The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Guričová (* 1938  †︎ 2022)

• narozena 26. prosince 1938

• otec soukromý zemědělec, pěstitel travních semen

• zatčen v roce 1949 za spolupráci s odbojovou skupinou Světlana

• politický monstrproces v Uherském Hradišti

• od roku 1953 byla Ladislava Guričová zaměstnána v podniku Pal Magneton Valašské Klobouky

• v roce 1956 nástup do večerní průmyslové školy

• v roce 1958 otcův návrat z vězení, v roce 1959 umírá

• v roce 1960 svatba pamětnice

• po roce 1989 členkou obecního zastupitelstva Valašských Klobouk

• zemřela v lednu roku 2022

„Můj tatínek pěstoval travní semena. Koncem června, ve tři hodiny v noci, ještě před rozbřeskem, za rosy jsme chodili séct bojínek, ovsík a nevím jaké ještě trávy. Muselo se to stavět do takových panáků klasy dovnitř, aby to semeno, které na tom bylo to nejvzácnější, nevypadlo... V devět už jsme se zase vraceli z pole,“ vzpomíná Ladislava Guričová na svého tatínka Josefa Ptáčka. Býval největším hospodářem ve Střelné, obci nedaleko slovenských hranic. Po válce tatínek mluvil o tom, že v budoucnosti se budou pozemky spojovat a lidé budou hospodařit společně. Sám kupoval některou techniku dohromady s ostatními hospodáři. „Ale nikdy by tatínek nesouhlasil s tím, aby se to dělo násilně a za každou cenu, jako to přišlo později,“ říká Ladislava Guričová.

Narodila se ve Střelné 26. prosince roku 1938 jako nejmladší z pěti dcer Josefa Ptáčka. Ačkoli její tatínek do poslední chvíle doufal, že bude mít syna, který převezme hospodářství, osud mu mužského potomka nedopřál. Později se však stejně věci ubíraly jiným směrem. Tatínek měl v obci autoritu. Byl největším místním hospodářem a před válkou si ho vesničané zvolili za starostu. Bydleli v domě blízko železničního tunelu. Ladislava Guričová vzpomíná na oslavy jeho zprovoznění, kdy tatínek jako starosta vítal prvorepublikového ministra dopravy.

Pamětnice chodila do školy ve Střelné a od šesté třídy pokračovala v Horní Lidči. Z válečných let se jí vybavuje tragický osud sousedů Sívkových. Františka byla sestra výsadkáře Josefa Valčíka a v době heydrichiády ji i s manželem nacisté popravili a děti zůstaly na ulici. Nakonec se o ně lidé postarali. Děti ale chodily do konce války vyhlížet k nádraží, jestli se jejich rodiče nevrátí. Jejich poslední sourozenec se narodil mamince až v koncentračním táboře a jako zázrakem přežil. Jeho adoptivní rodiče Ebrovi mu dali jméno Vratislav.

Na konci války rodiče ukryli pamětnici k tetě do Študlova. Báli se totiž, že buď ustupující nacisté, nebo partyzáni budou chtít vyhodit do povětří tunel u jejich domu. Sami se schovali do sklepa. Ale nakonec to dobře dopadlo a nedošlo k ničemu.

Světlana – vějička na kriticky smýšlející

Ladislava Guričová chodila do školy a po vyučování byla zvyklá pomáhat na statku. Pásla krávy a koně, dělala nejrůznější polní práce. Možná díky přirozené pracovitosti se také dobře učila a rodina počítala s tím, že bude dál studovat. Také ona se na to těšila. Ráda četla a zajímala ji historie. Všechno se ale změnilo s tatínkovým zatčením.

Únor 1948 Josefem Ptáčkem otřásl. Ladislava Guričová vzpomíná, jak se často zlobil při čtení novin. Asi to byl ten důvod, že navázal kontakt s protikomunistickou odbojovou skupinou Světlana, jednou z nejvlivnějších organizací svého druhu v Československu. První zkušenosti získávali její členové už za války v boji s nacisty. Na Valašsku operovala její buňka Světlana-Makyta a jeden z jejích členů, Alois Pohůnek ze Střelné, měl od otce Ladislavy Guričové pronajatý výminek. Později poskytl Josef Ptáček odbojářům jako úkryt chatu v sadu. V tom spočívalo celé jeho zapojení do odboje.

V roce 1949 byl Alois Pohůnek zatčen. Podle některých autorů byla skupina od počátku infiltrována agenty StB. „Oni asi potřebovali vychytat lidi, kteří nesouhlasili s režimem, tak zorganizovali tyto protistátní skupiny,“ domýšlí si s odstupem pamětnice. Zničení skupiny tedy bylo nejspíše jen otázkou času. V zimě přišli příslušníci StB i k Ptáčkovým. Otec s nimi musel odejít do té chaty. „Byla zima a my jsme všeci doma klečeli a modlili se růženec, protože bylo jasné, že když na té chatě někdo bude, že se začne bránit. A tatínek tam musel vejít jako první. Ale naštěstí tam nikdo nebyl a tatínka zase pustili.“ V květnu 1950 ale přišli znovu a Josefa Ptáčka zatkli. Odvezli ho do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti.

Monstrproces se členy protistátní skupiny Světlana přenášel veřejný rozhlas do ulic. Řada obviněných tenkrát dostala trest smrti. Tatínek si vysloužil „jenom“ šestnáct let, ztrátu majetku a pokutu padesát tisíc korun. Josef Ptáček se dostal na svobodu v roce 1958 se zničeným zdravím a rok nato zemřel.

Co říkali rodiče...

Po zatčení otce zůstaly doma s matkou dvě dcery, jedna z nich Ladislava Guričová. Na hospodářství v té době pracovala její sestra s manželem. Protože otec grunt nepřevedl na zetě, po soudu všechno propadlo státu a ti, kdo tam zůstali bydlet, ještě museli platit státu nájemné. Dřeli se, aby zvládli plnit povinné dodávky. Do domu chodily potupné kontroly, jestli neschovávají brambory. Rodina dřív měla pro případ nouze pozemky nedaleko v horách, ale vsetínská zbrojovka je už před komunistickým převratem vykoupila ke zbudování střelnice a peníze jim uložila na vázané vklady, takže k nim neměli přístup. Po měnové reformě o ně pak fakticky přišli. Ladislava Guričová vzpomíná: „Co nevzala Zbrojovka, sebrali komunisté. Čert to sebral, říkala maminka...“

Tatínek říkával jinou věc. „Říkal: ‚Uč se, uč se, to se ti nikdy neztratí.‘“ Ladislava Guričová končila školu v roce 1953. Maminka jí podala žádost o studium na gymnáziu, ale byla zamítnuta. Leda by prý odešla z domova, protože rodina na ni má špatný vliv. Jenomže to nepřipadalo v úvahu. A tak nastoupila do zaměstnání. Bylo jí tehdy čtrnáct a půl roku.

Našla si místo v podniku Pal Magneton. Vstávala každé ráno ve tři čtvrtě na čtyři a dojížděla do Valašských Klobouk. Z dočasného řešení se nakonec stala práce na dlouhé roky. V roce 1956 otevřela strojní průmyslová škola v Kloboukách večerní kurzy a Ladislava Guričová se neváhala přihlásit, i když to byla jen škola bez maturity. Absolvovala s výborným prospěchem a dostala se do oddělení technické kontroly. Našla si tam i známost – kolegu ze zaměstnání – a brzy se strojila svatba.

Do toho se tatínek Josef Ptáček v roce 1958 vrátil z vězení. Trpěl chronickým zánětem ledvin, způsobeným trvalým chladem na Mírově a neléčenými opakovanými záněty. Přesto aby měl nárok na alespoň minimální důchod, začal pracovat. Dlouho to ale vydržet nemohl. V následujícím roce na podzim se jeho stav velmi zhoršil. Z nemocnice ho pustili zemřít domů. Na ten poslední den Ladislava Guričová vzpomíná: „Chudák už byl v agonii a pořád chtěl jít na Plánec. Tak jsme říkali tomu sadu s chatkou. Sám to tam vybudoval a vysadil, pořád ho to tam táhlo. Už umíral, a pořád na Plánec. Potom nad ránem zemřel...“

Kvůli tatínkovu úmrtí snoubenci odložili svatbu na rok 1960. Po svatbě zůstávali oba zaměstnaní v Palu. Rok nato otevřelo kloboucké gymnázium večerní kurzy a pamětnice se přihlásila. Bez ohledu na to, že se jí krátce předtím narodila dcera, pilně při práci chodila do školy – takovou touhu po vzdělání jí rodiče vštípili. Po dvou měsících docházky jí ale ve škole řekli, že nemůže pokračovat, pokud nepřinese doporučení ze zaměstnání. V Palu jí ho však odmítli vydat. Odvolávala se, ale nebylo jí to nic platné. 

Ladislava Guričová se účastnila besed ve školách a v rozhovoru se žáky si zkoušela a uvažovala, jaká by asi byla učitelka, kdyby mohla řádně studovat. Vychovala čtyři děti a nepřestala jim připomínat hodnotu svobodné volby studia.

Zemřela v lednu roku 2022.