The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Hajná (* 1929)

• narozena 19. května 1929 v Ledochovce na Volyni

• vyrůstala na území Polska, zažila sovětskou i nacistickou okupaci Volyně

• Sověti rodinu označili za kulaky

• deportaci na Sibiř zabránila druhá světová válka

• bratr Vladimír musel narukovat do Rudé armády, padl do zajetí a zbytek války strávil v zajateckém táboře

• druhý bratr Antonín sloužil ve Svobodově armádě

• sestru Libuši zavraždili banderovci

• v dubnu 1947 pamětnice reemingrovala do Československa

• usadila se v Karlových Varech

„Pamatuji si paní, která měla před porodem. Ukrajinští nacionalisté přišli a rozřízli jí břicho.“ Takto vzpomíná Jiřina Krušinová, která strávila dětství na území Volyně, kde žily během druhé světové války tisíce českých krajanů po boku Poláků a Ukrajinců. Svoboda ale nepřišla ani s osvobozením Volyně Rudou armádou: banderovci v oblasti působili i nadále a v roce 1945 dokonce zavraždili její sestru Libuši.

Jiřina Hajná, rozená Krušinová, se narodila 19. května 1929 v obci Ledochovka na Volyni do rodiny českých krajanů, kteří na území tehdejšího carského Ruska přišli ve druhé polovině 19. století. Otec Václav hospodařil a provozoval hospodu, kde mu pomáhala i Jiřina a její tři sourozenci. V bojích první světové války byl těžce raněn a následkem toho měl o 10 centimetrů kratší pravou ruku.

Za Sovětů

Území Ledochovky a celé západní Volyně se po první světové válce stalo součástí Polska. Jiřina proto chodila nejdříve do česko-polské školy České matice školskév Lucku. V září 1939 obsadila Polsko z východu Rudá armáda a začlenila toto území do Sovětského svazu (SSSR) – proto nový školní rok už musela studovat na škole sovětské.

Začlenění do SSSR mělo málem tragický dopad na celou rodinu: i na nově obsazených územích Sověti zavedli kolektivizaci a rodinné hospodářství Krušinů chtěli rovněž vtělit do kolchozu. Když odmítali, chtěli je všechny poslat jako kulaky na Sibiř. Plánovanou deportaci přerušila druhá světová válka. V červnu 1941 byl SSSR napaden nacistickým Německem. „Z tatínka udělali kulaka. Tehdy jsme už měli asi 18 hektarů. Měli nás vyvézt na Sibiř. Každou chvíli se tam vyváželo. Taky jsme už byli v tom hlášení, aby nás odeslali. Přišli třeba v noci a sousedi do rána nevěděli, že ten dotyčný soused tam už není. Ale bratr nešel, a tak ho vzali v sedmadvaceti letech do armády,“ vzpomíná.

Bratr Vladimír Krušina (1914–2001) byl v roce 1941 odveden do Rudé armády do Dubna. Začátkem války mezi Sověty a Německem padl do zajetí a jako sovětský zajatec byl umístěn do tábora v západoněmeckém Westfálsku. „To jsem už byla z Lucku doma, když byl Vláďa pryč. Byl v zajetí, tak jsme mu tam posílali kilový balíček – kilo suchého chleba do toho Westfallen Munden,“ říká. I přes špatné zacházení se díky pracovitosti dostal do kuchyně a vydával zajatcům jídlo. Tehdy se seznámil s místní Němkou, se kterou se později oženil a zůstal v Hannoveru. Do Československa v letech komunistického režimu ale nemohli cestovat.

Co chtěli, to jsme jim dali

Za nacistické okupace byla povinná školní docházka zrušena. Na Volyni se pamětnice stala svědkem střetu banderovců (ukrajinských nacionalistů) s Poláky a partyzány. „Ano, byli u nás partyzáni. S banderovci se pořád střetávali. Byli jsme na roztrhání. Třeba večer jich přišla plná místnost se zbraněmi. Co chtěli, to jsme jim dali. Nevyhrožovali, ale věděli jsme, že jim to bez diskuze musíme dát. Partyzáni i banderovci. Jedni o druhých nemohli vědět. My jsme tam byli jen na to dávání,“ vzpomíná.

Okupační správu na území Volyně měli na starost hlavně Ukrajinci kolaborující s nacistickým Německem, kteří vystupovali především proti místnímu polskému obyvatelstvu. Hlavně  v období od února 1943 do února 1944 páchali ukrajinští nacionalisté sdružení v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě válečné zločiny, které vešly do historie jako Volyňský masakr.

Krušinovi museli stejně jako všichni další bez rozdílu národnosti odvádět Němcům a ukrajinským nacionalistům část své úrody z hospodářství. „Museli jsme odevzdávat všelijaké kontingenty jako prasata, obilí a to všechno. To už na to byl ustanoven nějaký výbor. Ale většinou to měli na starosti Ukrajinci. Protože když tam přišli Němci, tak jim jakoby dali Ukrajinu. S Polákama se strašně neměli rádi, nesnášeli se. Byli jako za Poláků komunisti. Poláci například přijeli do vesnice a smíchali jim popel s obilím, peřím. Dělali jim zle, takže když Polsko nebylo, tak jim to Ukrajinci vrátili. Taky si pamatuji paní, která měla před porodem. Přišli a rozřízli jí břicho. Tak dělali Ukrajinci Polákům,“ popisuje.

Oblast západní Volyně byla na jaře 1944 osvobozena jednotkami Rudé armády. Tisíce československých krajanů z Volyně se potom přihlásily do nově vzniklého 1. čs. armádního sboru. Dobrovolně do něj vstoupil Jiřiny druhý bratr Antonín Krušina (1917–2001). Zúčastnil se bojů na Dukle, kde byl zraněn.

Ve zmenšené míře působily na území Volyně i po osvobození jednotky Ukrajinské povstalecké armády (banderovců). Z neznámého důvodu byla v roce 1945 banderovci zavražděna Jiřinina sestra Libuše (1922–1945). Ta se provdala na Krupě za Václava Drbohlava. Roku 1945 byl zastřelen i její manžel, veterán Svobodovy armády. Tragická událost se stala při kontrole dokladů, když jel do mlýna zjistit, jestli už má semleté obilí.

Reemigrace do Československa

S koncem druhé světové války se otevřely možnosti reemigrace volyňských Čechů do Československa, kde už mezitím zůstali krajané, kteří přišli do země jako vojáci s 1. čs. armádním sborem.

Možnost reemigrace z Volyně využila v dubnu 1947 i Jiřina Krušinová s rodiči. Po příjezdu do Československa ji z reemigračního střediska vyzvedl bratr Antonín, válečný veterán, u kterého pracovala na poli. Později se provdala za Borise Hajného, který po druhé světové válce osidloval severozápadní pohraničí a na Hoře Svatého Šebestiána převzal hospodu s řeznictvím. V roce 1948 se jim narodila dcera Jiřina.

Na doporučení bratrance se koncem čtyřicátých let manželé přestěhovali na Karlovarsko. Nejdříve bydleli v jedné místnosti v obci Mezirolí, později získali malou prodejnu v Bohaticích, dnešní části Karlových Varů. Jiřina zde prodávala maso. V roce 1951 se Hajným narodila druhá dcera Marie.

Na radu kamaráda šel v padesátých letech manžel Boris pracovat do uranových dolů v Jáchymově. „Manželův kamarád šel sám od sebe na rok na brigádu do Jáchymova. Kopal tam. Byli smluvení, že když přijdou na nějakou žílu uranu, tak z toho měli velké peníze. My jsme byli spokojení, dostávali jsme příděl z Ruska i příděl oblečení,“ říká.

Později pracoval Boris Hajný v Elektrosvitu, kde působil až do odchodu do důchodu. V e stejném podniku, který výráběl pouliční lampy, pracovala i pamětnice. Krom toho vyměnila celou řadu dalších zaměstnání – od práce na dráze u závor po převzetí prodejny Pramen, kde opět prodávala maso a uzeniny, pozici prodavačky v potravinách a naposledy pokladní v Meteoru. Jiřina Hajná byla katolického vyznání, zato její manžel pravoslavného, od kterého před svatbou konvertoval. Zemřel v roce 1996.

Dům v Bohaticích, ve kterém pamětnice prožila čtyřicet let svého života vykoupila Becherovka a současné době je zbourán. Dnes žije Jiřina Hajná ve svém vlastním bytě v Karlových Varech-Drahovicích.