The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Hájková (* 1926)

• narodila se 8. září 1926 do rodiny horníka

• rodná vesnice Lhotka leží u Ostravy, ale patří k Hlučínsku

• od dětství byla svědkem venkovského života v době první republiky

• otec střelmistrem na šachtě, po těžkém úrazu invalida

• na podzim 1938 připadlo Hlučínsko Hitlerově třetí říši

• musela do německé školy, stala se členkou Svazu německých dívek

• absolvovala německou obchodní akademii v protektorátní Ostravě

• šťastně přežila spojenecké bombardování Ostravy 29. srpna 1944

• v prosinci 1945 cestovala pro otce do Vídně, kam se dostal z ruského zajetí

• po válce pracovala na Krnovsku a byla svědkem vyhnání Němců

• v roce 2024 žila ve Lhotce

Bylo to Znojmo nebo Břeclav. Jinudy se z Moravy do Vídně vlakem cestovat nedalo. Nejdříve to Marta zkoušela tady, potom onde, pak ji poslali zase tam, kde už to zkoušela, aby to tam zkusila znovu. Od té doby uplynulo téměř 80 let a Marta Hájková už nedokáže říct, přes které město se tehdy do Rakouska vlastně dostala. Každopádně to bylo vlakem a vzpomíná si, že ji posílali sem a pak zase jinam a pak už se to podařilo. Bylo půl roku po válce, mluvila výborně německy i česky, jenže pracovní knížka z Reichu byla jediný doklad, který u sebe měla.

Do vlaku nasedla v Ostravě, odkud to na jižní Moravu nebyla snadná cesta. V některých místech byly koleje zničené, cestující museli vystoupit, šlapat pěšky, pak nasednout do dalšího vlaku. Maminka by to nezvládla. Neměla na takové trmácení kuráž. Martě ale bylo devatenáct a ničeho se nebála. Do Vídně přijela před Vánocemi roku 1945, a když se za dva dny vracela do Lhotky, vezla si domů svého otce. Byl vyhublý. Ve staré uniformě. Bez dokladů. Dostal se do Vídně z ruského zajetí, kde jen tak tak, že nezemřel.

Blížila se válka a přívozu byl konec

Dřevěné pramice se svázaly lanem jedna ke druhé přídí po proudu a od levého břehu Odry k pravému se na pramice upevnila prkna. Tak vznikla plovoucí lávka, ponton na hladině. Časně zrána, v poledne i k večeru kráčeli muži houpavým krokem po lávce do Ostravy. Většinou na šichtu do železáren a dolů. V zimě řeka zamrzla a chodilo se po ledu. Když se na jaře nebo po velkém dešti zvedla Odra tak, že by proud lávku strhnul, plavili se lidé přívozem. Lanu napnutému mezi břehy se říkalo „šína“, k ní byla připoutaná loďka s převozníkem. Vždy jeden nebo dva pasažéři nastoupili do loďky, aby je převozník dopravil na druhý břeh.

V poledne nosila Marta převozníkovi oběd. Převozník sedával v malé chatě, ze které Martu vyhlížel. Jmenoval se Antonín Fešar a byl to její otec. „V chatě měl postel, na které přespával, a malá kamínka,“ vzpomíná Marta Hájková. „Koruny za převoz vybíral tatínek do malé nádoby. Jednu korunu za osobu.“ Na jaře pluly po hladině ledové kry, kterým se převozník musel vyhýbat. Držel v rukou veslo a odstrkoval kusy ledu od loďky.

V březnu roku 1922, kdy otec ještě fáral a na přívozu pracoval jeden z jeho předchůdců, se přes Odru plavily čtyři děti Kozielovy z Mariánských Hor. „Osmiletý Evžen, devítiletá Zdenka, jedenáctiletá Bohumila a třináctiletá Arnošta si vyšli na vycházku s kuchařkou, jež pracovala v otcově hostinci. Děti chtěly najít první sněženky. Na mariánskohorském břehu žádné nebyly, ale u přívozu se dozvěděli, že na opačném břehu si nějaké natrhají,“ popsal událost historik Tomáš Majliš na webových stránkách sdružení Pestré vrstvy. Shodou nešťastných okolností se přívoz převrhnul a všechny děti zahynuly.

Od října 1938 byl přívozům i plovoucím lávkám přes Odru konec. Lhotka i Hošťálkovice leží na Hlučínsku a obě vesnice se po Mnichovu staly součástí Hitlerovy Třetí říše. Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 bylo území mezi Opavou a Ostravou součástí Pruska – odtud název Prajzská, jak se Hlučínsku běžně říká. Po Mnichovu 1938 obsadila Hlučínsko německá armáda. Obyvatelé se stali německými občany, hranice říše kopírovala u Lhotky koryto Odry a děvče už tátovi obědy nenosilo. Dva kilometry po proudu vede přes Odru most, který spojuje Hlučínsko s Ostravou. Na mostě hlídkovali vojáci a kdo chtěl přes hranici, musel tudy.

Co to něseš v te travničce?

Lhotka. Petřkovice. Koblov. Vesnice sousedící na levém břehu Odry mají uhelnou historii. Přibližně 25 tisíc let předtím, než se Marta ve Lhotce narodila, se tady pravěcí lidé hřáli u ohňů, do kterých přikládali uhlí, a vyráželi do Moravské brány na lov mamutů. Kopec Landek v Petřkovicích je zřejmě nejstarším místem na světě, o kterém archeologové zjistili, že tam člověk poprvé topil uhlím. Ve srázu pod Landekem vyhřezla uhelná sloj na povrch a s nadsázkou by se dalo říct, že už v těch pravěkých dobách zakládali lidé na Landeku živobytí spojené v tomto kraji s uhlím.

Fešarovi ze Lhotky byli typickou rodinou v té části Hlučínska, která sousedila s Ostravou. Muži kopali uhlí nebo pracovali v hutích a po práci obdělávali půdu. Ženy se staraly o děti a hospodářství, takže rodina měla hotové peníze, uhlí do kamen i vlastní jídlo. Také Fešarovi měli pole. Na 12 arech pěstovali brambory a obilí. Půl napůl. Kde rostly v jednom roce brambory, tam je napřesrok střídalo obilí. Marta Hájková si pamatuje jména sedláků, kteří ve Lhotce hospodařili ve velkém: „Černík, Sýkora, Holajn, Bortlík, Rýda, Olšák, Hajduk, Řeha, Poruba.“ Sedláci měli koně, se kterými orali vlastní pole a pomáhali malým hospodářům.

Když bylo třeba, pracovala matka u sedláka Černíka, který pak Fešarům oral pozemek. Své koně a dobytek pásli sedláci v místě zvaném Stará Odra. V dobách, kdy řeka ještě meandrovala, pulsovala v krajině prostorem a časem, odřízl proud Odry od vlastního těla slepé rameno. V něm se voda zastavila a vzniklo protáhlé jezero obklopené loukami. Sem zvířata z pastvy chodila pít. Žily tady žáby a pásly se tu husy z vesnice. Také Fešarovi měli husy. Ráno je Marta vypustila a houser odvedl hejno na Starou Odru.

„Jak jste mluvili?“ ptám se Marty Hájkové. „Za první republiky po našemu. A to byla někdy potíž, protože jsme mluvili jenom po našemu. Hlučínsky. Česky, ale nářečím. Potom jsme šli do první třídy, ale neuměli jsme pravopis. My jsme neuměli mluvit česky. Mluvilo se jenom: ‚Kaj iděš? Kaj ši byla? Co to něseš v te travničce?‘ Tak se mluvilo. Ale přišli jsme do školy a byli tady čeští učitelé. A my jsme neuměli česky.“

Nebylo co ukrást

Uhlí se poblíž Lhotky těžilo v jámě Oskar. Otec Antonín Fešar byl na Oskarce střelmistrem. Pracovat v podzemí s dynamitem byla kvalifikovaná profese, proto střelmistr vydělával víc než obyčejný horník. Rodina si proto mohla dovolit stavbu nového domu. Staré stavení pokrývala střecha ze slaměných došků, přivázaných povříslem. Na Prajzské byly doškové střechy velmi rozšířené a pro Paměť národa vyprávěl o rodné chalupě s doškovou střechou také Josef Kubný z Kobeřic.

Starý domek, ve kterém Marta prožila první léta svého dětství, neměl na dveřích zámky. „Tehdy se v chalupách nekradlo. Nebylo co ukrást.“ V roce 1931 Fešarovi původní stavení strhli, zbytky zdiva, dřevo a hliněné omítky vyvezli na zahradu a postavili nový dům. „Byla tam kuchyň, ložnice a pokojíky pro babičky,“ vypráví Marta Hájková. Jen co se stavbou skončili, zřítil se na otce v šachtě kus stropu a málem ho zabil. Měsíce ležel v petřkovické nemocnici v sádrovém lůžku, a když se vrátil domů, na Oskarce už pracovat nemohl.

Dva roky se invalida zotavoval ze zranění. Pracoval ve Lhotce jako obecní hlídač a později získal místo u přívozu. Výdělek z převoznictví by však rodině nestačil. Bývalý střelmistr proto dělal, co mu přišlo pod ruku, a když někdo něco potřeboval, obrátil se na něj. Marta Hájková vzpomíná, jak před Velikonocemi zabíjel celé vesnici kůzlata. Kůže si nechal, a když Lhotkou projíždělo auto „hadry – kožky – železo“, prodal kůže za korunu jednu. V Petřkovicích měl firmu řezník Fiedler, a když nebyl otec na přívoze, sedl na kozlík a vozil s koněm Fiedlerovo maso do Lhotky, kde měl řezník obchod. Koně měl Fiedler ve stáji u sedláka Černíka.

Jak se honil král

„My děti jsme klečely před oltářem. To místo před lavicemi až k oltáři bylo zaplněné. Ani jsme si neměly kam kleknout. Všechno bylo zaplněné. Lavice byly číslované a každá rodina měla v lavici své číslo. I když maminka nebo tatínek přišli později, to místo bylo jejich. Neobsazené. Pokud naši nestihli do kostela jít nebo byli nemocní, nabídli místo sousedce: ,Zítra do kostela nepůjdeme, můžete si tam sednout.´ Protože každá rodina měla jenom jedno místo. Buď šel do kostela otec, nebo maminka, ale my děti jsme v lavicích sedávat nesměly.“

Do kostela Všech svatých, na který Marta Hájková vzpomíná, chodili věřící ze Lhotky dva kilometry stoupáním do Hošťálkovic. Ve Lhotce měli jen malou kapli. Možná také proto býval hošťálkovický kostel tak plný. Místa v lavicích se v rodinách dědila. Fešarovi měli své číslo ve třetí lavici od konce a zdědili ho po babičce. „Když šla maminka s tátou do kostela společně, musel jeden z nich stát,“ říká.

Jednou v roce nastala příležitost, kdy do Lhotky přicházeli lidé nejen z Hošťálkovic, ale také z dalších vesnic v okolí, a dokonce i z Hlučína a velké Ostravy. Lidová slavnost, která v květnu lákala zástupy, se nikde jinde nekonala a koná se tam dodnes. Připomíná legendu z doby Třicetileté války o tom, že ve Lhotce byl zajat švédský král, který se svým koněm uvízl ve slepých ramenech Odry.

Slavnost se jmenuje „Honění krále“, a když byla Marta Hájková ještě dítě, byla to událost, na kterou se vesnice těšila celý rok. Několik dní předem žehlila děvčata kroje určené pro tuto příležitost. Pletly se věnečky a slečny ve věku kolem osmnácti tvořily družinu. Chlapci chystali koně. Několik desítek jezdců se při slavnosti shromáždilo na louce mezi vesnicí a řekou. Králem se stal mladík, který na hřbetu koně v trysku po lukách ukořistil šátek připevněný na dřevěné tyči zabodnuté do břehu. Dívčí družina tancovala Slezskou besedu a král měl právo vybrat si královnu.

Místo kroje uniforma

Celé dětství sledovala Marta starší děvčata, jak se na slavnost připravují, jak škrobí krojované šaty, jak tancují besedu. Nemohla se dočkat, až přijde ta chvíle, kdy oblékne kroj a také bude tancovat. Bylo jí 14 let, zbývaly jen dva tři roky, ale nadějím byl konec. V roce 1939 už se v květnu netancovalo. Chlapci na koních už se tryskem nehnali kolem Odry. Nacisté slavnost zakázali, muži museli do wehrmachtu a místo kroje oblékla děvčata bílé košile s uzlem u krku – uniformy Bund Deutscher Mädel (BDM), Svazu německých dívek.

„Bratranci Erikovi bylo sedmadvacet, když musel na frontu. Přijel domů na dovolenku, oženil se, odjel a už jsme ho nikdy neviděli,“ vypráví Marta Hájková. „Byli jsme Německá říše a naši chlapi museli na vojnu všichni. Potom tady nebylo svobodných kluků. Nebylo manželů. Když jsme se chtěly vdát nebo jsme chtěly nějakého muže, musely jsme do města. Ve městě, v Ostravě za Odrou, byl protektorát a tam kluci nemuseli do války. Ale my – Hlučíňáci? Naši kluci museli rukovat.“

Jen co Hitler zabral Hlučínsko, bylo vše jinak také ve škole. Sotva se naučila pořádně česky, byla čeština zakázána a děti začínaly znovu, jenže v němčině. Do první měšťanky v Hošťálkovicích nastoupila Marta v září 1938, ale už v listopadu byla zpátky ve Lhotce v obecné škole. Německý jazyk byl základ a stejné to bylo třeba s dějepisem. Na české dějiny měly děti zapomenout.

„Všechno bylo najednou německé. Jméno německé. Vesnice německé. V obchodech se nesmělo mluvit česky. A mezi Prajzáky, mezi našimi Hlučíňáky se našli takoví lidé, kteří byli šťastní, že Němci přišli. Sice to byli Češi, ale myšlením Němci. To byli takoví hlídači. To byli takoví strážníci, takoví policajti. Dávali pozor v obchodech, aby se nemluvilo česky. Chudáci obchodníci. Třeba paní Jahůdková v obchodě. To byla Češka, to nebyla Prajzula. Neuměla slovíčko německy, a tak se česky mluvilo tajně,“ vypráví.

V roce 1942 už německy uměla dobře a začala jezdit do školy v protektorátu za hranici říše. Ze Lhotky chodívala každé ráno pěšky zkratkou přes louky kolem Odry až k hraničnímu mostu, prošla kontrolou a dál tramvají do Ostravy, na německou obchodní akademii v Žerotínově ulici. Nikoho v Ostravě neznala, před válkou se do velkého města podívala jen několikrát, Ostrava ji nezajímala. Žila na Prajzské, a když bylo třeba něco zařídit nebo nakoupit ve městě, jelo se do Hlučína. Také velká hornická nemocnice, ve které se otec léčil po těžkém zranění na šachtě, byla v sousedních Petřkovicích, takže pro děvče ze Lhotky byla Ostrava za řekou cizí daleké město.

Bomba spadla u lesa

„Americký průzkumný letoun našel na nádraží v Moravské Ostravě stovky vagonů s vojenským materiálem a cisternami na pohonné hmoty. Tajný plán k operaci v Ostravě byl rychle hotov,“ píše historik Vlastimil Hela v knize “Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme…”. V roce 1944, kdy Marta Hájková obchodní školu dokončila, se strategická průmyslová Ostrava stala terčem spojeneckého bombardování, které zasáhlo nejen samotné město, ale bomby padaly za jeho západní a severní hranici také do obcí od Hlučínska po Bohumín.

Nálety armády USA v okupované střední Evropě začaly masivně koncem roku 1943 po dobytí jižní Itálie a obsazení základen v Bari, Foggii a Torrettě. Odtud startovaly stovky bombardérů B-24 Liberator a B-17 Fortress, doprovázené stíhačkami P-51 Mustang a P-38 Lightning. V úterý 29. srpna 1944 zaútočilo na Ostravu 400 bombardérů. Cílem byly rafinerie v Přívoze a Bohumíně, nádraží v Moravské Ostravě, doly a průmyslová oblast Vítkovic, včetně rafinerie Julia Rütgerse. Nálet se odehrál v pěti vlnách od Výškovic na jihu až po Bohumín na severu.

Přesný počet obětí není znám. Odhady překračují 500 mrtvých. Z obytných čtvrtí byla nejvíce poškozena Moravská i Slezská Ostrava, Vítkovice a Zábřeh, z průmyslových objektů pak především Vítkovické železárny se škodou vyčíslenou na 34 milionů protektorátních korun. A ve vzpomínkách Marty Hájkové zůstala i tragédie, které se stala svědkem ve Lhotce. Obyvatelé Ostravy a okolí byli na letecké poplachy zvyklí. Spojenci létali pravidelně bombardovat především průmyslové oblasti v dnešním Polsku. Přelétávali nad Ostravou, ale bomby nikdy nepadaly. Německé úřady sice vždy před nebezpečím varovaly, lidé si však zvykli a začali varování podceňovat. Také Marta Hájková zůstala ten den doma u oběda, to jí však pravděpodobně zachránilo život.

„Byla tam chalupa přímo u lesa. Chovali krávy a dobytek. A tam jsme se vždycky se sestrou schovávaly – že je to v lese, že tam bombardovat nebudou. Ten den byl ale poplach akorát v poledne a my jsme obědvali,“ popisuje po 80 letech Marta Hájková chvíle, kdy se nad Ostravu blížily bombardéry. „Seděly jsme u oběda a do lesa jsme nešly. A zrovna dostali přímý zásah. Z té chalupy nezůstalo nic. Ti lidé… Věci byly po stromech – krávy, všecko. Nezůstalo tam vůbec nic. Lidé tam zůstali, Grygarčíci. Akorát ta nejstarší, Danuše se jmenovala, nebyla doma. Byla ve městě. Tak ta akorát zůstala naživu. Jinak všichni ti obyvatelé…“

„Šla jste se tam podívat?“ ptám se. „Nebylo se na co dívat…,“ vysvětluje tiše.

Táta mezi mrtvolami

Až do chvíle, kdy začaly padat bomby, prožívali lidé na Hlučínsku válku, která byla někde v dálce – na východě v Rusku, na západě ve Francii, na jihu v Itálii nebo v Africe. Tam všude umírali Prajzáci v uniformách wehrmachtu a domů o tom pošťáci přinášeli stručné úřední zprávy. Teď ale byla válka tady, teď zabíjela přímo ve Lhotce. Osmnáctiletá Marta viděla také vybombardovaný domek rodiny Michálkových u cesty ze Lhotky do Petřkovic. „To je tam, kde dnes jezdí autobus do Ostravy, tam měli hodně dětí,“ říká.

Už si nepamatuje, kdy přesně to bylo, ovšem vzpomíná na dobu, kdy musel táta jezdit na práci do Německa. Úřady ho poslaly do továrny poblíž Ratiboře. Dělal vrátného. A tam si válka otce našla, byť na frontu nemusel. Na jaře 1945 obsadila továrnu Rudá armáda, a když Rusové viděli otce ve služební uniformě, vzali ho do zajetí a deportovali do Ruska. Nevěděl, kde je, ale už podruhé v životě byl blízko smrti. V zajateckém lágru vypukla epidemie úplavice, nemocí vyčerpaní muži leželi jeden vedle druhého ve sklepě, kde na podlaze umírali. Antonín Fešar byl mezi nimi. Viděl, jak jiní zajatci tahají mrtvoly ze sklepa. On přežil.

S muži z Hlučínska si Rusové často nevěděli rady. Považovali je za Němce, ale nechápali, proč mluví česky, proč jim docela dobře rozumějí. V zajetí drželi také několik Rakušanů a jeden z nich Fešarovi poradil, ať se hlásí, že je z Rakouska. Tak se někdy na podzim dostal Martin otec do Vídně, kam si pro něj před Vánocemi dcera přijela a přivezla ho domů. Byla by ve Vídni ještě chvíli zůstala, tak ohromné město dosud neměla šanci spatřit. Ovšem vídeňské kolo v Prátru bylo rozbité bombardováním, doma měli starosti, tak se jelo do Lhotky, jak nejrychleji to bylo možné.

Strašně jsem se styděla

„Brantice jsou malá víska, dlouhá jako pohádka, chaloupečky jako klícky, kolem každé zahrádka. Do června tu žili němci a pak přišel slavný den, přišlo vojsko, osadníci a ti řekli: ‘Němci, ven!’ Pořádek se udržoval, to už není pohádka, na zámku se usadila ta vojenská posádka.

Němcům se to nelíbilo, byl to velmi vzpurný lid, zastřelili jednu babu a pak už byl zase klid. Vojáci se měli k světu, však to byli Hanáci, jak se na to rozkévali, hned se vrhli na práci. Vyháněli němce z domů, zavřeli je do zámku, střídali se ve hlídání, šlo to jako po drátku.“

Přibližně pět kilometrů jihozápadně od Krnova leží vesnice Brantice. Do vyhnání německého obyvatelstva v roce 1945 byly Brantice německou obcí. Říkačku nazvanou „Brantická balada“, ve které jsou Němci záměrně psaní s malým ‘n’, stvořil neznámý autor v létě krátce po skončení války a je uložena v Zemském archivu v Opavě. Popisuje událost, kdy českoslovenští vojáci bez soudu a práva zastřelili před zraky německých obyvatel včetně dětí manželku bývalého starosty. Neoznámila, že jsou v jejím domě ukryté zbraně. Také sousední Lichnov byl německou vesnicí a v roce 1946 tam pracovní úřad přidělil místo Martě Hájkové.

Absolventka obchodní akademie nastoupila v Lichnově do kanceláře továrny na punčochy, kterou stát zkonfiskoval německému majiteli. Nastěhovala se do domku po Němcích, kam ji z punčochárny poslal národní správce. „Jmenoval se Sokol a nechal si říkat ‘šéfe’,“ vzpomíná pamětnice. V továrně pracovalo asi 300 zaměstnanců, noví osadníci z vnitrozemí, převážně z Hané. „Někteří Němci tam také ještě pracovali, většinou ženy. Všechny jejich sousedy a příbuzné Češi vyhnali,“ vzpomíná. Na Hlučínsku k odsunu až na výjimky nedošlo, takovou zkušenost z domova neměla. Tady naslouchala německým ženám, jak vyprávějí o tom, co od konce války prožily. „Měly v očích slzy a já také. Strašně jsem se styděla.“

Několik let po válce obnovili v rodné Lhotce slavnost „Honění krále“. Marta si však vysněnou Slezskou besedu s ostatními družičkami nezatancovala. Byla už příliš dospělá.