Ladislav Fröde

„Potom, co ho zavřeli a pustili, tak jsem ho neviděl léta. Ale asi po dvaceti letech, to už jsme byli adventisti, tak jsem šel v Trutnově po náměstí a najednou se ke mně žene nějaký pán. Měl rozpřažené ruce a začal mě objímat a říká: 'Ty jsi Fröde, viď?' A já řekl, že jsem. 'Ty jsi mi zachránil život.' A já říkal: 'A kdy?' On na to: 'No v té škole, že jsi jim nepodepsal ten protokol.' Říkal jsem mu: 'Vždyť jste byl stejně šest let zavřený kvůli něčemu jinému.' A on říkal: 'No jo, ale to jsem měl jen blbost, to mi dali jen šest let a já měl žloutenku, tak mě pustili po třech letech domů. Ale kdyby to bylo to původní, tak jsem mohl mít provaz nebo doživotí. V padesátých letech to bylo za špionáž tvrdé, z toho bych jen tak nevylezl.' Tak mě tam objímal a říkal, jak rád mě vidí. On pak dosloužil ve Svobodě, párkrát jsem ho viděl. Dělal ještě pohřeb mé tchýně, tam jsme se také potkali, ale už jsme se moc nebavili.“

„Původně měl farnost v Poříčí a Chvaleč byla jeho pobočka, jezdil tam sloužit. Když bylo v zimě náledí, tak nejezdily vlaky ani autobusy. A my jsme tam čekali, mělo to začít vždycky v půl jedenácté, a on se neobjevoval. Najednou se objevil, slyšeli jsme motorku. On měl starou Zetku 125 a přijel z Poříčí, kdo to zná, ten terén, z Petříkovic do Chvalče to jsou kopečky a on přijel s nohama na zemi, měl to jako lyže. Přijel do Chvalče, vyjel ke kostelu, podrážky měl úplně utrhané, jak brousil o zem, protože se držel, jak to klouzalo na všechny strany. No ale přijel a já jsem ho vždy obdivoval, že v tomhle byl poctivý. Bohatý nebyl, měl sestru, ta mu dělala hospodyni v Poříčí. Ona vždy upletla nějaké takové vestičky a pak nám to přinesla na Vánoce. Takže já jsem ho měl docela rád, vážil jsem si ho, že byl poctivý v tomhletom.“