The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Grant (* 1923)

• narodil se 17. 8. 1923 do dobře situované rodiny

• jako občan židovského původu odešel před německou okupací do Anglie

• tam za ním zamířil i zbytek jeho rodiny

• ve Velké Británii složil maturitu

• roku 1942 vstoupil do čs. armády jako pěšák, později tankista

• v roce 1944 nasazen u Dunkerque

• v roce 1948 se oženil

• roku 1959 odsouzen ke čtyřem letům vězení, odpracoval je v uhelném dole

Život před příchodem nacistů

Otto Grant se narodil 17. 8. 1923 do dobře situované židovské rodiny, otec pracoval jako vyšší úředník v bance a matka byla dcera lékaře. Otto Grant má i staršího bratra Jiřího.

„Studoval jsem na Akademickém gymnáziu Praha až do kvinty. Do roku 1938. Pak už byly podmínky dost nepříznivé. Otec musel opustit místo v bance a vše směřovalo k tomu, odejít z protektorátu a zachránit si život.“ V roce 1939 odešel Otto do Anglie spolu s otcem za studii a bratr jej měl následovat. „Mezitím ale přišli Němci. To jsem byl tři dni v Anglii. Můj otec chtěl zpátky do Prahy, ale rodina rozhodla, aby zůstal.“ Protektorát chtěla opustit i maminka s bratrem, ten ještě složil maturitní zkoušku a poté s matkou rovněž odjeli do zahraničí. „V Jugoslávii jsme měli strýce, který byl velmi dobře situovaný a ovládal celou rodinu, pravděpodobně byl též u britské IS. Ten vytáhl naši rodinu ven z Československa a zachránil nám život.“

Pan Grant byl v mládí levicově politicky orientován: „Byl jsem levičák, fandili jsme hlavně Španělsku proti Francovi a chtěli jsme nějak pomoci republikánské vládě.“ Své židovství si tak uvědomil vlastně až s nástupem nacismu. „Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem Žid. Měl jsem kamarády nežidovského vyznání i bez vyznání. Já sám jsem také bez vyznání.“ Jeho hlavním zájmem byla hudba: „Chtěl jsem studovat dějiny hudby. Hrál jsem na housle. Rád jsem chodil na koncerty.“ Kdyby nemusel odejít do Anglie, studoval by zřejmě práva „a pak bych hledal nějaké uplatnění“.

Emigrace

Do Anglie odjel Otto Grant vlakem „tři nebo pět dní před okupací okleštěnou republikou,“ jak uvádí.  „Já jsem nevěděl, že Němci přijdou. Strýc nám poradil během nejbližších hodin opustit protektorát.“ Do zahraničí jej vezl otec. S sebou si vzal věci, které potřeboval do školy, „ale i psací stroj, harmoniku, housle, samozřejmě slovníky, knížky. Rodiče mi dali vkladní knížku a řekli: ‚Kup si, co chceš.‘ Zřejmě věděli, že už je konec toho krásného života, protože to byl krásný život, první republika.“ Když se Otto Grant dozvěděl o okupaci Československa, byl podle svých slov zdrcen.

V anglické škole

„Otec mě odvezl do školy, která byla ve střední Anglii v hrabství Leicestershire. Začal jsem se učit anglicky. Učil jsem se asi tři měsíce a učitel mi dal naučit se Shakespeara a třída se válela smíchy nad mojí angličtinou. A za rok a půl jsem v angličtině maturoval.“

Na své školní postavení cizince vůbec vzpomíná jako na problematické. „Angličané měli před válkou velmi špatný názor na cizince. Byli jsme tam asi tři nebo čtyři chlapci z Československa a měli jsme zákaz spolu mluvit česky. Dokonce na nás žalovali.“ Školu Otto Grant zakončil v roce 1940 maturitou, během níž zažil policejní opatření vůči rakouským a německým spolužákům. „Otázky jsou pro celou Anglii stejné, přicházejí z centrály a neexistuje, aby je někdo věděl dřív. Na škole byli také Rakušáci a Němci, také to byli většinou židovští chlapci. Přímo z maturitní místnosti je odvedli a zavřeli je do tábora, kde je drželi z obav, že by mohli být němečtí špióni.“ To vyvolalo obavy i u ostatních cizinců, takže atmosféra u zkoušky byla poněkud napjatá: „Nikdo nevěděl, koho zavřou a koho ne. My jsme byli sice Čechoslováci, ale to nemělo žádný zvláštní význam. Čekal jsem, že mě seberou taky. Ale nakonec se ukázalo, že jsme jako Češi byli akceptováni. Nic se nám nestalo. Takže jsem maturoval pod hrozbou zavření.“

Oni němečtí a rakouští spolužáci prý školu nakonec dodělali a většinou vstoupili do anglické armády. „Jednoho jsem potom později viděl – ten vstoupil do anglického námořnictva, ten dokončil válku jako vysoký důstojník u námořnictva. Na jeho jméno si už bohužel nevzpomínám.“

Práce

Po maturitě nastoupil pan Grant do zaměstnání v administrativě, ale nakonec skončil v továrně: „Dělal jsem kancelářskou práci. Doplnil jsem si znalosti z korespondence, jednoduché účetnictví, psaní na stroji. Šel jsem do fabriky, ale měl jsem tam strašně malý plat, nemohl jsem z toho být živ. Tak jsem šel dělat manuálně a to byla celkem dobrá věc, protože jsem měl takovou knížku, že pracuji pro anglický vojenský systém. Když jsem chtěl potom do armády, tak mě nechtěli pustit.“

Osud rodiny

Bratr pana Granta se dostal ještě před válkou za ním do Anglie, ale jejich matka „neměla potřebné papíry. Když už hrozilo, že bude přepadena i Jugoslávie, což se nakonec stalo, utekl strýc s rodinou a mojí maminkou přes Řecko do Palestiny. Maminka chtěla samozřejmě za námi, počátkem roku 1942 přijela lodí kolem Afriky. Tak jsme byli zase spolu. Bratr chtěl k letectvu, což se mu podařilo a měl tam velmi dobrou pozici.“

Bratr Otto Granta nastoupil do armády počátkem roku 1942, Otto tři měsíce po něm. „Bratr chtěl létat, ale to se mu nepodařilo, protože měl půl dioptrie na jedno oko. Měl ale školu na opravování motorů. Takže se tam uchytil jako mechanik. Jeho velitelem byl generál Prokop.“ Také Otto usiloval o vojenské zařazení: „Já jsem věděl, že musím do armády. Půl roku jsem měl problém se zaměstnavatelem, který mě nechtěl pustit. Když jsem tam přišel, tak už všichni znali bráchu. Já jsem šel k pěšákům.“

Výcvik

Po přijetí do armády prošel vojenským výcvikem: „Zacházení s běžnými zbraněmi – střelba z kulometu, pušky, minometu – to je asi všechno.“ Výcvik byl podle slov pana Granta „nic moc“. „Cvičili nás ještě předváleční tzv. zupáci, vojáci nejnižších hodností. Cvičili nás surovým způsobem. Byl jsem rád, když to skončilo.“ Během výcviku zažil šikanu, „takové různé slabomyslné vtípky“, před nasazením na frontu i projevy antisemitismu. Největším problémem byla špína. „Byly tam i takové případy, kdy nutili doktora práv, aby čistil záchod rukou, s tím že si potom může stěžovat. Nejhorší bylo, když si o někom mysleli, že je inteligent. Místo aby byli šťastný, že tam mají lidi, kteří umí anglicky…“

Jestli byl výcvik smysluplný, nedokáže pan Grant posoudit, poněvadž u Dunkerque nakonec místo u pěchoty bojoval u tanků. „Ty byly pro nás vysvobozením.“ Před zařazením k tankům prodělal další výcvik: „Několikrát jsme jeli na střelnici do jižního Skotska. Střílelo se z kanonů. To bylo celkem zajímavé.“ Výcvik probíhal po celý rok 1943 a počátkem roku 1944.

Vztahy v jednotce

Uvnitř jednotky se židovští vojáci drželi pospolu „a bylo dost málo osobních vztahů mezi židovskými vojáky a nežidovskými“. Nevraživost však, jak již bylo uvedeno, skončila s odchodem na frontu: „Pak neexistovala žádná diskriminace. Všechny rozdíly se smazaly. Tam jsme potřebovali jeden druhého.“

Volný čas

Jako řada jiných veteránů z Británie vzpomíná pan Grant na pohostinnost obyvatel: „Chodili jsme ven. Angličané byli nesmírně přátelští a pohostinní. Přímo vojáky adoptovali a ti tam trávili volný čas, hlavně oběd v neděli, což bylo dobré. Ty přátelské vztahy se držely i po válce. Angličané si velmi vážili spojenců.“

Nasazení

„To šlo velice rychle. My jsme střídali nějakou kanadskou jednotku u Dunkerque. Terén byl zatopený. Takže se nikdo nemohl dostat dopředu ani dozadu. A hned se přímo útočilo.“ Při prvním útoku zažíval strach. „Myslel jsem hlavně na to, abych to přežil. Nic víc. Měl jsem v Anglii dívenku, kterou jsem měl rád. Tak jsem myslel na to, co by se dělo, kdyby se najednou dozvěděla, že nejsem. Je to naivní, ale je to tak.“

Za války utrpěl jedno lehčí zranění, ale ne zásluhou nepřítele: „Byl jsem raněn zvláštním způsobem. Nabíjel jsem kanon pětasedmdesátku nábojem a střelec zmáčknul spoušť a náboj, který vyletěl zpátky, tak mi zlomil kůstku na ruce. Jel jsem do nemocnice, ale doktor řekl, že to nic není, že mi to sroste.“ Přišel však o svého dobrého kamaráda Julia Stierheima, který mu zemřel přímo v náručí: „Dostal kus šrapnelu do hlavy. To byl asi třetí útok toho 16. 4. 1945.“ (Julius Stierheim přišel do Británie přes Blízký východ, byl jedním z přeživších pasažérů potopené lodi Patria.)

U Dunkerque prožil celý zbytek války: „My jsme nepostupovali. Byli jsme tam až do konce války. Bylo tam asi 12 000 Němců, nás bylo asi 4500. Náš stav se ale stále zvyšoval, protože pak k nám přišli například i Češi, kteří byli na německém teritoriu, museli nastoupit do německé armády a utekli. Pak se zvýšil náš stav asi na 6000.“

Kromě svého zranění měl ještě dvakrát velké štěstí, shodou okolností se vždy dostal do nebezpečí života chybou svého spolubojovníka: „Jeden chlapec čistil světlici. Ta mu vyletěla do místnosti, kde jsme bydleli, a lítala tam jak bláznivá. Kdyby někoho dostala, tak to asi nebylo tak vtipné, ale dohořela a byl klid. A druhá – seděl jsem u tanku, když tu střelec náhle změnil pozici a sešlápnul tankový kulomet. Zjistil jsem, potom, že mi kulka prošla bundou v podpaží, ale nic se mi nestalo.“

Motivace

„Měli jsme takové okřídlené heslo: Budeme jíst suché brambory, jen když budeme doma. Stále jsem vzpomínal – ten život byl přece krásný za první republiky. To nám chybělo.“

Vztah ke spojencům

Problematické vztahy měli podle vzpomínek pana Granta čeští vojáci s Američany a Poláky. Americká armáda byla podle něj poněkud rasistická ve vztahu k černým vojákům: „Nám to bylo samozřejmě jedno, my jsme nebyli rasisti. Jednou se obrátil jeden americký velitel na naše velení, aby na nás působili, abysme se nebavili s černými Američany. Samozřejmě že jakékoli přejímání těchto amerických způsobů bylo zamítnuto.“ Soužití s Poláky zase kalila otázka Těšínska.

Němci

Nějaké konkrétnější informace o svých nepřátelích u Dunkerque vojáci neměli. „Věděli jsme, že je tam nějaký major, který je duchem toho veškerého fanatického němectví, ale to bylo vše.“ S blížícím se koncem války pak prý u některých německých jednotek upadala bojová morálka. K Němcům ovšem pociťoval silnou nenávist: „Mluvím dost dobře německy, ale odmítal jsem tímto jazykem mluvit ještě čtyři roky po válce. Vše, co bylo německé, bylo pro mě nežádoucí. Poté, co jsem viděl to všechno, když jsme projížděli Německem, koncentrační tábory… To nebyli lidi.“

Měl o nich negativní představy ještě dříve, než šel poprvé do akce? „Já bych řekl, že byly negativní od začátku. Jako vojáci byli velmi tvrdí, já jsem nikdy neměl Němce rád, spíše Rakušany.“

Život po válce

Po skončení bojů se panu Grantovi již nepodařilo dostudovat: „Já jsem měl problém, jak říkají Francouzi, chercher la femme. Seznámil jsem se s dívkou a to změnilo můj osud, už jsem nechtěl studovat, ale chtěl jsem založit rodinu. Změnila se situace. Našel jsem si zaměstnání a v roce 1948 jsem se oženil.“

O únoru 1948 se domníval, že jde o přechodnou záležitost. „Nevěřili jsme, že se Rusové zachovají tak, jak se zachovali.“ Nakonec skončil odsouzen ke čtyřem letům práce v uhelném dole: „V roce 1959 jsem byl odsouzen na čtyři roky na sever, na uhlí. Můj případ byl upraven tak, aby byl skutečně kriminální. Byl jsem odsouzen za rozkrádání. Pracoval jsem jako vedoucí závodu a měl jsem tam problémy s některými lidmi a doplatil jsem na to. Žalobkyně byla manželka jednoho mého spolupracovníka a ta se o mě postarala. Takže jsem ani nemohl žádat o rehabilitaci, i když jsem měl potvrzení od podniku, že k žádnému poškození nedošlo.“

O svou rehabilitaci se nestaral ani po roce 1989.

Antisemitismus

Až na zmíněnou výjimku z doby vojenského výcviku pan Grant osobně antisemitismus příliš nepociťoval. „Měl jsem několik židovských přátel a řekl bych, že je to spíš otázka majetku, životní úrovně. Otázka třídy je důležitější než náboženská nebo rasová.“ Ovšem již za války měl povědomí o nacistickém protižidovském řádění: „Němci se to snažili utajit. Strašné bylo, když vyšla na světlo svědectví uprchlíků o transportech smrti. To jsem se dozvěděl v roce 1944.“

Poselství

„Válka je to nejhorší, co může na světě existovat. Zvláště dnes, když jsou na světě zbraně, o kterých se nám dříve ani nesnilo. Vzkázal bych lidem všeobecně, aby byli tolerantní a aby měli důvěru jeden k druhému.“