The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mája Fricová (* 1927)

• narozena 31. května 1927

• od roku 1942 studovala obchodní akademii

• v roce 1944 půl roku pobývala v německém kuratoriu

• v září 1944 nuceně nasazena jako dělnice do křivoklátské fabriky

• po válce pracovala v administrativě Československé strany národně socialistické

• od podzimu 1945 zaměstnána v advokátní kanceláři

• v listopadu 1951 nastoupila jako dělnice do firmy Autorenova

• manželům Fricovým se narodil syn Pavel v roce 1958 a dcera Eva v roce 1961

• pokračovala prací z domova pro Státní nakladatelství technické literatury

Mája Fricová vyrůstala s rodiči v pražských Košířích. Na začátku druhé světové války se otec musel s celou rodinou přestěhovat z původních luxusních bytů firmy Melantrich do pavlačového činžáku, protože mu byl ukončen pracovní poměr u této společnosti. Oba rodiče byli úzce spjati s Československou stranou národně socialistickou. Za protektorátu se živořilo jen z lístků, všude byl cítit strach z německé hrůzovlády, a tak mladá Mája měla první dívčí zalíbení spojeno s válečnými událostmi.

Tuhle chceme do německého kuratoria

Pamětnici bylo teprve sedmnáct let, když si německý důstojník nechal nastoupit celou třídu obchodní akademie, a vmžiku bylo rozhodnuto: „Tahle to je, tuhle chceme jedinou do německého kuratoria.“ Strávila tam pouhé tři měsíce a v té době zažila, jak jejího kolegu odvedli gestapáci.

„Pracovala jsem tam v kanceláři s takovým jedním hezkým mládencem, který se mi moc líbil, a jednou jsme šli spolu domů, měli jsme kancelář v prvním patře, a když jsme sešli na tu otočku, tak proti nám šel německej voják. My jsme se zarazili, protože jsme se lekli, on se proti nám postavil a německy říká: ‚Jste pan Švejnoha?‘ ‚Ano, přirozeně,‘ odpověděl můj kolega. ‚Půjdete s námi!‘ Tak on šel, dole stáli u dveří dva Němci, jeden ho chytil zezadu za krk, aby neutekl, ten druhý otevřel dveře, a hned dole u dveří pod Jindřišskou věží stálo auto, oni ho nacpali do toho auta, odjeli a už jsem ho nikdy neviděla...“ vybavuje si pamětnice období počátku války.

Bezprostředně poté bylo Máje Fricové sděleno, že je totálně nasazená do Kladna, aby se v určitý den dostavila na Letnou, odkud měla být transportována do místa jejího nového pracoviště. Na Letné byly v ten den pro ně připraveny náklaďáky. Jely na korbě a seděly na lavicích, které byly provizorně vytvořeny z provazů a prken. Celé se to houpalo, když se auto rozjelo, silnice tenkrát byly hodně rozbité. V Kladně je zavedli do hospody, kde v tanečním sále byly na zemi slamníky, a vedoucí jim řekl: „‚Tak, děvčata, tady si vyberte, kde budete spát, a já si pro vás ráno přijdu a dovedu vás tam, kde budete dělat.‘ No tak my jsme si sedly, každá na nějaký ten slamník, a teď bylo ticho jako v hrobě a každá jsme měla plnou hlavu strachu, co s námi bude, že jo. Netrvalo dlouho, zase se ten vedoucí objevil a říká: ‚Děvčata, všechno je jinak, jedeme zpátky do Prahy a zejtra vás odvezu na Křivoklát.‘“

Tenkrát bylo 30 deka masa na týden

Po návratu do Prahy zastavili na Letné, tramvaje nejezdily, a tak Mája Fricová musela večer pěšky přes celé město zpátky domů. Nebála se. V jedenáct hodin večer ji uvítala plačící maminka. Oči měla opuchlé, nevěděla, jestli se s dcerou ještě někdy setká. V noci proběhl nálet a hospoda v Kladně dostala přímý zásah, nezbyl z ní ani kousek. Už ráno ale dívky musely zpátky a autobusem je odvezli na Křivoklát. Děvčata si z toho dělala legraci, že budou pracovat na hradě. Když přijela na Křivoklát, ubytovala se v hotelu Praha, který byl vybaven jako ve věznicích dvoupatrovými postelemi. Už tam čekalo šest děvčat z Moravy.

Druhý den je vzali do fabriky – dívky byly přiděleny do továrny na výrobu leteckých nádrží do německých válečných letadel.

Od 2. září roku 1944 do 5. května 1945 byla pamětnice totálně nasazena do firmy Stein Co, Werk II, v Purlitz (firma měla sídlo ve tři kilometry vzdálených Roztokách u Křivoklátu), jako svářečka nádrží na benzin do letadel. Pracovalo se šest dní v týdnu, dvanáct hodin denně, čtvrthodina byla na přestávku na oběd. Domů za maminkou se dostala jednou týdně, celou neděli spala a zase zpátky vlakem.

„Tenkrát bylo 30 deka masa na týden, my jsme dostávaly jednou tolik, takže jsem byla šťastná, že mohu mamince něco dát, aby se mohli doma pořádně najíst. Nevím, jak jsem se naučila svařovat... bylo to kolo v průměru dva metry, ze dvou stran byly plechový díly a ty se musely svařit. To kolo se muselo přetáhnout, svařit, zase přetáhnout, zase svařit. Já jsem byla strašně hubená a neměla jsem na to moc síly. Tam chodil ředitel takovým vojenským krokem, který sledoval, jestli se pracuje, a ten když viděl, jak to morduju a jak nemůžu, tak šel a pomohl mně to odtáhnout. Pak jsem od něj dostala na památku takovou krabičku, nahoře je Křivoklát a dole je napsáno: ‚Na památku od Wehnera.‘“ 

Cestování domů vlakem bylo nejednou provázeno nebezpečnými událostmi. Po cestě například pamětnice slyšela hukot letadel, těch spojeneckých, která místo Drážďan shodila bomby na Prahu: „... mašinfíra začal brzdit, ale to byl hroznej zvuk, rychle brzdil, zastavil u Zlíchovský skály, a ten mašinfíra utíkal přes koleje, pak přes silnici k tý skále a mačkal se na ni. A já za ním, utíkala jsem za ním jak divá, bála jsem se, slyšela jsem ty letadla, teď jsem se mačkala na tu skálu a koukali jsme, jak padají na Prahu bomby.“

Poslední dny války se již na Křivoklát nevrátila a stavěla s maminkou barikády na Cibulkách. Po válce se začal život vracet do normálu, a jelikož byli rodiče národní socialisté, bylo rozhodnuto o jejím dalším pracovním uplatnění – do září roku 1945 Mája Fricová pracovala jako sekretářka v kanceláři Československé strany národně socialistické.

Sokolská léta po válce

Do kanceláře se jednoho dne dostavil pan Procházka. Říkal, že se vrací z koncentráku a potřebuje nějakou administrativní sílu. Byla mu poskytnuta právě pamětnice a následně šla pracovat do kanceláře doktora Procházky. Pracovní doba byla od osmi do dvanácti a od dvou do šesti. V té době začal fungovat také Sokol, a to bylo něco pro pamětnici. Dvakrát týdně cvičení, atletika, volejbal, o zábavu bylo postaráno. Pan doktor Procházka byl starosta Sokola. Neměl však pro svou podřízenou pochopení. Jednou diktoval dávno po páté, ale pamětnice měla od sedmi hodin zápas. On ale stále diktoval a nakonec se rozzlobil, že chce odejít, a práskl deskami o stůl, až se všechny spisy rozlétly. Mája Fricová se účastnila sokolských sletů, kde také poznala svého budoucího manžela. V padesátých letech už se do Sokola chodit nesmělo a také kancelář jejího zaměstnavatele byla zrušena.

Pamětnici oslovil pán, který s ní hrabal seno

Kamarád pana Procházky si přetáhl Máju Fricovou do podniku Drutex, kde se vyráběla trička a další textilní výrobky. Zemědělcům sebrali v té době v rámci kolektivizace půdu a neměl ji kdo obdělávat. Jednou tedy musela jet s podnikem na brigádu hrabat seno a při této práci ji oslovil asi padesátiletý muž. Byl to švýcarský velvyslanec Dr. Steiner. Začal se jí vyptávat, co dělá a co umí, a nakonec jí nabídl místo. Chtěl, aby šla pracovat na velvyslanectví v Ženevě. „A měla byste plat skoro desetkrát tak velkej jako tady.“ Tehdy frank byl 9,50 Kčs a pamětnice mu řekla, že si to musí rozmyslet. Mohla jít pracovat na tři roky do zahraničí, byla to velká výzva. Když se vrátila domů, rodiče nebyli nadšení. A pochopení pro záměr vycestovat neměl ani její chlapec: „Ty si myslíš, že na tebe budu tři roky čekat? To ani náhodou...“ A bylo rozhodnuto. Pamětnice se zalekla, druhý den na schůzce u sochy sv. Václava panu velvyslanci řekla, že ne, a krátce nato se vdala.

Šla jsem vyrábět auta

„A za tohle jsem byla potrestaná, komunisti mne dohnali do výroby a šla jsem dělat auta.“ V podniku Autorenova byl zaměstnán i její muž v kanceláři. Paní Fricová tam pracovala jako dělnice, brousila nářadí, a když se něco porouchalo, tak to opravila. Z tohoto období pochází další její vzpomínka na „svářečskou kariéru“.

Dva chlapi seděli v podniku na zemi a dohadovali se, třetí stál za nimi. Pamětnice k nim přišla a řekla: „Tak co, chlapi, tak to svaříte a bude to dobrý, né...“ „To nemůžu svařit, protože to je hliník, a to já neumím,“ byla lakonická odpověď jednoho z nich. A Mája Fricová pokračovala: „‚Pánové, kdybyste chtěli, já vám to svařím.‘ A oni se začli smát, to víte, bláznivá ženská, si říkali. ‚Ne, já si nedělám legraci, já to vážně umím. Musíte obstarat tužku a mlíko.‘ Tužka byl svařovací drát a muselo se to natřít takovým hustým, říkalo se tomu mlíko. Tak oni to obstarali...“ a pamětnice jim to šla svařit. Celá dílna se seběhla, dokonce i její manžel vyšel ze své kanceláře. Když se jí to povedlo, následoval potlesk.

Soutěžilo se o vlaječky

Pak přišlo zaměstnání v Tovusu. „Manžel řekl, že kvůli křečovým žilám nemohu pracovat u nich v podniku. Tovus byla zkratka pro technicko-organizační výzkumný ústav strojírenský. Tam jsem zase byla ve funkci sekretářky a vedoucí písárny současně a v tý době, to byl takový trend, pořád se soutěžilo, kdo je nejlepší v tomdle a v tomdle, a dávaly se takový vlaječky na stůl, tak já pořád měla nějakou vlaječku na stole. Jednou se soutěžilo v psaní na stroji, jednou v těsnopisu a jednou v támdletom, no a já jsem pořád měla nějakou vlaječku...“

Pak se narodilo první dítě a Mája Fricová odešla na mateřskou dovolenou. Aby rodina vyšla s penězi, musela pamětnice pracovat z domova a kromě péče o děti zastávala práci přepisovatelky textů v Sentinelu – Státním technickém nakladatelství.

„Vždycky jsem musela být vybrána jenom já... ať už to bylo kuratorium, sváření, nebo soutěže!“ zakončuje se smíchem své vzpomínání paní Mája Fricová.