The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doris Grozdanovičová (* 1926  †︎ 2019)

• narozena 7. dubna 1926 v Jihlavě jako Doris Schimmerlingová

• židovská nenábožensky založená rodina, starší bratr Hanuš (1921)

• od 30. let žila v Brně, studium na gymnáziu, vyloučena

• 1940–1941 studium na židovském gymnáziu v Brně

• 28. ledna 1942 s rodiči a bratrem deportována do ghetta Terezín

• v Terezíně pracovala v zemědělství, později pásla stádo ovcí

• říjen 1944 bratr a otec deportování do Osvětimi, maminka zemřela v Terezíně

• květen 1945 Doris osvobozena v Terezíně

• léto 1945 u rodiny četníka Josefa Urbana v Kostelci nad Orlicí

• od září 1945 žila v Brně s bratrem

• 1946–1950 studium angličtiny a filozofie

• práce redaktorky nakladatelství Československý spisovatel v Praze

• členka Terezínské iniciativy, přednáší studentům, navštěvuje Terezín

• zemřela 21. srpna 2019

Elegantní a usměvavé Doris Grozdanovičové hádá její věk málokdo. Diář má stále plný, cestuje často do Terezína i do Německa, často navštěvuje kulturní akce i programy. Ochotně přijímá pozvání na besedy se studenty a rozhovory vede ve třech jazycích – češtině, němčině i angličtině. „Raději jedu někam vyprávět, než abych doma uklízela,“ vysvětluje s nadsázkou tato v mnoha směrech obdivuhodná dáma. Vlastní možná největší sbírku figurek ovcí, většinu z nich dostala od přátel jako talisman. „Mezi ovečkami jsem žila v Terezíně, takže mě doprovázejí dál. Sbírám je a mám jich přes tisíc,“ přiznává Doris s úsměvem.

Jsem ráda, že jsem zůstala s rodiči

Narodila se v Jihlavě, ale dětství prožila v Brně. Pochází ze židovské rodiny, která byla jako většina českých a moravských židovských rodin asimilovaná. Zatímco některé rodiny přijaly německý jazyk a kulturu, Dorisina rodina inklinovala k českému prostředí. Rodiče Karel a Růžena Schimmerlingovi vychovávali Doris i jejího o pět let staršího bratra Hanuše v laskavém prostředí, snažili se svým dětem poskytnout dobré vzdělání. Doris se věnovala také sportu, vynikala v plavání, běhu a rovněž lyžovala.

Koncem 30. let si rodiče uvědomovali zhoršující se situaci. Uvažovali, že pošlou děti do Anglie, kde žila maminčina sestra. Podařilo se jí tam emigrovat z Vídně, kde žila před válkou. „Jsem ráda, že k tomu nedošlo, vyčítala bych si celý život, že jsem nezůstala s rodiči, protože bych jim třeba mohla nějak pomoci,“ přiznává Doris.

„15. březnem 1939 vše skončilo,“ lakonicky vysvětluje pamětnice. „S okupací nastaly židovským obyvatelům špatné časy a v Brně zavlály prapory s hákovým křížem.“ Pro Doris znamenalo největší změnu vyloučení z klasického gymnázia, mohla ovšem přestoupit na židovské reformní reálné gymnázium, jedinou instituci svého druhu v protektorátě, kde pokračovala ještě jeden školní rok až do zrušení gymnázia v roce 1941. Všední život rodiny omezovaly postupné zákazy a nařízení, z nichž Doris nejvíc zasáhlo to, že přišla o milovanou kočičku.

Terezínská pastýřka

Od podzimu 1941 začaly z protektorátu odjíždět transporty židovských obyvatel. O jejich cíli se nic konkrétního nevědělo, ale Doris přiznává: „Mysleli jsme si, že kdekoli jinde nám bude lépe než v Brně plném Němců a hajlujících hajoťáků, totiž členů Hitlerjugend.“ Na rodinu Schimmerlingových došlo v lednu 1942, kdy byli zařazeni do jednoho z prvních transportů do ghetta Terezín. Deportaci předcházela registrace a karanténa v budově školy v brněnských Černých Polích, odkud po třech dnech pokračovali vlakem do Bohušovic u Terezína, kde tehdy končily koleje.

Jelikož se jednalo o jeden z prvních transportů do nově vytvořeného ghetta, během „přijímací procedury“ Schimmerlingovi o nic nepřišli, mohli si nechat svůj majetek. Doris s maminkou našly ubytování v Hamburských kasárnách, tatínek s bratrem v Sudetských. Povinnost pracovat se vztahovala i na tehdy patnáctiletou Doris – jako většina mladých lidí byla zařazena na práci v zemědělství. Pracovala na poli, v zahradách na šancích, kde se pěstovala zelenina. Práce v zemědělství měla své výhody: pracující mohli být většinu dne venku a příležitostně si ukrást něco málo z úrody, která vězňům nebyla určena.

Později Doris pásla husy a po nějaké době byla pověřena pasením stáda ovcí: „To byl výjimečný úkol. Nevím přesně, jak se ovce do Terezína dostaly, ale dostala jsem na starost celkem velké stádo. Měla jsem své ovečky, dohlížela na ně na pastvě, znali mě četníci, ale hlavně jsem byla mimo ghetto, jehož podmínky byly strašlivé,“ vysvětluje pamětnice. Zároveň upozorňuje: „Každý má jiný Terezín. Ten můj nebyl tak tragický, protože jsem se nesetkávala pravidelně se všemi jeho neštěstími, kterých bylo dost – hmyz, hlad, přelidnění.“

Je hezké být sám v Terezíně

V Terezíně brzy zemřela Dorisina babička, později i maminka. Dokud to bylo možné, setkávala se s bratrem a s tatínkem, ovšem ti byli na podzim roku 1944 zařazeni do hromadných transportů do Osvětimi. „Nejdřív odjel bratr a do předposledního transportu byl zařazen i tatínek. Šla jsem se s ním rozloučit, chtěla jsem jet s ním. Na shromaždišti mě ale potkal jeden z esesáků, který mě znal od oveček. Řekla jsem mu, že chci jet s tatínkem, abych nezůstala v Terezíně sama. Řekl mi: ‚Je hezké být sama v Terezíně.‘ Vlastně mi zachránil život, i když jsem tehdy považovala za neštěstí, že v ghettu zůstávám sama bez tatínka.“ Tatínkův odjezd se jí podařilo oddálit, ale záhy byl zařazen do transportu následujícího, předposledního transportu z Terezína na Východ.

Doris přiznává, že během svého nedobrovolného pobytu v Terezíně měla pocit, že tam zůstane navždy, že nemůže být nic jiného. Oslavila tam čtvery narozeniny a strávila v ghettu víc než tři roky důležitého období dospívání, které mladí lidé většinou tráví mezi vrstevníky na střední škole. „Místo toho jsem si sama četla na pastvě a hlídala ovečky,“ shrnuje. Přišla zde o velkou část rodiny, zároveň však navázala přátelství na celý život.

V Terezíně se Doris nakonec dočkala osvobození. Znala ji většina českých četníků, kteří v ghettu sloužili, a jeden z nich, Josef Urban z Kostelce nad Orlicí, jí nabídl, že ji přijme za svou. „Ptal se mě, kam půjdu po válce, a já jsem po pravdě přiznala, že nikoho nemám a že nevím, kam bych šla. Navrhl mi, že mohu jít k němu, protože měl dceru, která zemřela a byla by v mém věku. Ačkoli jsem mu nevěřila, kývla jsem. Byla jsem překvapená, když pro mne přijel džíp s osvobozenými vězni z Malé pevnosti a odvezl mě do Kostelce nad Orlicí.“ Rodina četníka Urbana Doris přijala a ona u nich strávila léto roku 1945. V Kostelci nad Orlicí ji našel bratr Hanuš, který se vrátil z Osvětimi a dalších táborů. „Shledání bylo až neskutečné, protože jsem ani nedoufala, že bratr přežil,“ vzpomíná Doris.

V příběhu paní Doris tak kromě krutých momentů najdeme i ty neobvykle a nečekaně světlé – po osvobození jí nabídl nezištnou pomoc v podstatě cizí člověk, setkala se s bratrem, kterému se podařilo přežít vyhlazovací tábor v Osvětimi, a navíc oba sourozenci po návratu do Brna získali zpět majetek uložený u přátel: „Možná jsme měli štěstí, protože znám případy, kdy se lidem nechtělo vracet věci nebo i byty, které měli po deportovaných Židech,“ připomíná pamětnice. Teprve po osvobození se postupně dovídala o hrůzách, jež čekaly na lidi deportované z Terezína do vyhlazovacích nebo pracovních táborů.

Mám přátele všude

Společně s bratrem se v poválečném období vrátili do Brna, kde si Doris musela doplnit zameškané vzdělání: „Pouze v literatuře jsem mezery neměla, protože jsem v Terezíně na pastvě hodně četla,“ usmívá se pamětnice. Ve studiu pokračovala na Masarykově univerzitě, vybrala si obor angličtina a filozofie. Nejraději vzpomíná na tři měsíce roku 1947, které díky stipendiu strávila v Dánsku: „Procestovala jsem stopem celou Skandinávii.“

Po absolutoriu pracovala krátce na ministerstvu zahraničních věcí, odkud musela odejít v rámci akce Tisíc do výroby. Tehdy byli vysokoškoláci přeřazeni do dělnických profesí. Doris našla práci v tiskárně, v korektorském oddělení, což později ocenila při práci redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel. Redaktorské práci zůstala věrná celý svůj profesní život až do svého odchodu do penze v polovině 80. let. Vdala se, za tři roky se rozvedla a sama vychovala syna, jemuž byla jen v malé nadsázce „matkou, otcem, babičkou i dědečkem“.

Stále zůstala ve styku s rodinou četníka Urbana – byl jí na svatbě za svědka a její syn k němu jezdil na prázdniny a dodnes udržuje kontakt s jeho dalšími příbuznými. V 80. letech se Dorisin jediný syn rozhodl pro emigraci a zůstal u tety v Anglii. Doris sama o odchodu do zahraničí nikdy neuvažovala. „S Československem jsem spojená, je tu můj domov, přátelé, nedovedu si představit život jinde,“ říká přesvědčivě.

Po sametové revoluci navštívila Doris poprvé Izrael – účastnila se první oficiální návštěvy země po obnovení diplomatických styků, kterou podnikl prezident Havel v dubnu roku 1990. Tehdy se ke státní delegaci připojilo několik československých Židů, kteří přežili holocaust. Doris se v Izraeli po letech setkala s terezínskými přáteli, v Praze potom spolu s bratrem stála u vzniku společenství Terezínská iniciativa, jež sdružuje bývalé vězně ghetta. Díky praxi nakladatelské redaktorky rediguje časopis vydávaný sdružením a patří mezi jeho nejaktivnější členy – účastní se vzpomínkových i kulturních akcí a besed. „Mám přátele všude – mezi Čechy, Němci, Židy i Palestinci, a pomyslně tak sbližuji národy, protože toto politici nedělají, “ usmívá se Doris Grozdanovičová.