Ludmila Hájková

„Tatínek byl v odbojové skupině Obrana národa, a sice ve skupině majora Sadílka. Skupiny tvořili železničáři a pošťáci a ti, kdo měli možnost. Tím, že pošťáci chodili po celé čtvrti, tak nebyli nápadní. Roznášeli poštu, že. Železničář zase samozřejmě popojížděl po stanicích. Ti železničáři byli domluveni. Tatínek pracoval jako výhybkář a chodil na hradlo. Já tam za ním strašně ráda chodila. Jednou jsem tam přišla, a tatínka jsem tam neviděla. Jeho kolegové, co tam byli, mi řekli: ‚Děvenko, tvůj tatínek už tady není. Přišlo si pro něho gestapo.‘“

„Najednou se rozrazily dveře a vpadli dovnitř. Uprostřed tatínek a po obou stranách SS. Vpadli tam, a on to táta nevěděl… On nám potom říkal, že mysleli, že na něj poslali psa. Protože malá Ludmila nevěděla nic lepšího než na něj vyskočit a pověsit se mu na krk, jakmile jsem spatřila tatínka. Tak jsem ho, chudinku, vyplašila. Maminka pro něj přinesla napečené koláče, buchty… Tatínek nebyl skoro k poznání. Zhubl. Úplně propadlé tváře. Nikdy neměl moc vlasů, protože jako železničář musel nosit čepici a slézaly mu vlasy, i když byl ještě mladý, měl uprostřed pleš. Bylo vidět, že tam má šrámy, jak ho mlátili do hlavy, do krve. Měl tam některé zaschlé strupy a některé čerstvé.“

„Totálně nasazených byly spousty mladých lidí v Německu. Protože mi ale ještě nebylo osmnáct, tak jsem musela zůstat v Praze, abych byla doma. Totálně mě nasadili v ČKD Kolben-Daněk a jezdila jsem do Vysočan. Pracovala jsem jednak u strojů a také jako uklízečka a svačinářka. Všechno dohromady. Uklízela jsem dílny, musela jsem ometat stroje a nosit svačiny dělníkům. To byla hrozná dřina, protože si objednávali piva a já je musela nosit v basách. Jídla moc nebylo, to bylo jenom na lístky a bylo ho čím dál méně. Ale i o ty lístky jsem se musela starat, stříhat je a tak dále, když jsem to šla do kantýny pro někoho kupovat. Takže jsem opravdu makala...“

„Po válce jsme se to dozvěděli od jednoho vězně, který byl ale vězněn kvůli něčemu jinému. Vedli ho v Petschkově paláci do nějaké jiné místnosti na výslech a možná že aby ho postrašili, tak schválně chtěli, aby viděl, co dělají s těmi ostatními. Tatínka, protože byl ateista, a oni to věděli, tak ho přibili na zeď jako Krista, a tak ho vyslýchali. Tak ho viděl ten vězeň otevřenými dveřmi, když ho vedli, a schválně ho zdrželi, aby viděl toho jiného vězně, jak co umějí. Tatínek přesto nepromluvil. Po válce pak i v těch gestapáckých protokolech tohle bylo uvedeno a pak to zjišťovali naši historici, že on přesto neprozradil jediné jméno. Bylo známé, nebo se říkalo, že u Mráčka se zatýkání zastavilo.“

„Ve škole se objevily holčičky, hned ten první den. Přišly v nočních košilkách, protože oni je vyhnali v noci. Byly tam kruté zásahy těch henleinovců. Vyháněli rodiny. Takže neměly na sobě nic než ty noční košilky, než pro ně tátové sehnali z Českého srdce nějaké oblečení. Táta, který šel něco shánět, tak je ráno poslal do školy. Kam měl ty děti dát... To byly statisíce lidí, kteří se museli honem někam schovat.“