The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Gregar (* 1939)

• narozen 3. července 1939 v Litomyšli

• celý život prožil v České Třebové

• otec pracoval jako železničář

• ve dnech květnového povstání roku 1945 byl otec ve službě raněn

• vystudoval Střední školu železniční a stavební v Letohradu

• pracoval u Československých státních drah

• v srpnu 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvě

• je autorem několika knih s tematikou vojenské historie

Na svět přišel v Litomyšli krátce před vypuknutím druhé světové války. Od dětství žil v nedaleké České Třebové. Maminka pocházela z několik kilometrů vzdálené Horní Čermné u Lanškrouna. Přestože se tato česká obec po mnichovském diktátu a záboru Sudet stala součástí německé říše, maminčini rodiče se neodstěhovali do vnitrozemí. Byli zemědělci a veškerý jejich majetek zůstával v Sudetech. Maminka byla v domácnosti, jezdila k rodičům na sezónní práce a malého Oldřicha brala s sebou. Táta pracoval na železnici, byl strojvedoucí, někdy byl i tři dny pryč. Pamětník tak své rané dětství zhusta trávil na “přeshraničních” cestách do Horní Čermné.

Jednou šli v Lanškrouně na autobus do Králík a on se kamsi zadíval. Maminka na něj česky zavolala: „Oldříšku, nezastavuj se, aby ses někde neztratil!“ Místní Němci jim vynadali do českých sviní. „Do dneška tu procítěnou protičeskou nadávku slyším ve svých uších.“

Celý nebe posetý stříbrnýma tečkama

S koncem války, hlavně v jarních měsících roku 1945, přibývalo leteckých poplachů. Lidé se schovávali buď ve sklepích nebo utíkali do lesa. „Nejdřív to začalo brumlat a pak hukot, celý nebe posetý stříbrnýma tečkama amerických bombardérů a popsaný kondenzačníma párama.“ Na město Třebovou naštěstí nic nespadlo, pouze čtyři bomby na Jelenici.

5. května 1945 měl otec za úkol odvézt strojní vlak do Pardubic. Jako obvykle se rozloučil a podali si ruce, protože na dráze se mohlo stát cokoli. Otec dojel do Brandýsa nad Orlicí, kde už probíhala revoluce. Stály tu dva lazaretní vlaky, které byly proti všem konvencím vyzbrojeny, a tak je brandýští občané odzbrojili. Jenže velitel onoho lazaretního vlaku zavolal na posádku do Vysokého Mýta, kde pobývala jednotka SS. A její příslušníci přijeli do Brandýsa a postříleli mnoho lidí.

Pamětníkův otec se odzbrojovací akce sice osobně zúčastnil, ale pak se musel se svým vlakem vrátit do Třebové. Jenže o jeho návratu se dozvěděla německá strážní jednotka sídlící u závodů Junkers, která zahájila na vlak palbu. Lokomotiva najela na nálož z pancéřových pěstí a vykolejila. Otec dostal lehčí ránu do hlavy a dávku z kulometu do nohou, naštěstí to byly čisté průstřely. Další dva železničáři takové štěstí neměli a na místě zemřeli.

Rodina nejprve dostala zprávu, že táta zemřel. Ale odpoledne ho dva jeho bratři přinesli domů s ovázanýma nohama, ošetřil ho železniční lékař doktor Štěpánek. Tím skončil pátý květen pro rodinu Gregarovu, ale nikoli pro město Třebovou. Všichni ve městě měli trikolory a vlajky, když tu se najednou objevila tanková kolona, němečtí vojáci opouštěli kasárna. Když poslední německé jednotky odjížděly, „na památku“ odpálily dvě pancéřové pěsti v aule gymnázia. Němci na místě zanechali spoustu věcí, pamětník například ukořistil krabici školních kříd.

Dobře se dívej a nezapomeň

Nedlouho poté se odehrál dojemný okamžik. Přes sídliště Trávník, kde rodina bydlela, bylo dobře vidět na dílny pro opravu železničních vozidel. Bylo asi půl desáté dopoledne, maminka držela malého Oldříška v náručí a společně se dívali, jak stoupá československá státní vlajka na montovnu. Maminka řekla: „Oldříšku, dobře se dívej a nezapomeň.“ „Nezapomněl jsem!“

Velkým „klučičím“ zážitkem byl transport německých tanků v Třebovicích. Z Třebovic do Třebové je to z kopce, transport byl špatně zajištěný, rozjel se a v Třebové vykolejil. Přijel parní nehodový jeřáb a posbíral vysypané tanky.

Pamětník se setkal i s osvoboditeli. S kamarády si hrál na písku, když kolem šla skupina sovětských vojáků a jejich velitel Oldřicha popadl a vlepil mu obrovskou pusu. A ještě později, 16. května, nastala v Třebové velká sláva, projížděl tudy prezident Edvard Beneš s manželkou. Krátce se zde zastavili a pozdravili se s občany.

Přišlo září a Oldřich nastoupil do obecné školy. Souběžně s tím vstoupil i do skautského oddílu. Když nastala 50. léta a politické procesy, už leccos chápal. Vnímal, že i v České Třebové byli zatčeni lidé pro svoje názory, nebo že byli odsouzeni živnostníci, kterým komunisté ukradli majetek, a navíc je zavřeli za sabotáž, protože si něco ze svého majetku schovali. A zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) znamenalo hořký konec pro čtyři „zatvrzelé“ sedláky, kteří prostě vstoupit nechtěli. Jejich statky postupně vyhořely. Pamětník na tuto dobu nerad vzpomíná, i když jeho rodiny se perzekuce přímo netýkaly.

Vybavuje si z té doby i zážitek z fotbalového zápasu. Hráči na hřišti i diváci ztuhli. Nad hřištěm letěl balon, který najednou praskl, a vysypaly se z něj letáky Rádia Svobodná Evropa. Všichni běželi na hřiště a celí nadšení letáky sbírali. Jindy nad Třebovou létal letoun se zaměřovacím přístrojem na vysílačku, kterou pak vskutku zaměřil v hotelu Padevět.

Z lokomotiv zmizely rudé hvězdy

Ze srpnové okupace armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 si pamětník vzpomíná na nápis napsaný na třebovském kostele: „Věřili jsme, nalítli jsme.“  V České Třebové se lidé zprávy dozvídali díky vysílání rozhlasu po drátě z Hradce Králové. Redaktoři nabádali posluchače, aby dávali zprávy „našim bratrům na Slovensku“. Oldřich Gregar, tehdy zaměstnán u ČSD, telefonoval služebním telefonem na Slovensko a podával pravidelné zprávy.

Od Skuhrova přijely obrněné transportéry a nákladní auta s pěchotou polské armády. Vojáci byli prý vyděšení, vůbec nevylézali ven. Jeden z důstojníků vytáhl pistoli a ukázal zásobník na náboje, byl prázdný. Kdoví, jestli byly prázdné všechny zásobníky… Nicméně vojáci projeli a pak byl v Třebové relativní klid.

V noci z 23. na 24. srpna 1968 zmizely ze všech lokomotiv v České Třebové rudé hvězdy a místo nich kdosi namaloval české lvy. „Byl to povznášející pocit.“ Pamětník také vzpomíná, jak redaktor v rozhlase nabádal železničáře, aby zastavili vlak s rušičkami, který projížděl i Třebovou. Výpravčí prý práskl do stolu: „Proč takhle volá, máme přece za sebou protektorát, však víme, jak se zastavují vlaky.“

Pak začaly prověrky. Oldřich Gregar pracoval u investiční složky na přestavbě českotřebovského železničního uzlu. Když přijela komise z Prahy, zavolal si celou složku vedoucí: „Jim řekněte, co chcete, vy si myslete taky, co chcete. Pamatujte, že máte rodinu, zaměstnání.“ Ačkoli prý „jim“ neřekli přesně to, co chtěli slyšet, nikdo nebyl následně trestán.

V čase převratných změn v listopadu roku 1989 se Oldřich Gregar ocitl v Praze, jezdil služebně do ulice Politických vězňů. Vybavuje si skandování: „Už je to tady,“ chodil na demonstrace a zvonil klíči. Některé další události ale vnímá kriticky, například kuponovou privatizaci nebo likvidaci československé obchodní flotily. Tehdejší premiér a pozdější prezident Václav Klaus podle jeho názoru nechal rozkrást republiku a pak dal z titulu své funkce zlodějům amnestii.