The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eduard Hájek (* 1942)

• narozen 23. října 1942 v Ostravě

• jeho otec Břetislav Hájek byl zatčen gestapem za odbojovou činnost a zemřel v koncentračním táboře

• vyrůstal s matkou a čtyřmi sourozenci v chudobě

• rodina byla aktivní v organizaci Sokol, kvůli tomu byl ve škole označován za nepřítele státu

• vyučil se soustružníkem, později vystudoval Vysokou školu báňskou

• pracoval jako konstruktér

• nikdy nevstoupil do KSČ a jeho pracovní kariéra tím byla omezena

• v roce 1993 založil s kolegou firmu Koexpro

Možná se tehdy stal zázrak. Eduard tomu tak říká. Gestapáci dělali razii v jejich bytě. Jeden z nich zkusil pustit rádio. Hájkovi ho měli naladěno na poslech zahraničního rozhlasu. Za to se za protektorátu posílaly rodiny na smrt. Jenže rádio právě v tu chvíli nefungovalo. Hrálo opět, až když gestapo odešlo.

Eduard tu historku zná jen z vyprávění, v té době byl dítě. Podobných příběhů z časů, kdy ještě nevnímal svět kolem sebe, má od mámy a starších sourozenců hodně. Protože právě v jeho dětství rodina Hájkova prožívala peklo. Eduard se narodil 23. října 1942. Jeho otec Břetislav byl nejmladší z dvanácti dětí a už od čtrnácti let pracoval jako pomocný dělník v dole František v Ostravě. Nakonec se vypracoval až na pozici střelmistra. Byl zvyklý žít prostě, tvrdě pracovat, ale zároveň si uvědomoval, jak důležité je vzdělání. Naučil se několik jazyků, měl velkou knihovnu, angažoval se v sokolském hnutí. V tomto duchu vychovával i své děti. Eduard se narodil jako čtvrtý. Problém byl v tom, že se narodil do těžkých časů. Jeho otec těžce snášel, že jeho vlast obsadili Němci a zapojil se do činnosti partyzánské skupiny Jan Žižka Moravskoslezský. Jako střelmistr měl v dole přístup k výbušninám. Začal je tedy dodávat dalším členům odbojářské organizace a ti s nimi na severu Moravy prováděli sabotážní akce. Jedna z náloží nevybuchla a zůstalo na ní i identifikační číslo. Někdo z partyzánů ho asi zapomněl odstranit. Podle čísla gestapo snadno vypátralo, odkud výbušnina pochází. Stopy jasně vedly k střelmistrovi ostravského dolu František.

Razie gestapa v bytě

V bytě Hájkových udělalo gestapo několik razií. Prohledávalo jej pokaždé, když byl Eduardův otec v práci a doma byla jen matka se čtyřmi dětmi. Při poslední čtvrté razii přišli gestapáci brzy ráno a Břetislava Hájka odvezli.

„Situace byla opravdu hrozná. Maminka neměla peníze, tatínek byl živitel rodiny. Najednou jsme neměli ani čím zaplatit nákup za lístky na jídlo. Přežívali jsme jen díky maminčiným sourozencům, kteří bydleli na venkově,“ říká Eduard. Jako dítě tu hrůzu nevnímal, o to více si později uvědomoval, čím rodina prošla. „Maminka mohla chodit jednou týdně do věznice na Slezské Ostravě měnit tatínkovi prádlo za čisté. Když tam šla naposledy, gestapo zrovna převáželo vězně k výslechu na ředitelství, které bylo před bránou nemocnice na Fifejdách. Maminka viděla otce, jak nastupuje do autobusu. Měl rozbitou tvář a obě ruce polámané, zavěšené v nějakých hadrech. Srocoval se tam dav. Gestapo začalo příbuzné vězňů i náhodné přihlížející rozhánět. Maminka byla v té době zase těhotná. V tom zmatku upadla. Nějaký cizí starý pán jí pomáhal zvednout se. V tu chvíli k nim přišel gestapák a toho pána přímo před zrakem maminky na místě zastřelil,“ vypráví Eduard.

Rodina dostala od otce lístek z tábora ve Flossenbürgu. Pak už o něm neměli žádné zprávy. Pátrali po jeho osudu přes Červený kříž. Až v roce 1947 dostali potvrzení soudu o tom, že Břetislav Hájek zemřel v březnu 1945. Nedočkal se ani konce války, ani svého pátého dítěte, dcery. Ta se narodila 14. května 1945.

Po osvobození Ostravy

Božena Hájková a její děti měly v tom neštěstí i trochu štěstí. Po osvobození měli obyvatelé českých a moravských měst povinnost ubytovávat ruské vojáky ve svých bytech a domech. Hájkovým byli přiděleni dva důstojníci. Navázali hezký vztah. „Snažili se nám pomoci. Nosili nám jídlo, dokonce sehnali i hovězí maso, což byl tehdy zázrak,“ říká Eduard, který má právě z té doby první dětskou vzpomínku. Vybavuje si, že se ho pokusil unést ruský voják. Říkal, že by chtěl mít takového kluka, vzal ho do náruče a odcházel s ním. Přitom střílel do vzduchu z pistole. Vše viděla Eduardova sestra. Běžela za důstojníky, ti zasáhli a nařídili, aby voják byl potrestán. „Je to zvláštní, ale já si tu situaci přesně vybavuji a sestra mi pak popsala podrobnosti, které zapadají do mých vzpomínek,“ říká Eduard.

Život v bídě

Rodinu však čekaly další těžké časy. Když se k moci dostali komunisté, odboj Eduardova otce nebyl nijak oslavován. Břetislav Hájek byl totiž aktivní člen Sokola, obdivovatel Masaryka. Takový odbojář se komunistům do propagandy nehodil, nesplňoval podmínky pro to, aby se z něj stala ikona. A tak rodina dál žila v bídě. „Velmi nám pomohlo, že jsme dostali balík z UNRRA a pak ještě balík od neznámých lidí z Ameriky. Z těch jsme opravdu dlouho žili. Ale v podstatě naší hlavní stravou byly stále brambory a vše, co se z nich dalo udělat,“ podotýká Eduard. Katastrofy se však na vdovu Hájkovou a její děti valit nepřestávaly. Dvě dcery přišly o zrak. Lékaři to zdůvodnili tím, že jde o následky stresu, který matka prožívala v těhotenství za války.

Eduard si vybavuje, že se mu ve škole spolužáci často posmívali kvůli tomu, jak nuzně je oblečený. Měl jen krátké kalhoty a v zimě k nim nosil punčochy. K tomu měl ještě potíže se čtením. Tehdy se však ve školách na dyslexii ohled nebral. „Učitelka stála při čtení nade mnou se stopkami v ruce a křičela, abych četl rychleji. Což mě znervózňovalo tak, že jsem četl ještě pomaleji,“ říká.

Božena Hájková se přes všechny těžkosti snažila své děti vychovávat tak, jak by si to přál její muž. To znamená překonávat překážky a hlavně studovat. „Maminka nám stále říkala, že to, co se naučíme, nám nikdo nesebere. Taky si z té doby pamatuji, že velmi často brečela,“ podotýká Eduard.

Božena Hájková v té době slýchávala názory, že její muž byl nezodpovědný, že svým zapojením do odboje přivedl rodinu do neštěstí. „Ženské mamince říkaly, že její chlap byl bačkora, protože se nechal zavřít a nechal ji doma s pěti děckama. Že byl nezodpovědný. I takové názory byly. Ono se to nejvíc odrazilo v tom, jak jsme chodili oblečení, jak jsme byli společensky zařazení. Vlastně z nás byli chudáci. Ale tenkrát bylo hodně chudáků, takových jako my. Sokolský odboj nebyl uznán. Nechápal jsem, proč komunistický režim Sokoly tak likvidoval. Vždyť vzdělávali národ, dělali tolik pro tento národ. A komunisté je za to zničili,“ říká Eduard.

Označen za třídního nepřítele

Eduard se na základní škole hlásil do pionýrské organizace. Jako kluk na tom neviděl nic špatného, všichni spolužáci tam byli. „Jedna spolužačka však prohlásila, že jsem třídní nepřítel, že s takovým v jedné organizaci být nemůže. Tak jsem v Pionýru nebyl,“ vzpomíná.

Počátkem padesátých let vyrazil do prvomájového průvodu v centru Ostravy v sokolském kroji. Půjčil si ho od staršího bratra, který o tom nevěděl. Byla to situace legrační a smutná zároveň. Malý kluk v sokolském kroji se toulal sám v komunistickém prvomájovém průvodu. „Chodil jsem tam doslova v nepřátelské uniformě. Doma pak byl mazec. Bratr mě seřezal, protože to byl kroj památeční,“ říká.

Rozpínání komunistů vnímal, ač byl počátkem padesátých let ještě kluk. Mnoho podstatného o společenské situaci mu vysvětloval jeho strýc, bývalý rakouský poddůstojník, i další strýc, bývalý legionář. Po otci měl i hodně knih. „Vybavuji si, že mě starší sourozenci poučovali, co se má mluvit doma, a co na veřejnosti. Tenkrát ještě ženy v naší hornické kolonii chodily škubat peří. Jednou tak seděly u nás, škubaly a maminka pro něco šla do ložnice. Otevřela dveře a bylo vidět, že jsme tam měli obrazy Masaryka a Beneše. Sousedka zařvala: ‘Proboha, paní Hájková, hned to sundejte, bo vas zavřu.’ Taková tehdy byla situace. Byli jsme rozděleni na tábor ubližovaných a těch druhých,“ vypráví.

Okradeni při měnové reformě

Konfederace politických vězňů vyplácela dětem padlých odbojářů určitou finanční částku, měly na ni nárok v osmnácti letech. Eduardův bratr ji měl dostat v srpnu 1953, ale shodou okolností mu byla vyplacena den před měnovou reformou. Bylo to velké štěstí, krátce poté proběhla měnová reforma. Eduard měl uspořených pět set korun, které si našetřil za pomocné práce v konírně poštovních koní. Najednou měl z částky jen deset korun. Jeho matka dostávala v té době vdovský důchod šest set korun a čtyři sta korun na děti. Kvůli měnové reformě se i tato částka snížila. „Nikdy nezapomenu na to, jak maminka tehdy brečela a říkala, že jsme byli okradeni,“ podotýká Eduard.

Pražské jaro v Ostravě

Eduard se vyučil soustružníkem, po práci chodil odpoledne studovat střední školu pro pracující. Poté vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. Pracoval jako konstruktér. Nejraději vzpomíná na šedesátá léta. Doba, kdy komunistický režim stále silněji narušovala touha lidí po svobodě a demokracii, nazývaná Pražské jaro, se projevovala i v Ostravě, dělnickém městě, kde měli komunisté mimořádně velký vliv. Eduard často chodil do divadla, věnoval se fotografování, dostával se k zajímavým knihám. „Nádherná doba. Najednou bylo tolik věcí povoleno, že jsme byli ochotni komunistům odpustit to, co udělali předtím. Chodil jsem do tanečního klubu. Začali jsme tančit twist. Přišel za námi starý pořadatel s tím, že tančíme špatný tanec. Najednou jsme ho mohli poslat pryč s tím, že zaspal dobu, že teď se twist tančit může. Chodil jsem do kina do klubu náročného diváka. Objevily se tam západní filmy, o kterých jsme do té doby neměli ani tušení. Bylo to opravdu osvěžení. Já tehdy komunistům odpustil, i když dnes už vím, že si odpuštění nezaslouží,“ vypráví.

Okupace v srpnu 1968 a její následky

V srpnu 1968 byl svědkem obsazení Ostravy sovětskou armádou. Právě pracoval ve Vítkovických železárnách. Vchod do nich tehdy zablokovaly tanky a on se spolu s kolegy snažil vojákům vysvětlovat, že jde o nedorozumění, že se mají vrátit domů.

Zanedlouho pozoroval, jak se vztahy mezi lidmi měnily. Mnozí, kteří spolu s ním protestovali proti sovětské okupaci, mlčeli, případně ji začali schvalovat. V srpnu 1969, k výročí okupace, šel do práce pěšky. Lidé chůzí pěšky ten den chtěli vyjádřit nesouhlas s pobytem sovětské armády v Československu. „Tehdy šly ráno pěšky zástupy lidí. Když jsme šli kolem vodárny v Hulvákách, na křižovatce stáli policajti i milicionáři a zapisovali si naše jména. Někteří lidé začali rychle odbíhat na zastávku tramvaje, aby to nevypadalo, že jdou pěšky. Zapsali si mě i mého kolegu, ale naštěstí z toho nic nebylo, nikam nás nevolali,“ vzpomíná.

To, že nikdy nepodporoval komunistický režim a nevstoupil do KSČ, mělo za následek, že si po ukončení vysoké školy nemohl udělat vědeckou kandidaturu. V práci mu řekli, že mu ji povolí pouze za předpokladu, že bude vést politické školení. Odmítl. Ale protože byl vedoucí skupiny konstruktérů, nakonec musel politická školení aspoň navštěvovat. „Vyprávěli nám tam samé nesmysly,“ shrnuje.

Vzpomíná na řadu schopných vzdělaných kolegů, kteří počátkem sedmdesátých let přišli o práci kvůli tomu, že nevyslovili souhlas se sovětskou okupací. „Bylo to sprosté, nechutné. Rozhodovali o nich estébáčci, kteří se dříve angažovali proti a najednou nás přesvědčovali, že musíme sloužit dělnické třídě. Napájeli nás samými hesly. Protože oni neměli myšlenky, jen hesla,“ říká.

Z Vítkovických železáren přešel pracovat do Závodů automatizace a mechanizace spadajících pod Ostravsko-karvinské doly. Kamarádi ho upozornili, ať si tam dá pozor na jednoho člověka, který chodí po podniku a vypráví vtipy zesměšňující komunisty. Řekli mu, že dotyčný si zapisuje, kdo se jim směje, a toho pak nahlásí, protože je spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Jen co tam nastoupil, do kanceláře hned přišel muž a začal vyprávět vtipy. „Taková to byla doba,“ shrnuje Eduard.

Celý život konstruktérem

Celý život pracoval jako konstruktér. V roce 1993 s kamarádem založil firmu Koexpro, která se zabývala analýzami a projekty malé mechanizace pro doly. Své nápady prodávali nejen Ostravsko-karvinským dolům, ale i do Polska, do Vietnamu a do Číny. K čemuž podotýká: „Když jsme něco dodali do Číny, okopírovali to tam. Zaplatili zálohovou fakturu, pak rok nešly peníze a pak si to už dělali sami.“

Svou práci má velmi rád a je mu líto, že málo lidí studuje technické obory. „Kdekdo dnes vystuduje vysokou školu. Ale lidé by se měli zajímat i o to, v čem mohou být prospěšní a zvolit obor, který stát potřebuje. Mnozí lidé si zvykli od státu jen brát, ale neuvažují tak, že by mu měli i něco dávat,“ přemítá.

Přestože byl v roce 1989 velmi rád, že komunisté přišli o rozhodující vliv, dalším vývojem ve společnosti je zklamán.

Rozčarovalo ho například to, že v roce 2018 byl opakovaně zvolen prezidentem Miloš Zeman. Vadí mu i populistické řeči mnoha politiků. „Měli bychom se zamyslet nad tím, že naše armáda je málo početná a kdybychom se museli bránit, neubráníme se. Proto je správné, že máme silné partnery, jako je Evropská unie a NATO. Neměli bychom přijímat hloupé primitivní názory politiků, ale více přemýšlet, umět žít ekonomicky a sloužit státu,“ míní.

Hrdinství jeho otce silně ovlivnilo jeho uvažování. Vadí mu, že odvážné činy lidí jsou někdy zpochybňovány. „Můj otec byl hrdina, a kdyby tehdy takoví lidé nebyli, možná bychom tady dnes nebyli ani my. Myslím, že dnes by lidé takových obětí schopni nebyli. Určitě by se takoví vyskytli. Věřím, že někteří by šli bojovat. Ale zároveň by spousta lidí předem sundala kalhoty ještě před brodem. Mnozí lidé uvažují tak, že raději budou otroky, jen když budou mít klidný život. Ale jako otrok člověk žít nemá,“ uzavírá.