František Gabčo

* 1948

  • „Roku 1968 jsem byl na vojně, na hranicích v plné zbroji. V Klatovech jsme sloužili jako rakeťáci, takže jsme byli nasazení v první linii. Sto metrů od nás byli Rusáci a na druhé straně jsme byli my. Měl jsem s tím i takovou příhodu. Byli jsme v plné zbroji, čtyři, osm zásobníků, kulomet a já nevím co. Říkal jsem: ‚Na co to nosíme, když to nesmíme použít?‘ Druhý den jsem byl odzbrojen, dali mi jen prázdné zásobníky, abych náhodou něco nevyvedl. Zrovna bylo ošklivé počasí, pršelo a byla zima. Na hranicích jsme si tedy užili. Co se dělo ve městech, to jsme vůbec nevěděli. Že jsou tu tanky, jsme nevěděli. Velitel roty nás jen informoval, že se ve městě koná demonstrace, ale jinak jsme informovaní nebyli. Řekli nám jen: ‚Buďte tady a dávejte pozor!‘ Po čtrnácti dnech jsme z pozic odešli, vrátili jsme se zpátky do kasáren a tam se pořádala s ruskými vojáky družba. Přišli k nám do kasáren a tam se povídalo a oslavovalo. To bylo ale jen pro zvané, pro jejich příznivce. Ti, kteří byli jako já, tam nemohli. Asi za dva měsíce poté jsme šli do civilu. Přetahovali jsme a pak nás pustili do civilu.“

  • „Dva mí starší bratři chvíli bydleli na Přebuzi. Zažili jsme odsun Němců, kteří tam žili. Nechali tam baráky a odešli jen s batohem. Bylo to pro ně strašné, protože tady všechno měli nechat a odejít. Musím o nich říct, že byli strašně hodní a rádi se bavili. Chodili do hospůdky, kterou pravidelně každou sobotu navštěvovali i vojáci z celnice na Rolavě. V hospodě se hrálo a bylo veselo. Moc se mi mezi nimi líbilo, byli to lidé, se kterými se dalo mluvit. Když odcházeli, tak z toho byli opravdu nešťastní a nabízeli nám své domy k odkupu. Přebuz se odstěhovala téměř najednou. Všechno šlo rychle, během chvilky byla Přebuz prázdná. Lidé z Přebuzi žili jako jedna velká rodina. Všichni se scházeli, pořádaly se zábavy a bylo veselo. Mně se tam opravdu líbilo. Bavili se s námi rádi už proto, že tam moc lidí, se kterými by byla zábava, nebylo, a oni viděli, že se rádi bavíme. Vždycky, když jsme šli do hospody, tak jsme zpívali a oni nás rádi poslouchali. Nakonec nás tam zůstalo jen pár. Škola se zrušila a děcka musela dojíždět do Rotavy. Pomalu se to tam vylidnilo. Baráky si odkoupili Kladeňáci a ti jezdili jen o víkendech. Myslím, že se to na Přebuzi dnes už začíná trochu oživovat, že už tam bydlí víc lidí. Noví lidé přicházejí. Nejsou to Němci, ale naši.“

  • „Zpočátku byla domluva složitá. Když jsem první den přišel do práce a mistr mi řekl: ‚Dones palici‘, nevěděl jsem, co tím myslí. Přinesl jsem mu klacek, protože u nás palice znamená klacek. Řekl mi: ‚Co mi to neseš?‘ ‚Chceš palici, tak jsem ti přinesl palici.‘ ‚Ne, tohle.‘ A ukázal mi to, co myslel. Bylo to kladivo. Takové to bylo zpočátku, ale za měsíc, za dva jsme si na to zvykli. Nakonec jsme se uměli dobře dorozumět. Když jsme sem přišli, tak tu bylo hodně lidí, kteří sem byli také přistěhovaní. Zpočátku to tu pro nás bylo dost cizí. Bylo tu, v Dolní Rotavě, hodně Romů a my se s nimi nescházeli, protože jsme si s nimi nerozuměli. Když jsme si pak šli třeba sednout do hospody, tak z toho byly konflikty. Ptali se nás, co tam děláme. Řekl jsem jim: ‚Proč bych tu nemohl sedět jen kvůli tomu, že se s tebou nebavím?‘ Proběhlo několik šarvátek. Máme na ně špatné vzpomínky. Pak jsme si zvykli a odešli jsme z Dolní Rotavy do Horní Rotavy a už to bylo normální.“

  • Full recordings
  • 1

    Rotava - v bytě pamětníka, 22.02.2015

    (audio)
    duration: 01:44:24
Full recordings are available only for logged users.

Lidé, kteří se spolu umí u muziky pobavit, si jistě umí i porozumět, ať jsou jakékoli národnosti

Portrétní fotografie - dobová - František Gabčo během vojenské služby, Klatovy, 1967 nebo 1968
Portrétní fotografie - dobová - František Gabčo během vojenské služby, Klatovy, 1967 nebo 1968
photo: archiv pamětníka

František Gabčo se narodil 11. března 1948 v Ruské Nové Vsi u Prešova do početné a nemajetné romské rodiny Anny a Štefana Gabčových. Roku 1962 nastoupil na hornické učiliště v Karviné, které však nedokončil. Roku 1963 se se svým otcem přestěhoval do Rotavy a začal pracovat u státních lesů. Během následujících dvou let se do Rotavy přestěhovala celá rodina a trvale se zde usadila. Roku 1967 byl očitým svědkem tzv. druhého vysídlení Přebuze. Během srpnových událostí roku 1968 vykonával vojenskou službu u protiletadlové obrany. Roku 1973 se oženil s Jiřinou a měli spolu čtyři děti. V sousedce Anně Marešové našel rodinnou patronku a kmotru svých dětí. Po svatbě zanechal práce v lese a nastoupil do Škody Rotaz, kde - vyjma krátkého pobytu na Kladně - pracoval až do důchodu. Událostí sametové revoluce se odmítl účastnit. V letech 2003 až 2004 působil v občanském sdružení Amoro Dživipen.