Elena Gorolová

„Vůbec žádné posudky, nic. Psali to jen do dokumentace. Po letech jsem tam našla, že jsem si to přála sama, že už jsem děti nechtěla. Tak je to tam přesně napsané. Když jsem tu dokumentaci četla, padaly mi slzy. Protože tohle jsem vůbec neřekla. Oni si to tam napsali sami. Tu pooperační vložku, která se zakládá do dokumentace, možná psali až poté. Nevím, jak to říct, je to moc smutné. Protože ve mně to zůstává. Půjde to se mnou až do smrti, to, co mi udělali. Já jsem nechtěla hodně dětí, ale chtěla jsem být ženou, která má pocit, že může rodit. Tou ženou jsem v jednadvaceti letech přestala být.“

„V té chvíli mi píchli injekci. Začali běhat. Přišla sestřička a měla dva papíry. Řekla, že musím uvést jméno holčičky nebo chlapečka, protože mě budou uspávat na císařský řez. Na druhém papíru jsem podepsala sterilizaci. Nikdo mi nevysvětlil, co tam je. Já jsem nevnímala. Absolutně nevím, co jsem podepsala. Odvezli mě na operační sál. Tam mi provedli druhý císařský řez a tu sterilizaci. Dali mě na pooperační. Pak přišla sestra. Probudila jsem se po narkóze a ptala jsem se, co mám. Ona řekla, že mám druhého chlapečka. Já, protože jsem chtěla holčičku, jsem v té chvíli ještě omámená řekla: ‚Tak já ho nechci.‘ A spala jsem dál. Pak mě převezli na pokoj, kam přišel pan primář a řekl, že jsem utekla hrobařovi z lopaty. Já jsem se zeptala, co mi provedli, a on řekl, že sterilizaci. Že už nikdy nebudu mít děti.“