The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Groulíková (* 1937)

• narozena 14. května 1937 v Novém Městě nad Metují v rodině okresního komisaře politické správy

• otec pomáhal partyzánům, přesto byl v roce 1945 vězněn pro podezření z napomáhání Němcům v době protektorátu Čechy a Morava

• v roce 1949 se rodina přestěhovala do Českých Budějovic

• v roce 1956 ukončila studium na gymnáziu a v roce 1957 provdala se za Karla Groulíka a měli spolu sedm dětí

• během normalizace Groulíkovi samizdatově překládali, přepisovali a šířili zakázané autory

• po sametové revoluci v roce 1989 stáli ve vedení české sekce Panevropské unie

• v 90. letech založili v Českých Budějovicích Sudetoněmecké informační centrum

• v letech 1970 až 1990 pracovala v železničním stavitelství

• v roce 2023 žila v Českých Budějovicích

S manželem Karlem Groulíkem se seznámila v kostele v roce 1953 v jejích šestnácti letech. Ve víře a křesťanském souznění spolu prožili 46 let společného života. Po celou dobu se snažili šířit pravdu a žít čestně. Už od šedesátých let pořádali ve svém domě setkání věřících, kteří diskutovali o křesťanských, filosofických i jiných otázkách. Po nástupu normalizace se rozhodli bojovat proti režimu vydáváním samizdatu. Karel Groulík překládal knihy zakázaných autorů jako je Alexandr Solženicyn nebo George Orwell a Alena Groulíková je přes několik kopíráků přepisovala, poté je společně šířili dál mezi své přátele a známé. Stali se tak terčem Státní bezpečnosti (StB). Její manžel opakovaně absolvoval výslechy na StB, před domem jim stál a téměř nepřetržitě je hlídal příslušník Státní bezpečnosti. 

Po sametové revoluci stanuli nejprve Karel Groulík a po jeho předčasné smrti i Alena Groulíková v čele české sekce Panevropské unie. V prvních letech svobody založili v Českých Budějovicích Sudetoněmecké informační centrum. Chtěli tím alespoň trochu napravit křivdy, které se staly a chtěli napomoci sblížení Čechů a Němců, jejichž vztahy po dlouhá léta nebyly,  nejen v jižních Čechách, ideální.

Táta pomáhal partyzánům, ale přesto ho na konci války zavřeli

Alena Groulíková se narodila 14. května 1937 v Novém Městě nad Metují, kde pracoval její otec Viktor Stöcker na okresním úřadě jako komisař politické správy. Druhou světovou válku prožila tedy jako dítě. Podle jejích vzpomínek byl tatínek zatčen bezprostředně po vzniku protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. „Tátu sebrali a zavřeli hned na začátku jako všechny ostatní co byli v takovém postavení. Ale za pár dní ho pustili domů a pak se vrátil do práce. Měl stejnou funkci, jen už pod jiným vedením.“ Viktor Stöcker v období 2.  světové války jezdil kontrolovat obyvatele, jestli dodržují říšská nařízení a příkazy. „Táta musel jezdit s Němci na kontrolu soukromých zemědělců, jak se poráží, jestli se s tím nešmelí a tak podobně. Dodnes mám schované dopisy, které přišly až po tatínkově smrti někdy před 30 lety, od lidí, kteří na něj vzpomínají, jak všem pomohl. Třeba, když věděl, že mají zazděné zásoby, tak to Němcům nenahlásil.“ V průběhu války pak otce přeložili z Nového Města nad Metují do 70 km vzdálené Poličky, kde vykonával podobnou funkci. Podle slov Aleny Groulíkové se tu zapojoval do odbojové činnosti. „V Poličce tatínek spolu s velitelem místní četnické stanice a dalšími obyvateli tajně pomáhali výsadkářům z Anglie, kteří tím místem procházeli. A potom také ruským partyzánům.“ 

Přesto, že se, pravděpodobně v roce 1944, věnoval odbojové činnosti a podporoval východní partyzány i západní výsadkáře v lesích kolem Poličky, byl na konci války v květnu 1945 zatčen a půl roku vězněn pro podezření z příliš horlivého napomáhání německým úřadům během protektorátu Čechy a Morava. Alena Groulíková na jeho zatčení vzpomíná takto: „Asi 9. května 1945 tatínka zavřeli, protože domovnice v baráku chtěla získat náš byt. Šlo jí o ten kvartýr, tak tátu udala, řekla, že tatínek mluvil v nějaké továrně ve prospěch Říše. A my s maminkou jsme musely ihned odejít z bytu pryč.“ Následně se během dalších měsíců vedlo řízení u lidového soudu, které bylo zastaveno a Stöckerovu věc postoupili k tzv. očistnému řízení okresní Očistné komisi, která ho v prosinci 1945 pro nedostatek důkazů zprostila viny. „Ten proces se táhl poměrně dlouho. Rozsudek už doma bohužel nemám, ale četla jsem ho. Vyplývá z něj, že tatínek nikdy v životě v žádné takové fabrice nebyl, že to vůbec nepříslušelo do jeho kompetence, neměl s tím vůbec nic společného.“

Ze spisu s archivním číslem Z_7_14, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek (ABS), je patrné, že v letech 1945 a 1946 probíhalo očistné řízení, vedené proti Viktoru Stöckerovi, kde byl jmenovaný obviněn, že spolupracoval s Němci. V roce 1946 byl osvobozen.[1]

Otce vyhodili z práce hned 25. února 1948

Po propuštění otce z vězení nastoupil do stejné funkce, jakou zastával před svým uvězněním v Novém Městě nad Metují, ale po nějaké době se rodina přestěhovala do Poličky. Tam pracoval také v okresní správě. Alena Groulíková žila relativně bezstarostným životem dítěte. Pak začal rok 1948 a Viktor Stöcker znovu přišel o práci. „Vrátila jsem se ze školy domů a otevřela mi uplakaná maminka. Když jsem se jí ptal, co se stalo, řekla mi, že tatínka vyhodili z práce.“ Podle vzpomínek Aleny Groulíkové bylo období, kdy tatínek neměl práci, těžké, ale přežili ho. Hned v létě toho roku se měla rodina stěhovat do Prahy, kde dostal Viktor Stöcker příležitost stát se komisařem na zemském úřadě. Jenže po nějaké době se zemské úřady změnily na krajské a jeho přeložili na krajský úřad v Českých Budějovicích.

Za pomoc kulakům tátu sesadili, skončil ve šroubárně

Na krajském úřadě v Českých Budějovicích pracoval na zemědělském odboru. „Přesnou náplň jeho práce nevím, ale v době, kdy probíhala násilná kolektivizace zemědělství, tak pomáhal těm sedlákům, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Potom k nám ti sedláci chodili děkovat za to co všechno pro ně udělal.“ Přišel rok 1952 a Viktor Stöcker byl opět sesazen ze své funkce, tentokrát do dělnické profese. Do šroubárny. „V rámci akce StB ´77´ na zemědělském odboru skončil, dali ho do šroubárny. Jeho. Právníka, který uměl osm jazyků.“

V Archivu bezpečnostních složek je vedeno několik svazků pod jménem Viktor Stöcker, avšak bez data narození nebo s jiným datem, než se narodil otec pamětnice. Osoba zde evidovaná pod tímto jménem je u českobudějovické StB vedena jako agent pod krycím jménem „Mercedes“.[2] Vzhledem k tomu, že ve spisech není uvedeno správné datum narození a svazky se nedochovaly, nemůžeme tento fakt s jistotou potvrdit. I pro Alenu Groulíkovou byla tato informace zcela nová a o podobné činnosti svého otce neměla sebemenší tušení.

S manželem jsem se seznámila v kostele

Přesto, že rodina Stöckerova řešila poměrně závažné problémy, otec se stal dělníkem, vše bylo složité, tak Alena Groulíková žila život běžné dopívající dívky. V roce 1952 začala studovat na gymnáziu v Českých Budějovicích, kam se nedostala na první pokus, ale až na přímluvu otcových přátel. V jejích 16 letech se jako gymnazistka seznámila v kostele se svým budoucím manželem Karlem. Hned jakmile to bylo možné, se vzali a v roce 1958 se jim narodila první dcera. Za dlouhé společné soužití měli spolu celkem sedm dětí. Nejmladší syn se narodil v roce 1982. Groulíkovi jako silně věřící vedli k víře i všechny své děti.

Manžel nepodepsal souhlas se vstupem vojsk, tak ho sesadili

Po dramatických padesátých letech nastala léta šedesátá. S Pražským jarem přišlo do země uvolnění snad ve všech sférách života. Podle Aleny Groulíkové to byla doba štěstí. „Mně bylo 31 let a manželovi 35 let. Šedesátá léta byla ta nejkrásnější, která jsme zažili. A není to tím, že jsme byli mladí.  Tenkrát došlo k takovému uvolnění, že to si nikdo neumí představit. Nám se dokonce podařilo v roce 1966 prvně vyjet do západního Německa. Úžasná doba, všechno se uvolňovalo.“ Ale pak přišel 21. srpen 1968 a jejich optimismus a všechny naděje pohasínaly. Když ještě i za rok po této události zůstávaly v Československu sovětské tanky, zúčastnila se Alena Groulíková, tehdy mladá maminka čtyř dětí, protestního shromáždění občanů na českobudějovickém náměstí. „Tenkrát se rozkřiklo, že všichni mají jít na náměstí a že se má jít v černých šatech. Měla jsem tenkrát děti s sebou, malého Filipa na kárce. Došli jsme ke katedrále a tam stáli. Někdo na nás volal: ´Schovejte se, jdou na vás´. Najednou přiběhli v takových kombinézách a před nás hodili slzný plyn. Kluk začal řvát, protože neviděl. Pak jsme se nějak se dostali domů.“

Na začátku sedmdesátých let pracoval Karel Groulík na podnikovém ředitelství Pozemních staveb v Českých Budějovicích a i sem přišly obávané prověrky, které byly tehdy prováděny. „V práci je všechny nahnali do zasedací místnosti a tam museli potvrdit, že souhlasí se vstupem vojsk spřátelených armád. Jediný manžel s tím nesouhlasil, tak okamžitě skončil pracovní poměr na podnikovém ředitelství a šel dělat stavbyvedoucího na stavbu Jitexu do Písku. Manžel z toho zdrcený ale nebyl. My jsme vždycky na všechno řekli: ´Buď vůle Tvá,´ a takhle jsme žili a takhle se nám dobře žilo. Přijímat to tak, jak to je.“

V 80. letech jsme se vrhli na samizdat

S normalizací a novými poměry se vypořádali po svém. V roce 1974 začala Alena Groulíková doma samizdatově přepisovat svou první „zakázanou“ literaturu. Její manžel přeložil dílo Alexandra Solženicyna „Nežít ve lži“ a ona sama celé přeložené dílo přepsala. „Solženicyn byl první, hned po něm jsem přepisovala Orwella. Celkem jsem přepsala asi pět nebo šest knih a několik statí.“ Kopie většiny knih a článků dělala sama, ale u některých publikací se jich na práci s opisem podílelo víc. „Švandrlík a jeho Černí baroni, ten byl tlustý, přepisovalo nás to asi pět. Ale neřeknu vám kdo, protože každá jsme psala jen část textu. Já třeba stranu 50 až 80, další zase něco.  Měly jsme to rozdělené, každá měla pouze tu svou část. Byla to taková konspirace, každý napsal kus a nevěděly jsme o sobě.“ V osmdesátých letech, kdy vrcholila jejich samizdatová činnost, měli Groulíkovi už sedm dětí. Na otázku jestli se nebála, že je chytí, odpovídá: „Strach z toho, že nás seberou, nebyl. Pořád jsme jeli podle toho: ´Buď vůle Tvá´. Do práce jsem si ale pro jistotu v kabelce nosila kartáček na zuby. Kdyby k tomu přece jenom došlo, měli jsme velkou rodinu, o děti by se vždycky někdo postaral.“  

Manžel se angažoval v práci pro katolickou veřejnost

Karel Groulík byl a je považován za významného budějovického katolického disidenta. Jeho aktivní činnost v kruzích náboženských laiků, která vyvolávala poměrně velký zájem Státní bezpečnosti, se postupně citelně dotýkala i celé jeho rodiny. Karel Groulík byl členem Klubu katolické inteligence, založené už v roce 1968. Ten sdružoval věřící převážně z řad lékařů, inženýrů a dalších profesí z celé českobudějovické diecéze. Činnost klubu po roce 1969, oficiálně nepovolena, však pokračovala skrytě dál. „Jednalo se o společenství zhruba 20 rodin nebo křesťanů, většinou mužských, kteří chodili po různých rodinách. Tam se vždycky četla Bible, diskutovaly se křesťanské otázky. Hodně jsme se scházeli u nás doma. U nás se dveře netrhly. Scházeli se třeba i 3 x do týdne, už mi to kolikrát lezlo krkem, protože člověk se potřeboval s dětmi učit, uvařit, uklidit a u nás pořád někdo seděl. Ale šlo o vyšší věc, o vyšší princip. Tak jsem to brala.“

Ze spisu arch. č. KR-3693 CB, sbírka Svazky kontrarozvědného rozpracování, uloženého v Archivu bezpečnostních složek (ABS) je patrné, že na osobu Karel Groulík je veden signální svazek číslo: 10375 s datací od 23. října 1979 pod heslem „Fanatik“.  Je zde veden jako nepřátelská osoba.[3]  Šetřením v ABS bylo zjištěno, že Karel Groulík dále figuroval ve svazku reg. č. 4875 České Budějovice, kategorie VO, PZ, krycí název „Thomas“, který však byl dne 18. března 1967 zrušen.

Svazek prověření signálu se zakládal k prošetření poznatků o protistátní činnosti osoby. Signální svazek vznikal ve stádiu prověřování získané informace, za účelem potvrzení nebo vyvrácení podezření z trestné činnosti.

Pozorovací svazek (PZ) byl takový, ve kterém se shromažďovaly informace k osobě, kterou bezpečnostní režim považoval za sobě nebezpečnou, a to oprávněně i neoprávněně.[4]

Měli jsme před domem svého estébáka

A tak se stalo, že už v roce 1973 si členové rodiny Groulíkových všimli, že na rohu u jejich domu každý den ve stejnou dobu postává nějaký muž. O svém podezření, že se jedná o příslušníka StB, řekla Alena Groulíková svému muži hned, ale ten zprvu nechtěl věřit, že by byli sledovaní Státní bezpečností. „Ten chlap tam stával každý den, půl roku. Vždycky v pracovní době. Karel se mě ptával, jak vypadá, protože ho sám neviděl. A pak jsme ho ve městě potkali, tak jsem na něj hlasitě poukázala, ale to jsem neměla dělat, protože nám toho našeho estébáka vyměnili.“ Po dekonspiraci příslušníka StB k nim domů najednou začal chodit manželův dávný přítel. „Ten člověk byl 20 let nejlepším kamarádem mého muže. On s Karlem zakládal katolický klub. A když přišel rok 1968, tak se najednou odmlčel a přestal k nám chodit. Úplně. No a pak najednou zase začal. Bylo to divné.“ Podle slov Aleny Groulíkové její manžel svému někdejšímu příteli zcela důvěřoval. Dokonce mu i ukázal svůj překlad Alexandra Solženicyna “Nežít ve lži“. Po pár návštěvách tohoto přítele opakovaně docházelo k tomu, že jejího manžela předvolali k výslechu na StB. „Karel přijel z Písku z práce a soudruzi už čekali na nádraží a on místo, aby šel domů na večeři, tak šel do Lannovky k výslechu. Tam vyzvídali, co má přeloženého, co má doma za tiskoviny. Pořád jsem mu říkala, že ty informace mají od něj, ale on ho pořád hájil, že tomu nevěří.“

Napsala jsem premiéru Štrougalovi a domáhala se vrácení pasů

Utiskovaní režimem nebyli jenom sledováním a výslechy. Alena Groulíková vypráví, že v lednu 1981 si zaplatili přes cestovní kancelář Čedok zájezd do Řecka. Ale už v březnu volali  manželovi úředníci z oddělení pasů a víz, aby se obratem dostavil a odevzdal svůj pas. Netrvalo dlouho a úředníci k odevzdání pasu vyzvali i samotnou Alenu Groulíkovou. „Soudruzi mi volali 1. dubna 1981, abych i já okamžitě odevzdala pas. Protože bylo 1.  dubna, tak jsem jim do telefonu řekla, že na takový hloupý vtipy nemám náladu, že se jedná o apríl. Jenomže druhý den už bylo druhého a v sedm ráno volali, že jsem pas neodevzdala. Odnést jsem ho nakonec ale musela.“

Čas plynul, přišel rok 1987 a s ním i změny v politickém světě. Přišel Michail Gorbačov a jeho perestrojka. Zdálo se, že dojde k nějakému uvolnění. Alena Groulíková stále neměla svůj cestovní pas, který odevzdala na úřad už před šesti lety. A tak se rozhodla jednat. „Řekla jsem si, že nemám co ztratit, tak jsem napsala panu premiérovi. Nepsala jsem ale žádnou poníženou supliku, ale velice ostrý dopis. Bylo v něm, že jakožto matce sedmi dětí je mi upíráno právo na svobodu pohybu a pakliže do 14 dnů mi nebude vrácen pas, tak se obrátím na soudruha Gorbačova a na Amnesty International, protože je prostě porušováno moje lidské právo.“ Podle slov pamětnice jí skutečně do jednoho týdne odpověděl premiér Štrougal, že její situaci chápe, ale věc nespadá do jeho kompetence, proto na problém upozornil ministra vnitra. Za pár dnů přišel další dopis, tentokrát z kanceláře ministra vnitra, aby se ona i její manžel dostavili na oddělení pasů a víz. Cestovní doklady jim byly skutečně vráceny.

Byli jsme aktivní i po revoluci

Manželé Groulíkovi byli celý svůj produktivní život velmi aktivní a tak, když přišla v roce 1989 Sametová revoluce, nezůstávali pasivní. Karel Groulík se angažoval při vzniku nové strany – KDS (Křesťansko-demokratická strana). Alena Groulíková, která v té době pracovala ve stavební firmě, jezdila v revolučních dnech po stavbách a předkládala dělníkům petice. Ale u dělnické třídy narazila na apatii. „Já jsem pak jezdila po stavbách a dělníci mě posílali do háje. Říkali mi: ´Víš co, jdi s tím někam. Nám jde o to, abychom měli v Masných krámech vepřo-knedlo-zelo za 8 kaček a s tímhle si trhni nohou.“ Už pár měsíců po listopadových událostech byla k nové době velmi skeptická. Vedlo jí k tomu především zjištění, že někteří lidé, velmi aktivní na straně režimu v době normalizace, se angažují i v té nové době.

Spoluzakládali jsme Panevropskou unii

V roce 1990 byla založena česká sekce Panevropské unie, což je nejstarší doposud existující hnutí za sjednocení starého kontinentu. Panevropská unie zastává myšlenku politického a hospodářského sjednocení evropských národů na demokratických, přátelských a křesťanských základech. Hned v lednu 1990 byl Karel Groulík zvolen do předsednictva české sekce. Panevropské myšlence se oba manželé věnovali až do předčasné smrti Karla Groulíka v roce 1995. Poté co zemřel, byla zvolena předsedkyní české sekce sama Alena Groulíková. Tuto funkci zastávala po dobu 15 let.

Přispěli jsme k česko-německému smíření

Po revoluci v listopadu 1989 a po následném otevření hranic se do Československa začali vracet němečtí obyvatelé, kteří byli násilně odsunuti na konci 2. světové války. Alena a Karel Groulíkovi měli myšlenku, že by chtěli alespoň částečně napravit křivdy, které se staly. Po velkém úsilí se podařilo pod hlavičkou Sudetoněmeckého střediska a Panevropské unie zřídit v Českých Budějovicích Sudetoněmecké informační centrum. „Myslím, že se to povedlo. Že se nám podařilo sblížit Čechy a Němce. Tady mám pocit z dobře vykonané práce a nikdy jsem toho nelitovala.“  

Alena Groulíková zažila dvě totality, nacistickou a komunistickou, ale zároveň se dočkala i vytoužené svobody. V době komunistické totality, ve které prožila většinu svého života, to spolu se svým manželem neměla lehké, ale vždy si uchovala svou víru a svou čest. Režimu i jejímu nesmyslnému nátlaku se vždy postavila čelem a svůj život se snažila žít čestně. „Já jsem si celý život zakládala na tom, že můžu chodit s hlavou vztyčenou, že nikomu nemusím ublížit a že všechny ty roky jsem přestála opravdu se ctí a čistě,“ říká Alena Groulíková. 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV (Z) arch. č. Z_7_14, str. 119, 120. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. SK-5455. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. KR-3693 CB, str. 8, 9. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech

[4] https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/