla zasazena všemu obyvatelstvu, jehož peníze a veškeré úspory ztratily hodnotu.

Eduard Freund měl coby bývalý poštmistr velice pěkný důchod, kolem dvou tisíc měsíčně. Po měnové reformě mu zůstalo vyměřeno šest set korun. V té době již Irenina sestra Věra studovala v Praze chemicko-technologickou fakultu. Freundovi ji museli na studiích vydržovat, často jí posílali peníze a jídlo, kterého sami měli nedostatek. Irena Freundová na to vzpomíná: „Já už jsem sice začínala dělat, ale že bych měla horentní plat, se nedalo říct. Sestra studovala, a taky to stálo nějaký peníze. Když tam šla, museli jsme jí opatřit peřiny, všecko. Zkrátka a dobře, když ona odešla, tak pro mě už nezůstalo nic.“

Dva roky po měnové reformě Eduard Freund zemřel a rodině po něm zůstal důchod čtyři sta korun. Sestra Ireny Freundové chtěla studium rok před promocí opustit kvůli své nové lásce a plánování svatby. Pro rodinu to byl po letech existenčního strádání velký šok. Pamětnice vzpomíná, že sestra nakonec po domluvě studium dokončila a svatba proběhla až po její promoci.

Toto je hrdinství

Úlevu, jež s sebou přineslo období Pražského jara, prožila Irena Freundová podobně jako statisíce dalších obyvatel Československa v naději, že konečně dochází ke kýžené změně. Srpnová noc, ve kterou spojenecká vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa, ji zastihla doma. „V noci zazvonil telefon, volala mi spojovatelka: ‚Paní vedoucí, pojďte sem, tady je blázinec, tady jsou Rusové!‘ Tak jsem se honem oblékla, pěšky je to na poštu půl hodinky. Už cestou jsem potkávala Rusy, co jezdili na náklaďácích a na tom měli postavená děla. Do Vodní ulice jsem přišla sama, nikde nikdo, a oni začali na mě mířit. Pak tu hlaveň odvrátili a jeli dál,“ vzpomíná Irena Freundová na první setkání se sovětskou armádou. Během příštích dnů došlo na poště k celkovému výpadku telefonní sítě. Lidé si nemohli zavolat, ujistit se, zda jsou jejich blízcí v bezpečí. Poté, co došlo k opravě, museli zaměstnanci, jak pamětnice vypravuje, „přednostně obsluhovat jeho veličenstvo KSČ“.

V příštím roce vzplála na Václavském náměstí v Praze lidská pochodeň číslo jedna. Jan Palach, dosud neznámý student historie, se na protest proti sovětské invazi a nastupující normalizaci polil benzinem a zapálil. „Byli jsme z toho ohromeni. Když člověk vidí, že se někdo podpálí, to je hotová hrůza. Chudák! Byla jsem z toho úplně na nic. Představovala jsem si, jak hoří. Myslím, že to mohlo pomoct. Ne každý by se toho odvážil. Člověk může všelijak zemřít, ale toto... Toto je hrdinství. Má to vliv na lidi, musí to mít vliv na lidi,“ vzpomíná Irena Freundová na lednové události roku 1969.

Hlásili jsme jen to nejnutnější

Následnou normalizaci líčí Irena Freundová jako nepříjemnou dobu, ale ti nejhorší komunisté, kteří vládli v temných padesátých letech, podle ní již nebyli mnoho vidět ani slyšet. Práce na poště s sebou ovšem nesla jednu nepříjemnou zkušenost, a to porušování listovního tajemství. Na kroměřížskou pobočku připadl jeden příslušník StB, který vždy jednou za čas převzal hromadu vytříděných obálek ke kontrole.

Rovněž telefonické hovory ze zahraničí se musely hlásit. „Hlásili jsme jen to nejnutnější. Třeba jedna od nás utekla do Rakouska, její manžel byl Rakušan a napotřetí se jim to povedlo, a volávali domů rodičům, co tu zůstali. Vykládali si samé rodinné věci, takže to jsme třeba hlásili, tady o nic nešlo,“ vypravuje pamětnice.

Sametová revoluce zastihla Irenu Freundovou v pracovním nasazení. Události probíhající na Václavském náměstí v Praze sledovala v televizi. Polistopadový vývoj ve společnosti vnímá kriticky: „Projídáme to, na co nemáme.“ Všem, kteří budou její příběh číst, vzkazuje: „Vždycky si dvakrát rozmyslete, než něco uděláte.“