„Oni k nám chodili ty Rusové, oni pili všechno možné. Chtěli alkohol, což nám řekla až teprve potom matka, protože já jsem jim nerozuměl slovo. Sem tam, vím, že tam jednou jeden seděl a ten mluvil německy a bavil se s matkou. Oni brali všechno, co kde stálo v lahvích, i ten petrolej ochutnávali, jednoduše brali všechno. A my jsme měli, protože jsme psali, v první třídě jsme psali na kamennou desku, ale můj bratr a ti [ostatní sourozenci] už psali perem. Tak jsme měli doma kalamář a on [Rus] jednoduše, to byla taková polička a tam bylo pero položené a dvě čtyřhranný flaštičky s černým, modrým inkoustem, a on tu jednu flaštičku vzal a jednoduše to vypil a zas ji postavil zpátky. Asi mu to nechutnalo, protože tu druhou nechal.“
'Nebyl některý z vašich sourozenců v Hitlerhugend?' "Ano, Heinrich byl v Hitlerjugend a byl na to patřičně hrdej, protože mám fotografii, kde dostal, tehdy, tehdy! takovou tu světle hnědou košili a kravatu a s takovým uzlem koženým. To byla nevídaná věc, něco takového jako ten kroj, protože tam jsme nic takového neměli. Šatstvo se nosilo vždycky po starším sourozenci, a když to náhodou nebylo, tak jsem musel nosit dívčí šaty, protože jednoduše matka nic jiného neměla. Tak nás ustrojila tak, jak to šlo. A on se nechal dokonce vyfotografovat v té hnědé košili a s tím uzlem a byl na to hrdej. Jenže to mu bylo nějakých patnáct šestnáct let a pak musel do války, a tak bylo po kariéře v Hitlerjugend.“
„Museli jsme být dole ve vsi v devět hodin, tak matka běžela a říká 'Pojďte děti, pojďte všechny sebou' a šli jsme do chléva. Tam pokřižovala všechny krávy a kozu a ovečku, vzala sestřičku na loket a šli jsme dolů. Sto metrů od baráku se otočila a plakala. To jsem ji viděl poprvé, kdy matka plakala. Poprvé a naposled.“
„My jsme chodívali vždycky večer jednou za dva za tři dny nahoru na kopec, na ten slezský hřbet a dívali jsme se na naši obec, na Bärnwald, na druhou stranu. A při jednom, krátce po vyhnání, jsme koukali na dům našeho souseda, kde bydleli dva starší lidé na výminku. Hořel, kouřilo se a ona povídá 'Wenzel, hoří'. Já jsem je dobře znal, protože oni byli starší lidé a měli v kleci ptáčka. A toho ten pán krmil a říkal a vypravoval mi o něm, jaký to je kabrňák a jak umí zobat. To bylo taky pro mě něco zvláštního, protože mít doma ptáka, když venku jich bylo. Zkrátka to tak bylo. Sem tam nám taky něco dali, kousek chleba s máslem, jako dětem, to jsme byli vždycky hladoví. Tak jsem ho dobře znal, ten hořel.“
photo: Dobová: archiv pamětníka, 1954. Současná: Martina Opršalová Dašková 27. dubna 2018
photo: Dobová: archiv pamětníka, 1954. Současná: Martina Opršalová Dašková 27. dubna 2018
Download image
Alois Heinrich Galle se narodil 7. července 1937 v Neratově v Orlických horách. Rodiče Stephanie a Franz byli drobní rolníci. Otec byl v roce 1944 povolán do wehrmachtu a zemřel pravděpodobně na východní frontě. Nejstarší bratr Heinrich vstoupil do Hitlerjugend a poté byl též vzat do wehrmachtu. V SSSR byl raněn, zajat a propuštěn až v roce 1949 do tehdejší Německé demokratické republiky, kde už zůstal natrvalo. V raném dětství zažil Alois Galle konec války, příchod Rudé armády a tzv. divoký odsun. Vojenskou službu absolvoval u pomocných technických praporů v Jihlavě, Rajhradu, Maletíně či Božicích. Přestože byl mnohokrát vyzýván, nikdy nevstoupil do komunistické strany. V roce 1992 založil pěveckou skupinu Der Adlergebirgler (Orlickohorští) a dodnes je jejím sbormistrem. Věnují se tradičním německým písním z Orlických hor i odjinud. Alois Galle se též zabývá přeshraniční spoluprací se sudetskými emigranty.
