The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Frištenská (* 1935)

• narozena 18. června 1935 v Prostějově

• otec František Vysloužil provozoval obchod v Bedihošti

• poslední dny druhé světové války prožívala v obci Čehovice

• matka Marie Vysloužilová byla během frontových bojů vážně raněna

• během náletu zahynul dědeček Alois Koutný

• po komunistickém převratu v roce 1948 byl otec připraven obchod a vězněn

• vyučila se a pracovala ve šlechtitelské stanici podniku Oseva

• spolu s manželem Zdeňkem Frištenským vedli rekreační středisko v Trojanovicích

• synové František a Zdeněk v letech normalizace emigrovali

Když jí bylo deset let, prožila hrůzné chvíle, které se jí znovu a znovu vybavují po celý život. Její matku zasáhly střepiny z granátu. Marie Frištenská ji sledovala, jak křičela a trpěla. Kolem probíhaly poslední boje při osvobozování Prostějovska a pomoc v nemocnici byla v nedohlednu.

Marie Frištenská, rozená Vysloužilová, se narodila 18. června 1935 v Prostějově. Byla jedináček a prožívala šťastné dětství. Tatínek František Vysloužil provozoval obchod se smíšeným zbožím v Bedihošti. Marie často pobývala u prarodičů Aloise a Anny Koutných, kteří měli statek v nedalekých Čehovicích. Trávila tam s maminkou poslední dny války. Rodina usoudila, že tam bude více bezpečno.

Střílení, nestřílení, stařenka šla pro doktora

„Staříček bojoval v první světové válce, tak věděl, co to obnáší. Se sousedy kopali bunkry, že se tam všichni schováme. Nakonec každý zůstal ve sklepě, protože v nich bylo jídlo. Se sousedy jsme probourali díru a podávali jsme si brambory, mléko. Vylézt se nedalo, byla to hrůza. Němci měli naproti nás vysílačku. A přes další barák stál německý tank. Rusáci se to dozvěděli, tak to chtěli zlikvidovat,“ vypráví.

Pak bylo ticho. Obyvatelé Čehovic pomalu vylézali ze sklepů. Nevěděli, zda fronta přešla a Němci jsou pryč nebo jestli boje jen na čas ustaly a začnou znova. Tehdy vyšla ze sklepa i matka Marie Vysloužilová. Povídala si se sousedy a v tu chvíli nedaleko od domu spadl granát. Byla jedním z dvanácti zraněných lidí. Jenže ze všech to odnesla nejvíce. „Chytila střepiny do krčku, spadla a krček si zlomila. Krvácela a my si nevěděli rady. Táhli jsme ji do sklepa. Křičela. Byla to hrůza. Hledali jsme pomoc,“ vybavuje si Marie nejtěžší chvíle svého života. Kolem se bojovalo, vyjít ven znamenalo ohrožení života.

Její babička Anna Koutná se přesto vydala do vesnice, protože věděla, že je tam německý doktor. Rozhodla se vyhledat pro svou dceru pomoc za každou cenu. „Střílení, nestřílení, stařenka pro něho šla. On opravdu přišel. Jenže nechtěl do sklepa. Chtěl, ať mámu vytáhneme nahoru. Tak ji, chuděru, zase táhli. Položili ji ve světnici na postel. Doktor řekl, že je to zlomené. Katastrofa. Tak nasekali velké desky, dali jí tu nohu do dlahy. Prostě ji jí přivázali k těm deskám. Doktor ji ošetřil, ale dál musela čekat, až skončí válka. Jestli nezemře a dostane se do nemocnice,“ vypráví Marie Frištenská.

Dodnes vidím, jak na zemi leží hodně rozbitých hodinek

Pobývala s naříkající a trpící maminkou, nemohla jí pomoci, netušila, kdy a zda se vůbec dostane do nemocnice, jestli se toho dočká. „Stařeček byl z toho špatný. Byl přesvědčený, že maminka umře. Dva dny poté, co se jí to stalo, se vypravil za dobytkem. Lidé na něho volali: ‚Nechoď tam, letí letadla. Mávl rukou a šel,“ vzpomíná Marie s tím, že jí v tu chvíli připadalo, jako by zoufalému dědečkovi už na ničem nezáleželo.

Pak slyšela další výbuchy. Sovětské letectvo se pokoušelo sestřelit německou vysílačku a tank, který byl nedaleko místa, kde se ukrývali. Jedna ze střel trefila jejího dědečka. Lidé ho poté našli, jak leží na dvoře. Vedle něj bylo seno, které nesl dobytku.

„Pamatuji si, že jsem v té době pořád jen brečela. Bylo mi jen deset, měla jsem strach, nevěděla jsem, co se děje. Pak nám přišli Rusáci. Měla jsem malé dětské kolo. Sebrali mi ho. Strašně jsem řvala. Tak jim prý někdo dal jiné kolo, aby mi to moje vrátili. Kdo měl hodinky, tomu je sebrali. Vzali je i tátovi. Pak ty hodinky házeli do vzduchu a stříleli do nich. Dodnes vidím, jak tam na zemi leželo hodně rozbitých hodinek,“ vypráví.

Soused zapřáhl vůz a odvezl bolestí trpící Mariinu mámu do nemocnice. Ležela v ní pak následující dva roky. Její zranění bylo tak vážné, že musela být dva roky celá v sádře. Zranění zanechalo trvalé následky.

Ani ke zkouškám mě nepustili

Zatímco se Marie vyrovnávala s tím, že její život už nikdy nebude bezstarostný a snažila se mamince pomáhat, rodina pomalu dávala do pořádku zničené hospodářství. Mariin otec se pokoušel zároveň znovu provozovat svůj obchod se smíšeným zbožím. Když se situace uklidňovala, přišel únor 1948. Komunisté převzali moc v zemi a začalo znárodňování soukromého majetku.

Mariin otec o svůj obchod se smíšeným zbožím přišel. „Tátu zavřeli a čekal na soud. Nic neudělal. Prostě potřebovali znárodnit jeho obchod, tak hledali záminku. Tak to tehdy bylo. Nařkli ho, že načerno prodával cukr. Byla to blbost. Jenže nedaleko byl cukrovar, tak řekli, že mu z něj někdo nosí cukr a on ho prodává. Nakonec tátu pustili pro nedostatek důkazů, ale mezitím jsme už o obchod přišli. Tatínek pak šel pracovat do železáren v Prostějově a byl tam až do důchodu. Maminka pracovala jako prodavačka. Ale měla to těžké. Tu zraněnou nohu nemohla ohnout, tahala ji za sebou a střepiny jí v ní zůstaly,“ vzpomíná Marie Frištenská.

Když končila základní školu, chtěla se hlásit k dalšímu studiu. Ve škole jí řekli, že pro holky, jako je ona, studium není. „Ani ke zkouškám mě nepustili, protože tatínek byl živnostník. Bylo zbytečné se o něco snažit. V té době se právě otevírala šlechtitelská stanice podniku Oseva, tak jsem tam šla pracovat. Byly jsme tři dívky, které tam nastoupily. I ony měly podobný příběh jako já, nebylo žádoucí, aby studovaly,“ vysvětluje.

Práce ve šlechtitelské stanici se však nakonec stala příjemných obdobím jejího života. Protože byla šikovná a práce jí šla, nadřízení jí poslali studovat dvouletou zemědělskou školu. Věnovala se sportu, našla si řadu nových přátel. „Nevnímala jsem tehdy politiku. Procesy a vše, co se tehdy dělo, šlo mimo mě,“ říká.

Potíže rodu Frištenských

Vdala se, měla děti. S manželem Zdeňkem Frištenským se přestěhovali do Rožnova pod Radhoštěm. Stali se z nich správci rekreačního střediska v Trojanovicích. Na tuto životní etapu vzpomíná velmi ráda. Měli na starost chod celého zařízení, získali v té době z řad rekreantů hodně přátel.

Problém působilo pouze to, že několik příbuzných Zdeňka Frištenského koncem šedesátých let emigrovalo. Zdeněk je synovcem známého sportovce, zápasníka Gustava Frištenského. Jeho rodina vlastnila v Bedihošti velké hospodářství, které jim komunisté zabavili a následně byla rodina perzekuována.

V praxi to pro Marii a Zdeňka znamenalo, že měli za socialismu problém získat devizový příslib a nemohli vycestovat. Zatímco Marii se to později občas podařilo, jejímu muži ne. „Zdeňkovi nakonec vždy řekli, že není žádoucí, aby vycestoval. Ani na pohřeb jeho bratra ho nepustili. Tak to tehdy bylo. Nedalo se nic dělat. Člověk to musel brát tak, že to tak je a mlčet. Kdo nemlčel, měl problémy,“ shrnuje.

Doklady zabalil do igelitu, připevnil si je na sebe a přeplaval do Itálie

Koncem sedmdesátých let syn František maturoval s vyznamenáním, a tak mu Marie zaplatila za odměnu autobusový zájezd do Jugoslávie. Když dojel do Splitu, řekl řidiči autobusu, ať už na něj nečeká, že se nimi dál nepojede. Koupil si jízdenku do Vídně, kde měl tetu. „Nakonec mu ji pomohli najít policajti. Telefonicky se pospojovali různí příbuzní a protože tehdy už manželovi bratři žili ve Švýcarsku, jeden jejich známý Švýcar nakonec Fanouše ve Vídni naložil a dostal ho do Švýcarska. Vystudoval tam na zubního technika a dodnes v Zürichu dělá zuby,“ vypráví Marie Frištenská.

Pro odchod ze socialistického Československa rozhodl i další syn, Zdeněk. „Vzal auto, jel do Chorvatska. Tam ho zamkl a škvírou v okně hodil klíčky dovnitř. Pak doklady zabalil do igelitu, připevnil si je na sebe a přeplaval do Itálie. Muselo to být těžké, ale zvládl to. On byl sportovec, fyzicky byl zdatný. Také se mu daří dobře, má v Ženevě autodílnu. To víte, že zpočátku to byl šok. Ale nemáme jim to s manželem za zlé. Naopak. Podstatné je, že se mají dobře,“ říká Marie Frištenská.

Přestože se Marie o politiku nikdy nezajímala, kontaktovala ji kvůli příbuzným v cizině Státní bezpečnost. Když jednou mohla vycestovat do Švýcarska, kde se setkala s rodinou svého muže, musela poté podávat vysvětlení, s kým se tam viděla, s kým mluvila. Navíc je přesvědčena, že na ni byl cestou nasazen agent, který měl za úkol sledovat, co ve Švýcarsku dělá a s kým se tam stýká.

„Ten chlap se na mě nalepil už ve vlaku. Pořád se dával do řeči, chtěl mi pomáhat s taškou. Jsem přesvědčená, že mě měl hlídat. Ale když jste nic nedělala, tak na vás nemohli. Já jsem nikdy žádnou protistátní činnosti nevyvíjela. Tak co mi mohli. Nic.“

Každý si musí v životě poradit sám

Listopadový převrat v roce 1989 a pád komunistického režimu jí udělal radost. Pro ni i jejího manžela to znamenalo, že mohli začít bez problémů cestovat. Mnohokrát byli za syny ve Švýcarsku a poznali řadu dalších zemí. Začali si užívat svobody. „Doba se hodně změnila. Mám pocit, že některé věci už jdou mimo mě. Například to, co dokáží počítače, to už nechápu a netýká se mě to. Ale s vnuky si vyprávím. Když jsem jim říkala, co jsem zažila v dětství za války, poslouchali. Bylo vidět, že je to zajímá. Tak jim vždycky říkám, aby si hlavně přáli, aby už nikdy nebyla válka. Ale že bych jim nějak radila a říkala jim, co mají dělat? To ne. Nakonec si stejně každý musí v životě poradit sám,“ shrnuje.