Stanislav Gazdík

„Vždy jsem se držel takového hesla: Byl jsem, viděl jsem a odešel jsem, než nebyl jsem a mám blbý kecy. Plno lidí bylo v legii, pak po chvíli zdrhli a říkají: Tam to bylo takový a takový. Přitom tam pořádně nebyli a mají kecy. Já jsem tam byl a rozhodl jsem se tam zůstat, byl jsem tam patnáct let. Završil jsem to s úctou a hlavou vzhůru. Viděl jsem a odešel jsem. Člověk musí něco obětovat, když chce něco dokázat. (…) Chtěl jsem vždy do speciální jednotky.“

„Legionáři dávají svoji krev za vlast, pro kterou slouží, což je francouzský stát. Změnili i legislativu v parlamentu - proč nějakýmu bezdomovci, který žádá o občanství, tak mu to dáme a legionáři to odmítneme. Druhá věc je, když jsem dělal na ,gestapu‘, tak to hodně lidí ví, třeba Číňani a další národnosti, který to využívají. Slouží tam jen pět let, vezmou si pas a pak legálně zůstanou ve Francii. To už je pak trochu jiná forma snů. Proč tam člověk jde? První je, že chce dělat vojenskou kariéru, další, že chce člověk něco ušetřit a třeba získat pas, a třetí kategorie, to jsou ti, kterým je to jedno, prostě tam jsou.“

„Jakmile jsem skončil vojnu, tak jsem si říkal, co budu dělat dál. Chtěl jsem jít k armádě nebo k policii, ale bylo zrovna takové mrtvé období. Armáda říkala, že nemůžu jít do nově zakládaných jednotek pro OSN, které vznikaly v devadesátých letech. Byly určené nástupní termíny. Říkali, že to nejde. Nevěděl jsem proč. Hlásil jsem se k policii, chtěl jsem do URNY (útvar rychlého nasazení), tam mi řekli, že jsem neudělal psychotesty. (…) Pak jsem se ptal jednoho policisty proč, že si myslím, že nejsem debil, abych neudělal psychotesty. Prý jsem byl jeden z nejlepších, ale protože jsem byl zrovna vyučen, tak by museli platit škole nějaké odškodnění, tak radši řekli, že jsem to neudělal. Když mne doma nechtějí (…) V novinách byl článek o speciální jednotce legie – CRAP. Tak jsem se informoval, jak se tam dostat. Odjížděli jsme osmého května roku devadesát jedna.“

„Zrovna jak byla revoluce, jsem byl na opušťáku. Jak byl člověk ven z armády doma, tak mne televize vůbec nezajímala, ani rádio. Byly tam holky, tak jsem si užíval. Přijel jsem pak do Prahy a my jsme nosili červené barety. Když jsem přijel na Hlavák, tak na mne všichni koukali, já jsem taky koukal, všude samé prapory, vůbec jsem nevěděl, že je nějaká revoluce nebo něco takového. Šel jsem na záchod a za mnou někdo šel: ‚Co vy jste tam dělali na tom Václaváku (míněna Národní třída – poznámka autora)?‘ – ‚Na jakém Václaváku, já jsem byl na opušťáku, já vůbec nevím, co se tady děje.‘ – ‚Ty vole, je revoluce a vy jste nás tam mlátili.‘ Já mu říkám, že jsem nikoho nemlátil, že jsem byl doma na opušťáku. Abych ostatní neprovokoval, tak jsem si baret sundal a dal jsem si ho do kapsy. Pak jsem zjistil, že byla revoluce. Změna v armádě? Pak nebyly pořádně výcviky, žádná příprava. Na dva měsíce nás odveleli na pracovní výpomoc. (…) To už s vojnou nemělo nic společného.“