Irma Garlíková

„Já jsem cvičila i na posledním všesokolském sletu v Praze. Už se to nesmělo, ale náčelnice nás zavezla do Lidic. Tehdy tam byly jen ty vypálené základy. Zavezla nás i do Lán na Masarykův hrob. Tak to jsme byli rádi. A protože tehdy byl první rok zvolený Gottwald. A nesměli jsme křičet… Akorát musel odstoupit prezident Beneš. Celorepubliková náčelnice přijela na ubytovnu, spali jsme tam v tělocvičně pod Vyšehradem, a říkala: ‚Nesmíte křičet v průvodu: Ať žije prezident Beneš!, to by všecko špatně dopadlo.‘ No a tak, to byly takové zlomy, že to v člověku zanechá takovou pachuť k tomu politickému dění, protože si to jako mladý nedovedete vysvětlit, proč je to najednou všechno takové.“

„Já jsem viděla, jak vysedali [gestapo a němečtí vojáci] na tom Hanáčkově žlebu. My jsme šli do obchodu a viděli jsme Němce, jak šli proti Křibům. To trvalo celé odpoledne. Potom z tama bylo slyšet nějaké střílení. Oni prý, jak – to se vědělo až dodatečně – šli, že někteří ti chlapi byli na stromech, vylezli tam, ale ty, že neviděli. Ale už měli... bylo tehdy hodně sněhu, takže viděli nějaké stopy. Takže už stříleli, jak se říká, naslepo, do luftu. No a oni potom z toho bunkru, nevím, jestli od toho vchodu, na ně ti čtyři stříleli. Tak oni ty dva zastřelili a ty dva potom zajali a ty zbraně jim sebrali. No a pak jsem viděla večer, to už bylo přítmí, v zimě je brzo tma, jak od Bohuslavic, tomu se říkalo zimní veliké sáně, táhl je kůň. A za tím byly ještě haluze ze smrků, no a na tom ležely nějaké dvě postavy, na tom haluzí. To byli asi ti mrtví. A ti zajatí, jestli byli na tom voze, to jsme přes dveře z obchodu neviděli a před barák jsme se báli jít, protože ty sáně byly obestoupené německými vojáky se samopaly. Oni jich dovezli do sálu, jak byla hospoda. Tam nahnali ještě chlapy z dědiny a chtěli vědět, kde jsou ti další partyzáni. Ale nikdo jim nic neřekl.“

„Než ještě k tomu došlo [otcovu propuštění], tak za něj maminka chodila orodovat na gestapo, že je nemocný. A jednou mě vzala s sebou. Ti gestapáci měli sídlo tam, jak je obchodní dům a jsou tam ty internáty, nevím, jestli je to teď ten hotel Garnia, to si přesně pamatuji, že to bylo za obchodním [domem]. A já jsem byla taková zvědavá, nebála jsem se, a tak jsem šla s maminkou. Vrátný na nás hned: ‚Halt!‘, že dítě tam nesmí. A já jsem tam zůstala stát a on se otočil a pro maminku tam přišel další, ale mluvil česky a byl v civilu. A tak já jsem proklouzla tomu, co mě tam nechtěl pustit, za zády a ten druhý mne tam nechal jít dál. Já si pamatuji, ten Kraiger byl hrozný, ale taky tam seděl jeden z vrchních velitelů gestapa, [Karl] Raschka se jmenoval, takový silnější, seděl za tím psacím stolem. No a maminka se mu snažila vysvětlit, že nestačí na obchod, že to nezvládá a že je manžel nemocný. On jen kroutil hlavou, to si z toho pamatuji. Nic, vůbec nic jí neodpověděl a potom se už podíval na hodinky, řekl: ‚Schluss‘ a my jsme odešly.“

„Když jsme šli z obecné školy, to bylo myslím ve druhé třídě, v tom dvaačtyřicátém roku. Vracel se se mnou Vlastek Niklů, jehož rodiče měli hospodu. Pan Nikl byl řezník a silný chlap. No a on měl schované veliké množství zbraní. Ty zbraně se dostaly do dědiny ze Zlína, tam byla sokolská odnož odboje a oni dali mnoho zbraní do Březnice a u Niklů byly schované. To jsme věděli až později. My jsme šli ze školy a Vlastek říká: ‚Jé, u našeho stojí německé auto, to jsou gestapáci.‘ Tak my jsme tam šli za potok ke Kohnům do dvora. Tak jsme viděli, jak tam bylo plno gestapáků. Pan Nikl měl revolvery v bedničkách a měl to zakopané tam, kde porcoval maso. Tam byla podlaha jakoby udupaná a on měl ty zbraně tam. No, prozradili to a on byl také popravený.“