The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fuchs (* 1965)

• narozen 6. ledna 1965 v Karlových Varech

• oba rodiče byli česko-německého původu

• otec Günter Fuchs pracoval ve Velkolomu Jiří, matka Hannelore, rozená Rendlová, byla uklízečkou v mateřské škole

• vyučil se zámečníkem

• pracoval jako opravář strojů ve Velkolomu Jiří

• účastnil se undergroundových koncertů a happeningů

• s Jindřichem Konečným vydával samizdatový časopis Stres

• byl spoluzakladatelem Sdružení nezávislých severočeských a západočeských občanských iniciativ

• v listopadu 1989 byl spoluzakladatelem Občanského fóra v Karlových Varech

• působil jako zastupitel v okresním a krajském národním výboru

• byl členem prověrkové komise

• v Karlových Varech se pokusil podnikat, ale zkrachoval

• živil se příležitostnými pracemi

• od roku 2008 žije v Komárově

Jiří Fuchs vyrostl v obyčejné dělnické rodině v průmyslovém Podkrušnohoří, ale nespokojenost se stavem životního prostředí i s nesvobodou v kultuře ho přivedla k tomu, že se v 80. letech zapojil do vydávání samizdatů a činnosti undergroundu. V listopadových dnech roku 1989 i v následujících měsících byl na Karlovarsku politicky aktivní a společenské změny 90. let přinesly do jeho života dramatické peripetie: vyzkoušel si podnikání, tulácký život a nakonec se vrátil do undergroundového společenství. 

Narodil se 6. ledna roku 1965 v Karlových Varech v rodině s německo-českými kořeny. Matka Hannelore Rendlová se narodila v Německu, kam její otec Václav Rendla odešel za prací a založil tam rodinu. Po válce se Rendlovi vrátili do Čech a žili v Tatrovicích nedaleko Chodova u Karlových Varů. Matka celý život vypomáhala v mateřských školách jako kuchařka a uklízečka. 

Otec Günter Fuchs se narodil za druhé světové války v německé rodině v Lomnici u Sokolova. Matka ho vychovávala jako samoživitelka, protože jeho otec brzy po synově narození odešel do Německa. Günter Fuchs s matkou nemuseli do odsunu, zůstali v Sudetech i po válce a on většinu života pracoval ve Velkolomu Jiří při palivovém kombinátu Vřesová. 

Jiří Fuchs vzpomíná, že jeho babička z otcovy strany se v pokročilém věku upnula na křesťanství a zároveň nostalgicky vzpomínala na vládu Adolfa Hitlera, kterou viděla v pozitivním světle: „Byla hodná, ale měla názory, jaké měla. K stáru ji nezajímalo nic jiného než Ježíš Kristus a Hitler.“

Jeho otec vstoupil začátkem 60. let do Komunistické strany Československa (KSČ), částečně i proto, aby tím kompenzoval svou německou národnost, která byla považována za skvrnu na kádrovém profilu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 však ze strany zase vystoupil. 

Domek se zahrádkou – a hned za ním povrchový důl

Právě vpád okupačních tanků v srpnu roku 1968 patří k nejranějším vzpomínkám Jiřího Fuchse, jemuž v té době bylo tři a půl roku: „Tanky zastavily před kostelem svatého Vavřince. V té době tam dělal zvoníka nějaký Laco Unger. Chytil mě za ruku a vedl mě po dřevěných schodech nahoru do té zvonice a odtamtud jsme se dívali na ty tanky s bílými pruhy.“ 

Jeho otec se v době normalizace choval politicky spíše opatrně, nechtěl na sebe upozorňovat, a tak se například s ostatními horníky účastnil manifestací na Prvního máje. Matka s tím nesouhlasila: „Tak si tam běž, ale já tam nejdu,“ říkala a do oken vyvěšovala pouze československé, nikoli sovětské vlaječky. 

Fuchsovy často navštěvovali jejich příbuzní z Německa. Někteří z nich se legálně vystěhovali poté, co byly jejich domy zlikvidovány kvůli stavbě vodní nádrže Tatrovice. „Těmhle lidem tenkrát komunisti nabídli, že se můžou legálně vystěhovat na Západ. Byla to jakási kompenzace za to, že přišli o své domy,“ vysvětluje Jiří Fuchs. V severozápadních Čechách takto zaniklo mnoho obcí; některé byly zatopeny, jiné zlikvidovány rozpínajícími se povrchovými doly – řečeno dobovým oficiálním slovníkem – „ustoupily těžbě“. Jiří Fuchs vzpomíná, že jako malý chlapec byl s matkou svědkem demolice jedné takové vsi jménem Smolnice: „Maminka mě držela za ruku a plakala. Byl tam takový krásný domeček s malovanými hrnečky na plotě, v zahradě krásné třešně a jabloně. Ale když jste zvedli hlavu, deset nebo 15 metrů od toho domku jste uviděli hromadu hlíny a rameno zakladače. To bylo hodně smutné.“

Setkal se s hudbou Plastiků. Od té doby směřoval jinam

Na své dětství v Chodově vzpomíná Jiří Fuchs jako na svobodné období her venku, klukovské války, pytlačení ryb v potoce. Rodina se přestěhovala do nově postaveného paneláku, z jehož oken měli přímý výhled na demolici starých domů v centru Chodova. 

Roku 1971 nastoupil Jiří Fuchs do základní školy, a i když na ni podle svých slov rád vzpomíná, s kamarády se stal součástí party „rebelů“. Po osmé třídě nastoupil na přání otce na učební obor s maturitou: „Říkal, že když tu školu udělám, můžu se stát na šachtě štajgrem a nebudu muset tolik dřít. V hospodě se vychloubal, že budu mít maturitu.“ Jenže Jiří tyto ambice neměl; bez otcova vědomí přestoupil na učební obor zámečník, čímž ho podle svých slov velmi zklamal. 

V učení se přátelil s kluky, kteří ze vzdoru nosili dlouhé vlasy a s oblibou chodili provokovat na koncerty prorežimního Festivalu politické písně Sokolov. Pořádali večírky, na nichž se na německé televizi ARD sledovaly přímé přenosy koncertů z Rockpalastu. 

V té době se Jiří poprvé setkal s nahrávkou kapely The Plastic People of the Universe: „Hrozně se mi to líbilo, protože to bylo něco úplně nového. A od té doby jsem směřoval někam úplně jinam,“ vypráví. Začal se více zajímat o alternativní kulturu a stal se členem Jazzové sekce. Postupně se seznamoval s lidmi, kteří měli kontakty v undergroundu, účastnil se i zakázaných koncertů. „Jezdili jsme s partou na víkendy, hrály se krylovky na kytaru, koupil se sud piva a popíjelo se, blbli jsme s holkama. Byl to takový s nadsázkou řečeno bohémský život,“ vzpomíná. 

Po vyučení začal pracovat jako opravář důlních strojů v povrchovém dolu Velkolom Jiří. Díky tomu, že podepsal smlouvu na deset let, nemusel jít na základní vojenskou službu. O peníze se starat nemusel, pobíral výrazně nadprůměrný plat přes tři tisíce korun, od podniku dostal také vlastní byt. 

Záviděli jsme těm klukům z Prahy

Večírky s přáteli, na nichž se hrála a poslouchala neoficiální hudba, Jiřího Fuchse postupně přestávaly uspokojovat: „Připadalo mi, že jen pořád sedíme v hospodě a hrajeme krylovky. Zdálo se mi, že nás to nikam neposouvá a měl jsem strach, že se v tom zasekneme,“ konstatuje. 

Stále vědoměji zastával protirežimní politické postoje. Poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, podepisoval různé petice, stal se i signatářem Charty 77. Potíže v zaměstnání kvůli tomu neměl zřejmě i proto, že jeho podpis se nedostal do pražské centrály. 

Společně s loketským aktivistou Janem Hadravou se rozhodl uspořádat neoficiální venkovní výstavu v opuštěném amfiteátru v Lokti. Oslovil desítky přátel, kteří se věnovali výtvarné tvorbě v jakékoli podobě, a získal od nich téměř stovku různých děl, která v amfiteátru rozvěsili. Akci měl doprovodit i koncert kapely Psí vojáci. „Mezitím mě ale zatkla Státní bezpečnost. Kluci sbalili všechny obrazy a vystavili je na náměstí v blízkosti policejní stanice, opřeli je o domy, o auta a začali skandovat: ,Pusťte Ředkvičku’ – to byla moje přezdívka.“ 

V druhé polovině 80. let se Jiří Fuchs pustil také do vydávání samizdatového časopisu Stres. Jeho název inspiroval stejnojmenný obraz Karla Bergera, který visel v chodovské restauraci: „Vždycky když jsme se s kluky napili, jsem na ten obraz koukal. Spojil se mi s naším tehdejším životem. Říkal jsem si: ‘No jo, my žijeme ve stresu.’“ Dalším zdrojem inspirace byly ilegální časopisy dovážené z Prahy jako Vokno, magazín SPUSA nebo Revolver Revue. „My jsme těm klukům z Prahy záviděli, že jsou schopni udělat takový časopis, a my neděláme nic,“ říká Jiří Fuchs.

Jeho počáteční ambice nebyly vysoké – chtěl pouze přepisovat články z pražských časopisů a šířit je mezi lidmi v západních Čechách. Ze setkání s Jindřichem Konečným, filozoficky vzdělaným disidentem z Horní Blatné, však vzešlo rozhodnutí vytvářet pro časopis také originální texty. Jindřich Konečný si vzal na starost obsahovou stránku, Jiří Fuchs zařizoval tisk a distribuci. Sháněl také dobrovolníky, kteří budou do časopisu přispívat. Patřil k nim například Tomáš Kábrt ze Sokolova nebo Leon Havlíček z Karlových Varů. 

Časopis Stres vycházel v nákladu okolo 200 kusů, které Jiří Fuchs rozvážel ve svém automobilu po západočeských okresech, zajížděl do Plzně, Mariánských Lázní, Klatov i Nejdku. Patrně zásluhou vynikající konspirace – ani Jindřich Konečný nevěděl, kde se časopis tiskne – celou síť až do roku 1989 nerozmetala Státní bezpečnost: „Buď o tom vůbec nevěděli, nebo věděli a čekali na vhodnou chvíli, aby sebrali co nejvíc lidí,“ uvažuje Jiří Fuchs. Prostřednictvím tvorby časopisu se jeho kontakty rozšířily a stal se spoluzakladatelem Sdružení nezávislých severočeských a západočeských občanských iniciativ. 

Pás černého dýmu podél hranic

Západočeské alternativní skupiny byly podle Jiřího Fuchse „pozadu“ za pražským i severočeským undergroundem: „Ti kluci už měli dávno přehled o všem, měli načtené různé časopisy, o kterých jsme se my teprve dovídali, že vůbec existují. Bylo to dáno i věkem, my jsme ve srovnání s nimi byli poměrně mladí,“ uvažuje. 

Aktivity v západních Čechách často měly charakter recesí a happeningů. Akce tohoto druhu pořádalo například sokolovsko-karlovarské sdružení Ananas. „Jednou jsme se převlékli do slavnostních obleků a šli přes celé město na takovou akci v městské galerii, kde proběhl happening. Hráli jsme si tam na celebrity, které popíjejí whisky, ale ve skutečnosti to byl čaj. Zaměstnanci galerie nám vyšli vstříc. Nebo jsme chytali lelky – sedli jsme si k řece a nahazovali pruty naprázdno. Byla to taková alternativa oficiální kultury,“ vzpomíná Jiří Fuchs. 

Zatímco akce Ananasu charakterizovala nevinná hravost, protest s názvem Dusím se, který proběhl na jaře 1988, měl již vážnější poselství. „Vřesová vypouštěla obrovské množství znečišťujících, silně páchnoucích látek. Bylo to vidět i ve vzduchu, jak toxický oblak putuje podél hřebenu Krušných hor až k Chomutovu. Hranice mezi východním Německem a Československem tvořil vlastně pás černého kouře. A do toho ještě postavili chemické závody Sokolov, které zase vydávaly takový sladkokyselý puch. Ovzduší na Sokolovsku, Karlovarsku a Chebsku bylo zcela zdevastované. A to byla největší hnací síla, kvůli níž jsem se začal politicky angažovat. Politika sama o sobě mě až tak nezajímala. Zajímalo mě to, co jsem sám prožíval: nesvoboda v kultuře a zničené životní prostředí,“ vysvětluje své motivace Jiří Fuchs. Protest měl podobu nápisů Dusím se, které on sám i mnoho dalších lidí sprejovalo na veřejných prostranstvích v Sokolově, Karlových Varech a okolních obcích. „Stříkal jsem to po Chodově černým sprejem na fasády domů,“ říká Jiří Fuchs. Akci završil jeho známý Tomáš Kábrt, který během prvomájové manifestace na sokolovském náměstí vylezl nad tribunu v plynové masce s velkým transparentem Dusím se! a upoutal tak pozornost celé sokolovské veřejnosti. 

28. října 1988 se Jiří Fuchs chystal na demonstraci do Prahy. Před odjezdem ho však v zaměstnání navštívili dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ho donutili podepsat slib, že do Prahy nepojede, pod pohrůžkou, že jinak bude odveden do cely předběžného zadržení. Jiří Fuchs papír podepsal, ale vzápětí do Prahy stejně odjel a v restauraci poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad se sešel s dalšími známými. „Byl tam jeden člověk z Karlových Varů, kterého jsem znal jen od vidění. Najednou vyskočil na stůl a začal hajlovat,“ popisuje setkání s mužem, který byl bezpochyby provokatérem Státní bezpečnosti. „Odešli jsme z hospody ven a chtěli jsme jet metrem na Václavské náměstí, ale mezitím se už objevila policejní auta. Vyskákala skupina policajtů, dostali jsme pouta a odvezli nás na Ruzyň,“ pokračuje Jiří Fuchs. 

V ruzyňské cele se podle svých slov setkal s několika známými disidenty a následující den u výslechu v Bartolomějské odmítl vypovídat. „Policista se mi snažil neformálně mluvit do duše. Bylo to napůl výchovné, napůl výhružné. Například co by na to asi řekl můj otec. Odpověděl jsem, že tu otázku nechápu, že jsem dospělý člověk. Potom nás odvezli zpátky na Ruzyň a v neděli nás všechny propustili.“ 

První demonstrace začala spontánně

„Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju pádu komunistického režimu. Po této stránce jsem byl obrovský skeptik,“ uvažuje Jiří Fuchs. 

Dny, které bezprostředně vedly k pádu vlády komunistů, pro něj začaly na brigádě v Horní Blatné. Jeho přítel a spoluvydavatel časopisu Stres Jindřich Konečný přišel koncem 80. let s myšlenkou, že bude v Horní Blatné organizovat brigády na sázení stromků v lese, které bude večer doprovázet program filozofických a politologických seminářů. Ty zde mohly probíhat svobodněji než ve městech, protože proti činnosti zaštítěné nálepkou ‘brigáda’ byla Státní bezpečnost bezmocná. Právě zde tedy Jiří Fuchs strávil 17. listopad 1989. 

Po návratu z Horní Blatné se dozvěděl o brutálním potlačení demonstrace na Národní třídě v Praze. Cítil potřebu něco udělat, a tak vyrazil do Karlových Varů před budovu Hlavní pošty v centru města. „Tam jsem vytáhl stokorunovou bankovku, na které byl vyobrazen Klement Gottwald. Oslovoval jsem lidi, kteří chodili kolem: ,Vážení občané, opravdu si přejete, aby tenhle pán byl na té bankovce?’ Říkal jsem jim, že to byl diktátor, který má na svědomí plno justičních vražd. Postupně se kolem mě vytvořila skupinka asi 30 lidí.“ 

Viděl, že se už k němu blíží příslušníci Státní bezpečnosti, ale lidé ho obstoupili tak, že se k němu tajní policisté nedostali. Přímo na místě se seznámil s Jiřím Kotkem, který se v následujících dnech stal jedním z hlavních organizátorů demonstrací v Karlových Varech. „On začal taky lidi oslovovat a říkal jim, co se děje v Praze. Postupně se tvořil větší dav. První demonstrace tak začala zcela spontánně.“ 

Čím dál početnější demonstrace, na nichž vystupoval i Jindřich Konečný, pokračovaly i v následujících dnech – nejprve před poštou a poté na druhém břehu říčky Teplé před hotelem Thermal. „Počet lidí narůstal opravdu hodně, až jsem byl překvapený,“ konstatuje Jiří Fuchs. „V úterý 21. listopadu to už byl úplný dav. Nečekal jsem, že nás tolik lidí podpoří, a bylo to fakt pěkné. Bylo vidět, že ve společnosti je zakořeněná nespokojenost, která konečně vybublala na povrch.“ 

Naproti tomu v jeho rodném Chodově se v prvních dnech nic nedělo: „Je to maloměsto, jen 15 tisíc obyvatel, a hlavně Chodov byl vždycky baštou komunistů,“ říká Jiří Fuchs. Přesto se mu podařilo prosadit, aby se odbory na Velkolomu Jiří, kde pracoval, 27. listopadu zapojily do generální stávky: „Přesvědčil jsem je, aby na jednu minutu symbolicky zastavili stroje po celém dole. Všechno se vypnulo a netěžilo se. To znamenalo obrovské finanční ztráty, znovu rozjet velkorypadlo nebo pásový dopravník je energeticky velmi náročné. Přesto mě odbory poslechly. Narychlo se postavilo v dílně pódium, přistavili mikrofon. Tam jsme s Jindrou Konečným hovořili k dělníkům a přesvědčovali je, aby podpořili aktivitu Občanského fóra v Praze.“ 

Zastupitelem i členem prověrkové komise

Jiří Fuchs se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF) v Karlových Varech. Brzy získali také podporu místních divadelníků, což přispělo ke zvýšení kreditu OF u veřejnosti. Kancelář si zřídili v těsném sousedství centra města v Jaltské ulici. „Pravidelně jsme se setkávali každý den v určitý čas. Každý z členů koordinačního výboru měl něco na starosti. JUDr. Havlíček měl na starosti právní záležitosti, pan Němec měl kontakty na drobné živnostníky, Jiří Kotek vedl politické diskuse, já jsem měl zastupovat zájmy mládeže, také jsem organizoval výjezdy a debaty s občany.“ 

„Šlo nám hlavně o rychlost a o to, aby se sametová revoluce nezvrhla do krvavého konfliktu. Zaznívaly i požadavky, aby se komunisté věšeli, Lidové milice byly pořád ozbrojené a armáda byla pořád v rukou komunistů,“ říká Jiří Fuchs. 

O Vánocích 1989 uspořádal Jiří Fuchs v Karlových Varech potravinovou sbírku pro Rumunsko, kde se pád komunismu neobešel bez obětí na životech, když policie a armáda střílely do demonstrujícího davu. 

V roce 1990 působil jako zastupitel okresního národního výboru v komisi prověřující příslušníky karlovarské policie. „Prováděli jsme pohovory a dohledávali dokumenty, které často už byly skartované. Pohovory byly většinou jen formální záležitostí. Na otázku, jestli mají pocit, že svou činností někomu neprávem ublížili, policisté z 99 procent odpovídali, že ne. Naším úkolem bylo vydat doporučující nebo nedoporučující stanovisko, zda daný policista může zůstat ve funkci. Příslušníci druhé správy, která měla na starosti takzvaný boj s vnitřním nepřítelem, to znamená disidenty a podobně, automaticky neprošli. Ale oni byli profíci, takže jsme jim asi připadali směšní.“ 

Začátkem 90. let byl Jiří Fuchs také poslancem krajského národního výboru zanikajícího Západočeského kraje a angažoval se ve vznikající ODS. Záhy ale politickou dráhu opustil: „Už tam byli aktivní jiní lidé, já nemám vzdělání, neumím jazyky, takže co bych tam dělal. Chtěl jsem si začít užívat svobody a věnovat se spíše kultuře.“ 

Podnikání zkrachovalo, skončil na ulici

Společně s Františkem Volfem založil v Karlových Varech rockový klub, který byl později známý pod názvem Propaganda, ale původně nesl název Agentura Stress. „Zvali jsme tam hlavně nekomerční alternativní kapely, prostor využívala i amatérská divadla a podobně.“ Jejich cesty se ale po čase rozešly. 

Po narození dcery se Jiří Fuchs s dalšími lidmi pustil do podnikatelského projektu rekonstrukce restaurace Malé Versailles na půvabném místě nedaleko lázeňského centra, v těsném sousedství lesa. „Mazal mi med kolem pusy a já jsem na to skočil,“ říká Jiří Fuchs o svém partnerovi v podnikání. „Vypracoval jsem podnikatelský záměr, spočítal jsem to a předložil úřadu města. Konkurz jsem bohužel vyhrál, aniž bych měl stoprocentně zajištěné financování.“ Následně ale nezískal úvěr a jeho projekt rychle dospěl ke krachu. Jiří Fuchs se domnívá, že se na tom podepsali i lidé s komunistickou minulostí, kterým zkřížil cestu během svého působení v Občanském fóru. 

Krach podnikání pro něj měl osudové následky: ze dne na den skončil na ulici jako bezdomovec. „Manželka měla strach, že budeme v exekuci a ohrozí to naši dceru. Sám jsem jí navrhl, že bude lepší, když vypadnu.“ 

Půl roku žil v Katalánsku a živil se příležitostnými pracemi, nějakou dobu strávil v Praze, při povodních roku 1997 pomáhal v zatopených Troubkách. 

Po smrti rodičů obdržel svůj podíl z prodeje jejich domu a s pomocí úvěru ze stavebního spoření si v Komárově pořídil zanedbaný domek, který již od roku 2008 vlastními silami rekonstruuje. 

Stále je v kontaktu s lidmi z undergroundu: „Pravidelně se s nimi setkávám. Řekl bych, že jsou jako moje rodina. I když to nedávám moc najevo a každého si držím trochu od těla, mezi nimi se cítím nejlíp. Vím, co od nich mohu očekávat a co si mezi nimi mohu dovolit.“ 

Svoboda a čistá příroda. To ostatní je pomíjivé

„Svoboda slova, svoboda cestování, i to, že průmyslové závody už nemohou bez filtrů vypouštět zplodiny, že se nezakládají skládky přímo do země, že se neotravuje spodní voda,“ rekapituluje pozitiva, která podle něj přinesl 17. listopad 1989. „To, že v parlamentní demokracii na určité období zvítězí ta nebo ona strana, už pro mě není tak důležité. To je prostě věc volby svobodných občanů. Neuspěješ u jedněch voleb, příště to můžeš zkusit znovu. Ostatní je tak pomíjivé – auta, bazény, telefony, prachy na účtech, to pro mě vůbec není důležité.“ Připouští ovšem, že velká část lidí se na svět dívá jinak: „Kdybyste dnes udělali sociologický průzkum, možná byste zjistili, že až 50 procent na dobu před rokem 1989 vzpomíná rádo. Měli svoje zahrádky, svůj domov, svoje škodovky a trabanty a byli spokojení. Mohli šetřit na dovolenou v Bulharsku. Měli slevy od odborářů, a pokud byli ve straně, tak i různé výhody. Nepotřebovali jezdit na Západ ani svobodně mluvit, což jim vlastně vyhovovalo. Změn přicházejících po roce 1989 se hodně lidí bálo, protože kapitalismus jim byl prezentován tak, že lidi žebrají na ulicích. Že je všude plno násilí a agrese. To samozřejmě bylo i v socialismu, ale nikdo je o tom neinformoval.“ 

Jeho vzkazem pro budoucí generace je autenticita vlastního vyjadřování, myšlení a jednání: „Moje poselství je v tom, aby každý člověk byl svobodný uvnitř sebe, ve svém těle. Aby dělal, co cítí. Aby se nebál většiny a bojoval za svou pravdu. Protože když ustoupí, tu pravdu tím zpochybní. Hlavně pro mladé lidi je důležité, aby se nestali ovcemi a byli svobodnými jednotlivci, egoisty v tom pozitivním slova smyslu.“