The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Jiří Gebert (* 1942)

• narozen 6. června 1942 v Praze

• otec Miroslav Gebert pracoval ve filmovém průmyslu, průkopník dabingu

• otec během Pražského povstání rukojmím vojáků SS

• v roce 1950 otec zatčen za plánování útěku přes hranice, podepsal spolupráci s StB

• otec systematicky pronásledován StB po mnoho dalších let, v roce 1968 emigroval do Austrálie

• Jiří Gebert vystudoval architekturu na ČVUT, krátce studoval také na AVU

• vzpomínky na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• přímý svědek zastřelení dvou chlapců sovětskými vojáky v srpnu 1968

• spoluautor architektonické podoby hotelu InterContinental v Praze

Generaci narozenou na sklonku 19. století čekaly na prahu dospělosti hrůzy Velké války, takové, jakou svět do té doby nepoznal. Pro mladé muže této generace to také znamenalo odchod na frontu, odkud se mnozí nevrátili. Nedlouho poté vypukla válka další, ještě krutější. A po ní, v zemích, které osvobodila Rudá armáda, vláda komunistů. K této ‚ztracené generaci‘ patřil i otec Jiřího Geberta. „Měl jsem to snazší než táta. On se svobody nedočkal. Já ano, i když jsem si už myslel, že v tom svrabu budeme žít natrvalo,“ říká v závěru svého vyprávění. Jeho příběh je i příběhem jeho otce a doby, ve které byli nuceni žít.

Rodiče mi dali jméno Jiří, protože se tak jmenoval britský král

Jiří Gebert se narodil 6. června 1942 v Praze. Jméno Jiří pro něj rodiče nevybrali náhodně, měl se jmenovat stejně jako britský král. V roce 1943 se narodil jeho mladší bratr, který dostal jméno John. „To už bylo po Stalingradu a už bylo veseleji. Brácha dostal jméno John, protože se očekávalo, že až válka skončí a v zemi bude mír, tak tady budou spíš Američani. Což se nezdařilo. Ale můj bratr zůstal Johnem a je nasnadě, že s tím měl pak spoustu potíží,“ říká Jiří Gebert. Oba bratři byli vychováváni k obdivu k Velké Británii a jejím demokratickým principům. Jiří Gebert pokračuje: „Knihovnu jsme měli plnou anglických knih, učili jsme se anglicky. Když mi byly asi tři roky, tak jsme s bráchou chodili kolem stolu v jídelně a zpívali jsme It’s a long way to Tipperary. Takže jsme už odmala byli nějakým způsobem naladění.“

Otec Jiřího Geberta se jmenoval Miroslav Alfréd Gebert, matka Růžena Gebertová. Byla jeho druhou ženou, s první, Židovkou, se rozvedl krátce před vypuknutím druhé světové války. „Rozvedli se, snad aby ji zachránil. Pak ji doprovázel spolu se svou druhou ženou, mou matkou, do Londýna, odkud jeho první žena odletěla do Spojených států,“ říká Jiří Gebert. Domů se jeho rodiče vraceli přes Německo na přelomu roku 1938–1939, tedy krátce po mnichovském diktátu. Československo již nebylo tou republikou, kterou opustili. Mnohem později Miroslav Alfréd Gebert svému synovi řekl, že na cestu do Velké Británie odjel nejen jako doprovod své bývalé ženy, ale také jako důstojník Československé armády pověřený tajnými úkoly. Měl být instruován tehdejší československou rozvědkou a během přejezdu Německa dokumentovat plány nacistů na obsazení československého pohraničí. Ve svém životopisu, který o 12 let později sepsal pro komunistickou Státní bezpečnost (StB), se ale o svém předválečném poslání Miroslav Gebert nezmiňuje.

My jsme zradili sami sebe

Otec Jiřího Geberta hraje v příběhu svého syna důležitou roli. Narodil se v roce 1896 ve Stříteži u Jihlavy, kde jeho rodiče koupili pivovar. Původně pocházeli z šumavských Stodůlek, otec Miroslava Geberta byl Němec, matka Češka. Rodina musela v rámci poválečného vysídlení Stodůlky opustit, jejich mlýn i další vesnická stavení včetně stodůleckého kostela se staly cvičným terčem tanků Československé lidové armády. Jiří Gebert pokračuje: „Otec měl hned v počátcích hodně průšvihů. Když začala první světová válka, myslel si, že půjde do poddůstojnické školy, a než ji absolvuje, válka skončí. Jenže porušil disciplínu, protože chtěl na český ples v Jihlavě, tak ho degradovali a putoval na ruskou frontu. Tam byl zraněný a na frontu se už nevrátil, ale protože po válce republika neměla armádu a na Slovensko útočily rudé gardy, odjel bránit Slovensko.“ V té době byl náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci Francouz generál Maurice Pellé a jeho podřízenými další francouzští důstojníci. Rozkaz jednoho z nich odmítl tehdy mladý poručík Miroslav Gebert uposlechnout – vojákům pod jeho velením by splnění nesmyslného rozkazu přineslo zbytečnou smrt. Za neuposlechnutí rozkazu byl Miroslav Gebert odsouzen k trestu smrti. „Jenže mezitím byla podepsaná mírová smlouva a poprava se nekonala. Generála Pellého vnímáme jako ikonu, ale oni s námi často jednali nedůstojným způsobem,“ říká Jiří Gebert.

Po válce vystudoval otec Jiřího Geberta vysokou školu, ale ještě nějakou dobu mu trvalo, než našel uplatnění, které by ho naplňovalo. Díky rodině své tehdejší přítelkyně se začal pohybovat mezi lidmi z filmového průmyslu a tehdy ho napadla myšlenka, že cizojazyčné filmy by bylo dobré opatřit českým překladem. Jazykově nadaný Miroslav Gebert se posléze stal jedním z průkopníků československého dabingu. U filmu pak zůstal téměř celou svou pracovní kariéru, zpočátku daboval americké filmy, za protektorátu filmy německé. „Během války se točily samé veselohry, asi aby to Němci v těch vybombardovaných městech neměli tak smutné. Zatímco jejich armáda byla masakrovaná na všech frontách,“ dodává Jiří Gebert. 

Ještě v souvislosti s mnichovským diktátem zmiňuje Jiří Gebert osud svého prastrýce Dr. Vlastimila Klímy – politika, který byl za odbojovou činnost vězněn nacisty a po nástupu komunistů odsouzen na doživotí v jednom z politicky motivovaných monstrprocesů. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval už jen jako skladník, díky uvolněnější atmosféře šedesátých let ale mohl psát a publikovat. Jiří Gebert vypráví, že Vlastimil Klíma v té době napsal do Literárních novin článek o svých zkušenostech s Mnichovem. V létě 1938 doprovázel lorda Runcimana při jednáních zástupců československé vlády a představitelů Sudetoněmecké strany o řešení situace v tehdejším Československu. Jiří Gebert svého prastrýce volně cituje: „Báchorky o tom, že nás někdo zradil, byly hlavně o tom, že my jsme zradili sami sebe. Nebyli jsme schopni udržet přátelství s těmi státy, které jsme potřebovali.“

Tam se nesmíš dívat

Jiří Gebert se narodil během heydrichiády, pro český národ jednoho z nejtěžších období. Na období protektorátu si kvůli svému věku pamatovat nemůže, ale několik obrazů z konce války mu v paměti uvízlo. Vzpomíná na americká letadla, která viděl na obloze v únoru 1945. „Byla seřazená do svazů, po třech nebo po pěti, a táta vyběhl na terasu a mával jim. Jenže pak začaly padat bomby a my utíkali do sklepa,“ vzpomíná. Také se mu vybavuje jeden z pražských činžovních domů, který viděl na procházce s maminkou krátce po náletu. “Ten dům vypadal, jako kdyby ho uřízli vejpůl. Bylo tam vidět piáno, lenošky i postele.“ A s mírnou nadsázkou Jiří Gebert pokračuje: „Na konci války pak v Podolí, kde jsme bydleli, vznikla bojová skupina, která se chystala s těmi Němci zatočit. Nikdo z nich ale neměl žádné zkušenosti. A můj táta se vydal na výzvědy, kde že ti Němci jsou. Vzal dvě děti, mě a mého bráchu, a šli jsme podél řeky do Braníku. Tam už bylo vojenské území, kam se nesmělo, a vypochodoval na nás německý voják. A bylo vymalováno.“ Otci Jiřího Geberta se ještě podařilo vojáka přemluvit, aby mohl děti odvést matce, voják svolil a v jeho doprovodu se vrátili domů. Otce pak ale voják odvedl na sokolské hřiště u školy na Zelené lišce, místní část pražské Krče. Tam, bez jídla a bez vody, zůstal spolu s dalšími rukojmími až do konce Pražského povstání. „Občas tam prý někoho zastřelili. Otec říkal, že viděl, jak zastřelili dítě, které vyběhlo za maminkou,“ vypráví dál Jiří Gebert. Rukojmí drželi příslušníci jednotek SS, kteří v této části Prahy během posledních dnů války zastřelili 51 civilistů včetně německé těhotné ženy a jejích malých dětí.

Maminka Jiřího Geberta poté ve strachu odvedla oba malé syny ke své matce na Spořilov, kde ovšem nebyla situace o nic bezpečnější. Jiří Gebert dál vypráví, že vyjednávat s Němci odešla jedna z jejich sousedek. „Za války měla dobré vztahy s Němci, protože naproti v té sokolovně v Podolí byl SS lazaret a byli tam fešní kluci. Tak je často u sebe doma hostila a teď si potřebovala trochu napravit reputaci. Nevím, jak to dopadlo, ale jisté je, že si tím vysloužila velkou slávu a hned pak vstoupila do komunistické strany,“ opět s nadsázkou vypráví Jiří Gebert. A poslední vzpomínka z konce války v Praze očima malého chlapce: „To už bylo po revoluci a šli jsme s maminkou kolem Podolské vodárny a tam rozebíraly polonahé Němky s bílou páskou na ruce barikádu. Maminka mi zakryla rukou oči a říkala: ‚Tam se nesmíš dívat.‘“

Myslel jsem si, že slovo komunista je nadávka

Po válce jmenoval tehdejší komunistický ministr informací Václav Kopecký otce Jiřího Geberta dovozcem zahraničních filmů. Jenže postupně stále víc přibývaly filmy sovětské a Miroslava Geberta práce přestávala těšit. Československo směřovalo ke komunistickému puči a Miroslav Gebert poprvé začal uvažovat o odchodu z vlasti. V létě 1948 se podařilo emigrovat do Austrálie jeho bratrovi s rodinou. Již v té době hlídanou hranici přešli na Šumavě, všechno tady nechali. V novém domově, kterým se jim Austrálie stala, začínali od nuly. Téhož léta trávil Jiří se svým bratrem prázdniny ve Stříteži, kde jeho strýc spravoval místní pivovar. O něco později tam za dětmi přijeli rodiče, otec byl ale hned po příjezdu kvůli těžkému zápalu plic hospitalizován v jihlavské nemocnici. Když se po prázdninách vracela rodina domů do Prahy, našli byt prázdný. Rodiče většinu majetku rozprodali, stejně jako jeho bratr se Miroslav Gebert chystal se svou rodinou komunistické Československo opustit. Jeho onemocnění a následná hospitalizace ale jejich plány překazily. Zůstali v Československu, které se vydalo na cestu budování socialismu. Jak nastalé změny tehdy vnímal, shrnuje Jiří Gebert do slov: „Já nevím, co ti lidi tak zblbli, většina národa žila předtím džezem a americkými filmy a najednou se jim začalo líbit všechno ruské. Začali chodit na májové průvody a mávali a mávali. Prostě masová hysterie, naprostý konec.“  

U nich doma to ale bylo jiné. „Táta byl nejen antikomunista, ale on byl hlavně demokrat. Od dětství jsme měli jasné představy, co je a co není dobré. Já si třeba myslel, že komunista je nadávka. V první třídě jsem si stěžoval, proč to paní učitelka říká, když je to sprosté slovo. Když rodiče o někom řekli, že je komunista, znělo to, jako že dostal morální odsudek. Místo, aby řekli, že je někdo dobytek, tak řekli, že je komunista.“ A jeho otec se dál nevzdával myšlenky, jak zorganizovat odchod celé rodiny do svobodnější země. 

Rodiče odjížděli a mávali nám s pouty na rukou

Navenek šel ale život dál, Miroslav Gebert opatřoval dabingem další sovětské filmy a jeho synové trávili prázdniny sběrem ‚amerického brouka‘. Podle tehdejší propagandy rozšířila škůdce mandelinku bramborovou po našich polích americká imperialistická letadla. I děti proto musely pomáhat v boji proti imperialistům. Jiří a John proto odjeli na tábor do Nejdku u Karlových Varů. Jiří Gebert pokračuje: „Každý den jsme chodili na pole a sbírali mandelinku, která tam nebyla. To byla náplň celého našeho pobytu, nic jiného jsme prakticky nedělali. Ale byl to americký brouk a my jsme proti tomu museli bojovat.” Na pobyt na táboře ale nezapomene ještě z jiného důvodu. Své syny tam přijeli navštívit rodiče, odjížděli odsud ale v doprovodu příslušníků Státní bezpečnosti. „Jednou jsme se vraceli z pole a vidíme, že rodiče už odjíždějí v džípu a mávají nám s klepety na rukou. Pak jsme s bráchou získali na tom táboře takovou zajímavou pověst. Na závěr byly závody, které jsme my jako nejmenší nemohli vyhrát, ale byli jsme mocně povzbuzováni publikem. My jsme byli rádi, ale nebylo rádo vedení tábora a označili to za politickou provokaci,“ vzpomíná Jiří Gebert dál. Situace ale byla pro oba malé chlapce vážná. Jejich rodiče odvezla Státní bezpečnost do Prahy. Byl rok 1950 a všechny ‘reakcionáře a zrádce’ začal režim krutě trestat.

Jiří a John zůstali na táboře až do konce, ale cestou zpět do Prahy vyslechli rozhovor vedoucích tábora, kteří přímo před nimi řešili, jak naložit ‚s těmi parchanty‘. Jestli je potřeba někoho uvědomit, nebo bude nejjednodušší ponechat je na nádraží svému osudu. V Praze ale na své syny rodiče naštěstí čekali. Po výslechu byli Miroslav a Růžena Gebertovi propuštěni, Miroslav Gebert podepsal se Státní bezpečností spolupráci. A stal se štvancem.

Jak se vypořádat se socialistickou realitou

Ve vyšetřovacím spisu pod signaturou V-43 MV uloženém v Archivu bezpečnostních složek stojí: „Na strojvůdce ze smíchovského nádraží soudruha T. (který s námi spolupracuje) se obrátil Ing. B. K. a Ing. M. Gebert, který je zaměstnancem státního filmu, a žádali ho, aby jim zprostředkoval útěk do zahraničí. Gebert měl odjet se svými dvěma synky a měli být přepraveni na lokomotivě do Železné Rudy, kde měli přejít hranice. Dne 12. 8. 1950 byl K. zatčen. Pak byl vyhledán Ing. Gebert, který mezitím odjel do Nýdku, kde má své synky, a byl pak do Prahy převezen a vyslechnut, kde se k činu přiznal. Zavázal se, že s námi bude spolupracovat.“ Miroslav Gebert pak během pravidelných schůzek, konaných každý týden, podával hlášení o lidech od filmu. O rok později byl přesto znovu zatčen, důvodem bylo porušení mlčenlivosti. Miroslav Gebert si stěžoval svým známým, k čemu ho StB nutí a vyzradil jména svých vedoucích orgánů. Vyšetřovací vazbu strávil v celách v ústředí Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Později svému synovi vyprávěl, jak byl střídavě na samotce, kde chodil ode zdi ke zdi, nebo v cele s dalšími vězni. Vyprávěl, jak slýchal sténání z výslechových místností a jak se některým ze spoluvězňů rány po bití zanítily natolik, že jim maso na těle doslova zahnívalo. Ze spisu je patrné, že cílem StB bylo Miroslava Geberta vystrašit a ponížit do té míry, aby nepřestával přinášet informace o svých spolupracovnících. On sám se po propuštění z vazby raději vzdal práce ve filmovém průmyslu a začal pracovat v těžkém průmyslu. Snad aby předstíral kajícnou proměnu v nadšeného budovatele socialismu, snad v představě, že tím unikne z dosahu Státní bezpečnosti. Těžké fyzické práci ale uvyklý nebyl a navíc již byl v pokročilejším věku a začal mít zdravotní potíže. Dostal invalidní důchod a znovu se alespoň částečně vrátil k filmu, začal překládat titulky. 

Jiří Gebert se o všech okolnostech souvisejících s otcovou spoluprací se Státní bezpečností dozvěděl až během natáčení pro Paměť národa. Mnohé tušil a domýšlel se, teprve po letech ale pochopil, proč jim každý večer doma vyzváněl telefon. Proč se po jeho zvednutí nikdo neozýval, proč otec každý týden navštěvoval vinárnu a scházel se tam v oddělené místnosti s nepříjemně vyhlížejícími lidmi. Víc mohl porozumět, proč se otec změnil, proč začal nadměrně pít a proč se doma stupňovalo napětí a hádky mezi rodiči. V roce 1968 emigroval Miroslav Gebert s manželkou do Austrálie, bylo mu v té době 72 let. Teprve napotřetí se mu v poměrně pokročilém věku podařil útěk před socialistickou realitou a především před Státní bezpečností.

Tvůj táta je estébák

Svému synovi pak v dopisu z Austrálie napsal, že se domů už vrátit nemůže. Jiří Gebert slovo ‘nemůže’ zdůrazňuje. Otec měl podle jeho mínění ze Státní bezpečnosti stále obavy. V dalším z dopisů Miroslav Gebert napsal: „Soudruzi, jestli nenecháte mého syna na pokoji, tak uvidíte, co všechno budu vyprávět.“ Věta byla určena opět Státní bezpečnosti, Miroslav Gebert předpokládal, že dřív, než si dopis bude moct přečíst jeho syn, projde důkladnou kontrolou Státní bezpečnosti. Nemýlil se, kopie soukromých dopisů jsou součástí jeho vyšetřovacího spisu. Jiří Gebert také vzpomíná, co mu otec řekl ještě před odchodem do emigrace: „Hraj divadlo. Oni ale musí vědět, že si z nich děláš legraci. Když řekneš ‚Čest práci,‘ tak si to užij.“ Jiří Gebert ale současně dodává: „On už ale divadlo hrát nemohl, jeho měli prokouknutého.“

Jiří Gebert po základní škole vystudoval gymnázium a po maturitě chtěl ve studiu pokračovat na vysoké škole. Vypráví: „Byl jsem v Socialistickém svazu mládeže, tam jsme ale byli všichni. To nešlo, aby tam někdo nebyl. A já jsem se ještě propůjčil k tomu, že jsem byl pokladníkem. Vybíral jsem příspěvky, a tak jsem byl vlastně funkcionář. Tedy jsem měl ty nejlepší předpoklady, aby mi napsali doporučení. Jenže pak se na poslední chvíli objevila informace, že můj otec byl předválečný filmař a tedy podnikatel. A profesor mi pak řekl, že podnikatelské děti na vysoké škole nechtějí. Otec to pak ve škole vyřizoval a nějak to domluvil. Ale následkem toho bylo, že se ve třídě rozšířila informace, že táta je estébák. Řekl jsem, že je to úplná blbost, ale v pozdějších letech jsem pod vlivem okolností o tom začal přemýšlet.“ V roce 1959 pak Jiří Gebert začal studovat architekturu v Praze na Českém vysokém učení technickém (ČVUT).

Architektura bude v každém režimu

Způsob, jakým se studenti architektury připravovali na své budoucí povolání, však nenaplnil jeho očekávání. „My jsme třeba dostali za úkol vyprojektovat sídliště na Chodově, ale ani jsme se tam nejeli podívat. Nakreslili jsme nějaké věžáčky a dostali jsme za to jedničku. Neměli jsme žádný vztah k městu, k jeho historii, byli jsme tou komunistickou přítomností vytrženi z historie a z chápání větších věcí. Ale naučil jsem se tam mít rád Malou Stranu, vnímal jsem její zákoutí, její nepřehlednost oproti sídlištím, kde je všechno rovné a přehledné. Na Malé Straně se nemohl komunismus nikdy ujmout, tam, v malostranských hospůdkách, existoval paralelní svět,“ říká Jiří Gebert. Po škole nastoupil do podniku Zdravoprojekt, později do Projektového ústavu hlavního města Prahy. Tam, v ateliéru vedeném proslulým architektem Karlem Filzakem, prožil profesně naplněné období. Spolupracoval na projektu výstavby dnes již ikonického hotelu InterContinental, je autorem fasády budovy. S Karlem Filzakem se ale nakonec rozešel, příčina rozchodu souvisela s okupací Československa v srpnu 1968. Jiří Gebert pokračuje: „Pražské jaro byla taková vzrušující doba, rozsvítila se naděje, začaly se objevovat náznaky svobody tisku a svobody vyjadřování. Ale čím dál víc bylo jasné, že nám hrozí něco od Rusů, všichni jsme si ale mysleli, že to přece není možné, aby sem přijeli s tanky. Jenomže jsme to asi dobře nechápali, a jednoho dne ty tanky přijely.“

V tiskárně ateliéru pak vytvářeli protiokupační letáky, které vylepovali po městě. „Na Václaváku bylo plno vzkazů, byly vtipné, v lidech se probudila invence. A pak do toho přijel tank a začal střílet. A my jsme zdrhali, jak nejrychleji to šlo. Neříkám, že bych neutíkal,“ vzpomíná Jiří Gebert. V té době také došlo k názorovému střetu s Karlem Filzakem. „Dívali jsme se z okna ateliéru, jak dole po ulici drnčí tanky, a on mi řekl: ‚Jirko, do práce! Architektura bude v každém režimu.‘ Bylo to o tom, že architekti nemají žádné svědomí a udělají, co se od nich čeká. Patřil k lidem, kteří vnímají architekturu povrchně, ne jako svoje etické směřování, existuje pro ně jen služba architektuře. Svoboda je přece vyšší než architektura,“ říká Jiří Gebert.

Komunisty nikdo nepodporoval, všichni se jich tak akorát báli

K okupaci se váže ještě další ze vzpomínek Jiřího Geberta. 24. srpna 1968 se stal svědkem, jak před Podolskou vodárnou zastřelili sovětští vojáci dva chlapce, patnáctiletého Karla Parišku a jen o rok staršího Karla Němce. Oba jeli v dodávce, kterou shodou okolností řídil jeden ze spolužáků Jiřího Geberta. Ten dál vypráví: „Přišel jsem domů jen několik minut předtím a uslyšel jsem výstřely. Vyběhl jsem na terasu a vidím, že z vodárny střílí po tom autě. Z vodárny pak vyběhli vojáci s kalašnikovy a běželi na toho nepřítele, aby ho zničili. Takže ty kluky rozstříleli. Ani sanitky tam nesměly, stříleli i po nich.“ A ještě jedno zamyšlení a shrnutí událostí ze srpna 1968, jak je Jiří Gebert vnímal: „Znám dost lidí, kteří teď říkají, jak v šedesátém osmém prokoukli. Jaképak ‚prokoukli‘! Vždyť jsme to všichni věděli! Všichni to věděli, žádný z mých kamarádů komunisty nepodporoval. Oni se jich spíš báli. To byl strach, aby je zase někdo neudal, takové to bylo.“ Rozčarovaný tehdy odešel na rok do Německa, v té době bylo ještě možné odejít legálně. Po návratu krátce studoval na Akademii výtvarných umění, ateliér ale vedl Karel Filzak a Jiřího Geberta ze studia vyloučili. 

Velkou část své kariéry pak pracoval jako architekt na volné noze. I on, už v době, kdy založil rodinu, plánoval emigraci. Dostali dokonce z australského imigračního úřadu povolení k vycestování, ale kvůli dalším potížím nakonec odjel sám. Zůstal ale v Evropě, v Německu, kde se věnoval svému oboru. I na něj Státní bezpečnost zavedla vyšetřovací spis emigranta. Po sametové revoluci se vrátil do Československa a v ‚divokých‘ devadesátých letech byl jmenován dobrovolným neplaceným poradcem výboru pro pražský rozvoj a zahraniční investice při pražském magistrátu. Po čase ale odešel, nechtěl mít nic společného s tehdejším korupčním prostředím, které v oblasti investic do nové výstavby na magistrátu panovalo. V té době se také začal zajímat, jakým způsobem se nová výstavba plánuje. Uvědomil si, že Praha prochází fatální proměnou, která by ve svém důsledku mohla znamenat, že přijde o zařazení do světového kulturního dědictví UNESCO. Velkou část svého času proto nyní věnuje psaní a publikování článků na toto téma a založil také občanské sdružení, které se zasazuje o kritiku projektů, jež by mohly zásadním způsobem měnit tvář Prahy.