Jana Gerlichová

„Ty sirény si pamatuji, pamatuji si, že jsme museli být ve sklepě, když byl alarm a upozornění. To jsme všichni putovali do sklepa. Když pak byla zpráva, že fronta půjde přes Krnov, maminka nás dvě a tetu Annu poslala mimo Krnov. Byly jsme na faře v jedné dědině a tam jsem přežila přechod fronty. Krnov byl hodně rozbombardovaný. Náš dům i továrna dostaly zásah. Bylo neštěstí, že maminka neuposlechla příkazu vystěhování se z Krnova. Ona slíbila svému muži, že se postará o majetek, a zůstala v Krnově. Nešťastnou náhodou na cestě k továrně, kde se chtěla podívat na škodu, před ní vybuchla rozbuška a celou ji spálila.“

„Odvažovala jste se chodit do kostela, nebo jste to spíše tajila?“ - „Já jsem to tajila, styděla jsem se za to. Ale mně v kostele bylo vždycky tak dobře, že jsem se tam z celého toho soukolí, ve kterém jsem žila, nějak osvobodila, zvedla se mi nálada a šla jsem zpátky domů metr nad zemí, zvláště když jsem mohla promluvit s jedním knězem, který byl pro mě velmi důležitý. Když jsem se sblížila s Vladimírem Gerlichem, který byl komunista, tak mi říkal, abych si z toho nic nedělala, poznávala jsem krásu jinošské duše. To mě tak posílil… Byl to anděl na mé cestě.“

„Teta přijela se svým mužem na sympózium – on byl doktor. Takto se setkávali vyhnaní Němci s těmi, kteří tady zůstali. Buď v Drážďanech na veletrhu, nebo v Praze. Tedy aspoň naše rodina. Bylo to takové oficiální. Ale bylo to naivní. Pak ten další rok po setkání sledovali, jaké dopisy odkud dostávám, jaké knihy čtu, kdo jsou moje kamarádky, byl z toho humbuk. Nejen pro mě, ale byli do toho zataženi i ostatní, kdo s tím neměli nic společného. Sledovali jakýkoli malý náznak spolčování. Navíc nad literaturou, málem zakázanou, ale většinou to byly věci, které u nás vycházely. Stálo jim za to, aby zaměstnali spoustu lidí tím, aby mě - bezvýznamnou holku z pohraničí - sledovali. Ten strach režimu, že někde něco bují, byl zřejmý.“

„V Olomouci, když jsem byla na zdravotnické škole, seznámila jsem se tam se stejně postiženými děvčaty, které také nemohly studovat, a dostala jsem se na ten kurz. Měly jsme stejné zájmy, jezdily jsme do Prahy za kulturou. Domluvily jsme si také setkání, říkaly jsme tomu exercisie, ale my jsme houby věděly, co to je. S náboženskou literaturou jsme se uchýlily na té naší chatě v Jeseníkách. Trávily jsme tam sobotu a neděli. Tehdy ještě nebyly volné soboty, takže jen pár hodin. Párkrát jsme si to zopakovaly, protože to bylo příjemné setkání s děvčaty, se kterými jsem si rozuměla. Tohle jsem pak vykládala v hotelu tetě ze západního Německa, kterou to zajímalo, a já jí se zájmem vykládala, jak se scházíme a co čteme. Ale v tom hotelovém pokoji bylo odposlouchávací zařízení a sledovali mě pak asi celý rok.“

„Nebyla jsem oblíbená. Ty copy jsem měla neustále namáčené v kalamáři. Posmívali se mi, protože jsem neuměla česky. Přišla jsem pozdě do školy, protože jsem nevěděla, v kolik je nová učební hodina. Všechny děti vstaly a zpívaly 'Ivánku náš, copak děláš, děti jdou do školy, tys ještě v posteli'. Nebylo to příjemné. Nevím, jak jsem to přežila. Asi teta Anna nás pak doma opečovávala.“ - „A vy jste se vůbec nestýkali s českými dětmi?“ - „V té první třídě určitě ne, my jsme neuměli česky.“ - „A německé kamarády už jste asi taky neměli?“ - „Vůbec. Z těch tkalcovských rodin jsem znala dva chlapce. Teta Anna je k nám ale nechtěla pouštět. Byli to chlapci a museli dělat bunkry a teta Anna to pak musela uklízet. S dětmi jsem tedy nepochodila. Teta to nechtěla, neuměla česky, neuměla se s nikým bavit. V první třídě jsem kamarádku neměla. Až ve druhé třídě jsem měla náznak nějakého kamarádství a pak už to bylo lepší.“