The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hadrava (* 1955)

• narozen 30. ledna 1955 v Ostrově nad Ohří, rodina se koncem 50. let usadila v Sokolově

• otec byl obchodník, matka účetní

• v letech 1972–1976 studoval na textilní průmyslovce ve Dvoře Králové nad Labem

• po návratu do Sokolova pracoval v textilním podniku Krajka

• v letech 1978–1980 byl s manželkou Marcelou činný v poetickém klubu Kolovrátek, který přitáhl pozornost StB

• v 80. letech pracoval jako kulturní referent v sokolovském kulturním středisku, organizoval jazzové večery a výstavy

• roku 1981 se přestěhoval s rodinou do Lokte, kde se občansky angažoval na zasedáních městského národního výboru

• dostával se do konfliktu s režimem, odmítal chodit k volbám a byl sledován StB

• v druhé polovině 80. let pracoval v čistírně odpadních vod ve Slavkově

• roku 1989 zvolen do Občanského fóra v Sokolově

• v letech 1990–2000 starostou města Lokte

• v letech 2000–2006 senátorem

• v letech 2006–2007 předsedou Unie svobody – Demokratické unie

• v letech 2008–2009 zastupitelem za Karlovarský kraj

„Všichni jsme si mysleli, že ten bolševik je věčný. Nebo že přinejmenším za našich životů se ho nezbavíme,“ popisuje Jan Hadrava atmosféru normalizace na Sokolovsku. „Do určité míry jsme se smáli svým životům, své zbabělosti. Ale vlastně jsme to nepociťovali jako zbabělost, protože to bylo jako voda v akváriu: když ji otravujete pomalu, rybičky nezemřou hned, ale pomalu, postupně umírají. A my jsme taky postupně umírali jako lidé.“ 

Jan Hadrava se narodil 30. ledna 1955 v Ostrově nad Ohří, kam jeho rodiče přišli z Jihlavy. Otec Jan Hadrava starší se v Jihlavě vyučil obchodním příručím a většinu života vedl různé potravinářské prodejny. Maminka Jarmila vystudovala obchodní akademii a pracovala jako účetní. 

Do západních Čech se rodiče dostali v padesátých letech, když zde hledali nové uplatnění, a postupně vystřídali několik působišť. Janova starší sestra se narodila roku 1952 ve Vojkovicích, Jan přišel na svět v Ostrově, koncem padesátých let rodina přesídlila do Sokolova.

Atmosféra v Sokolově byla do značné míry určena přítomností hnědouhelných povrchových dolů, které nejen devastovaly životní prostředí, ale také přitahovaly tisíce horníků, pro něž se narychlo stavěly nové bytovky a sídliště. Hadravovi bydleli na náměstí Budovatelů, naproti budově soudu, které v době Janova dětství připomínalo permanentní staveniště: „Byly tam všelijaké jámy a schovávačky, v nichž jsme si hráli na vojáky,“ vzpomíná pamětník. 

Janovi rodiče nesouzněli s politikou KSČ. Otec měl obchodního ducha, kterého ve státem řízené ekonomice nemohl uplatňovat. Když se o to pokusil, přišly problémy. V padesátých letech se coby vedoucí prodejny zeleniny jednou musel vypořádat s velkou dodávkou květáku, který nikdo nekupoval a začínal ve skladu hnít. Otec přišel s jednoduchým obchodním trikem: „Řekl učňům, ať květák zabalí do celofánu, a prodavačkám nařídil, aby se zákazníků ptali, jestli chtějí za stejnou cenu český, nebo belgický květák,“ vypráví Jan Hadrava. Zákazníci kupovali domnělý „belgický“ květák jako diví, ale Jan Hadrava starší byl předvolán na OV KSČ, kde mu vytkli, že „zamlčuje práci českých zemědělců“. 

Pryč z domova, co možná nejdál 

Začátkem šedesátých let nastoupil Jan Hadrava v Sokolově do základní školy. Rád vzpomíná zejména na třídní učitelku Kusovou, češtinářku, která na druhém stupni, v době politického uvolnění nastupujícího pražského jara, výrazně ovlivnila jeho výběr četby a přivedla ho k autorům, jako byl Bohumil Hrabal nebo Milan Kundera. 

Srpen roku 1968 prožil na prázdninách u babičky v Jihlavě. Když se jihlavské náměstí zaplnilo tanky okupantů, babička, která prožila obě světové války, vyrazila na velký nákup mouky a dalších trvanlivých potravin. 

Do života rodiny Hadravových v roce 1968 ještě více než invaze vojsk Varšavské smlouvy zasáhla osobní tragédie: Janova matka Jarmila Hadravová si vzala život. „Ta rodina tím byla tak rozklížená, že jsem chtěl pryč, prostě pryč. Co možná nejdál,“ konstatuje Jan Hadrava. Ovlivnilo to i jeho volbu střední školy: přihlásil se na obor chemická technologie textilu v textilní průmyslovce ve Dvoře Králové nad Labem, tedy na opačném konci Čech. Svou roli sehrálo i stipendium, které na škole obdržel, když se zavázal po maturitě tři roky pracovat v textilním podniku Krajka. 

Atmosféra ve škole byla podle jeho slov hodně utvářena vyučujícími, kteří se tu na začátku normalizace ocitli za trest, poté, co byli v rámci čistek vyhozeni z prestižnějších škol. Jan tady mohl rozvíjet svou lásku k četbě, objevoval texty amerických beatniků i verše Vladimíra Holana. 

Během středoškolského studia se Jan – do té doby zakřiknutý introvert – odhodlal k prvnímu veřejnému vystoupení. Do jejich třídy přišel na besedu partyzán, se kterým si Jan troufl polemizovat o událostech padesátých let: „Nebylo všechno dobré, existoval třeba Mírov,“ zmínil jeden z kriminálů, kde byli drženi političtí vězni, třebaže jeho povědomí o perzekuci 50. let bylo v té době jen kusé. 

Reakce jeho vyučujících byla spíše sympatizující: „Když jsme pak o přestávce korzovali po chodbě, každou chvíli se ke mně připojil nějaký profesor a možná chtěl se mnou zapříst politický rozhovor. Ale já jsem na to neměl.“ 

Stačilo trochu vybočit, a už byl člověk podezřelý

Jan Hadrava odmaturoval roku 1976 a vrátil se do Sokolova, aby nastoupil do podniku Krajka v Libavském Údolí, který vyráběl převážně záclony. Pracoval zde jako mistr v úpravě textilií. 

I nadále hodně žil literaturou, oslovoval ho existencialismus, četl Sartrovy a Camusovy knihy: „V jeho románu Mor mě fascinovala postava intelektuála, který cítí zodpovědnost bojovat proti moru, i když ví, že nikdy s konečnou platností nezvítězí.“ V sokolovské knihovně se seznámil se svou budoucí ženou Marcelou, která se kromě práce knihovnice účastnila jako recitátorka večerů poezie a hrála v amatérském divadle.

Společně s manželkou a dalšími podobně smýšlejícími lidmi založili poetický klub Kolovrátek, částečně zaštítěný buňkou SSM, založenou právě pro tento účel. Na večerech Kolovrátku zaznívala poezie mnoha žánrů – od starých francouzských veršů přes vlastní tvorbu jednotlivých členů až po písničky Karla Kryla.

Atmosféra svobody, která na těchto setkáních vládla, brzy přilákala pozornost Státní bezpečnosti. Její příslušníci byli v publiku snadno identifikovatelní: „I když se snažili splynout, něčím se lišili. Rozpoznávali jsme je podle vzhledu, chůze, chovali se poněkud jinak než ostatní.“ Jan Hadrava dodává, že záměrem večerů poezie klubu Kolovrátek rozhodně nebyla protirežimní činnost. Ale pozornost bezpečnostních orgánů přitahoval už samotný fakt, že se věnovali něčemu autentickému a tvořivému: „My jsme ani netušili, že naše svobodné jednání může vzbudit nějaký zájem. Člověk jen trošku vybočil z toho, co chápali, a už pro ně byl podezřelý. Nemuselo vůbec jít o činnost zaměřenou proti nim, stačilo, že byla svobodná. A poezie a umění v sobě vždy nesou charakter svobody. Bolševický totalitarismus se snažil obemknout celou společnost, mít nad vším dohled, ale zároveň tu vždy byl vnitřní pohyb té společnosti, který se nedal uchopit a ovlivnit.“ 

Právě v souvislosti s aktivitami Kolovrátku byl Jan Hadrava poprvé předvolán k výslechu Státní bezpečností. Zajímala se zejména o prohlášení Charty 77, které Jan Hadrava nepodepsal, ale setkal se s ním. Jeho text mu dala přečíst básnířka Vlasta Bakalová, která pracovala v sokolovském Šnekbaru. „Měl jsem při výslechu strašný strach. Ale po určité chvíli jsem spadl do toho, že jsem se snažil je přesvědčovat o svých pravdách. Místo abych mlčel, vedl jsem s nimi dialog, protože jsem věřil, že je můžu o něčem přesvědčit.“ Státní bezpečnost se ho snažila přimět ke spolupráci argumentem, že by tím mohl pomoci kultuře v Sokolově. „Vy myslíte, abych byl udavačem?“ reagoval Jan Hadrava. „V tu chvíli jsem nebyl diplomatický.“ 

Po uplynutí tříleté smlouvy v podniku Krajka dal Jan Hadrava výpověď a díky doporučení své ženy nastoupil jako kulturní referent v nově založeném sokolovském kulturním středisku. Zde měl možnost pořádat jazzové večery a výstavy umělců, jako byl Jiří Sopko, Jiří Načeradský či Michael Rittstein, kteří v té době již v Praze vystavovat nemohli. Pro tyto výstavy bylo vždy potřeba najít záštitu v podobě autority z uměleckého světa, která by současně byla akceptována ze strany vládnoucí moci. „Bylo to trochu takové to socialistické švejkování. Když na výstavu přijel nějaký uznávaný odborník nebo kumštýř, který byl současně komunista, a zanechal pozitivní zápis v návštěvní knize, místním papalášům to zavřelo ústa.“ 

Má vlastní řeč mi připadala nepatřičná 

V letech 1980 a 1981 se Hadravovým narodily dvě dcery a rodina se přestěhovala do nedalekého malebného Lokte. „Každý materiál se unaví a postupně se unavila i režimní diktatura,“ charakterizuje Jan Hadrava osmdesátá léta. „Každá idea, i když zvrhlá, potřebuje určitý entuziasmus. A komunisté, kteří byli u moci, už byli jenom ti kariérní. Lidé se k té myšlence přidávali jen z prospěchářství, nebo aby mohli dělat, co chtěli.“ 

Jan Hadrava v té době vyčníval mimo jiné tím, že nechodil k volbám. Předsedkyně volební komise, místní lékárnice, ho krátce před uzavřením volební místnosti osobně pronásledovala po loketském náměstí: „Se studem, protože jenom nerad jsem jí způsoboval nepříjemnosti, jsem jí řekl, že volit nepůjdu. Ptala se mě proč, vůbec to nedokázala pochopit. Cítil jsem se provinile, že tam kvůli mně musí trčet až do dvou, protože všichni ostatní už odvolili.“ 

V Lokti se také začal poprvé veřejně angažovat, když se jako obyčejný místní občan zúčastňoval plenárních zasedání městského národního výboru a upozorňoval na různé místní nešvary. Vnímal, že i samotný způsob jeho vyjadřování je jiný než mluva totalitních úředníků, a vlastní autenticitu paradoxně pociťoval jako něco nevhodného: „Oni okupovali tu veřejnou řeč, byla nesmyslná, blbá. Já jsem se snažil mluvit vlastní řečí a styděl jsem se za ni, připadala mi nepatřičná.“ Zapojil se také do místního neoficiálního kulturního života a podílel se na performanci v loketském přírodním divadle, kde vystavili výtvarná díla mnoha místních tvůrců. „Narůstal ve mně vztek, ale cesta zpátky už nebyla, to by znamenalo upsat se ďáblu,“ popisuje své naladění v osmdesátých letech. 

Vyrobit si disidenty

V druhé polovině osmdesátých let Jan Hadrava pracoval ve slavkovské čistírně odpadních vod, která byla útočištěm i dalších lidí v konfliktu s normalizačním režimem, pracoval tu například jeden člen církve Svědků Jehovových. 

V té době již byl naplno v hledáčku Státní bezpečnosti, jejíž příslušníci za ním pravidelně jezdili do práce a vozili ho k výslechu. „Měl jsem takový pocit, že i oni musí plnit plán. A protože na Sokolovsku neměli žádné ,opravdové‘ disidenty, museli si je vyrobit z lidí, kteří by disidenty aspoň náznakově mohli být.“ U příležitosti různých výročí ho „preventivně“ umisťovali do cely předběžného zadržení, aby se nemohl zúčastňovat demonstrací. Takto ho uvěznili například v srpnu roku 1988 před dvacátým výročím okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Po uplynutí čtyřiadvaceti hodin byl propuštěn, ale vzápětí ho zavřeli znovu. Měl pocit, že dokonce sami policisté, kteří ho podruhé vezli do vazby, se cítí trapně. 

Krátce nato, v říjnu 1988, se v Praze zúčastnil demonstrace k sedmdesátému výročí vzniku Československé republiky. Na Václavském náměstí tehdy demonstroval nevelký hlouček lidí, zatímco opodál přihlížel podstatně větší hlouček sympatizantů, kteří se k demonstraci neodvážili připojit. „Dneska to bude ostrý, dneska dostanete přes držku,“ varoval ho muž v civilu, zřejmě příslušník StB, který se k němu náhodně přitočil. „Každý má svou roli,“ odpověděl mu Jan Hadrava. Policie potom hlouček demonstrujících zatlačovala dolů směrem k Můstku. V jednu chvíli ho estébáci v civilu vytáhli z davu a dostal ránu do hlavy, po které začal krvácet. Další ránu dostal v autobuse, kam byli zadržení demonstranti nahnáni. „Ty svině jdou na Staromák,“ zaslechl v autobusu z policejní vysílačky. „Ta atmosféra byla nelidská: vodní děla, násilí, sprosté zlé řeči. Absolutní bezmoc,“ popisuje Jan Hadrava a dodává, že estébáci, kteří se chovali nejhruběji, byli zřejmě opilí. 

Od výslechu ho dva policisté eskortovali do nemocnice Na Františku, kde ho tíseň z přestálých událostí již opustila. Cítil sympatie lékařů, kteří ho ošetřovali, a zaplavil ho pocit euforie z vědomí, že odpor proti režimu již není jen záležitostí hloučku disidentů, že jde o emoci široce sdílenou v celé společnosti. 

Živel do Občanského fóra

To se potvrdilo o necelý rok později po studentské demonstraci na pražské Národní třídě 17. listopadu. Jan Hadrava se o událostech v Praze dozvěděl následující den během festivalu krátkých filmů, pořádaného sokolovským filmovým klubem. 

V dalších dnech pak jezdil do Karlových Varů, kde se u Hlavní pošty zúčastňoval demonstrací pořádaných Jindřichem Konečným a Jiřím Kotkem. V Sokolově se ale stále nic nedělo, náměstí Budovatelů v centru města zelo prázdnotou. 

Iniciátory místního dění se v druhé polovině týdne stali studenti místního gymnázia, kteří se začali scházet u kašny, kde vystupoval Erich Kříž, historik z místního muzea, a další řečníci. Promluvil také Jan Hadrava, který se slovníkem dobových policistů označil za „živla“. Když se potom na náměstí spontánně formovalo místní Občanské fórum, studenti z gymnázia ho začali vyvolávat skandováním „ži-vel, ži-vel“, takže byl podle svých slov „podivným a trochu groteskním způsobem“ zvolen místní mládeží. 

„Občanské fórum bylo do jisté míry samozvané, muselo se nějak utvořit z lidí, kteří měli odvahu do toho jít,“ konstatuje Jan Hadrava. Zasedalo nejdříve v místním muzeu a jeho členové vyjížděli do okolních obcí a podniků. Jan Hadrava si uvědomoval paradox situace, kdy z podniků musely zmizet buňky KSČ, ale zároveň zde vznikala Občanská fóra, která také byla politickou silou. „Připravovali jsme generální stávku, šířili jsme letáky, jezdili jsme do koordinačního centra v Praze. Pak už to byl vír, který mě pohltil. Bylo to neskutečné, čas měl jinou dimenzi, ubíhal strašně rychle.“ 

Schopnost říci ne je velká hodnota

První fáze sametové – nebo jakékoli jiné – revoluce byla podle něj romantická. „To je fáze, kdy její aktéři ani nemyslí na budoucnost. Prostě to jede, je to jízda dětí a naivních typů, protože to všechno musí člověk dělat z určité naivity. Ta naivita tě zbavuje strachu, kdy nepřemýšlíš o budoucnosti a nedíváš se za roh. Brzy poté nastala pragmatická fáze, ale romantická vize původního ideálu je něčím, co si lidé v sobě nesou dodnes.“ 

Když se Jan Hadrava zamýšlí nad hodnotami 17. listopadu, mluví v první řadě o hodnotě vzpoury: „Schopnost se vzbouřit, říci ne něčemu, co je špatné, postavit se svému strachu, to je velká hodnota,“ konstatuje. 

Další hodnotou je podle něj ona „sametovost“ listopadového převratu: „Mohlo to být i krvavé. Ty vášně bylo možné rozdmýchat a pak by došlo k opravdu krvavému odříznutí od minulosti, ale po pár letech by se to mohlo obrátit proti samotným aktérům. Na druhé straně není dobře ani to, že nedošlo k vypořádání s minulostí, jejíž viníci měli být postaveni před soud.“ 

Třetí hodnotou 17. listopadu je podle Jana Hadravy demokracie: „Ona je slabá i silná současně, nikdy není trvalá, stále sama sebe obnovuje – jako fénix. Společnost má svůj vlastní vnitřní pohyb, v němž se vytváří demokratické i jiné principy, a politika je pouze součástí této dynamiky.“ 

Člověk se až stydí, že se tolik bál 

V roce 1990 byl Jan Hadrava zvolen do zastupitelstva města Lokte a vzápětí se stal starostou. Ve funkci zůstal deset let. „Tehdy se díky atmosféře doby mohly dělat věci, které by dnes vůbec neprošly,“ konstatuje. Díky jeho iniciativě se například podařilo vybudovat podzemní čističku odpadních vod, na kterou je dodnes pyšný. Získat od ministerstva peníze bylo tehdy snadné, později však byl vyšetřován pro údajné porušení rozpočtových pravidel, protože nevyplnil předepsané formuláře. 

Jako starosta také navázal přátelství Lokte s bavorským městem Illertissen, kam po druhé světové válce odešlo během odsunu mnoho loketských Němců. 

Po odchodu z funkce starosty roku 2000 dále působil jako zastupitel Lokte a zároveň byl zvolen do Senátu, kde zůstal do roku 2006. Krátce byl také předsedou Unie svobody a zastupitelem Karlovarského kraje.
 

Když se v rozhovoru s Pamětí národa znovu ohlíží za obdobím normalizace, uvažuje: „Věci, které jsme tehdy dělali, jsou dnes úplně normální a je až nepochopitelné, že za něco takového mohl být člověk perzekvován. Každý svobodný čin se tehdy jevil jako velké hrdinství, ale dnes to působí až směšně. Člověk se někdy až stydí za to, že se tehdy tolik bál.“ 

Jako své životní motto uvádí Jan Hadrava slova beatnického básníka a nakladatele Lawrence Ferlinghettiho: „Jen mrtví se neangažují.“