The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Enrique García Díaz (* 1958)

• narodil se 9. července 1958 v Havaně

• vyrůstal v revolucionářské komunistické rodině

• v roce 1975 se odstěhoval se svým otcem do Peru, kde mu nabídli místo na velvyslanectví Kubánské republiky

• v roce 1978 začal pracovat pro Dirección General de la Inteligencia de Cuba [Ústřední zpravodajská služba Kubánské republiky]

• v roce 1980 ukončil studia práv na Havanské univerzitě

• v letech 1980 a 1986 se zúčastnil speciálního výcviku pro kubánské špiony a funkcionáře v Rusku

• podílel se na diplomatických, politických a ekonomických misích v Peru, Bolívii, Paraguayi, Uruguayi, v Chile a Ekvádoru

• v roce 1987 během svého pobytu v Ekvádoru začal spolupracovat s CIA

• v roce 1989 oficiálně dezertoval ze služeb Ústřední zpravodajské služby Kubánské republiky

• v současnosti se věnuje sektoru osobní bezpečnosti a politickým analýzám regionu Latinské Ameriky

• je dvakrát rozvedený, v současnosti žije se svou družkou Marií v Miami

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

“Hacer algo para cambiar Cuba se convirtió en una obsesión para mí; simplemente quería destruir el sistema cubano. Quería mostrarle al mundo entero lo que realmente es el comunismo en Cuba y lo que está ocurriendo en la isla”, describe Enrique sus intenciones en la lucha contra el régimen de Fidel Castro después de desertar de los servicios secretos cubanos en 1989 y comenzar a colaborar con la CIA.

Ideales de la Revolución cubana

Enrique García Díaz nació el 9 de abril de 1958 en La Habana. Viene de una familia revolucionaria comunista, bien posicionada económicamente. Su padre se unió al Movimiento 26 de Julio (M-26-7)[1] y al levantamiento contra el régimen de Fulgencio Batista[2]. Después de la Revolución cubana en 1959, el padre de Enrique empezó a ocupar posiciones importantes en el gobierno. «Se integró al sistema e incluso comenzó a abrazar las ideas marxistas», comenta Enrique. Desde la infancia, Enrique defendía los principios comunistas, pero «era más por formación que por la convicción». En julio de 1975 su padre fue trasladado a Perú a la oficina de Prensa Latina[3], el periódico más importante para el régimen de Fidel Castro. Con el permiso del Ministerio del Interior pudo llevarse a Enrique aunque se estuviesen mudando a un país con una política y economía no comunista.

Tiempos de la Embajada de Cuba en Lima

Al llegar a Perú, Enrique se sorprendió con el libre mercado y con el nivel de libertad de prensa, lo que posteriormente lo llevaría a un cambio de pensamiento político. A los diecisiete años, por fidelidad política a su padre, le ofrecieron un puesto en la Embajada de Cuba en Lima. «En este momento, Lima era el tránsito de todos los grupos subversivos de América del Sur y se les entregaban los pasaportes sin sellar», comenta Enrique su primera experiencia laboral. Con el tiempo le empezaron a asignar tareas de confianza, por ejemplo, mover coches alquilados cargados con armas de un lugar al otro, actividades de las que estaba al tanto el gobierno peruano. Después de la experiencia en la Embajada, Enrique aceptó el cargo que le ofrecieron en la Dirección General de Inteligencia del Ministerio del Interior, en esa época la institución más importante de Cuba.

El nombre falso de Walter Díaz 

Formar parte de la Dirección General de Inteligencia (DGI) significó un proceso muy complejo, incluyendo pasar por entrenamientos especiales, por pruebas psicológicas y varias investigaciones de su vida personal y profesional. Le asignaron un nombre falso —Walter Díaz—, y un puesto en Perú. «Nos dijeron “el trabajo de ustedes comienza donde termina la legalidad, si se olvidan de la constitución, todo será ilegal“», recuerda Enrique el discurso de bienvenida a la DGI. Enrique demostró sus habilidades y le propusieron formarse en Rusia, en un academia para los mejores agentes operativos enfocada en la detección de vigilancia y la persecución secreta con las mejores tecnologías de aquella época. Enrique participó en uno de estos entrenamientos en Rusia con otros veintisiete funcionarios y políticos importantes de Cuba.  Fue incluso invitado a la conmemoración de la Revolución de Octubre en la Plaza Roja al lado de Brézhnev[4]. Enrique recuerda bien la comodidad y abundancia de su estadía en Rusia. «Nosotros vivimos muy bien en la academia, desayunamos como reyes, almorzamos como reyes, teníamos una empleada». En 1986 lo promovieron al rango de especialista y asistió nuevamente a un programa en la academia rusa. Esta vez estaba exclusivamente destinado a los directores de la DGI.

La DGI

Afirma Enrique que la dictadura cubana se sostiene sobre dos muletas. La primera es el aparato gigantesco de la DGI, que controla y reprime a cada ciudadano cubano, cada puesto de empleo y centro educativo; y la segunda es la contrainteligencia exterior, el servicio especial para penetrar e infiltrarse al servicio de inteligencia de los principales países occidentales. «Esto explica la actitud de tolerancia hacia la dictadura cubana, cada gobierno tiene sus infiltrados», añade Enrique. La DGI consta de departamentos en cuatro zonas geográficas, pertenecientes a la División de Contrainteligencia Externa y a las Divisiones de Apoyo[5]. Cuando Enrique trabajaba en la DGI llegó a juntar a más de seiscientos agentes operativos en el extranjero y tenía aproximadamente 1300 empleados en total. Hasta la actualidad, cada división de la DGI encabeza varios departamentos. «El departamento del cual menos se hablaba se llamaba el Departamento de Ilegales, que tenía un área documental donde se fabricaban identidades falsas, evidencias o se cambiaban los registros civiles», subraya Enrique. Los departamentos con los que más colaboró fueron el Departamento U2, el cual manejaba actividades contra el exilio cubano en todos los países del mundo; el Departamento de Operaciones Especiales, el brazo armado de la DGI que entrenaba a los terroristas cubanos; y el Departamento de la Guerra Psicológica, que usaba los medios de comunicación como un instrumento de deformación de la realidad. El primer receptor de todas las informaciones era Fidel Castro, parte de los informes los recibían Raúl Castro y Rafael Rodríguez[6]. «En Cuba la Inteligencia era un juguete de Fidel Castro». 

Con el cargo de agente operativo de la DGI Enrique se desempeñó en varias embajadas cubanas, como en Chile, Paraguay, Uruguay, Bolivia y Ecuador. Gracias a las operaciones que tenía a su cargo, viajó por toda América Latina y Europa. A mediados de los años ochenta, cuando Enrique regresó a Cuba de las misiones, ya estaba convencido de que la Revolución bolchevique, la Revolución cubana y otras revoluciones comunistas servían sólo para un grupo de elegidos, para las élites de la sociedad.  En los países comunistas que visitó, le impactó ver a mucha gente viviendo en una pobreza casi extrema. «En fin, descubrí toda esta falsedad (...) podría parecer una idea bonita, pero el marxismo era una basura. En el caso de Fidel Castro jamás fue marxista, en su vida nada más leyó sólo unos cuatro libritos de marxismo».

«Me sigo llamado Enrique García»

En el año 1987 Enrique fue enviado a Ecuador como representante del comercio exterior de Cuba. En ese momento, Enrique ya estaba decidido a desertar. «Se convirtió en una obsesión hacer algo por cambiar Cuba, quería destruir el sistema cubano. No sabía cuántos años de vida me quedan, pero yo tenía la capacidad de denunciar lo que era la dictadura cubana, lo que hacía Cuba y el comunismo». Como era militar y agente operativo importante, regresar a Cuba era un imposible así como el conspirar contra el régimen desde la misma isla. Se fue a Ecuador y durante su misión comercial allí empezó a cooperar secretamente con la CIA. En el año 1989 esta lo sacó del país. «A los Estados Unidos no vine a buscar una nueva vida, vine a buscar el apoyo para poder denunciar ante el mundo el comunismo y ayudar a destruir el sistema cubano». Con la CIA colaboró hasta el año 2000, compartiendo mucha información sobre la DGI y el sistema del régimen de Fidel Castro. Después de su deserción, Enrique fue condenado a muerte y perdió a su familia sanguínea en Cuba. «Nunca he aceptado una nueva identidad en los Estados Unidos, me sigo llamado Enrique García, nunca me escondí (...) Si hubiera tenido miedo, nunca lo hubiera hecho».

 

[1] El movimiento 26 de Julio fue una organización política y militar cubana creada en 1955 por un grupo de revolucionarios dirigidos por Fidel Castro. Más información: https://www.laguia2000.com/cuba/el-movimiento-26-de-julio

[2] Fulgencio Batista fue un militar y gobernante cubano, presidente de Cuba entre los años 1952-1959. Fue durante su gestión cuando triunfó la Revolución cubana, siendo derrotado por las guerrillas de Fidel Castro. Más información: http://historyofcuba.com/history/funfacts/batist.htm

[3]El periódico Prensa Latina funciona hasta la actualidad. Más información: https://www.prensa-latina.cu/

[4] Leonid Brézhnev fue un dirigente político de la Unión Soviética entre los años 1964-1982.  Más información: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/b/brezhnev.htm

[5] Más información sobre la DGI: https://www.cubamilitar.org/wiki/Direcci%C3%B3n_de_Inteligencia_(DI)

[6] Raúl Rodríguez fue el responsable de la reforma agraria y la nacionalización de los terrenos en Cuba después de la Revolución. Más información: https://www.laizquierdadiario.com/La-Revolucion-cubana-y-la-planificacion-socialista?id_rubrique=2653

*** Český příběh ***

„Udělat něco pro změnu Kuby se pro mě stalo posedlostí, chtěl jsem prostě kubánský systém zničit. Chtěl jsem odkrýt celému světu, co je komunismus na Kubě skutečně zač a co se na Kubě děje,“ popisuje Enrique své záměry boje proti režimu Fidela Castra poté, co v roce 1989 dezertoval z kubánských tajných služeb a začal spolupracovat s CIA.

Ideály kubánské revoluce

Enrique García Díaz se narodil 9. dubna 1958 v Havaně. Pochází z finančně dobře zajištěné, komunistické rodiny. Jeho otec se přidal k revolučnímu Hnutí 26. července[1] proti režimu Fulgencia Batisty[2]. Po Kubánské revoluci v roce 1959 Enriqueho otec zastával důležité funkce pro nově nastolenou komunistickou vládu. Enrique na něj vzpomíná se slovy: „Začlenil se do systému, dokonce začal uctívat a prosazovat ideály marxismu.“ A tak Enrique po vzoru svého otce už od dětství bránil principy komunismu, ale dodává, že „to bylo spíše kvůli výchově, než z přesvědčení“. V červenci roku 1975 vyslali jeho otce do Peru do zahraniční kanceláře Prensa Latina[3], nejdůležitějšího periodika režimu Fidela Castra. S povolením Ministerstva vnitra mohl Enrique vycestovat se svým otcem do Limy, i když se jednalo o zemi s nekomunistickým režimem a do takových zemí bylo cestování nezletilých běžně zakázáno.

Díky loajalitě na velvyslanectví

Po příjezdu do Peru byl Enrique zaskočen hladkým fungováním volného trhu a necenzurovanou žurnalistikou, což později ovlivnilo změnu jeho smýšlení o komunistickém režimu. Díky politické loajalitě a oddanosti jeho otce nabídli Enriquemu pozici na Konzulárním úseku velvyslanectví Kubánské republiky v Limě. „V té době Lima sloužila jako tranzitní město pro všemožné jihoamerické podvratné skupiny, vydával jsem jim jednorázové cestovní pasy, bez razítka,“ vzpomíná Enrique na svou první pracovní zkušenost. Časem mu začali nadřízení více důvěřovat a přidělovat mu náročnější i nebezpečné úkoly, například přemístit pronajatá auta plná výbušnin a zbraní. „Bylo to z jejich strany hodně nezodpovědné,“ komentuje Enrique úkoly, které plnil v pouhých 17 letech. Peruánská vláda věděla o aktivitách kubánské ambasády, ale podle Enriqueho je tolerovala. V roce 1978 Enrique dostal na základě zkušenosti z Konzulátu v Limě nabídku od Ústřední zpravodajské služby Kubánské republiky [Dirección General de Inteligencia de Cuba, zkráceně DGI], v té době nejdůležitější instituce na Kubě. Enrique pracovní nabídku přijal.

Walter Díaz

Vstup do DGI znamenal projít speciálním výcvikem, psychologickými testy a přezkoumáním osobního i profesního života. Po přijetí přidělili Enriquemu nové jméno Walter Díaz a pracovní pozici v Peru. Enrique vzpomíná, jak jim při nástupu do DGI řekli: „Vaše práce začíná tam, kde končí legálnost. Zapomeňte na Ústavu, odteď bude vše nelegální.“ Jelikož Enrique prokázal své skvělé schopnosti, vyslali ho na speciální výcvik pro špiony a tajné agenty na akademii do Ruska. Výcviku se zúčastnil v roce 1980 spolu s dalšími 27 vybranými funkcionáři a politiky z Kuby. Výcvik na akademii se zaměřoval hlavně na způsoby špionáže a na rychlé odhalení, když vás někdo sleduje. Coby nejlepšího agenta pozvali Enriqueho na oslavy Velké říjnové revoluce na Rudém náměstí vedle samotného Brežněva[4]. „My jsme si na akademii žili moc dobře, snídali jsme a obědvali jako králové, měli jsme dokonce i vlastní služku,“ vzpomíná Enrique na pohodlí, které zažil na akademii i přes rostoucí chudobu a nedostatek potravin běžných obyvatel Ruska a celého Sovětského svazu. V roce 1986 Enrique povýšil na specialistu a opět se účastnil všestranného výcviku pro vybrané jedince z vedení DGI v Rusku.

Hračka Fidela Castra 

Podle Enriqueho se kubánská diktatura opírá o dva pilíře. Prvním je obrovský aparát kubánské zpravodajské služby, která kontroluje a ovládá osud každého jedince na Kubě, každé pracovní místo i vzdělávací instituce. Tím druhým pilířem je Zahraniční kontrarozvědka Kubánské republiky [División de Contrainteligencia Externa], speciální útvar zaměřený na infiltraci do zpravodajských služeb ostatních států světa. „To vysvětluje jistou míru tolerance vůči kubánskému režimu, každá vláda má své infiltrované členy,“ uvádí Enrique. Zpravodajskou službu Kuby tvoří čtyři oddělení podle geografické zóny, zmíněné Oddělení zahraniční kontrarozvědky a tři pomocná ústředí [Divisiones de Apoyo][5]. V době, kdy byl Enrique v kubánských tajných službách, měla DGI na 600 špionů a celkem 1300 zaměstnanců v zahraničí. Každé oddělení DGI se skládalo z několika odborů. „Odbor, o kterém se mluvilo nejméně, se nazýval Odbor pro ilegální záležitosti [Departamento de Ilegales], kde vydávali falešné cestovní pasy a občanské průkazy, měnili matriční dokumenty a další záznamy,“ popisuje Enrique fungování tohoto úřadu. Odbory, se kterými Enrique úzce spolupracoval, bylo oddělení nazývané U2, které aktivně bojovalo proti exulantům a disidentům, nebo oddělení pro speciální operace, které sloužilo jako ozbrojené křídlo DGI s vojenským výcvikem teroristů, či odbor pro psychologickou válku, jenž často upravoval zprávu ze současnosti pomocí médií. Všechny získané informace se sdílely s Fidelem Castrem, část nových zpráv i s Raúlem Castrem a Rafaelem Rodríguezem[6]. „Zpravodajská služba sloužila jako hračka Fidela Castra,“ vzpomíná Enrique na fungování jedné z nejmocnějších institucí na světě.

Komunismus je lež

Enriqueho v rámci tajných služeb vyslali na několik velvyslanectví Kuby – do Uruguaye, Paraguaye, Peru, Chile, Bolívie a Ekvádoru. Když se v polovině 80. let vrátil Enrique na čas na Kubu, byl už přesvědčený, že bolševická, kubánská a všechny další komunistické revoluce sloužily jen vybrané vrstvě společnosti. Značně ho ovlivnilo vidět prohlubující se ekonomické rozdíly a chudobu v socialistických zemích. „Nakonec jsem objevil všechnu tu faleš a lež,“ dodává rázně Enrique ke změně svého smýšlení o komunismu a rozhořčeně pokračuje v komentáři: „Může se zdát, že se jedná o hezkou myšlenku, ale marxismus je odpad. No a co se týče Fidela Castra – on sám nikdy nebyl marxista, za svůj život přečetl sotva čtyři knížečky o marxismu.“

Odkrýt světu pravdu

V roce 1987 vyslali Enriqueho jako zástupce zahraničního obchodu Kuby do Ekvádoru. V té době už Enrique věděl, že chce dezertovat z kubánských služeb a jasně si vybavuje: „Mou posedlostí se stalo udělat něco pro Kubu, chtěl jsem zničit stávající systém. Nevěděl jsem, kolik let života mi zbývá, ale věděl jsem, že v mých možnostech je odkrýt celému světu, co je kubánský systém zač, co se na Kubě děje.“ Jelikož byl ale Enrique vojákem a tajným agentem, bylo nemyslitelné vrátit se na Kubu a konspirovat proti vládě odtamtud, a tak se rozhodl během svého pobytu v Ekvádoru tajně spolupracovat s CIA. V roce 1989 po zvážení všech rizik Enrique s pomocí CIA z Ekvádoru uprchl. Enrique živě popisuje situaci, kdy dezertoval: „Nepřišel jsem do USA, abych zde začal nový život, ale přišel jsem hledat pomoc pro zničení Castrova režimu.“ S CIA úzce spolupracoval až do roku 2000, podrobně je informoval o struktuře a aktivitách zpravodajské službě Kuby a systému Fidela Castra, což znamenalo pro Enriqueho velké nebezpečí. Po zběhnutí k CIA byl na Kubě odsouzen k smrti a ztratil kontakt se svou rodinou, ale hrdě dodává: „Nikdy jsem nepřijal novou identitu v USA, stále se jmenuji Enrique García, nikdy jsem se neskrýval,“ a neváhá podstoupit nebezpečí plynoucí z veřejné kritiky Castrovy Kuby: „Nikdy jsem neměl strach, protože kdybych měl strach, nikdy bych se k tomu neodhodlal.“

[1] Hnutí 26. července bylo vojenské a politické seskupení vytvořené Fidelem Castrem v roce 1955. Více informací ve španělském jazyce zde: https://web.archive.org/web/20070928075348/http://www.bnjm.cu/librinsula/2005/julio/81/documentos/documento287.htm

[2] Fulgencio Batista y Zaldívar (1901-1973) byl generálem a zvoleným prezidentem Kuby v letech 1940-1944. V roce 1959 byl sesazen z vlády složkami Fidela Castra. Více informací v anglickém jazyce zde: https://web.archive.org/web/20060615090957/http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/COLDbatista.htm

[3] Prensa Latina funguje i v současné době. Oficiální stránky naleznete zde: https://www.prensa-latina.cu/

[4] Leonid Iljič Brežněv (1906-1982) byl politikem a prvním tajemníkem Sovětského svazu. Stal se jím v roce 1964. Více informací zde: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/244841-leonid-breznev.html

[5] Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.cubamilitar.org/wiki/Direcci%C3%B3n_de_Inteligencia_(DI)

[6] Rafael Rodríguez byl komunistický politik zodpovědný za agrární reformu a znárodnění pozemků po Kubánské revoluci. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.laizquierdadiario.com/La-Revolucion-cubana-y-la-planificacion-socialista?id_rubrique=2653