The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Gebertová (* 1946)

• narodila se 9. července 1946 v Praze

• otec Vladimír Lindner byl advokát

• byl obhájcem v procesu Střítecký a spol. a v procesu s hokejisty z národního týmu

• otec byl v roce 1951 zatčen a pět měsíců vězněn

• Alena Gebertová vystudovala tlumočnictví a překladatelství na Universitě 17. listopadu

• okupaci v srpnu 1968 prožila ve Švýcarsku

• pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu

• provdala se za architekta Jiřího Geberta, který roku 1986 emigroval

• byla vedoucí francouzské sekce Radia Praha až do roku 2011

• v roce 2023 žila v Praze

Alena Gebertová si pamatuje, jaké pocity prožívala v roce 1951, když jejího tatínka, známého advokáta, odvedla Státní bezpečnost přímo z práce. Pětiletá Alena a její sedmiletá sestra Dana byly samy doma a tatínkova příchodu se ten den nedočkaly. Vrátil se až za pět měsíců z vazby, odsouzen naštěstí nebyl. Důvodem jeho zatčení zřejmě bylo, že nebojácně obhajoval hokejisty v procesu vykonstruovaném komunistickou mocí. Alena Gebertová kvůli tomu naštěstí ve škole nezažívala žádné ústrky a vystudovala tlumočnictví a překladatelství. Později měla dvakrát příležitost emigrovat, avšak zůstala ve své rodné zemi.

Otec byl přesvědčen, že to dobře dopadne

Alena Gebertová se narodila 9. července 1946 v Praze Zdeně Lindnerové, roz. Veselé, a Vladimíru Lindnerovi. Ten byl známým advokátem a pocházel z velice chudých poměrů, proto před rokem 1948 zastával spíše levicové postoje. Maminka byla z rodiny ředitele cukrovaru v Hodoníně, po sňatku byla v domácnosti, později pracovala jako dělnice v knihařském podniku. Rodina bydlela nejprve na Vinohradech, poté se přestěhovali na Letnou.

Vladimír Lindner vystupoval po komunistickém převratu v roce 1948 jako obhájce v několika politických procesech. „Otec byl slušný advokát,“ říká pamětnice. Jako obhájce ex offo byl přidělen k obhajobě ve vykonstruovaném procesu Stříteský a spol.[1], kterým komunistický režim postihl nesourodou skupinu skautů, studentů litomyšlského reálného gymnázia a kněze Františka Ambrože Stříteského. V roce 1950 pak byl Vladimír Lindner jedním ze dvou obhájců v procesu s 11 československými hokejisty.[2] Ti byli zatčeni poté, co 13. března zapíjeli zklamání z toho, že československé výpravě nebylo dovoleno odcestovat na mistrovství světa v Londýně a v hospodě nadávali na režim a jeho představitele. Proces je také známý jako Modrý a spol., ačkoliv hlavní obviněný, brankář Bohumil Modrý, již v té době ani nebyl v hokejové reprezentaci. Vladimír Lindner jako obhájce dodával svým klientům odvahu a naději.

„Otec byl tak přesvědčen, že to je tak na vodě, na vratkých nohou, že to dobře dopadne. No, nedopadlo, jak víme,“ komentuje Alena Gebertová působení svého otce v procesu s hokejisty. Nejenže všichni obvinění obdrželi tresty odnětí svobody až do výše 15 let, ale 4. června 1951 zatkla Státní bezpečnost i Vladimíra Lindnera. Provedli prohlídku v bytě a zatkli ho v jeho kanceláři. V Archivu bezpečnostních složek se zachoval spis V-1630 MV. Spolu s právníkem Jaroslavem Taušem byl Vladimír Lindner obžalován z ohrožení státního tajemství z nedbalosti. Podle dochovaných dokumentů měli tento trestný čin spáchat neopatrným sdělováním a šířením informací o “tajných” procesech, zejména s Miladou Horákovou a československými hokejisty, ale soud je obžaloby zprostil.[3] Otec zůstal ve vazbě pět měsíců a po vynesení osvobozujícího rozsudku dne 31. října 1951 ho propustili. „Já jsem si hrála na ulici. Přijel taxíkem, měl světlý baloňák. Šli jsme spolu domů, máma byla ve špajzu na štaflích a babička na ni volala: ‘Zdeno, slez dolů,’ protože se bála, že by to vlivem emocí nemuselo dopadnout dobře,“ vzpomíná Alena Gebertová na návrat otce z vězení. V době jeho nepřítomnosti zůstala rodina bez prostředků a maminka musela začít pracovat jako dělnice v knihařství.

Státní bezpečnost nabídla Vladimíru Lindnerovi, že by mohl nadále působit v advokacii, pokud by s nimi začal spolupracovat, to ovšem odmítl. „Tatínek svou práci miloval a dělal ji velmi dobře a musel se s ní rozloučit navždy,“ vzpomíná Alena Gebertová na dobu, kdy otec radikálně změnil zaměstnání. Vyučil se elektrikářem, ale přesto nezahořkl, byl člověkem, který bral život tak, jak šel a uměl se z něj radovat. „Tatínek se bez velké hořkosti vyučil elektrikářem. Žili jsme hezky, měli jsme jistotu, že doma všechna elektrika funguje, ale občas někomu poskytoval právní rady. Jsem přesvědčená, že zadarmo,“ dodává Alena Gebertová. Později začal pracovat ve Výzkumném leteckém ústavu v Letňanech. Do advokacie se již nevrátil, i když před okupací v roce 1968 pronesl projev ke svým bývalým kolegům z Advokátní komory, které vyzýval k odvaze. Odsouzení z jeho procesů byli plně rehabilitováni až v 90. letech. Toho se již nedožil, zemřel v roce 1984.

Pražské jaro, to byly chvíle naprosté krásy a milosti

Po dokončení základní školy vystudovala Alena Gebertová střední školu, maturovala na Gymnáziu Nad Štolou. Poté byla bez problémů přijata na Universitu 17. listopadu, která byla založena roku 1961 a měla sloužit hlavně pro vzdělávání cizinců z rozvojových zemí a politické působení na ně v duchu marxismu.[4] Alena Gebertová zde studovala obor tlumočnictví a překladatelství z francouzštiny a ruštiny. „My jsme od těch cizinců byli úplně oddělení, ale když jsme jeli na hory, učili jsme palestinské a africké studenty lyžovat,“ vzpomíná na čtyřleté studium, které ukončila v roce 1968.

Dobu pražského jara prožívala velmi intenzivně, atmosféra byla podle ní silná: „Byly to chvíle naprosté krásy a milosti.“ V té době pobýval v Praze její kamarád – novinář ze Švýcarska, a švýcarská televize dokonce natočila dokument o pražské studentce v této nadějeplné době – o Aleně Gebertové. Film byl pak uveden i na filmovém festivalu v Montreux. Dne 21. srpna, kdy armády Varšavské smlouvy vstoupily na území Československa, pobývala Alena Gebertová v zahraničí. „V srpnu jsem byla ve Švýcarsku. Vidím to jako dnes, jak mi přinesli opatrně noviny, kde byl obrovský titulek, že Československo bylo obsazeno,“ popisuje chvíle, kdy se okupace její rodné země stala realitou. Šok zažívala nejen ona, ale celá její rodina, zvláště těžce nesl situaci otec. Přesto nikdo z nich neuvažoval o emigraci a Alena Gebertová se z ciziny vrátila domů.

Sedmdesátá léta byla temná

Alena Gebertová si po získání vysokoškolského diplomu myslela, že bude moci pracovat jako tlumočnice nebo překladatelka na volné noze, to ale bylo nereálné, a tak si našla zaměstnání v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Šlo o vysílání pro Afriku a působila tam jako překladatelka z francouzštiny a novinářka. Kádrové čistky, které začaly probíhat v roce 1969, se jí nedotkly, ačkoliv mnoho kolegů muselo z rádia odejít. Začátkem 70. let se vdala za architekta Jiřího Geberta a v letech 1976 a 1981 se jim narodili dva synové. 

Brzy po okupaci začal režim opět utahovat šrouby směrem k tzv. normalizaci. „Sedmdesátá léta byla temná, umrtvená, šedá, neradostná, beznadějná,“ vzpomíná pamětnice na nelehké roky, kdy se rodina jednu dobu potýkala i s finančními problémy, protože manžel pracoval samostatně a mnoho zakázek neměl. „Manžel šel na volnou nohu, ironicky říkám, že dělal odboj tím, že nevydělával,“ dodává k tomu. Alena Gebertová jeho postoj vysvětluje tím, že se již připravoval na svou emigraci. Odchod do zahraničí uskutečnil roku 1984, kdy odešel do Německa a měl v plánu pokračovat do Austrálie za svými rodiči, nakonec však zůstal v Mnichově. Protože manželství již tehdy procházelo krizí, Alena Gebertová neměla ve skutečnosti v plánu se k manželovi připojit. Přesto si požádala o výjezdní doložku na Západ pro sebe i děti, s vědomím toho, že je téměř vyloučeno, aby ji obdržela. Ke svému nesmírnému překvapení ji dostala, ale manželovi tuto skutečnost nesdělila, protože emigrovat nechtěla.

V té době si Alenu Gebertovou kvůli emigraci manžela pozvali na kádrové oddělení v rozhlase a později ji předvolala Státní bezpečnost na výslech v Bartolomějské ulici. Spolupráci jí však nenabídli a nenásledoval ani jiný postih – zřejmě proto, že v druhé polovině 80. let již státní moc reagovala v takových případech laxněji. Alena Gebertová si pouze vzpomíná na bizarní příhodu, kdy ji na Štědrý den navštívil řadový uniformovaný policista, snad aby ji zkontroloval či znervóznil. „A když odcházel, zapomněl si tam čepici a musel se pro ni vrátit,“ vybavuje si kuriózní detail zvláštní návštěvy.

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítala Alena Gebertová s nadšením, mohla se věnovat své práci ve svobodné atmosféře. Nadále působila v zahraničním vysílání Českého rozhlasu jako vedoucí francouzské sekce Radia Praha, do důchodu odešla v roce 2011, avšak i v roce 2023 stále jedenkrát týdně pracovala pro rozhlas. Radost jí dělaly také její dlouholeté koníčky, zejména zpěv ve sboru a karetní hra bridž. V roce 2023 žila Alena Gebertová v Praze.

 

[1] Monstrproces “Stříteský a spol.”: Historická studie o síle a slabosti poválečného člověka. Historická práce. Litomyšl: Regionální muzeum Litomyšl, 2004.

[2] Proces s československými hokejisty 1950. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 29.03.2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Proces_s_%C4%8Deskoslovensk%C3%BDmi_hokejisty_1950. [cit. 2024-04-14].

[3] Výňatek ze spisu V-1630 MV je uložen v dodatečných materiálech.

[4] Universita 17. listopadu. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 30.11.2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Universita_17._listopadu. [cit. 2024-04-14].