„Ke konci června nebo na začátku července nás poslali na venkov na nucenou práci. To bylo tak, že na stadionu pro malé dítě jsme dostali jenom krupicovou polévku, žádné mléko, nic. Pak jsme přišli na nucenou práci na státní statek Strachov, tak ten malý zemřel. Dostal první mléko a nemohl s tím nic udělat. Byl pochován někde na nějakém katolickém hřbitově, to mi maminka řekla. Byl u toho katolický farář, ale já jsem v Kralupech hledal na matrice, ale nic jsem nenašel. Potom říkali, že to bylo jenom zapsáno na národním výboru, a tyto spisy, jak mi potom v 90. letech říkali, že to bylo jenom třicet let schováno a že už z toho nic neexistuje.“
„Tento tábor, to byl dřívější SS vyučovací tábor, byl vybudovaný z koncentráku, byla to jeho pobočka. Museli ho vybudovat a potom tam byli esesáci. Jak to Rusové přebrali, tak to potom bylo pro 15 000 německých zajatých vojáků. Ty přišli v srpnu 1945, všechny poslali do Ruska a potom to převzalo ministerstvo vnitra a udělali tábor pro odsunuté Němce, odsouvali je do Západního nebo do Východního tábora. Do toho tábora jsme přišli, co Rusové tady nechali. Tábor byl rozbouraný, elektrika byla vytržená, vodovody byly odmontované, všechno vzali Rusové s sebou, i kamna, aby si mohli topit. Nic. Všechno vzali s sebou. Rozbourané baráky si museli lidé opravit, byly to samé ženy s dětmi nebo staří mužové. Co jsme dostali k jídlu? Ráno tu kávu, kousek chleba a zase tu polévku, nic jiného se nedávalo. Já to mám všechno v protokolech Mezinárodního červeného kříže.“
„Jak to v tom internačním táboře bylo? Baráky byly nejprve pro muže, pro ženy a pro rodiny. Maminka a my dva kluci jsme byli v baráku pro rodinu, babička byla v baráku pro ženy a otec byl v baráku pro muže. Naposled byli potom v nemocničním baráku, kde tam zemřeli. Já jsem byl sám a žádný mě nechtěl v rodinném baráku, a tak jsem jako třináctileté dítě přešel do mužského baráku. Já jsem taky neměl více jídla, dneska ani nemůžu věřit tomu, že jsem nezemřel, že se to stalo. Ráno museli všichni z mužského baráku stát, když přišel inspektor nebo velitel tábora. Museli stát a pozdravit a tak dále. Já jsem stál naposledy jako maličký u mužů a ten velitel se ptal, co ten malý, co tam dělá? Velitel baráku mu to řekl. On měl tlumočníka, všechno šlo přes něj. Kdo s ním chtěl osobně mluvit, tak dostal trest. On se díval na mě, přišel ke mně a ptal se německy, uměl perfektně německy. Ptal se mě, proč rodiče zemřeli, a tak dále. Já jsem tenkrát věděl, že on nechce německy, a tak jsem mu česky odpovídal. On pak řekl, že mě tlumočník k němu pošle, přišel dva tři dny a odvedl mě k veliteli a on si se mnou ještě vykládal a pak mi řekl, že od dnešního dne jsem jeho osobní chlapec. Tak jsem byl jeho osobní chlapec, obstarával jsem mu, co on chtěl. Příkazy jsem měl přijímat jenom od něj, žádní celníci nebo úředníci.“
„18. dubna jsme s tím malým dítětem vyjeli. Tenkrát v tom vlaku bylo asi sto lidí, bylo to všechno plné, nebylo to jako dneska, jak krásně sedíte. Ten vlak mohl jet jenom na sever, jinam to nešlo, protože na jih to nešlo, na východ to nešlo, a tak jenom na sever, to je směr na Prahu. Letadla na nás střílela, dvakrát nebo třikrát poničila lokomotivu. Celkem ta jízda trvala sedm dní. Nejprve jsme přišli do Prahy, potom z Prahy přes Plzeň a od Plzně jsme se chtěli dostat přes Rakovnicko, Budějovice. Volný to ještě bylo v Horním Rakousku, Linz, tam bylo ještě volno. My jsme s tím uprchlickým vlakem chtěli do toho Linzu, protože tam nebyla válka a koleje tam ještě jely, mohlo se tam jezdit. Ale partyzáni u Blatné vyhodili most.“
Hugo Fritsch se narodil 9. května 1933 v Brně české mamince a německému otci. Na konci války, v dubnu 1945, spolu se svou českou babičkou, otcem, matkou, starším bratrem Gerhardem a tříměsíčním bratrem Willym nastoupili do uprchlického vlaku, který je měl odvézt do Německa nebo do Rakouska. Po týdnu putování po České republice zůstali stát v jižních Čechách v Blatné. Několik týdnů žili v budově místní školy, než je odeslali do Prahy do internačního tábora vybudovaného na strahovském stadionu. Během nucených prací v Kralupech nad Vltavou zemřel nejmladší člen rodiny Willy. Na podzim roku 1945 se rodina z internačního táboru v Praze-Hagiboru přesunula do tábora Lešany-Prosečnice, zde v následujících zimních měsících roku 1946 zemřeli všichni pamětníkovi příbuzní, starší bratr, matka, babička i otec. Dvanáctiletý chlapec zůstal sám v mužském bloku internačního tábora. Brzy se stal osobním poslíčkem velitele tábora a získal tím volný pohyb po všech blocích tábora i mimo jeho brány. V létě 1946 se Červenému kříži podařilo pamětníka dostat z Prosečnice do Prahy, kde studoval dva roky u salesiánů na internátní škole. V roce 1948 vycestoval do Rakouska ke své babičce, vystudoval církevní školu v Bavorsku a pracoval jako bankovní úředník. O příběhu své rodiny napsal knihu, poskytl řad rozhovorů pro televizi, rozhlas i pro tisk. Absolvoval mnoho besed se studenty a žáky německých i českých škol.
