The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Gallová, roz. Kučerová (* 1928  †︎ 2019)

• narozena 10. ledna 1928

• v roce 1938 vystěhování rodiny ze sudetských Bílovic u Ostravy

• za války rodina žila v Bučovicích u Brna

• roku 1945 zažila nálety spojeneckých armád, přechod německé a ruské armády přes Bučovice

• v roce 1947 se vdala a s manželem se odstěhovali do Plzně

• pracovala jako poštovní úřednice

• roku 1968 měla kvůli okupaci vojsk Varšavské smlouvy problém s návratem z dovolené v Bulharsku

• zemřela 31. března roku 2019

Zora Gallová pochází z úřednické rodiny, její tatínek byl soudní revident a maminka učitelka. Narodila se jako Zora Kučerová 10. ledna 1928 ve slezských Bílovicích u Ostravy. Na své dětství vzpomíná jako na krásné, chodila do Sokola, od čtyř let cvičila, hrála tenis a chodila do obecní školy.

Do šťastného běhu dětství však vstoupila v roce 1938 mnichovská dohoda, jejich obec připadla Němcům a Kučerovi se museli do dvou dnů ze svého domu vystěhovat. Mohli si s sebou vzít jenom nejnutnější věci, na které měli k dispozici pouze dva koše. Protože bylo září, raději si zabalili zimní věci a povlečení. Do dvou košů se musely vejít věci nejen pro pamětnici, maminku a tatínka, ale i pro babičku a tetu, které bydlely s nimi. Otec byl v té době bez zaměstnání, a proto musel jít s maminkou do sběrného tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Pro pamětnici, babičku a tetu přijela maminčina sestra a odvezla je k nim do Prostějova. Strávily zde tři měsíce, než otec dostal místo u soudu jako soudní revident, a pak se celá rodina přestěhovala do Bučovic u Brna. Pamětnice pokračovala v Bučovicích ve studiu páté třídy obecné školy a později přešla na gymnázium.

Zora Gallová si z konce války pamatuje hlavně spojenecké nálety na Brno a jeho okolí. Budova gymnázia, kde studovala, stála na vrcholu Bučovic, a byla tedy snadným cílem pro piloty bombardérů. Při náletech se chodili studenti schovávat do sklepa. I doma během náletů trávili hodně času ve sklepě mezi uhlím. Měli tam otoman a mezi uhlím spali čtrnáct dní. Ve dne, když nebyly nálety, chodili ven na dvůr. Okénko do sklepa měli však pro jistotu zajištěné masivním dřevem, aby je případná bomba nebo střepiny nezasáhly přímo ve sklepě. Bombardování začínalo pravidelně každý den v jedenáct hodin houkáním sirén. Lidé vybíhali z budov do háječku se stromy a doufali, že zde budou chráněni lépe než v budovách. Zora Gallová vzpomíná na jednu bombu, která jim při dopadu na zahradu vyhodila zeminu s jahodami až na balkon.

Ještě před příchodem Rudé armády utekli z Bučovic Němci.

„Když už se blížila ta fronta, nejdříve to byli Němci, kteří přes nás utíkali na druhý konec Bučovic. My jsme měli nad sebou kuchyň. Tam bylo malé okénko a oni si to rozbili, vlezli do té kuchyně a chtěli si udělat vajíčka. Ale elektrika nebyla, protože to bylo všechno rozmlácený, a tak tam zůstala ta vajíčka na stole. Nemohli si to udělat, protože neměli na čem.“

Potom přes Bučovice přešli Rusové.

„Potom zase přišli Rusové, tak zase přes nás stříleli, protože tady byli Němci a tady Rusové. My jsme byli uprostřed. Přes nás lítaly střely z kaťuše a bomby seshora. Když potom přišla armáda, ta ruská, to byli strašní chudáci. Byly to obyčejné vozy z venkova, prostě jak to sebrali těm sedlákům. Taky ten dobytek táhl s nimi. Byly to normální dřevěné vozy, které se používaly na venkově. To byla armáda hrozná, protože byli všichni samozřejmě zarostlí, potrhaní, v hrozném stavu byli. To jelo kolem nás a to jsme vůbec nechodili ven, protože ženy a děvčata, víte, jak to dopadlo... To se nesměl vůbec opustit sklep. Už nevím, jak dlouho to trvalo. Jeli kolem nás s těmi vozy a dobytkem a teprve až to všechno přejelo, tak jsme se dostali ven z toho sklepa.“

S koncem války a osvobozením 28. dubna 1945 přišel i zmatek. Elektřina nešla, rádio rodina neměla a baterie do rádia nebyly k sehnání. Nevěděli, co se kolem nich děje. Vlaky nejezdily a informace o osvobozování zbytku republiky a situaci v Praze se dozvídali od lidí, kteří zavítali do vsi.

Za pár týdnů se život začal vracet do normálního stavu a v bučovickém gymnáziu se krátce před letními prázdninami opět začalo učit. Pamětnice zde o dva roky později odmaturovala a ještě ve stejném roce vstoupila do svazku manželského a odstěhovala se se svým mužem do Plzně.

Mladá rodina měla problémy s bytem, a tak bydlela nejprve v podnájmu a později se jí podařilo získat malý byt v Plzni. Manžel Zory Gallové byl zaměstnán v papírnách, pamětnice zůstala v domácnosti, protože již čekali první přírůstek do rodiny. Bohužel, dítě se v plzeňské nemocnici narodilo mrtvé. Pro Zoru Gallovou to byla velká rána, ještě umocněná zdravotními problémy, které následovaly po nešťastném porodu. Po třech dlouhých letech se však dočkala dalšího miminka, o tři roky později je následoval další syn a s větším věkovým odstupem se ještě narodila dcera.

Tři malé děti v domácnosti si mezi sebou předávaly nemoci, a tak byla Zora Gallová téměř bez šance dát je do školky a najít si zaměstnání. Neměla v Plzni žádnou pomoc s hlídáním, a tak musela mladá rodina žít patnáct let pouze z manželova příjmu. Do práce nastoupila pamětnice, až když byly nejmladší dceři čtyři roky. Pracovat začala na poště za přepážkou.

Početná rodina Gallových bydlela ve velkém, šestipokojovém bytě, nebyli tam ale sami. Spolu s nimi byt obývala další rodina s malým dítětem a dcera původní majitelky bytu. Každá rodina obývala dva pokoje, záchod, koupelna a kuchyně byly společné. Naštěstí si mladí lidé rozuměli, neměli během společných let soužití žádné nepříjemnosti a na všem se domluvili. Po několika letech se manželský pár odstěhoval a Gallovi si spolu se zbývající nájemnicí byt rozdělili na dvě poloviny, provedly se stavební úpravy a byt začal sloužit jako dvě samostatné bytové jednotky.

Zora Gallová vzpomíná ve svém vyprávění i na měnovou reformu – byla tehdy v porodnici a dostala po narození syna porodné 500 Kčs. I přes ujišťování prezidenta Zápotockého se další den probudila a ze slušné finanční částky zůstalo najednou 50 Kčs. Kdyby neměla vybavení a oblečení na miminko po prvním synovi, nekoupila by si za to ani plenky.

Mladá rodina neměla jednoduchý život a manžel pamětnice se musel hodně ohánět, aby rodinu uživil. Navíc se starali o otce a babičku pamětnice, kteří se k nim nastěhovali.

„Ti mladí si to nedovedou představit. V každé místnosti se muselo zatápět, protože koks nebyl. Bylo tam ústřední topení, ale koks nebyl. Tak se muselo v kuchyni, obýváku, v ložnici, koupelně zatápět a topit. V čtyřech místnostech jste musela zatápět a topit, když jste chtěla teplo, a to ještě v předsíni byla zima. Museli jsme uhlí a dřevo nosit do prvního patra.“

Gallovy trápily i praktické starosti, třeba shánění pračky. První roky prala Zora Gallová plenky a oblečení na valše, později se jim podařilo sehnat načerno doma vyrobenou pračku.

Děti vyrostly, odstěhovaly se a pamětnice dosáhla důchodového věku, ale protože byla s dětmi dlouho doma a později pracovala na poště na zkrácený úvazek pět hodin denně, dostala velmi nízký důchod, a tak musela pracovat i v pozdějším věku.

Vzpomíná i na bouřlivé dny let 1968 a 1989. V srpnu 1968 trávila rodina dovolenou v Bulharsku. Měli následně velké problémy s návratem do Československa. Od zaměstnanců velvyslanectví sice dostali peníze na jídlo, ale domů se jim podařilo vrátit až v září. Po návratu se zajeli s manželem podívat do Prahy, prošli Václavské náměstí a na vlastní oči viděli rozstřílené Národní muzeum a plakáty ve výlohách. V roce 1989 ji na politickou situaci upozornil manžel, byla tehdy v práci a aktuální dění sledovali s manželem v televizi.

Zora Gallová v roce 1990 ovdověla a nyní žije sama v domově se zvláštním režimem v Plzni. Děti, vnoučata i pravnoučata ji často navštěvují.