The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anderlay Guerra Blanco (* 1976)

• narozen 25. dubna 1976 v Guantánamu, Kuba

• v roce 1987 ukončil základní školu

• navštěvoval střední školu ve velmi nebezpečném prostředí plném násilí, pročež v roce 1991 ukončil své středoškolské vzdělávání

• v roce 1992 nastoupil do „Rekreační skupiny“ v rámci Svazu mladých komunistů a podílel se na vzniku prvních diskoték v Guantánamu

• 1997 - 1999 povinná vojenská služba (tankový pluk, mechanizovaná pěchota)

• 1999 - 2002 pracoval ve Výboru pro obranu revoluce jako vedoucí aktivit v provincii Guantánamo

• v roce 2003 poprvé vycestoval z Kuby (do Španělska)

• 2005 první pokus nelegální emigraci přes námořní základnu Guantánamo, byl zadržen a navrácen kubánským úřadům

• navzdory migračním dohodám mezi USA a Kubou z roku 1994 byl uvězněn za nelegální opuštění kubánského území, propuštěn v únoru 2006

• v roce 2007 se znovu pokusil ilegálně opustit Kubu, byl opět zadržen a uvězněn, odsouzen na 4 roky, propuštěn v roce 2009

• 2011 - 2015 pracoval pro audiovizuální projekt Palenque Visión společně s Rolandem Rodríguezem Lobainou jako nezávislý novinář, publikoval přibližně 3 000 videí

• od roku 2015 pracuje na svém osobním audiovizuálním projektu - Huellas de Cuba [Kubánské stopy]

• žije v Guantánamu, je ženatý a má dvě děti

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

“A mis hijos les enseño tener la libertad en la mente en una isla sin libertad”, comenta como el legado principal que les quiere transmitirles a sus hijos Anderlay Guerra Blanco, periodista cubano independiente.

Anderlay Guerra Blanco nació el 25 de abril de 1976 en Guantánamo como el mayor de tres hermanos de padres divorciados. Su madre padecía enfermedades de trastornos mentales, por lo cual a los cuatro años de edad de Anderlay se vio obligada a entregárselo a los abuelos ya que no estaba en condiciones de cuidar de él. Por lo tanto, Anderlay fue criado por los abuelos paternos. Su abuelo era carboneo en la Base Naval de Guantánamo y la abuela era descendiente de españoles de origen gallego. Desafortunadamente, la parte materna de la familia padecía de tragedias – no sólo la madre de Anderlay tenía problemas mentales, sino también su abuela y tía, de las cuales las tres terminaron suicidándose.

Apreciar la vida

Los abuelos de Anderlay lo criaban en un barrio con ambiente bastante hostil, que “más aporta históricamente a la delincuencia de la provincia”, como resume Anderlay. Sin embargo, a pesar de la violencia del día a día, es el mismo lugar donde reside Anderlay hasta ahora. A pesar de todo, los abuelos y los maestros de la escuela supieron inculcarle los valores principales para no llegar a participar en “nada dañino para otra persona y apreciar la vida”, narra Anderlay.

Subsistir en medio de lo que nos encontrábamos

El padre de Anderlay vivía siempre cerca de él y aunque no lo criaba directamente, estaba pendiente de él. La parte paterna de la familia era humilde y a la hora de la Revolución Cubana, se demostraron sin vocación política “de seguir las cosas que se dictaban aquí en la sociedad”, sino que más bien sólo intentaban “subsistir en medio de lo que nos encontrábamos”, como lo describe Anderlay. Al contrario, la familia materna siempre ha sido proclive al régimen, el abuelo “seguía los estatutos del comunismo” ya desde el mero 1959 cuando tuvo lugar la Revolución.

Generación con problemas de conducta

En 1987 terminó la escuela primaria y pasó a la secundaria que era una escuela recién construida en una laguna que Anderlay recuerda con cariño de los juegos infantiles. Pero ahí se termina el romanticismo – por su ubicación, la escuela era muy violenta. “Mi generación tenía muchos problemas de conducta –narra Anderlay– lo cual generaba situaciones realmente desagradables para los estudiantes.” Aparte de la violencia, había una gran escasez de comida, por lo cual los estudiantes robaban alimentos a los campesinos y se los cocinaban en leña en los bosques cercanos. En 1991 dejó la educación, por lo cual por aquel entonces, su grado de estudios terminó en el noveno grado. No se vio obligado a buscarse trabajo, holgazaneaba en casa, pero sin ninguna actividad delictiva, como bien señala con ímpetu. Pero eso sí – tenía un gran gusto musical y aprovechaba el tiempo libre para escuchar la música. Y era exactamente eso lo que iba a definir su futuro.

Grupo de Recreación para despistar de la crisis

En Cuba, dentro de la organización de la Unión de Jóvenes Comunistas había un tal llamado “Grupo de Recreación”, el cual reunía a jóvenes sin vínculo laboral ni estudiantil. A principios de los años 90, en el “período especial”, como se le denomina a la larga temporada de crisis económica, resultado del colapso de la Unión Soviética y el embargo norteamericano a Cuba, la recreación adquirió una importancia mayor ya que el régimen pretendía despistar a los jóvenes de la realidad cotidiana, marcada por falta de alimentos, ropa, productos de aseo... Se empezaron a formar discotecas y Anderlay estuvo presente.

Gladiadores romanos de discotecas cubanas

Música y diversión – estas eran las dos razones principales por las que la juventud se reunía en los proyectos realizados por el Grupo de Recreación. Pero pronto llegó todavía una tercera razón – descargar la violencia. Los jóvenes empezaron a ir a las discotecas a matarse. Eran “gladiadores del circo romano”, como narra sus recuerdos Anderlay. Él mismo recuerda haber experimentado personalmente al menos unos siete u ocho asesinatos en la mera discoteca en la zona de Santa Rita en Guantánamo. Narra cómo intentaba intervenir la policía, pero su presencia sólo aplazaba las matanzas para más tarde. El Grupo de Recreación era, según el punto de vista actual de Anderlay, un instrumento para mover las masas: “Creaba ese romanticismo de seguimiento de las masas, algo que se convertía en un carnaval de miles de personas.” Pero en el mero auge de las discotecas provinciales, llegó la orden de servicio militar.

La vida militar me convirtió en militante comunista

Ya que el Servicio Militar es obligatorio en Cuba, en 1997 Anderlay no tuvo otra opción que alistarse. Excepto un corto periodo de adaptación a la vida militar en Yaterita, los dos años los sirvió en el regimiento de tanque en la infantería mecanizada como el primer francotirador. “La vida militar me logró convertir en un militante comunista”, narra Anderlay, sin embargo, no se quedó en la las fuerzas armadas. “No me gusta la violencia, por lo tanto, la vida militar no va conmigo”, explica. El ejército lo abandonó al cumplir su servicio en 1999, con una Medalla de la Fuerza Armada.

Comité de Defensa de la Revolución

Al volver a la vida normal, intentó reincorporarse a lo que hacía antes de entrar al Servicio Militar, pero el Grupo de Recreación ya estaba disuelto y convertido en un grupo de propaganda de los Jóvenes Comunistas. Así que Anderlay empezó a trabajar en el Comité de Defensa de la Revolución (CDR) como el jefe de actividades para la Provincia de Guantánamo. Ahí menciona el ingenioso sistema cubano de vigilancia: “Los CDR fueron creados por Fidel [Castro], y como indica su nombre, es una organización que defiende los principios de la Revolución o lo que ellos tienen estipulado en el país. Su principal función es la vigilancia… cuadra a cuadra, los vecinos… Yo digo que es el sistema de vigilancia más completo que tiene, independientemente de todos los servicios de inteligencia y contrainteligencia y militares y toda la cosa que tiene el país, es lo más completo que tiene, porque es utilizar al vecino, a la familia, para mantenerse vigilados uno con otro”, describe lo que se convirtió en su pan de cada día. Experimentó, entre otras cosas, cómo se trataba a las visitas extranjeras culturales: “No se los llevaba a lugares donde la vida era dura, se los llevaba al Caribe, o al centro de la ciudad”, explica. El propósito de eso era que los visitantes extranjeros se encontraran “únicamente con personas afines al régimen”, agrega Anderlay. Muy pronto, se empezó a rebelar contra actividades similares. Encima, a pesar de ejercer un cargo de jefe provincial, los colegas de Anderlay eran de una escuela, digamos, más vieja, por lo cual empezó a tener problemas por su comportamiento y vestimenta “de joven”. Esos constantes desencuentros, junto con la desobediencia laboral de Anderlay que iba incrementándose, terminaron expulsándolo de la CDR en 2002.

Nacimiento de un opositor

Lo que vino después, lo llama Anderlay que se empezó a relacionar con “jóvenes con ciertas inquietudes” y a interesarse más en lo que era la música rap, es decir “música de protesta” y también en los inicios del reguetón cubano. Fundó una compañía productora y muy pronto se juntó con un empresario español, gracias al cual en 2003 salió por primera vez de Cuba para realizar un disco en España. “Soy una persona nacida en la Revolución y criada por la Revolución –empieza Anderlay– y me creía la información oficial por parte del Gobierno, todo ese chisme sobre los países capitalistas, con mucha violencia, donde no se podía salir a las calles, donde había muchas personas pobres en la calle…”. Pero a la hora de comprobar con la realidad española, se dio cuenta de que “las noticias en Cuba son manipuladas”. Quedó asombrado por lo seguro que se le hizo Madrid incluso de noche, lo fascinó una protesta de obreros por aumento salarial en la que no intervino de manera violenta la policía y lo sorprendieron las posibilidades españolas de crítica hacia el Gobierno. Y así, poco a poco, nació un nuevo opositor al régimen cubano.

Aquí ya estás de vuelta en Cuba

Cuando volvió a Cuba, sufrió constante decepción y frustración por los obstáculos que el régimen ponía a sus proyectos musicales, hasta que en 2005 decidió irse ilegalmente del país. Se preparaba físicamente para poder llegar a la Base Naval de Guantánamo, desde donde esperaba poder partir a los EE.UU. En octubre de 2005 se despidió de su familia más cercana y partió. Tras un viaje caminando dos días por el monte y por la costa sur, nadó media milla, desde la Playa Cien hasta que llegó a la Base Naval, donde permaneció unos 15 o 20 días. “Iba a ser devuelto a las autoridades cubanas porque existía un acuerdo migratorio del 1994, un acuerdo que no se conocía en Cuba porque no se le dio ningún tipo de divulgación en Cuba. Se me explicó que en mi devolución no podía haber ningún tipo de persecución”, narra Anderlay los acontecimientos de su primer intento de escapar de Cuba. Sin embargo, la realidad era muy diferente a lo que el acuerdo teóricamente prescribía: “Un coronel del Ministerio del Interior y varios oficiales de la Fuerza Armada fueron ese día allí a recibir a las personas. Llegaron ahí en una guagüita de las que se usaban para turistas, leyeron los acuerdos migratorios, iniciaron su conversación, y en minutos ya estábamos ya en la parte cubana y montados en el transporte. Varios kilómetros después, entre tres y cuatro kilómetros después de haber salido de allí, de esa área, ya fuera de la vista de los militares norteamericanos, el transporte se detiene y nos mandan a bajar. La ropa que poseíamos en ese momento la quemaron, nos la hicieron quitar y la quemaron allí en una pila que tenían hecha ahí. Los documentos que nos entregaron en la base que decían que no nos los podían quitar, nos los quitaron. Y nos montaron en un carro-patrulla, es decir en un carro-jaula, que nos trajo directamente desde ahí hasta la Unidad Provincial de Operaciones. Allí me comunicaron que a partir de ese momento estaba siendo acusado por salir de ilegal del país. Es decir, hubo una violación total a los acuerdos migratorios del 94.” [1] A Anderlay lo encarcelaron y cuando intentaba hablar con uno de los capitanes sobre los acuerdos migratorios y sus derechos, él simplemente le respondía que “aquí ya no estaba en la Base, sino que aquí ya me encontraba en Cuba”, recuerda Anderlay.

La última carta de la baraja

En la prisión, Anderlay experimentó una vida extremadamente opuesta a su vida normal: “Los militares no tenían ningún tipo de respeto por la vida humana”, había golpizas realizadas por los propios reclusos a petición de los guardias, escasez de alimentos… “Conocí de primera mano qué es lo que es ser la última carta de la baraja de la sociedad”, resume Anderlay. Finalmente, en febrero de 2006 fue liberado y pensaba que lo esperaba una vida tranquila. Sin embargo, a partir de aquel entonces, estaba bajo constante observación de agentes del Estado. Tampoco podía volver a trabajar en el ámbito musical ya que a todos sus amigos y colegas les fue “advertido” que “si querían tener algún futuro en la música no se debían relacionar conmigo”, narra Anderlay. No tardó mucho y Anderlay fue informado de que iba a ser presentado contra él el “índice de peligrosidad”, un asunto legal que en Cuba permite encarcelar a gente sin haber cometido delito, simplemente por su posible amenaza hacia la sociedad. Así que Anderlay intentó escapar a la Base Naval nuevamente, ahora con su hermano. Sin embargo, su estado físico les falló y se vieron obligados a entregarse a las autoridades: “Nos amarraron con cordones, nos vendaron los ojos, nos montaron a un jeep y nos condujeron a un centro de detención de la contrainteligencia militar”, recuerda. Fueron inculpados por salida ilegal del territorio nacional y condenados a prisión – Anderlay a 4 años, su hermano a 3 años y 6 meses.

Más que odiar la violencia, amar la vida

En la prisión, Anderlay formó junto con otros reclusos del régimen el presidio político. Sacaban un boletín para informar a la gente de lo que pasaba en la prisión y para denunciar la opresión del régimen. “La dirección de la prisión siempre trataba de romper esa cohesión que teníamos”, recuerda. Anderlay fue liberado el 13 de agosto de 2009 después de dos años de cumplimiento de sanción. “Más que odiar la violencia, en la prisión comencé a amar la vida”, resume su experiencia que formó definitivamente su mente de opositor. “Hoy soy un fruto de toda esa violación que creó el mismo régimen”, agrega.

No ser un carnero más

Al salir de la prisión, conoció a Rolando Rodríguez Lobaina, coordinador de la Alianza Democrática Oriental, a la cual Anderlay se unió en breve. Asimismo, formaba parte del movimiento del Partido Democrático 30 de Noviembre. Y junto con ya mencionado Rodríguez Lobaina fue adquiriendo conocimiento en las técnicas audiovisuales, y junto con él fundaron el proyecto independiente llamado Palenque Visión.[2] En 2015 abandonó el proyecto de Palenque Visión tras unas 3,000 entrevistas realizadas. Tenía ganas de probar “otras cosas dentro del periodismo”, así que fundó su propio proyecto “Huellas de Cuba”.[3]  “En Palenque Visión estuve cuatro años, en Huellas de Cuba llevo otros cuatro con unos 1,500 vídeos publicados en YouTube, Radio Martí, Cuba.net y otros”, enumera Anderlay. En sus reportajes, se enfoca en problemas sociales en barrios marginales de la isla, en la falta de medicamentos, en hospitales en malas condiciones y otros temas dolorosos de la Cuba de hoy en día. “Me siento orgulloso de poder dejarles a mis hijos el legado de que no he sido un cubano más. O como dicen – un carnero más. Que yo sí me rebelé y que sí quiero una Cuba libre”, cierra la entrevista Anderlay.

 

[1] Para más información sobre los acuerdos migratorios entre los EE.UU. y Cuba, véase por ejemplo: https://www.ecured.cu/Acuerdos_migratorios_entre_Cuba_y_Estados_Unidos

[2] Más información sobre Palenque Visión en su Facebook: https://www.facebook.com/AgenciaPalenqueVision/, su canal de YouTube: https://www.youtube.com/user/PalenqueVision, en Radio Televisión Martí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-palenque-vision-guantanamo-/38258.html o en Cuba.net: https://www.cubanet.org/author/palenque-vision/.  

[3] Más información sobre el proyecto Huellas de Cuba por ejemplo en YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=_HPKEks74VY.

*** Český příběh ***

„Učím své děti mít svobodnou mysl na ostrově bez svobody,“ uvádí hlavní odkaz, který chce předat svým dětem Anderlay Guerra Blanco, nezávislý kubánský novinář.

Anderlay Guerra Blanco se narodil do rozvedené rodiny 25. dubna 1976 v Guantánamu jako nejstarší ze tří synů. Jeho matka trpěla mentálními poruchami, a proto ho v jeho čtyřech letech předala na výchovu prarodičům ze strany Anderlayova otce. Jeho dědeček byl uhlířem na námořní základně Guantánamo a babiččina rodina byla původem ze španělské Galicie. Matčina část rodiny se však nevyhnula řadě tragedií – nejen Anderlayova matka trpěla mentálními problémy, ale také babička a teta, a všechny tyto tři ženy nakonec spáchaly sebevraždu.

Vážit si života

Anderlayovi prarodiče ho vychovávali v drsné čtvrti. Takové, o které dnes Anderlay říká, že „odjakživa zásadním způsobem zvyšovala statistiky kriminality v provincii“. Avšak i přesto, že se s trestnou činností setkával den za dnem, Anderlay v dané čtvrti bydlí dodnes. Jak jeho prarodiče, tak učitelé ve škole učili Anderlaye zásadním hodnotám tak, aby nesklouzl ke „způsobení jakýchkoliv škod dalším osobám, a aby uměl vážit si života,“ vypráví.

Přežít v tom, v čem jsme žili

Anderlayův otec, ačkoliv se o něj přímo nestaral, žil vždy nablízku. Otcova část rodiny žila ve skromných poměrech a když přišlo na lámání chleba po Kubánské revoluci, nesdíleli politické sklony „v souladu se zbytkem společnosti“, naopak spíše se snažili pouze „přežít v tom prostředí, ve kterém jsme žili“, jak to Anderlay sám popisuje. Naopak rodina z matčiny strany byla vždy poplatná režimu a dědeček se již od samotného revolučního roku 1959 „řídil komunistickými nařízeními“.

Problematická generace

Anderlay ukončil roku 1987 základní školu a přešel na právě otevřenou střední školu, která se nacházela v zálivu, kde si Anderlay v dětství hrával. Ale touto vzpomínkou veškerá pozitiva onoho místa končí – škola totiž stála v oblasti vysoké míry násilností. „Moje generace byla velmi problematická,“ vypráví Anderlay, „což způsobovalo studentům skutečně nepříjemné situace.“ Kromě neustálého násilí trpěli studenti nedostatkem potravin, a tak místním farmářům kradli jídlo a opékali si ho v nedalekých lesících. V roce 1991 studia střední školy zanechal a ukončil tak svou docházku devátou třídou v rámci kubánského vzdělávacího systému. Příliš se nehrnul do práce, a tak trávil celé dny povalováním se doma, avšak nikdy trestnou činností, jak významně podtrhává. Měl ale velký sklon k hudbě, a tak využíval volný čas k poslechu všemožných stylů. A právě to mělo velmi brzy zásadním způsobem ovlivnit jeho život.

Rekreační skupina v dobách krize

V rámci kubánského Svazu mladých komunistů existovala tzv. Rekreační skupina, v rámci které se sdružovala mládež bez pracovního nebo studijního zařazení. Byly to totiž právě volnočasové aktivity, které na počátku 90. let nabyly na významu kvůli probíhající ekonomické krizi, související s pádem Sovětského svazu a rovněž ekonomickým embargem ze strany USA. Režim se snažil odvést pozornost mládeže od jejich každodenní reality, ve které byl nedostatek potravin, oblečení, drogerie atp. Začaly se zakládat diskotéky a Anderlay byl u toho.

Římští gladiátoři kubánských diskoték

Hudba a zábava – to byly dva zásadní důvody, proč se mládež scházela na místech otevřených Rekreační skupinou. Ale brzy se k těmto dvěma přidal i třetí důvod – vybít touhu po násilí. Mládež začala najednou chodit na diskotéky s cílem vzájemně se pozabíjet. Byli to „gladiátoři římských arén“, jak je ve vzpomínkách nazývá Anderlay. On sám viděl na vlastní oči alespoň sedm či osm vražd na diskotéce v oblasti Santa Rity ve městě Guantánamo. Vypráví, jak se těmto krveprolitím snažila zabránit svou přítomností policie, ale jen je o kousek oddálila. Rekreační skupina byla podle Anderlaye nástrojem k manipulaci mas: „Skupina vytvářela romantický dojem mas, které se následně změnily v karnevalový průvod tisíců osob.“ Avšak uprostřed vzestupu kubánských provinčních diskoték přišlo Anderlayovi povolání na vojnu.

Vojenský život mě proměnil v militantního komunistu

Vzhledem k tomu, že vojenská služba je na Kubě povinná, nezbylo Anderlayovi nic jiného, než se nechat roku 1997 odvést. Kromě krátkého adaptačního pobytu v oblasti Yaterita odsloužil dva roky vojny u tankového regimentu mechanizované pěchoty jako první ostrostřelec. „Vojenský život mě proměnil v militantního komunistu,“ vypráví Anderlay, ačkoliv ve vojenské sféře nakonec nezůstal. „Nemám rád násilí, vojenský život je mi proti srsti,“ vysvětluje. Opustil vojsko po ukončení povinné služby roku 1999 s medailí za zásluhy.

Výbor pro obranu Revoluce

Po vojně se Anderlay vrátil zpět do normálního života a snažil se znovu zapojit do Rekreační skupiny. Tu však už mezitím rozpustili a proměnili v propagandistickou odnož Mladých komunistů. Anderlay získal práci ve Výboru pro obranu Revoluce jako vedoucí aktivit v provincii Guantánamo. V tomto ohledu zmiňuje i důvtipný kubánský strážní systém: „Výbory byly ustanoveny Fidelem [Castrem] a jak uvádí jejich název, jednalo se o organizace, které měly bránit principy Revoluce, anebo alespoň toho, co přišlo režimu vhod. Jejich hlavním úkolem je strážit – strážit od rohu k rohu, mezi sousedy… Podle mě je to nejkomplexnější systém, který Kuba má, nezávisle na špionáži, rozvědce a vojsku, protože využívá sousedů a rodinných příslušníků, aby jeden hlídal druhého,“ popisuje to, co se stalo jeho denním chlebem. Byl mimo jiné i u toho, jak režim přistupoval k zahraničním kulturním návštěvám: „Nevozili je do oblastí, kde byl těžký život, ale na karibské pláže nebo do historického centra,“ vysvětluje. Cílem takového počínání bylo, aby se daná návštěva setkala „výhradně s osobami v souladu s režimem,“ doplňuje. Anderlayovi začalo být takové chování brzy proti srsti a začal brojit proti svým pracovním aktivitám. Navíc byli jeho kolegové starších generací a Anderlayův „mladistvý“ styl chování a oblékání jim byl trnem v oku. Tyto neustálé střety se spolu s pracovní nekázní staly důvodem pro Anderlayův vyhazov z Výboru v roce 2002.

Narodil se odpůrce režimu

To, co přišlo po jeho vyhazovu, nazývá Anderlay setkáváním se s „mládeží s určitým druhem neklidu“. Začal se více zajímat o rapovou hudbu, tedy o hudbu „protestní“ a zažil i počátky kubánského reggaetonu. Založil hudební produkční společnost a dal se dohromady s jedním španělským podnikatelem, díky kterému v roce 2003 poprvé vycestoval mimo Kubu, aby se zúčastnil natáčení CD právě ve Španělsku. „Jsem člověk narozený v revolučním duchu a odkojený Revolucí,“ začíná vysvětlování svého přerodu Anderlay, „a věřil jsem všem těm oficiálním informacím, co nám říkala vláda, všem těm drbům o kapitalistických zemích, ve kterých je obrovská míra násilí, kde se nedá ani vyjít na ulici, že na těch ulicích je spousta bezdomovců…“. Ale když na vlastní oči spatřil španělskou realitu, uvědomil si, že „tisk na Kubě jsou zmanipulovaný“. Žasnul, když zjistil, že v Madridu je bezpečno i v noci, byl fascinovaný protestním průvodem pracovníků žádajících zvýšení platu, do kterého žádným způsobem nezasáhla policie, a překvapily ho španělské možnosti kritiky vlády. A takto se, krok za krokem, zrodil nový odpůrce kubánského režimu.

Tady už jsi zase na Kubě

Po návratu na Kubu byl permanentně frustrovaný z překážek, které režim kladl jeho hudebním projektům, až se roku 2005 rozhodl ostrov ilegálně opustit. Fyzicky se připravoval, aby zvládl dojít až na námořní základnu Guantánamo, odkud doufal v deportaci do USA. V říjnu 2005 se rozloučil se svou nejbližší rodinou a vydal se na cestu. Dva dny šel pěšky v horách až na jižní kubánské pobřeží, odkud doplaval půl míle na námořní základnu. Tam setrval asi 15-20 dní. „Podle migrační dohody z roku 1994, o které se na Kubě prakticky nevědělo, jsem měl být odevzdán zpátky kubánským úřadům. Vysvětlili mi, že po mém vydání mě nesmí jakýmkoliv způsobem perzekvovat,“ vypráví Anderlay důsledky svého prvního pokusu o opuštění Kuby. Realita se však zásadním způsobem lišila od teoretických článků migrační dohody: „Jeden plukovník z Ministerstva vnitra a další důstojníci ozbrojených sil tenkrát přijeli na námořní základnu, aby si převzali několik osob. Přijeli tam takovým malým autobusem, co se používal v turistickém ruchu, přečetli nahlas migrační dohodu, zakonverzovali si a za pár minut už jsme byli na kubánském území v autobusu. Pár kilometrů od základny, asi tři nebo čtyři, pryč z dohledu amerických vojáků, se autobus zastavil a donutili nás vystoupit. Museli jsme se svléknout a spálili všechno naše oblečení na hromadě, co tam udělali. A dokumenty, co nám dali na základně a co nám prý nesměli vzít, nám sebrali. Pak nás nacpali do policejního vozu, takového toho, co vypadá jako klec, a v tom nás dovezli až do Provinční operační jednotky. Tam mi oznámili, že od této chvíle jsem obviněný z nelegálního opuštění kubánského území. Takže tím jasně porušili migrační dohodu z roku 1994.“[1] Anderlaye uvěznili a když se s jením z kapitánů ve vězení snažil debatovat o svých právech a o migračních dohodách, se mu dostalo následující odpovědi: „Tady už nejsi na základně v Guantánamu, tady už jsi zpátky na Kubě,“ vzpomíná Anderlay.

Poslední z posledních

Ve vězení zažíval Anderlay naprosto odlišnou realitu, než na jakou byl zvyklý: „Vojáci neměli sebemenší slitování a respekt vůči lidskému životu,“ strhávaly se rvačky vyvolané samotnými vězni na objednávku dozorců, trpěli nedostatkem jídla… „Z první ruky jsem zažil, jaké to je, být poslední z posledních,“ shrnuje Anderlay. Nakonec byl v únoru 2006 propuštěn a myslel si, že ho konečně čeká poklidný život. Avšak právě od té chvíle byl pod neustálým dohledem státních agentů. Nemohl se ani znovu pustit do práce v hudební branži, protože všichni jeho přátelé a kolegové byli „upozorněni“, že „pokud chtějí mít v hudbě budoucnost, tak se nemají paktovat s Anderlayem“. Zanedlouho byl Anderlay upozorněn, že proti němu bude vznesen „index nebezpečnosti“, tedy právní klička, která dovoluje kubánským úřadům uvěznit člověka, aniž spáchal reálný trestný čin, tedy pouze na základě teoretické možnosti, že by mohl být pro společnost nebezpečný. A tak se Anderlay rozhodl znovu se pokusit o útěk přes námořní základnu, tentokrát spolu se svým bratrem. Ale chyběla jim fyzická příprava, a tak se jejich pokus nezdařil a museli se vydat úřadům. „Svázali nás provazy, zaslepili oči, nacpali do jeepu a odvezli do vazebních cel vojenské rozvědky,“ vzpomíná. Byli obviněni z ilegálního opuštění kubánského území a odsouzeni k trestu odnětí svobody – Anderlay na čtyři roky a jeho bratr na 3 roky a 6 měsíců.

Spíš než nenávidět násilí, jsem začal milovat život

Ve vězení se sdružil Anderlay s dalšími politickými vězni. Vydávali bulletin, ve kterém informovali o dění ve věznici a slovně bojovali proti režimu. „Vedení věznice se odjakživa snažilo rozbít vazby, které mezi námi byly,“ vzpomíná. Anderlay byl propuštěn 13. srpna 2009 po dvou letech odnětí svobody. „Spíš než nenávidět násilí jsem ve vězení začal milovat život,“ shrnuje své vězeňské zkušenosti, které ho definitivně přetvořily v to, co je dnes – odpůrce režimu. „Dnes jsem výsledkem všeho toho násilí, které vyvolal sám režim,“ dodává.

Nebýt ovcí

Po propuštění z vězení poznal Rolanda Rodrígueze Lobainu, koordinátora Východní demokratické aliance [Alianza Democrática Oriental], ke které se sám Anderlay zakrátko přidal. Stejně tak participoval ve hnutí Demokratické strany 30. listopadu [Partido Democrático 30 de Noviembre]. A společně s již jmenovaným Rodríguezem Lobainou se postupně učil audiovizuálním novinářským technikám. Nakonec roku 2011 společně založili nezávislý projekt Palenque Visión,[2] ve kterém Anderlay setrval až do roku 2015, kdy po 3.000 publikovaných reportážích odešel za vlastním projektovým snem – Huellas de Cuba, tedy Kubánské stopy.[3] „V Palenque Visión jsem byl čtyři roky, a teď v Huellas de Cuba další čtyři a dalších 1.500 videí publikovaných na serverech jako YouTube, Radio Martí, Cuba.net a dalších,“ vyjmenovává Anderlay své pracovní úspěchy. V reportážích se zaměřuje hlavně na život v drsných kubánských čtvrtích, nedostatek léků, nemocnice v krizových podmínkách a další bolestná témata současné Kuby. „Jsem hrdý na to, že svým dětem předávám odkaz, že jsem nebyl jen další z řady Kubánců. Nebo jak se říká – další ovce v řadě. Že jsem postavil režimu a že chci svobodu Kubě,“ uzavírá rozhovor Anderlay.

 

[1] Více informací o migračních dohodách mezi USA a Kubou, viz např.: https://www.ecured.cu/Acuerdos_migratorios_entre_Cuba_y_Estados_Unidos  (zdroj ve španělštině).

[2] Více informací o Palenque Visión na jejich Facebooku: https://www.facebook.com/AgenciaPalenqueVision/, su canal de YouTube: https://www.youtube.com/user/PalenqueVision, v Radio Televisión Martí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-palenque-vision-guantanamo-/38258.html či na Cuba.net: https://www.cubanet.org/author/palenque-vision/. 

[3] Více informací o projektu Huellas de Cuba např. na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=_HPKEks74VY.