The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Hájek (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 12. května 1921 v Dětenicích

• aktivním členem protinacistického komunistického odboje od roku 1941

• po roce 1943 spolupracoval i se sionistickou Hašomer Hacair a pomáhal shánět falešné dokumenty pro Židy

• v srpnu 1944 byl zatčen a v březnu 1945 odsouzen k trestu smrti, před kterým jej uchránil konec války

• od roku 1948 přednášel na Vysoké politické škole

• aktivním a přesvědčeným komunistou až do projevu Chruščova v roce 1956

• poté v reformním křídle strany, v roce 1968 delegát vysočanského sjezdu KSČ

• na počátku normalizace v roce 1970 vyloučen z KSČ

• signatář Charty 77, v roce 1988 jejím mluvčím

• spoluzakladatel levicového politického klubu Obroda, po sametové revoluci vstoupil v roce 1990 do ČSSD

• za záchranu Židů během války mu v roce 1996 stát Izrael udělil vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy

• zemřel v únoru 2016

Od mládí levicový 

Miloš Hájek patří mezi lidi, kteří se o politiku zajímají už od mládí: „Když mi bylo 15 let, zažil jsem první parlamentní volby. Pojmy jako agrární nebo socialistický nám byly známy. V roce 1935 jsem sympatizoval s národně socialistickou stranou, která byla stranou mého otce.“ Rodina žila teprve od ledna roku 1936 v Praze, kam se přestěhovala z Úžic u Kralup. „Moji tamní spolužáci byli velmi chudí. Já měl například jako jediný ve třídě zimník. Ostatní v zimě nosili mezi sakem a košilí navíc tričko. V létě jsme chodili do školy bosi. Dělnické děti většinou šetřili na obuvi.“ Otec pracoval jako úředník v cukrovaru, takže na tehdejší poměry rodina žila velice dobře.

Miloš Hájek se politicky pomalu, ale jistě stále posouval ve své politické orientaci doleva: „Kolísal jsem mezi sociální demokracií a komunistickou stranou. Litoval jsem, že obě strany nespolupracují. V roce 1938 mi bylo 17 let a studoval jsem na kralupském gymnáziu. Už jsem byl až po uši v politice. Každý věděl, co je nacismus. Převládalo mezi námi přesvědčení, že válka nebude, protože Hitlera svrhnou, a kdyby byla, Německo bude rozdrceno.“ Mnichovská dohoda učinila veškerým nadějím konec: „Dodnes mám v pamětí 21. září 1938, kdy měla vláda říct ano Hitlerovým požadavků. Seděli jsme u rádia a čekali na zprávy v 7 hodin. Slyšet byla stále jen znělka z Vyšehradu. Všichni jsme plakali.“

Když francouzští socialisté v parlamentu podpořili Mnichovskou dohodu, posunul se Hájek politicky dále ke komunistům: „V září jsem měl poprvé v ruce Rudé právo. Rozhodoval jsem se spíše podle citu.“ Druhou republiku už Hájek nepovažoval za svůj stát. O okupaci 15. března se dozvěděl ve vlaku od kamaráda. „Příchod okupační armády už se mnou neotřásl jako Mnichov.“

Ke komunistům

Mezi nejbližší Hájkovy přátele patřil jistý Jiří Heller, syn obchodníka z Libáně. Podle norimberských zákonů byl považován za Žida. „Maturoval stejně jako já v roce 1940, a protože se po okupaci nemohl uplatnit, přestěhoval se do Prahy k tetě, kde se živil jako soukromý učitel židovských dětí, kterým nový režim znemožnil jakékoliv vzdělávání.“ S Hellerem trávili mnoho času, vedli politické debaty, a když se Hájek rozhodl, že složí státní zkoušku z němčiny, aby mohl učit, požádal Hellera, zda by mu nepomohl najít někoho na hodiny konverzace. „Jednoho dne přivedl Richarda Mayera, stavebního technika z Vídně, který emigroval po anšlusu do protektorátu. Po několika hodinách jsem s ním začal mluvit i o politice a zjistil, že byl členem ilegální komunistické strany v Rakousku. Byl to první živý komunista, se kterým jsem se dostal do úzkého kontaktu.“

Majer Hájkovi postupně vykládal o dějinách a německá konverzace se změnila i v jakési politické školení: „Řekl bych, že právě on mě převedl přes hranici mezi sociální demokracií a komunismem.“ Velký dojem na Hájka udělalo i ilegální Rudé právo: „Ne kvůli obsahu, ale protože jsem poznal, že existují lidé, kterým stojí za to riskovat život.“ Po napadení SSSR se Hájek s několika přáteli rozhodl, že se nějak pokusí zapojit do odboje. Jako způsob si zvolili navázání kontaktu právě s komunisty.

Napojení na KSČ

V září roku 1941 s Jiřím Hellerem jednou zamířili do dělnického židovského domova bethalucu v Dlouhé ulici. „Stáli jsme na chodbě a jistý Laco Herškovič si mě vzal stranou a ptá se, zda jsem ve straně. Myslel jsem, že hledá spojení, a odpověděl, že já ne, ale že znám lidi, kteří ve straně jsou. Další otázka zněla: ‚A chceš spolupracovat?‘ – ‚Ano‘. Zeptal se, zda znám další lidí, kteří by měli o spolupráci zájem, a když jsem přisvědčil, řekl mi, abychom vytvořili buňku.“ Miloš Hájek s přáteli se tedy napojili na odboj.

Herškovič Hájka vzápětí dovedl k dalšímu odbojáři, který jej krátce zasvětil do zásad konspirace a za dalších 14 dní předal spojce. „Ve čtvrtek v 6 hodin budeš čekat na Petřínském náměstí u telefonní budky. Vyber si konspirativní jméno. Ona ti řekne své. Přišli přesně. Řekl, že se máme seznámit, a odešel. ‚Já jsem Jiřina.‘ – Já jsem Ivan.‘ Nevěděla, kde bydlím, ani já nevěděl, kde bydlí ona.“ Další schůzky si dohadovali vždy při setkáních. Jiné spojení neexistovalo.

Hájkovu buňku tvořilo původně pět lidí. „První schůzku jsme měli u Jaroslava Rychlého. Řešili jsme, co budeme dělat, a na konci někdo řekl, že ten nový říšský protektor je velká svině. Bylo to právě v den, kdy přišel Heydrich do Prahy.“ Večer bylo vyhlášeno stanné právo a ráno se v novinách objevily první seznamy popravených. Dva členové buňky vydrželi jen rok. Pak raději odboj opustili.

Letáky a falešné dokumenty

První zklamání přišlo, když mladí odbojáři zjistili, že nedostanou žádné zbraně. Místo toho dostávali časopis Svět proti Hitlerovi, který měli šířit dál mezi spolehlivé lidi. „První akce, kterou jsem zažil, se odehrála, když Rudá armáda dobyla nazpět Rostov. Vyrobili jsme nálepky s ‚V‘, srpem a kladivem a nápisem Rostov. Každý měl svůj rajón a rozlepovali jsme je. Já s Jiřinou na Novém Městě. Měl jsem takový strach, že když jsem se chystal nalepit první, všechny nálepky se mi rozsypaly na zem. Jiřina se chovala perfektně: ‚To nic to překonáš.‘ Strach jsem pak skutečně překonal. Zároveň jsem viděl, jaká byla naivita, že jsme si mysleli, že by nám měli dát zbraně.“

Celá odbojová skupina čítala okolo 30 lidí, ale vesměs se jednalo o začátečníky. Omezovala se tedy jen na drobný odboj typu letákových akcí. Žádných větších úkolů se nedočkali: „V dubnu 1942 zasáhlo gestapo. Celé vedení skupiny – tři lidi – a řadu dalších zatkli. Později byla zatčena i Jiřina. Společně s Jardou Rychlým jsme se ocitli v izolaci.“ V odboji se přesto rozhodli pokračovat a snažili se znovu navázat spojení na stranu.

V té době už měl Hájek také přátele v sionistické mládežnické organizaci Hašomer Hacair. „Protože začaly odjíždět transporty, někteří z nich se rozhodli, že se pokusí přežít pomocí falešných dokumentů. Požádali mě o pomoc. Samozřejmě jsem souhlasil a začali jsme shánět falešné dokumenty.“ Celkem se skupině podařilo „arizovat“ sedm Židů, z nichž však dva válku nepřežili. Hájek osobně poskytl svou vlastní občanskou legitimaci. Ostatním to ale pro jistotu zakázal, aby při případné kontrole neměli všichni jen náhradní doklady.

Trest smrti

V roce 1943 se zbytek nezatčených členů původní skupiny a lidé z Hašomer Hacair dohodli, že vytvoří společnou odbojovou komunistickou skupinu, která se pokusí najít spojení na vedení komunistické strany: „V květnu 1943 se sedm lidí sešlo v Měchenicích u potoka a tam jsme skupinu založili. Skupina se později rozrostla asi na třicet lidí. Zásada byla, že buňka bude trojčlenná a víc lidí se nemá scházet. Ale nedodržovali jsme to. Dodržovat konspiraci na 100 procent je takřka nemožné.“ Skupina jméno neměla, ale po válce se jí začalo říkat „Přehledy“ – podle strojopisu, který skupina vydávala.

Skupina opět neměla zbraně a usilovala spíše o malý odboj. Snažila se páchat menší sabotáže, především v dopravě: „Kdyby každý zapálil jeden železniční vagón, německé hospodářství by to poškodilo. Získali jsme dva chemiky, kteří měli plán na výrobu zápalných bomb. Můj poslední úkol byl, že jsem od někoho převzal železné piliny a předal dál je na výrobu bomb.“ Další členové skupiny později vykolejili lokomotivu, zapálili několik vagónů, zničili sklad vojenských pneumatik a přerušili proud Pražským závodům.

Hájek byl ale zatčen již v létě 1944, když do vedení KSČ pronikli agenti gestapa. „Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.“ Válku nakonec přežila jen maminka.

Pro Miloše Hájka si gestapo přišlo domů 21. srpna 1944. Dva zatčení Židé ze skupiny putovali rovnou do Osvětimi. Po půlročním tvrdém vyšetřování byli ostatní zatčení postaveni 21. března 1945 před zvláštní soud: „Stálo nás tam sedm. Jedna žena předstírala šílenství, tak ji vyřadili. Z těch šesti jsme byli čtyři odsouzeni k smrti.“

Čekání na popravu

Obvykle trvalo čekání na popravu okolo šesti týdnů. Hájek v cele smrti nakonec strávil šest neděl a tři dny. Psychický tlak postupně narůstal, i když měli odsouzení od počátku určitou naději, protože věděli, že se blíží fronta: „Odsouzený předák naší skupiny mi před soudem řekl, že válka pravděpodobně skončí do tří týdnů. Byl starší a měl kontakty z vězení, takže jsem to bral vážně. Jinak jsem si říkal, že když skončí můj život, skončí i trápení a utrpení. Člověk se zocelil, když například přišli pro spoluvězně a odvedli ho na popravu. Když se otevíraly dveře cely, člověk si kladl otázku: Co když jdou pro mě? Do těch tří neděl jsem věděl, že pro mě ne, ale od té čtvrté už to bylo podstatně horší. Když popravy skončily, člověk si oddechl, ale za týden nebo možná už pozítří budou zase...“

Ani v cele smrti ale Hájek svých činů nelitoval: „Na to jsem si dával pozor, protože mě dost deprimovalo, když političtí vězni říkali: Neměl jsem to dělat. Kdybych se dostal do podobné situace v budoucnu, také bych nelitoval.“ Na cele byli čtyři: „Jeden šmelinář, ale vlastenec, jeden kluk, který dělal spojku na slovenské povstání, jeden zloděj z povolání, ale velmi kulturní a já. Večer kolem šesté dávali chodbaři svým známým naproti na chodbě informace, co se děje na frontě. Buď německy nebo rusky. Zavřeli jsme okno, nikdo nesměl ani pípnout a já ležel z uchem na zemi u dveří a poslouchal. Jen já uměl oba jazyky. Jednou slyším: ,Nastuplenije na Berlin.‘ Říkám: ‚Kluci něco jako nástup na Berlín.‘ Pak mi došlo, že jde o ofenzivu. Jindy slyším: ‚Göring abgedankt.‘“

2. května už uplynul Hájkův čas. Kdyby se popravovalo, byl by na řadě. Na dvoře ale místo toho uslyšel vězně, kteří měli vycházku, což znamenalo, že dnes už se popravovat nebude. „Spadl mi kámen ze srdce. Najednou slyšíme ze dvora: ‚Kluci máte to dobrý! Hitler prdí do hlíny!‘ To byl první velký zážitek před začátkem povstání.“ 5. května konečně přišlo osvobození. Do cely pronikal zpěv hymny. „Najednou rána na chodbě. Utíkali jsme ke špehýrce a někdo křičí: ‚Jsou tu český bachaři!‘ – ‚Přebíráme věznici!‘“ Chvíli trvalo, než otevřeli cely. Východ z vězení byl ale ještě pod palbou, takže teprve v sedm večer mohli konečně odejít. Na Hájka už čekala sestra, se kterou se vydal domů.

Hluboce přesvědčeným komunistou

Po válce se Hájek vrátil k vyučování, kterým se živil již za okupace v ČKD, a v roce 1947 dostal nabídku pracovat v krajském výboru KSČ v Praze: „Když se v roce 1948 zřizovala krajská politická škola, stal jsem se jejím učitelem a přednášel dějiny dělnického hnutí.“ Únor 1948 Hájek jako hluboce přesvědčený komunista pochopitelně přivítal: „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí.“ O svém názoru, že likvidace opozice v Rusku byla nutná pro vývoj socialismu, Hájek zapochyboval teprve s Chruščovovým tajným referátem z roku 1956, který kruté Stalinovy metody odsoudil: „Potřeboval jsem, aby autorita – v tomto případě první tajemník – řekla: Nebylo třeba likvidovat opozici.“ Na rozdíl od jiných s Hájkem nepohnuly ani monstrprocesy padesátých let.

Jen pozvolna se Hájek stával „reformním“ komunistou: „Řekli jsme si, že jsme komunisté, ale naší povinností je zabránit opakování něčeho podobného. Jediným východiskem pro nás byla demokratizace.“ O vystoupení ze strany Hájek neuvažoval – nezapochyboval o správnosti socialismu, znárodnění ani plánování: „Pouze postupně jsme docházeli k názoru, že znárodnění je dobré, ale ne na sto procent.“ Tomu odpovídala i postupná reforma šedesátých let: „Jak vypadá ekonomika na Západě jsme věděli. Někdo říkal ,musíme něco dělat‘, jiný ,drž hubu, nebo to s tebou špatně dopadne‘. Já patřil mezi ty první.“

Právě Dubčekův obrodný proces šedesátých let představoval pro reformnější komunisty správný směr změny: „Mysleli jsme, že je tu naděje. Brežněv by určité ekonomické reformy spolknul, ale nemohli spolknout vnitřní demokratizaci. Abychom si volili do čela, koho chceme, a ne koho nám Kreml schválí.“ Riziko invaze si Hájek uvědomoval od březnového setkání vedení východního bloku v Drážďanech, ale „když Čierná a Bratislava dopadla tak, jak dopadla, mysleli jsme si, že je to v suchu... To byl omyl.“

Normalizační vyhazov

V noci 21. srpna 1968 Hájka vzbudila žena, že Rusové překročili hranice: „Oblíkli jsme se a jeli na Senovážné náměstí, kde nouzově zasedal parlament. Jel jsem s dalšími pro Literu do Strašnic – byl druhým tajemníkem městského výboru – a šli jsme na zasedání městského výboru strany. Vtom přijely první transportéry. Na ulici zastřelili jednoho mladého železničáře. S Literou jsme se na sebe podívali: ‚Co teď?‘ – ‚Půjdeme za Dubčekem.‘ Šli jsme za ním, ale tam už stáli dva parašutisti a řekli: ‚Nelzja!‘“ Obrodný proces právě začínal končit. Narychlo byl sice ještě svolán mimořádný sjezd do Vysočan, který okupaci odsoudil, ale nástup Husákovy normalizace už reformisté zastavit nedokázali.

Pro Hájka chvíli sice ještě všechno pokračovalo beze změn, byl kandidátem městského výboru a nominovaným ředitelem Ústavu dějin socialismu. Když jej však Gustáv Husák ve svém projevu v září 1969 jmenoval mezi lidmi, kteří se dali cestou tzv. pravicového oportunismu, bylo mu jasné, že je konec: „Hned druhý den jsem rezignoval na funkci ředitele ústavu. Ze strany jsem se nechal vyloučit při prověrkách roku 1970. Hodil jsem se marod a napsal, že na svých názorech trvám.“

Protože měl Hájek jako odbojář nárok na předčasný odchod do důchodu, využil příležitost a ve svých 55 letech odešel do penze. Doma pak pokračoval ve své badatelské práci na dějinách Třetí internacionály. S komunisty Hájek žádné větší potíže neměl až do doby, kdy mezi prvními podepsal Chartu 77: „S gestapem se výslechy nedaly srovnat. Nechali mi i důchod.“ Častěji byl Hájek zatýkán až jako mluvčí Charty 77 – tuto funkci vykonával od 2. ledna 1988 do 2. ledna 1989 – vždy však nanejvýš na několik dnů: „Dohromady mě zatkli asi desetkrát.“

Na levici Hájek zůstal i nadále. Nejprve za Gorbačovovy perestrojky spoluzaložil v roce 1988 levicový politický klub Obroda, po Sametové revoluci vstoupil v roce 1990 do ČSSD, kde deset let působil v komisi pro politické analýzy. Dnes doma příležitostně překládá z německého tisku.

Za záchranu Židů během okupace mu bylo státem Izrael v roce 1996 uděleno vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy.

Miloš Hájek zemřel v únoru 2016 v Praze.