Ing. Dalibor Gut

„Najednou jsme se ráno probudili a hlásili to v rádiu, takže celý dopoledne se mi chtělo zvracet, už ani nevím, jestli jsme šli do školy, nebo nešli, ale byl to asi hroznej zážitek, protože tím, jak já jsem pocházel jakoby z dělnickýho prostředí, tak normální rodina, žádní disidenti, a teď to do nás v tý národní škole hustili, tak jsem tomu relativně věřil a vím, že vždycky…to mám taky úžasnou vzpomínku, když jsem od kamarádů přinesl něco, co bylo proti... protirežimní, tak táta vždycky mlčel, nechtěl mi dělat ze života… nebo to nějak obešel, že na to musím přijít sám. Tak tím osmašedesátým, tím jedenadvacátým srpnem, mi to… protože předtím jsme spíš blbli, motali jsme se po parku, po městě a tak dále, a teď to člověku všechno došlo. No a byl to hroznej zážitek pro mě. Nás nepustili vůbec do Prahy, protože všichni jsme chtěli do Prahy, tak to samozřejmě vychovatelé a kantoři pochopili, že nesmíme, že vůbec, a tak jsme tam byli snad... pár dnů jsme tam byli, a pak jsme teprve mohli zajet domů, za rodiči.“

„Ten režim, i když jsem ho opravdu nenáviděl, protože my jsme do těch Českých Velenic zase jezdili na Vánoce a zase na prázdniny a v podstatě ta pekárna byla poslední dům před drátama. Takže my jsme vlastně viděli do toho Gmündu, do Rakouska, ale když jsme se vzdálili na tu stranu do Rakouska, sto metrů nebo padesát, tak už tam byli pomalu vojáci, kteří tam měli ty strážní věže, a mám takovou vzpomínku, že asi z první republiky, po válce by to někdo nevybudoval, bylo koupaliště, který bylo kousek za Velenicemi, který bylo napájeno z Lužnice. A aby tam ty lidi směli, tak ráno otevřeli, vždycky když bylo pěkně, takový ty vrata drátěný, jedny, dvoje, nevím už přesně, a celý to koupaliště bylo obehnaný, já nevím, jestli pětimetrovým plotem, takže nás tam pustili přes ty dráty a my jsme se tam samozřejmě koupali a koukali na holky, tenkrát jako už puberťáci. No a jednou se stalo, že tam našli nějaký šaty, jako opuštěný, tak nás nekompromisně vojáci vyhnali z toho koupaliště, protože si mysleli, že tam někdo přelezl ty dráty, nebo co já vím. A nás prostě vyhnali a začala tam prohlídka a tak dále. Tam to bylo takový velmi smutný, protože se vlastně mohlo akorát na jednu stranu. Strejda měl včely kousek, směrem na Nový Hrady, asi deset kilometrů od Českých Velenic, a takže když jsme tam jeli, tak zase kontrola… oni je tedy znali, tak je ty vojáci už pouštěli, ale tam měli takový napůl zemljanky, takže se tam najednou vynořil vedle silnice voják, kterej vás zastavil a kontroloval. A když jsme jeli do těch Velenic, tak jsme se museli prokázat, kam jedeme a tak dále, že jo, na ty Vánoce nebo kdykoli, a byl to tedy bohem zapomenutý kraj.“