The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Jiří Grygar (* 1936)

• narozen 15. února 1936 v německém Heinersdorfu, dnešní polské Dziewiętlice

• byl svědkem obsazení Ostravy 14. března 1939

• otec Josef Grygar pracoval jako celník

• vyrůstal v Opavě a v Brně

• v letech 1944–1945 zažil bombardování Brna

• zažil osvobození Brna ukrajinskou armádou

• v letech 1954–1957 studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně

• v letech 1957–1959 studoval astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• po studiu pracoval 20 let v ondřejovské hvězdárně

• v roce 1968 odcestoval pracovně do Kanady

• od roku 1980 působí ve Fyzikálním ústavu Československé akademie věd / Akademie věd České republiky

• na podzim roku 1989 se zúčastnil několika demonstrací proti režimu

• v roce 1994 se stal zakládajícím členem Učené společnosti České republiky

• je členem Českého klubu skeptiků

• patří mezi nejvýznamnější popularizátory vědy

Jiří Grygar patří mezi nejvýznamnější české popularizátory vědy. Číst se však naučil sám a tajně. Prožil světovou válku i 40 let totality, zkomplikoval invazi vojsk Varšavské smlouvy, když s kolegy přehazoval směrové cedule na Prahu. Za svůj největší úspěch považuje to, že přivedl k vědě mnoho mladých lidí.

Z rodného domu jsme museli utéct

Narodil se v roce 1936 v polských Dziewietlicích, které tehdy nesly německý název Heinersdorf, v prostředí české celnice. „Nebyli jsme tam příliš dlouho, protože Hitler už šílel a vypadalo to, že nás asi Němci zabijí, protože my jsme byli jediná česká rodina v německé vesnici,“ vzpomínal s tím, že Němci pronásledovali hlavně jeho otce, který nosil československou celní uniformu, jež se podobala uniformě vojenské. „Takže na ten jeho stejnokroj byli úplně říční, proto jsme museli utéct, oni by nás opravdu byli bývali zabili. Několik československých příslušníků finanční stráže už zabito bylo,“ dodal. Po tatínkovi Němci dokonce stříleli, takže rodina Jiřího Grygara musela v květnu 1937 uprchnout. Otec celnici zapečetil a rodina se přestěhovala do Opavy.

Němci byli v Ostravě, když Hácha jel teprve za Hitlerem

Ani tam ale nepobyli příliš dlouho, protože přišel Mnichov, Opava se stala součástí Velkoněmecké říše a Grygarovi znovu prchali. Dalším místem jejich života se stala Ostrava, na kterou Jiří Grygar vzpomínal: „Ráno jsem se vždycky šel podívat na sestřičku, rodiče tam nebyli. Našel jsem je, byli u okna do ulice a brečeli za záclonou.“ To Jiřího Grygara vyděsilo. Proti jejich domu stála škola a na ni muži v uniformách věšeli dlouhé prapory, v jejichž středu bylo bílé kolečko a na něm byl umístěn hákový kříž. Ve škole sídlilo velitelství pro Ostravu. Němci přišli do Ostravy den před tím, než bylo podepsáno zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Prezident Emil Hácha tedy teprve cestoval do Berlína, a Němci už přitom pobývali v Ostravě. A nejen v Ostravě. „Ve Frýdku-Místku byla československá kasárna určená pro ochranu Ostravy, což bylo velké a průmyslové město. Němci přišli do Frýdku-Místku a žádali, aby se jim československá posádka vzdala. Ta se nevzdala a začala na ně střílet,“ popisuje Jiří Grygar. Čechoslováci postříleli několik desítek Němců, aniž by utrpěli jakoukoli ztrátu. Ale protože wehrmacht měl tehdy ještě vojenskou čest, přiznal, že chtěli obsadit něco, co ještě obsadit nebylo možné, a československým vojákům se tedy vůbec nic nestalo. „To byla jediná vyhraná bitva československé armády,“ říká Grygar.

Když bylo nejhůř, tak Němce opil

V té době pomáhal otec Jiřího Grygara jako šéf ostravského nádraží s mnoha nelegálními přechody hranic. Navíc uměl dobře německy, takže dokázal s příslušníky gestapa vhodně komunikovat, a když bylo nejhůř, tak vojáky opil. O podrobnostech odbojové činnosti svého otce se však Jiří Grygar dozvěděl až nedávno, když objevil sepsané paměti. Ty jsou uloženy v dodatečných materiálech.

Otec Jiřího Grygara Josef maturoval v roce 1918, ještě během první světové války, a rozhodl se studovat dál na obchodní akademii. Mezitím však válka skončila a vznikla poptávka po celnících, které Československo dosud nemělo. Absolventi obchodních akademií se pro tuto práci jevili jako nejlepší, a tvořili tak první generaci československých celníků.

Maminka Hedvika pocházela ze sedláckého rodu v Žalkovicích. Vystudovala pedagogickou školu, ale jako učitelka se živit nemohla. „Tehdy byla taková pravidla, že když muž byl ve státních službách, tak žena už být nemohla,“ vysvětluje Grygar. Své pedagogické dovednosti tedy aplikovala alespoň při výchově svých dvou dětí. Od devíti let brávala maminka syna Jiřího třeba na operu.

Čtenářský samouk

Maminka měla jakožto učitelka pocit, že by se děti neměly učit číst před nástupem do školy, aby pak ve škole nezlobily. Ke čtení syna rodina nevedla, a proto se Jiří Grygar naučil číst tajně sám. Při nedělních procházkách se ptal maminky, ve které ulici zrovna jsou, a nenápadně to porovnával s nápisem na domě. „Brno má zvláštní věc, že v Brně na každém domu je mimo čísla i název ulice. To není v žádném jiném městě,“ vysvětluje Jiří Grygar. Prozradil se až při dopoledních přípravách oběda, když si vyťukával do hrnců melodii Beethovenovy symfonie, jež byla znělkou londýnského vysílání. U toho prohlásil: „Posloucháte večerní vysílání britského rozhlasu v české řeči.“ Maminka se vyděsila a synovi řekla, že to nikde nesmí říkat. To však malý Jiří věděl: „Já vím, na rozhlase bylo na ceduli napsáno ‘Pamatuj, poslech zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí,’“ řekl mamince. Od té doby už mohl zahraniční rozhlas poslouchat s rodiči.

Ukrajinci byli úžasní

Konec války Jiří prožil v Brně, které bylo od srpna 1944 bombardováno. Bydleli asi 500 metrů od brněnské zbrojovky. Žádné bunkry v tom místě nebyly, takže se rodina schovávala ve sklepě. Ten byl v přízemí, domy se třásly, ale vydržely. 26. dubna vstoupila do Brna Rudá armáda spolu s rumunskými vojáky. „Ti Němci, idioti, místo toho, aby šli k americké armádě, pořád bojovali, furt se zakopávali a furt dělali protiútoky. Ukrajinci, to byli úžasní vojáci, kteří fofrovali, hnali ty Němce ven, proletěli Brno za 20 minut,“ vzpomíná Jiří Grygar. První, co udělal po válce, bylo, že vzal svou učebnici němčiny a spálil ji v kamnech.

Na základě paktu Ribbentrop-Molotov bylo Polsko v roce 1939 rozděleno mezi Německou říši a Sovětský svaz. Po válce tedy došlo k posunu hranic. „Posouvaly se hranice, protože Stalin si ukradl kus Polska. Přitom Polsko bylo vítězná velmoc, bylo součástí vítězné koalice. Musel to ale nějak kompenzovat, takže ten kus, kde byla ta celnice, spadl do Polska. Takže já mám ve svých dokumentech, že jsem se narodil v Polsku ve vesnici Dziewietlice, což je úplně lež,“ komentuje Jiří Grygar.

V oboru skoro 80 let

Rodiče malému Jiřímu vždycky přinesli nějakou knížku a on chtěl být tím, o čem se v ní psalo. Když po přečtení knihy Vesmír novýma očima přišel s nápadem, že bude hvězdář, rodiče to nebrali vážně. Po vystudování gymnázia se i se svým nejlepším kamarádem rozhodli jít studovat matematiku a fyziku na Masarykovu univerzitu a následně přešel na studia astronomie na pražskou Univerzitu Karlovu. V roce 1958 Jiřímu Grygarovi zemřela maminka, tatínek zemřel krátce po válce, proto si Jiří musel vzít svou nezletilou sestru Hedviku do opatrovnictví a na studia si vydělával brigádami. I přes složitý život, který mu osud v té době přichystal, si však dokázal svou lásku ke hvězdám udržet a vysněný obor neopustil. A jak je možné vydržet takto dlouho v oboru, aby to člověka ještě bavilo? „V každém oboru je to jako v pohádkách, přijde princ, který má za úkol zakletou princeznu ve sluji vysvobodit. Nejprve chodí do fit centra, pak přijde ke sluji, vyláká bestii, porazí ji a za ní vylezou další tři,“ říká Jiří Grygar s tím, že jakmile je ve vědě nějaký obor, je vždy možnost něco vybádat. A když to člověk vybádá, přijdou další tři otázky.

Padesátá léta hodnotí Jiří Grygar jako strašná. Vyhazování spolužáků ze studií pro nevhodný původ, poslouchání monstrprocesů z amplionů, perzekuce sedlácké rodiny z maminčiny strany, strýc skončil v uranových dolech a brzy po propuštění zemřel, nebo likvidace učitelů náboženství. „Měl jsem vynikající katechety, jeden z nich byl umučený komunisty. Páter Kvita byl řeholník, což byla přitěžující okolnost, zakázali mu činnost, on to samozřejmě porušoval, takže ho potom skřípli,“ vzpomínal Jiří Grygar na jednoho ze svých katechetů a dodal, že byl asi měsíc těžce vyslýchán a z úplně zdravého člověka se po výslechu stal člověk těžce nemocný. „Takže ho zabili, v roce 1961, bylo mu 44 roků,“ uzavřel vzpomínku.

Přehazovali jsme Rusům navigační cedule

Po studiích nastoupil Jiří Grygar v největší československé hvězdárně v Ondřejově, kde zažil i invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V noci jsme sledovali oblohu, v rozhlase hlásili, že máme zůstat u svých přijímačů, že za chvíli uslyšíme důležitou zprávu. Nepřišla,“ vzpomíná Jiří Grygar a dodává, že později se dozvěděl, že to tehdejší ministr kultury Hoffmann zastavil. Až dopoledne ho pak probudil sousedův rozhlas, kde hlásili, že se tak stalo bez souhlasu prezidenta republiky, bez souhlasu parlamentu, bez souhlasu vlády. „Tak jsem už věděl, o co jde,“ říká Jiří Grygar. Pak se se spolupracovníky z ondřejovské hvězdárny začali zabývat tím, že na vlakových stanicích přehazovali tabule. „Takže jsme skutečně docílili toho, že nějaká ta brigáda jezdila takto dokola kolem Prahy, protože my jsme dali ty směrníky tak, jako že Praha je tím směrem, tím směrem a oni tu Prahu nemohli najít.“

Na počátku šedesátých let se Jiří Grygar oženil a s manželkou postupně vychovávali tři děti.

Ionosféra se pohybuje, tak jsem věděl, jak poslouchat Svobodnou Evropu

Značným šokem byl pro Jiřího Grygara čin Jana Palacha. Navíc ho následovali další – mladý muž z Vítkova, dospělý člověk z Jihlavy a také další lidé v cizině, např. v Polsku nebo Rusku. Jiří Grygar pozorně sledoval Palachův pohřeb, který zorganizovala Univerzita Karlova, a byl univerzitě vděčný za to, jak důstojně pohřeb připravila.

„Měl jsem, tuším, z Litvy přijímač Spidola, na něm byly krátké vlny až 13 m a měl jsem těžkou chřipku, takže jsem ji celou prostonal díky Chartě 77 a vůbec mi to nevadilo,“ vzpomíná Jiří Grygar. Svobodná Evropa byla tehdy sice rušena, ale Jiří Grygar jako absolvent matfyzu věděl, v který čas byla různá pásma nerušena, protože ionosféra se pohybuje ve dne i v noci, takže vždy aspoň jedno pásmo nebylo rušeno. „Po skončení totality jsme astronomové-cyklisté jeli vzdát poctu Janu Palachovi do Všetat. Astronom Luboš Kohoutek, který odešel do exilu, věnoval památce Jana Palacha dokonce jednu planetku,“ říká.

Udavači byli hloupí

Po 20 letech Jiří Grygar změnil pracoviště, jelikož na pozici nadřízeného byl dosazen člověk, který až příliš vnášel do oboru politiku. „Když jsem napsal článek, tak mi vedoucí vytkl, že v něm není poznat, že jsem vystudoval za dělnické peníze. Nebo když zemřel můj kolega Mrázek, tak mi od vedení bylo vytknuto, že jsem se na pohřbu modlil. Nato jsem v práci skončil,“ vysvětluje.

Následně opustil Československo a na rok odjel na stáž do kanadské Národní badatelské rady, kde s rodinou intenzivně zvažovali emigraci. Nakonec se však Jiří Grygar rozhodl, že doma bude pouze v Československu, a tak se vrátili zpátky. Díky kanadskému pobytu se vyhnul normalizačním prověrkám a mohl tak nastoupit jako astrofyzik do oddělení nízkoteplotní fyziky v Řeži.

Opakovaně byl pod různými záminkami a často i výhrůžkami nucen, aby vstoupil do komunistické strany. To vždy kategoricky odmítl. Na pracovištích byli standardně infiltrováni agenti, kteří však byli podle Grygara jednoduše rozpoznatelní díky své hlouposti.

Ke komunismu

V době normalizace Jiřímu Grygarovi nejvíce vadilo to, že se mnoho lidí uzavřelo do svého vnitřního světa a nechali se ukolébat elementárními jistotami, jako byl třeba fakt, že každý měl nějakou práci. Jiří Grygar se ale nedokázal smířit s tím, že někdo lidem diktoval, co si mohou a nemohou myslet. „Měl jsem prostě jiné priority,“ říká. K celému jedenačtyřicetiletému období ještě dodává: „To je zajímavé, že my jsme měli hodně nebezpečí od různých národů, ale největší nebezpečí bylo od Čechů. To, co se dělo v koncentračních táborech za komunismu, to byly hrůzy.“ A podotýká, že přesto se Západ snažil: „V astronomii bylo zajímavé, jak nás ti astronomové ze Západu podrželi během celého komunistického období. Snažili se nám pomoct.“

Od roku 1980 Jiří Grygar působí ve Fyzikálním ústavu ČSAV, v oddělení astročásticové fyziky (Československá akademie věd, od roku 1993 Akademie věd ČR).

Je deset večer, táhněte, řekly uklízečky

Jiří Grygar si myslel, že komunismus může skončit pouze třetí světovou válkou. To, že skončil, poznal v jednu specifickou chvíli. „Když jsem šel kolem kongresového centra na setkání a viděl jsem tam plno autobusů z celé republiky až po východní Slovensko, bylo mi jasné, že se komunisti sjeli probrat, co dál,“ vzpomíná a dodává: „A když jsem šel pak zpět, nikdo tam nebyl. Pak jsem se dozvěděl, že je vyhnaly uklízečky. Z toho jsem vyvodil, že je konec komunismu. Uklízečky řekly: ‘Je deset večer, táhněte!’ Táhli.“

Jiří Grygar se zúčastnil několika protirežimních demonstrací.

Po rozpadu Československa vznikla vedle mnoha jiných organizací v rámci vědeckých komunit také Učená společnost ČR. „Na mě se obrátil pan profesor Wichterle, abych byl zakládajícím členem. Na ustavující schůzi jsem se pak setkal i se svým kamarádem ze střední školy [Alexandrem Ženíškem],“ vzpomíná Jiří Grygar.

Peněz už máme dost

To, jak se nyní pracuje v akademii věd, ukazuje podle Jiřího Grygara na neuvěřitelný vzestup vědy. „Mladá generace, která si komunismus nemusela zažít, je tak dobrá, že už šlapeme na paty těm nejvýznamnějším vědeckým oborům,“ hodnotí. Díky evropským grantům je pak podle něj peněz na výzkum dost. „V Pampě v Jižní Americe máme observatoř o velikosti 3 000 km2 s dalšími 17 státy, mezi kterými jsme asi tak čtvrtí nejlepší,“ dodává.

Jako jeden z nejvýznamnějších českých popularizátorů vědy hodnotí Jiří Grygar svůj přínos pro společnost zejména v tom, že se snaží přibližovat vědu mladým lidem. „Za největší svůj úspěch považuju studenty, ti se ke mně vždycky hrnuli a mělo to výsledky. Pořád jezdím po gymnáziích a snažím se upoutat mladé k vědě, a když se na každém gymnáziu najdou jeden nebo dva lidi, tak to už je velká síla,“ říká.

Jiří Grygar byl rodiči veden ke katolické víře, což může na první pohled působit jako protiklad k vědeckému myšlení. Víra s vědou však jdou podle něj skloubit docela snadno. „Historie říká, že lidé, kteří byli věřící, posunuli vědu velmi kupředu. Například Mendel [Gregor Mendel, přírodovědec, zakladatel genetiky] a jiní. Zdá se, že svět je zařízen tak, že je v něm nekonečné množství otázek. Kdykoliv se něco vyjasní, tak vzápětí se ukáže, že je to trošku jinak,“ popisuje svůj pohled.

V souladu s životním postojem Jiřího Grygara by člověk měl přijmout svůj úděl, být s ním spokojen a snažit se udělat co nejvíce dobrých věcí. Lidé mají podle Grygara různé talenty a spokojenost člověka sama se sebou tkví v tom, že jsou lidé na sebe přísní. „Osm miliard lidí, to je přece síla. Je pravda, že větší část populace jenom živoří, i když se to od starověku trochu zlepšilo. To je taky neuvěřitelné, že první, co si lidé dokázali vymyslet, byli otroci.“ 

Putin měl dostat do držky už dávno

Vzorem Jiřího Grygara je americký astrofyzik indického původu Subrahmanyan Chandrasekhar. „Přijel do Británie na stáž, která nedopadla dobře, a jeho britský mentor mu řekl, že je potřeba najít příklad, aby hvězdy nemohly dělat takové hlouposti. Takže se pohádali,“ vzpomíná. „Chandrasekhar odešel do USA, tam si vždycky vymyslel nějaký těžký problém v astrofyzice, udělal nejdříve pokusy, pak pořádnou studii, vyřešil to a šel na další problém. A těchto změn udělal za svůj život sedm,“ pokračuje Jiří Grygar s tím, že to se jemu nepodaří. „Ale mám alespoň jednu útěchu. Před časem jsem byl v Indii, tam je ve zvyku, že když přijedete, tak máte zasadit strom. Tak jsem zasadil strom a představte si, že vedle Chandrasekhara,“ popisuje.

Intenzivně Jiří Grygar vnímá také současné společenské a politické události. Vzpomíná například na rok 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym. „Divil jsem se, jak jednoduše si Rusové přebrali Krym. Tam měl dostat Putin do držky. Nedostal, to byla chyba,“ hodnotí.

Na otázku, čím se živí, Jiří Grygar odpověděl: „Možná že bych ocitoval předposlední větu z knihy, kterou jsem četl o astronomii – Vesmír novýma očima. Na poslední stránce je: ‘Lidstvo stojí na břehu nekonečného moře poznání. Proč bys nemohl i ty nějakou menší vlnkou přispět k tomu, abychom věděli něco víc?’“ – „Vy tu knížku znáte pořád ještě nazpaměť?“ – „Ano. To je snadné.“