Jiří Hajner

„Vždy, když se něco přihodilo, bolševici nás svolali do největší haly a prezentovali nám určitý pamflet, od nás se očekávalo, že jednotně vyjádříme nesouhlas a podepíšeme se proti němu. O tom mluvil ředitel, předseda KSČ, a my poslouchali. Já jsem se nesměle ozval s tím, že bych dokument i podepsal, ale chtěl bych si ho nejdříve přečíst, zda by nám ho mohli přečíst. To je ale rozzuřilo. Tvrdili, že jim musím věřit, a pokud oni řeknou, že je něco špatné, pak to špatné je. Sehnal jsem si ten manifest a tajně ho ukazoval lidem, aby si ho přečetli, třeba na záchodě. Když se to provalilo, zavolali mě k sobě a vystavili mi výpověď. Tehdy jsem pracoval u ČKD už řadu let. Předložil jsem asi deset zlepšováků, byl jsem ve Vědeckotechnické společnosti. Prostě si mě zavolali a dali mi výpověď.“

„Poprvé v životě jsem se bál. Nejdříve stříleli na Muzeum, protože nevěděli, kde přesně jsou. Mysleli si, že Muzeum je rozhlas, a proto bylo Muzeum rozstřílené. V následujících dnech přijeli před rozhlas a my jsme vlezli na jejich tanky. Oni vylezli ven a koukali, a my jsme s nimi mluvili rusky, jazykem, který jsme se učili ve škole. Na první pohled to byli lidé s neevropskými rysy. Někdo mi později vysvětlil, že to je první úderná síla. Když vypukne konflikt, pošlou právě tyto méně kvalitní jednotky, počítá se s tím, že zahynou. Nebyli to Rusové, ale lidé z různých republik, neevropského typu. Měli na uších sluchátka, pak zalezli do tanků a náhle začali střílet. Utíkali jsme, schovával jsem se v paralelní ulici u rozhlasu, v jednom z domů. Ten, co se bál víc, mě z úkrytu vyšťouchl... To jsem opravdu zažil. Ani nevím, jestli tam někoho zastřelili, ale myslím, že ne.“