The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Friml (* 1934)

• narodil se 23. června 1934 v Jaroměři

• po záboru Sudet v roce 1938 je vyhnali z Trutnova

• od roku 1944 navštěvoval reálné gymnázium v Jaroměři

• v roce 1953 maturoval na vyšší průmyslové škole v Praze

• v roce 1958 promoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze

• pracoval ve výzkumném oddělení v koželužnách ZAZ Jaroměř

• pracoval ve Výzkumném a vývojovém ústavu kožené galanterie v Hradci Králové

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• po srpnové okupaci ho vyloučili z KSČ a sesadili z vedoucí pozice v práci

• v listopadu 1989 zvučil protestní shromáždění v Jaroměři

• stal se mluvčím jaroměřského OF

• působil v zastupitelstvu Jaroměře

• od roku 1990 podnikal

• v roce 2023 žil v Jaroměři

Když se Zdeněk Friml na jaře 1969 vrátil do práce ze sanatoria v Žamberku, kde strávil téměř rok léčbou nalezeného ložiska tuberkulózy, čekala na něj důtka za špatné politické vedení jeho skupiny. To byl ale teprve začátek. Přišly totiž prověrky. „Přijelo komunistické komando z jaroměřského závodu ZAZ do Hradce Králové, vybrali si místnost a zvali si nás jednoho po druhém na pohovory,“ vyprávěl. Když argumentoval, že měl v léčebně jiné starosti a že nic proti okupaci nepodepsal, dostalo se mu odpovědi: „Ale podepsal bys, soudruhu!“ Což byla vlastně pravda.

Vyloučili ho z Komunistické strany Československa (KSČ), do které s naivními představami změn v roce 1967 vstoupil, a sesadili ho z vedoucího postavení. „Ze dne na den jsem se stal řadovým členem, můj bývalý podřízený se stal mým nadřízeným,“ popisoval. Dostal zákaz dalšího vzdělávání či pracovního postupu, nemohl jezdit na žádné služební cesty, a to ani do socialistické NDR, nesměl publikovat. „I pokud jsem měl nějaké přihlášky vynálezů a patenty, tak aby se realizovaly a něco z toho bylo, musel být vždycky spoluautor někdo z vedení, jinak by to neprošlo,“ říkal. Trvalo mu téměř rok, než se s novou situací psychicky vyrovnal.

Uplynulo 20 let, bylo 27. listopadu 1989 a v Jaroměři se měla konat generální stávka. Zdeněk Friml čekal se svou zapojenou aparaturou na jaroměřské podsíni naproti komunistické radnici a nebyl na tom psychicky dobře. Nevěděl, jestli lidé opravdu přijdou. Nikdy nezapomene na moment, kdy najednou z kopce na náměstí uslyšeli skandování: „Už jsme tady!“ Pak uviděli přicházející dav lidí. „Konečně nám bylo jasné, že to bude, že nás nikdo nesebere, nevymlátí, neodveze, nezlikviduje aparaturu,“ popisoval své pocity úlevy.

Z Trutnova je vyhnali

Zdeněk Friml se narodil 23. června 1934 v Jaroměři, kde měla jeho maminka Marie Frimlová většinu příbuzných. S manželem Aloisem Frimlem ale žili v Trutnově, kde pamětníkův tatínek působil jako učitel na menšinové české škole. Zdeněk Friml vzpomínal, jak se jako malý naučil své jméno a adresu pro případ, že by se ztratil: „Tetetek Flimlů, Polní ulice číslo šest.“ Tam s rodiči žil až do roku 1938, kdy je po záboru Sudet Němci vyhnali.

Díky strýci, který přes československou armádu zajistil nákladní vůz, se jim podařilo naložit a odvézt i nábytek. Odjeli k příbuzným do Jaroměře. „Vzpomínám si na první pobyt ve sklepním bytě přeplněném nábytkem,“ vyprávěl. Tatínek začal učit na obecné škole v Josefově, kde se později stal ředitelem. V roce 1939 postavil v Jaroměři dům, ve kterém žil Zdeněk Friml ještě v roce 2023. Po válce se jel tatínek do Trutnova podívat a vzal ho s sebou. Chtěl najít staré známé a také se šli podívat do jejich původního bytu. „Potkal se tam s domácí Němkou a vím, že strašně plakala,“ vybavil si pamětník.

Němci zabrali školy

V roce 1940 začal navštěvovat chlapeckou obecnou školu v Jaroměři. Učil se psát na břidlicové tabulky a tělesné tresty se praktikovaly jako běžná součást vyučování. Jednotlivé školní budovy zabrali během války Němci pro vlastní využití. Z chlapecké školy se stala kasárna, z dívčí školy ubytovna Hitlerjugend a v budově reálného gymnázia se koncem války nacházel lazaret. „Učili jsme se na směny nebo pak jen chodili pro úkoly,“ vyprávěl.

V roce 1944 složil zkoušky na Reálné gymnázium v Jaroměři, při kterých se kladl velký důraz na tělesnou zdatnost. „Teprve daleko později jsem si uvědomil, že to vlastně byla výběrová škola pro ty, které nacisté určili k převýchově,“ podotkl. Ve škole měli každý den hodinu němčiny a i v jiných předmětech, jako například v zeměpise, je přednostně učili německé výrazy.

Jezdili jsme na kole k sedlákům

Z válečného období mu utkvěla v paměti především tíživá atmosféra po atentátu na Reinharda Heydricha a červené vývěsky se jmény popravených. „Přišel český četník v plné zbroji a všechny v okolí nás varoval, že napomáhání atentátníkům se trestá smrtí,“ vyprávěl. Pamatoval si také na povinnou nálepku na radiopřijímači, která varovala před poslechem zahraničního rozhlasu.

Během války se zhoršovalo zásobování a kdo mohl, jezdil po okolních sedlácích a sháněl potraviny. Pamětník s tatínkem vyrážel do vesnic na kole. „Vyplatilo se jet pro půl litru mléka z Jaroměře na Nový Ples, což je asi šest kilometrů,“ říkal. V té době v Jaroměři neexistovalo veřejné osvětlení a okna domů musela být zatemněná. „Chození po Jaroměři bylo v noci složité. Nosily se takové fosforeskující přívěsky, aby se lidé nesráželi,“ popisoval, jak to večer vypadalo, pokud zrovna neplatil zákaz vycházení. 

Poprvé jsem viděl černocha

Koncem války Jaroměří procházeli takzvaní národní hosté, němečtí uprchlíci utíkající z východních území před sovětskou armádou. Někteří měli naložené vozy tažené krávou, jiní šli pěšky jen s rancem na zádech. „První cizí armáda v Jaroměři byly dva džípy plné amerických vojáků a já jsem mezi nimi poprvé viděl černocha,“ popisoval poslední dny války. Vojáci jeli do Velichovek za německým generálem Ferdinandem Schörnerem.

Další den do Jaroměře dorazili ukrajinští vojáci Rudé armády, kteří přijeli vozy taženými koňmi. „Pokud byla asfaltová silnice, tak pravá část, po které jezdili, byla úplně rozbitá od koňských podkov,“ vzpomínal. Jednou u nich doma zastavilo auto a ukrajinský důstojník zazvonil a požádal o vodu. „Když viděl nerozbité domy, viděl naši rodinu, tak plakal,“ vybavil si Zdeněk Friml.

Měli požadovat trest smrti pro Miladu Horákovou

Hned po válce vstoupil do obnoveného Skautu i Sokola a v roce 1948 se účastnil všesokolského sletu v Praze. Roku 1949 nastoupil na vyšší průmyslovou školu do Prahy. Na vlastní kůži zažil, jakým způsobem získávali komunisté podpisy pro prohlášení žádající tvrdé tresty pro se 2obviněné v politických procesech.

„Měli jsme celoškolní schůzi a tam vystoupila kovaná komunistka, paní profesorka Sovová, a nutili nás podepsat rezoluci, že žádáme trest smrti pro Miladu Horákovou,“ vyprávěl. Našel se statečný učitel, který oponoval a prohlásil, že by děti neměly požadovat něčí smrt. Znění prohlášení se tedy změnilo. „Já jsem odhlasoval, že žádáme co nejpřísnější potrestání. Stejně jsem ale vůbec nevěděl, o čem jednám, o čem mluvím,“ popisoval pamětník.

Manžela spolužačky udala uklízečka

Maturoval v roce 1953 a jako jediný ze třídy mohl pokračovat ve studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, zaměřil se na oblast elektráren. Bydlel v Dejvicích a kromě učení rád chodil do divadel a věnoval se kanoistice. Roku 1954 mu zemřela maminka a jeho tatínek, který už byl v penzi, to velice špatně nesl. Těžké období ale nakonec zvládli. Na vysoké škole začal tancovat v souboru, ve kterém se seznámil s budoucí manželkou Evou Říhovou. V roce 1961 se vzali na Staroměstské radnici.

Během studia absolvoval přednášky na vojenské katedře a dvě měsíční cvičení u útvarů. Po škole strávil půl roku v Žatci u tankového praporu jako autoodborník. „Dělal jsem instruktora při jízdách vojáků,“ vysvětlil. Promoval v roce 1958 a vybavil si tehdejší stísněnou atmosféru po maďarském povstání, jež vypuklo o dva roky dříve, a po jeho potlačení Sovětskou armádou. „Manžela jedné spolužačky udala uklízečka, že byl proti okupaci Maďarska a oni ho vyhodili ze školy,“ dodal na dokreslení situace. Učitelé nechávali přednostně dělat obhajoby studentům se škraloupy, aby to stihli před případným vyhazovem.

Získat zahraniční vědecký článek nebylo jen tak

Po vysoké škole dostal umístěnku do hnědouhelné elektrárny v Opatovicích nad Labem, kde zrovna spouštěli první blok. Po dvou letech si sehnal místo v nově vzniklém výzkumném oddělení v koželužnách ZAZ v Jaroměři. Pracoval na výrobě chemikálií pro činění kůží. „V době, kdy jsem pracoval ve výzkumu, byla snaha, abychom co nejvíce dováženého materiálu nahradili vlastními surovinami,“ vysvětloval. Spolupracovali i s naftovým průmyslem, výzkumným ústavem keramiky a jejich přípravky se přidávaly také do rychle tvrdnoucích cementů.

Získávat nové informace ze zahraničních vědeckých časopisů nebylo tehdy nic snadného. „Jeli jsme dát zadání na jediný počítač do Pardubic, oni to poslali do Prahy, tam to našli, udělali fotokopie článků a poslali je zpátky,“ popisoval. Spolupracovali s odborníky kožedělného průmyslu ze zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. „Byla to jedna z mála možností konzultovat s pracovníky stejného oboru z jiných států,” říkal. Když pak v Hradci Králové postavili Výzkumný a vývojový ústav kožené galanterie, začal pracovat tam a později vedl skupinu deseti výzkumníků. Zůstal až do roku 1987, kdy se vrátil do Jaroměře.

Slyšeli jsme hluboký zvuk motorů

S manželkou se usadili v Jaroměři a narodil se jim syn Michal. Manželka pracovala nejprve v konzervárnách v Černožicích a později ve výzkumu ve Smiřicích, kde se vyvíjela dětská výživa. V roce 1968 mu našli tuberkulózní ložisko a poslali ho do sanatoria v Žamberku, kde se léčil až do jara 1969. „Nebyla to žádná legrace. Léky moc nebyly, vím, že jsme denně polykali deset obrovských prášků a jednou za dva dny jsme dostávali injekci streptomycinu,“ vzpomínal.

V rámci léčby měli chodit na procházky a on zrovna stál před jakýmsi penzionem, když uslyšel hluboký zvuk motorů. Byl 21. srpen 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem. „Když jsme se podívali na oblohu, uviděli jsme spousty velkých těžkých nákladních letadel,“ vyprávěl. Pak už kolem Žamberka jezdily kolony sovětských vojenských vozidel. „I my jsme byli venku, přehazovaly se směrovky, aby bloudili, nedostali od nikoho napít a my jsme na ně pořvávali,“ vzpomínal. Později zjistil, že ho jeden z pacientů udal a nahlásil jeho nesouhlas s okupací.

Stal se z něho pomýlený intelektuál

Pamětník vyprávěl, že atmosféra v Československu houstla postupně. Z práce ho ještě na jaře 1969, koncem jeho pobytu v léčebně, poslali na služební cestu do Dánska. „Zní to nepochopitelně, ale šrouby se utahovaly pomalu, ale jistě,“ podotkl. Po návratu do práce se situace změnila. Prvními prověrkami vedenými komunisty v ústavu prošel, a dokonce mu doporučili pokračovat ve snaze stát se kandidátem věd. To se ale nelíbilo soudruhům z Jaroměře, kteří přijeli s jasným cílem někoho vyhodit a ostatní zastrašit. Nakonec byl rád, že ho označili za pomýleného intelektuála a ze zaměstnání ho úplně nepropustili.

Během normalizace se jako většina lidí stáhl do soukromí a věnoval se koníčkům. Rád poslouchal hudbu a stal se členem jaroměřského Hifi klubu. Fungovat museli pod Svazarmem, ale měli svou klubovnu. Postavili si vlastní aparaturu, pořádali besedy reprodukované hudby. „Předváděli jsme nedostatkové a propašované desky,“ vysvětloval. Později zvučil představení v divadle a loutkovém divadle. V roce 1974 si se synem postavili plachetnici a věnovali se jachtařskému sportu v jachetním oddíle na přehradě Rozkoš. Jezdili i na závody.

Komunisté byli ještě pořád všude

Koncem osmdesátých let cítil uvolnění politických poměrů a změny sledoval i v okolních státech a v Sovětském svazu. Nicméně když jel 18. listopadu 1989 do Prahy na akci s Hifi klubem, nic nenaznačovalo, že by se předchozí den odehrálo něco mimořádného. O potlačené demonstraci na Národní třídě se dozvěděl až doma ze satelitní televize. Cítil opravdové štěstí, když ze své pozice generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ musel odejít Miloš Jakeš. „Komunisti ale pořád byli všude, všude vládli, a my jsme si nedovedli představit, co všechno může nastat,“ přibližoval své pocity.

V jaroměřském studiu Věšák pak 24. listopadu promítali záběry z Národní třídy získané od jednoho známého studenta. Zdeněk Friml měl na starosti technické zázemí. Po promítání se domluvil první protestní průvod v Jaroměři na 26. listopadu.

Ty máš aparaturu, tak přijď zvučit

Když se měla 26. listopadu 1989 v Jaroměři konat generální stávka, přišel za ním předseda Československé strany socialistické. Požádal ho, aby odpoledne na náměstí přinesl svou zvukovou aparaturu, on že zařídí připojení k elektřině. „Trochu jsem se rozmýšlel, přiznám se, ale vzal jsem zařízení a odjel jsem na náměstí.“

Aparaturu zapojil do jednoho z obchodů. „Zvučili jsme dvěma plechovými tlampači dvakrát patnáct wattů, to je výkon starého autorádia, jedním mikrofonem a zesilovačem, který jsem měl doma na poslech svých desek. Bylo to takhle jednoduché,“ přiblížil své tehdejší vybavení. Zvučil pak asi ještě dvě shromáždění, která vždy moderoval Pavel Mertlík.

Měli jsme se každou čtvrthodinu hlásit

V Jaroměři se založilo Občanské fórum (OF) a pamětník se stal jedním z jeho dvou mluvčích. Dostali pověření jít za komunistickým vedením radnice a vyjednat předání vedení města. Náměstí zelo prázdnotou a oni měli obavy, co je na radnici čeká. „Kolega ze ZAZ domluvil s chlapy z práce, že budou chodit po náměstí, a my jsme se měli každou čtvrthodinu hlásit, že jsme v pořádku,“ vzpomínal. Když vešli do budovy radnice a setkali se s komunistickými zástupci, viděli, že mají stejný strach jako oni.

Předání moci ve městě proběhlo hladce, zástupci OF včetně Zdeňka Frimla byli kooptováni mezi zastupitele a zvolili Pavla Mertlíka novým starostou. Při volbách v roce 1990 se na kandidátku OF nedostal, sesbíral tedy podpisy a stal se nezávislým zastupitelem. Později vstoupil do Občanské demokratické strany a působil v několika dalších zastupitelstvech

Nový prezident Václav Havel navštívil Jaroměř v lednu 1990. Projev měl na pódiu umístěném naproti radnici a pamětník měl za úkol udržet volný prostor v podsíni za ním, aby mohl Václav Havel přijít a odejít. „Nepustil jsem tam ani kamaráda, který chtěl Václava Havla vyfotit zepředu,“ vzpomínal. Jaroměřské náměstí bylo zcela zaplněné lidmi. „Najednou se tam začaly drze hrnout dvě ženské.“ Zastavil je a odmítal je pustit dál. „Když my tam musíme,“ argumentovaly. Ukázalo se, že to byla Olga Havlová a Věra Čáslavská, které prezidenta doprovázely.

Seděl ve volební komisi

Parlamentní volby v roce 1990 prožíval s radostí. Propagace probíhala vlastními silami, vyráběli letáky a plakáty, které sami vylepovali. Pamětník seděl ve volební komisi a vzpomínal, jak sečtené hlasy zapsali do archů, které pak autem vezli vyhodnotit k počítači do Náchoda. „Když se stala chyba, sedli jsme do auta, jeli zpátky a tam to museli opravit a jet ještě jednou,“ popisoval.

V roce 1990 dal v práci výpověď a osamostatnil se. Prodával chemikálie na činění kožek. Později spoluzaložil firmu vyrábějící plachetnice a chemikálie na výrobu laminátů, pak pomáhal synovi v jeho společnosti ODES. V roce 2023 žil s manželkou v Jaroměři.