Jurij Galatenko

* 1964

  • „Visel jsem na televizi a vlastně nic, jen takové kusé zprávy. A teprve když jsem se vrátil po dvou dnech do Kyjeva, protože jsme byli asi na tři dny v Moskvě, jsme začali zjišťovat, že se asi opravdu něco stalo. Slyšeli jsme ale, že se nemusíme ničeho bát, že je to všechno zažehnáno. Že se tam prakticky nic nestalo a máme být v klidu. Hlavně žádná panika. A teď jsme slyšeli a viděli, jak z Kyjeva najednou začaly utíkat všechny rodiny papalášů, těch komunistických předáků. A říkali jsme si, jak je to možné? Šílené kolony a všichni zdrhají z Kyjeva. Jak je to možné? Začali jsme tušit, že asi něco není v pořádku. A nějakou vnitřní poštou jsme se dozvídali, že opravdu se asi stalo něco hrozného a co máme dělat. Policie začala kontrolovat výjezdy z města, brzdit kolony, anebo lidi vracet. Hromadná panika se ale nestrhla, protože nikdo nic nevěděl.“

  • „Jako vojáci jsme hráli na pohřbech. A to jsem právě viděl plno oběšenců, kteří nebyli schopni nic takového přežít. Odsloužili třeba rok a půl, zbývalo jim třicet dnů do civilu a oběsili se. Nebo utíkali a zmrzli někde v poušti, protože nebyli schopni se nikam dostat. A to jsme hráli skoro každý týden. Tam si člověk opravdu uvědomí všechno o svém životě. A dáváte si otázky, co je to za stát. V čem je smysl toho všeho? Dáváte si otázky, co je to ten Sovětský svaz a co je to za velení, které něco takového může podporovat. A pokud třeba někdo nevydržel a třeba na poddůstojníka, který ho torturoval, vytáhl zbraň a šel sedět a odseděl si pět, sedm nebo deset let, tak se ještě vracel dosloužit zbytek své služby.“

  • „Za železnou oponu se nikdo moc nepodíval. A proto třeba studium jazyků jsme u nás, v naší době, vnímali jako naprostou zbytečnost, protože řeč jste nemohli nikde uplatnit. Cizince nepotkáte. Ven vás pravděpodobně nepustí, anebo jen jednou. A pokud už někdo vyjížděl, tak měl většinou komunistické zvědy v zádech a neměl šanci se někam podívat individuálně. Takže náš svět se uzavřel dovnitř Sovětského svazu. Pro umělecké nebo cestovatelské choutky jsme využívali cestování uvnitř Sovětského svazu. A když jsem jel na Kavkaz, tak jsme projeli vlakem celou Ukrajinou až na Donbas. Až tam, kde jsou teď největší boje, tam jsme projížděli. A když vidím ve zprávách nějaké městečko, tak vzpomínám: ‚Ježíšmaria, tam jsem jel vlakem a tam nám babička prodala rajčata famózní chuti.‘ A teď čtu, že tam už neexistuje prakticky nic.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 23.02.2023

    (audio)
    duration: 01:58:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 03.03.2023

    (audio)
    duration: 01:50:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Ostrava, 30.03.2023

    (audio)
    duration: 01:55:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když jsem poprvé přijel do Československa a chtěl se družit, všichni mě měli za blázna

Jurij Galatenko / nulté roky
Jurij Galatenko / nulté roky
photo: Archiv pamětníka

Jurij Galatenko se narodil 20. ledna 1964 v Kyjevě v tehdejším Sovětském svazu. Otec byl flétnista, matka hudební pedagožka, babička oceňovaná sbormistryně. Absolvoval výběrovou základní a střední hudební školu pro talentované děti. Po roce studia na kyjevské akademii dostal povolávací rozkaz. Vojnu absolvoval v Mongolské lidové republice. Vystudoval obor sbormistrovství a poté orchestrální dirigování na hudební akademii v Kyjevě. Zažil, jak sovětská vláda zatajovala informace o výbuchu v jaderné elektrárně v Černobylu. Vedl univerzitní sbor Kyjevského polytechnického institutu, dirigoval filharmonii v městě Rivne. Učil dirigování na kyjevské konzervatoři. Zažil rozpad Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny v roce 1991. Roku 1998 se přestěhoval do České republiky. Nastoupil jako sbormistr opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Za své působení získal řadu ocenění na mezinárodních sborových soutěžích. V roce 2023 žil v Ostravě.