The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hajný (* 1939)

• narozen v roce 1939 v Českých Dorohostajích na Volyni

• otec vojákem Svobodovy armády

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze

• v letech 1964–1969 členem KSČ

• v letech 1973–1976 a znovu od roku 1987 vydával samizdatový časopis Res Publica

• v roce 1984 podepsal Chartu 77

• disident a aktivní účastník mnoha demonstrací

• několikrát zatčen a vyslýchán na StB

• během demonstrace v srpnu 1988 jej brutálně zbil major StB JUDr. Zdeněk Šípek

• v roce 1994 svědčil při odsouzení JUDr. Zdeňka Šípka

Ing. Vladimír Hajný se narodil v roce 1939 v Českých Dorohostajích na Volyni. V mládí vstoupil do KSČ, a až do třiceti let věřil její ideologii. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy pochopil, že strana vede zemi do záhuby a vystoupil z ní. Několik let potom vydával ilegální časopis Res Publica o skutečných poměrech v zemi. V roce 1984 podepsal Chartu 77 a od té chvíle se aktivně zapojil do disentu. Několikrát byl zatčen a vyslýchán na StB.

V Dorohostajích na Volyni

Vladimír žil až do svých sedmi let v české vesnici Dorohostaje na Volyni. Bylo to hlavně ve válečném období, a tak jeho vzpomínky mají spíše negativní charakter. Jeho otec Václav byl levicově založený, a proto byl v období, kdy byla Volyň obsazena Sovětským svazem, funkcionářem v kolchozu. „O otci věděli, že je levičák, a tak si sovětská vlast vzpomněla, že by mohl dělat účetního v kolchoze. Protože byl na schůzích aktivní, tak ho poslali na školení někde k Moskvě. Tam je zaučovali, aby mohli zakládat kolchozy a být účetní. Ale samozřejmě každý účetní, každý funkcionář, když vzápětí přišli Němci, tak měl problémy.“ Otce tyto problémy naštěstí nestály život, protože se za něj přimluvil dědeček pamětníka, který byl jako hudebník v okolí velmi oblíbený a vážený.

S rodným domem má Vladimír Hajný spojenou ještě jednu velmi silnou vzpomínku. Před jeho očima totiž banderovci zastřelili ruského důstojníka Michaela Suchobokova, který u nich v tu dobu bydlel: „Hráli jsme si se sestrou na posteli a doma byl jenom dědeček a babička. Rodiče ne. Skákali jsme tam prostě přes sebe. Dědeček ležel před námi na posteli a ještě tam byl jeden z těch, který utekl z nacistického koncentračního tábora. Ruský občan. Učitel. Jmenoval se Michael Suchobokov. A ten říkal: ,Děduška, já vám jišco opravlju sapogi.‘ Že mu jako spraví ještě boty, než odejde. Protože chtěl utéct, chtěl pokračovat dál. A v tu ránu, jak my si tam takhle hrajem, se ozval strašnej výstřel. To člověk nezapomene takovou věc. Ta kulka mu šla přímo do hlavy. Jak ten Michael Suchobokov seděl u toho verpánku, tak ji dostal přímo do hlavy. A ten dotyčnej, co střílel, byl banderovec, Ukrajinec, s největší pravděpodobností. Dostal za úkol zlikvidovat toho důstojníka. On ten Michael Suchobokov byl údajně důstojník. Někde od Orla. A protože oni ho vymákli, tak je chodil cvičit. Už to nechtěl dělat a chystal se, že odejde z té oblasti a bude pokračovat dál. I když ke Stalinovi se samozřejmě moc vracet nechtěl. Protože všichni věděli, co Stalin s těma, co se dostali do zajetí, dělá. A my jako děti jsme tam seděli a hráli si. A jen se ozval výstřel, tak babička: ,Ježišmarjá, zabili Mišku.‘ A ten hlas se ozval: ,Drž hubu, stará! Nebo si to vyřídím i s váma.‘“

V roce 1944 otec vstoupil do československého sboru a později se zúčastnil bojů o Dukelský průsmyk. Matka s dětmi tak zůstala na Volyni sama, bez muže. Což v době, kdy byl skoro každý den v okolí zavražděn banderovci nebo bandity nějaký člověk, nebyla jednoduchá situace. Vladimír Hajný vzpomíná, jak jim jednou na dvůr přivezli mrtvé sovětské vojáky.„Přivezli k nám na dvůr velký množství vojáků, kteří byli mrtví. Na vozech leželi. Já si pamatuju, jak leželi v té slámě, v té řezance, jak jim tekla ta krev. Jak jim tekla ta krev, tak se jim ta řezanka přilepovala na ty obličeje. Jako dítě jsem se na to koukal. A potom dodatečně jsem se dozvěděl, že banderovci jim v obličeji vyřezali hvězdy. To bylo v té době, jak sovětská armáda to tam zabírala a enkavedisté to tam začínali čistit. Tak banderovci na ně zaútočili. Například tam byl známý sovětský generál, hrdina od Kursku Vatutin (Nikolaj Fjodorovič Vatutin), byl tam právě v té naší oblasti. Zajali ho Ukrajinci a zastřelili. Takže si pamatuju, že to byl také otřesný okamžik. Několik vozů, asi sedm nebo osm ruských vojáků, který ta patrola přepadla, a tímhletím způsobem je zlikvidovali. Na postrašení sovětských komisařů, kteří tam také řádili. Protože oni se nějaké velké výslechy nedělaly. Když bylo nějaké podezření, tak šel na Sibiř nebo něco horšího.“

Reemigrace z Volyně byla pro Čechy spíše záchranou. Československo bylo proti ní oázou klidu. Rodina Hajných odjížděla v roce 1947. Bylo to zrovna v období, kdy v oblastech, kde za války probíhaly nejtěžší boje, vypukl hladomor a zbídačení lidé houfně přijížděli do západní Volyně žebrat nebo vyměňovat potraviny za zlato. „To bylo po válce v 47. roce v zimě. Oni jezdili na těch vagonech směrem do těch bohatějších oblastí. Z toho vylidněnýho Sovětskýho svazu od Brjanska. Města Brjansk, Orel a Kursk. A tyhlety všechny města, co tam byly, byly úplně bez obživy. Takže oni jezdili na západ. Také na Ukrajinu, že jsou tam sedláci. Já si pamatuju, jak s těma pytlema na zádech chodili. Klepali a prosili: ,Kusóčok chleba. Dejte nám kusóčok chleba.‘ Máma jim vždycky něco dala. To byly procesí. To bylo v 47. roce. A když jsme sem přijeli, tak tady velká sláva a komunistická strana hlásila: ,Každý třetí rohlík, co tady jíte, občané Československa, je ze Sovětského svazu. Poděkujte jim.‘ A maminka říkala: ,Kdyby věděli naše český lidi, z jakého utrpení je tam ten hladomor v Rusku, aby Vy jste tady mohli jíst ten třetí rohlík, tak byste ho ani nevzali do pusy.‘ A to měla pravdu.“

První roky v Československu

Rodina se usadila v Šumperku, kde otec jako válečný veterán obdržel po německé rodině Schubertů hospodářství s 10 ha polností. Ani po zkušenostech z Volyně ale neustoupil ze svého levicového přesvědčení. Jeho názory byl ovlivněn i Vladimír a trvalo mu několik let, než si uvědomil lživou politiku KSČ.

Otec měl velké problémy s alkoholem a kvůli tomu se o hospodářství nestaral tak, jak bylo potřeba. Jako člen KSČ také neprotestoval proti kolektivizaci a stal se jedním z prvních členů nově založeného JZD. Matka však měla úplně jiný pohled na svět, a tak v domácnosti docházelo k častým názorovým střetům. „Táta vzhledem k tomu, že byl notorický alkoholik, tak nijak nebazíroval na tom hospodářství. Navíc byl komunista, který vstoupil do KSČ. Na rozdíl od matky, která nikdy nezapomněla na kapitalistickou polskou republiku Pilsudského. To byl její idol. Taky mně o tom pořád vyprávěla, ale já jsem na tom nic nebral. Pořád jsem viděl otce, který to měl lépe srovnané a lépe mně to dokázal vysvětlit. Tím u mě založil levicový směr, který nakonec u mě vedl ke vstupu do KSČ,“ vzpomíná Vladimír Hajný

Matka dokonce v roce 1958 odmítla podepsat zdravici k sedmdesátému výročí narození již mrtvého Josifa Vissarionoviče Stalina. Částečně kvůli neustále opilému manželovi a částečně z přesvědčení. „Táta tenkrát zrovna chlastal a ona byla tak napružená. Tak jim řekla: ‚Když máte ve straně takový darebáky, jako je můj manžel, tak Vám to nepodepíšu!‘ Paní to na ni samozřejmě šla hned bonznout. Tak pro ni přišli policajti a ten jeden ji vedl přes celý město na policii... Samozřejmě z toho nic nebylo. Pouze vyhrožování, aby si příště nic takového nedovolila. Ale jedině z toho důvodu, že otec byl známý jako komunista. To nikomu nevadilo, že je zároveň notorický alkoholik. Mátinka byla jedna z mála, která odmítla podepsat zdravici na narozeniny J. V. Stalina, a to není málo,“ vzpomíná Vladimír Hajný.

Nejprve členem, později odpůrcem

Vladimír v Šumperku nastoupil na střední zemědělskou školu. Byl ovlivněn otcovými názory, a tak po jejím ukončení chtěl studovat na vojenské škole, aby podpořil komunistický režim. Protože ale pocházel ze zemědělské rodiny, byl místo toho zařazen na zemědělskou školu v Přerově. Po jejím dokončení a povinné dvouleté praxi ve Starém Městě se přihlásil na Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou ukončil s titulem inženýr. V roce 1964 nastoupil na vojnu, kde se ve Vysokém Mýtě učil na náčelníka tajné spisovny a bylo mu doporučeno, že má vstoupit do KSČ. „Já jsem kývl, ani jsem se moc nerozmýšlel,“ vzpomíná.

Po vojně prošel několika zaměstnáními, než v roce 1968 nastoupil v Praze k expediční skupině pro průzkum půd. Bylo jaro 1968, všude vládla uvolněná atmosféra a v novinách se otevřeně psalo o politických procesech v 50. letech. Vladimír si postupně začal uvědomovat, že po celou dobu žil ve lži a o praktikách režimu nic nevěděl. „Člověk vůbec nevěděl, co je to demokracie, co je to svoboda slova. A najednou tohle všechno. Smrkovský tam řečnil vyloženě svobodně a člověk na to jenom zíral.“ O to větší šok pak pro něj znamenala invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tak jako mnoho jiných se snažil přesvědčovat vojáky, aby odešli, že u nás se žádná kontrarevoluce nekoná. Postupem času si začal uvědomovat, že se nic nezmění a režim najede do svých starých kolejí.

Razantní změnu postoje u Vladimíra přinesla až roztržka s otcem. Od té chvíle se Vladimír Hajný rozhodl, že o nespravedlnostech ve státě nebude jen mluvit, ale začne proti nim také něco dělat. Nejprve vystoupil z KSČ a v roce 1973 začal vydávat samizdatový časopis Res Publica. Do něj nejprve opisoval články z novin, které ještě psaly relativně svobodné texty. Později přepisoval zprávy západních rádií, která hlásila skutečnou situaci ve východní Evropě. Vladimír Hajný vzpomíná, že distribuce takového časopisu nebyla jednoduchá, ještě totiž neznal mnoho lidí, kteří by otevřeně bojovali proti režimu, a tak výtisky většinou nechával ležet na stolcích ve vlacích. „Jednak to bylo jen šest čísel, já jsem to dával pro rodinu. Matce jsem to dával. V podniku jsem měl akorát takovýho jednoho člověka, který si brával dva výtisky, a někdy si ani to nevzal. Ale ten byl dost stálej odběratel. Ale já jak jsem jezdil po té republice, po těch akcích, byl jsem vždycky na nějaké křižovatce, kde se různě přestupovalo, a byl jsem v různých vlacích. Z kupé jsem se snažil odcházet poslední a vždycky jsem to tam nechal ležet. A takhle jsem se vždycky nejvíc těch čísel zbavil. Ze začátku to byl list, pak se tomu přidaly dva listy, tři listy. Psal jsem texty ze Svobodné Evropy. Samozřejmě Londýn, BBC, Hlas Ameriky, Washington a takhle.“

Problémy s StB

V práci se Vladimír Hajný seznámil s Čestmírem Vaškem, který byl podobného smýšlení, a stali se z nich přátelé. To nepřerušila ani emigrace pana Vaška do NSR v roce 1970. „Když on odešel, tak my jsme měli celou tu dobu písemný styk. To byly desítky dopisů.“Čestmír Vaško v NSR pracoval pro civilní jednotky, které pomáhaly americkým vojákům sloužícím v NSR v různých činnostech. Inženýr Vaško pracoval jako kreslíř. Pro StB se ale stával značně nebezpečným, a tak byla sledována nejen jeho rodina, ale i přátelé. Kontrolována byla i korespondence s pamětníkem. Přestože si psali o běžných věcech, tušili, že jejich dopisy čte i někdo jiný, a psali v jinotajích. Vladimír Hajný dostal z Německa jako dárek také dalekohled a fotoaparát. To byla pro StB záminka k jeho zatčení. Jako zaměstnanec expediční skupiny pro průzkum půd se totiž dostával k místům, kam obyčejný smrtelník nesměl. Jednalo se o tajné muniční sklady a vojenské prostory. V roce 1973 byl proto předvolán na StB v Šumperku pro podezření z vyzvědačství pro americkou rozvědku. Výslechy se potom ještě několikrát opakovaly a Vladimír Hajný sice raději přestal vydávat Res Publicu, ale po každém předvolání následovala jeho písemná stížnost. Několik dopisů dokonce adresoval i generálnímu prokurátorovi. Za dopisování s Čestmírem Vaško nakonec uvězněn nebyl a v uvozovkách byl v práci jen přeřazen na méně důležité místo, aby se nedostal do styku s utajovanými vojenskými mapami. Bylo na něj ale nasazeno několik agentů StB.

Čestmír Vaško se v létě roku 1977 do Československa vrátil, a to i přesto, že byl několikrát varován před připravovaným procesem s jeho osobou. Měl totiž doma manželku a děti a několikaleté odloučení od rodiny ho k tomu donutilo. Přestože jeho manželce StB slíbilo, že ho po návratu nezavřou, byl nakonec odsouzen k čtyřem a půl rokům vězení za nedovolené opuštění republiky a službu v cizím vojsku. „Tady nešlo o žádnou skutečnou trestnou činnost. Oni chtěli jen zlikvidovat člověka, který byl proti komunismu,“ říká Vladimír Hajný. Přátelství mezi těmito dvěma muži neskončilo. Po ukončení trestu na pana Vaška pamětník čekal u brány mírovské věznice. „První co bylo, tak Vaško po čtyřech a půl roce běžel do řeznictví, kde si koupil dvě kila masa a chleba a potom jsme šli na jeden kopec nad Mírov a teď vyprávěl a jedl to maso. To byla jeho hlavní myšlenka, až vyjde z basy, že se pořádně nají masa.“

Po nástupu perestrojky

Vladimír Hajný se potom na čas stáhl, ale svůj politický názor a přesvědčení nezměnil. Svědčí o tom také obraz Ronalda Reagana, který několik let visel místo Husákova portrétu v jeho kanceláři v novém zaměstnání v Konstruktivě. „Já jsem odebíral moře časopisů v Jungmannce. Jednou jsem sehnal Kansan Uutiset. To jsou noviny finské komunistické strany, a na první stránce byla velká fotografie Reagana. Tak já ho vystřihl. A všude v Československé republice měli v kanceláři Husáka. Já jediný jsem měl Reagana. Já nevím, jak dlouho tam visel, ale pár let to bylo. On byl potom žlutej od toho slunce. Celá Konstruktiva je mamutí podnik. Takže pod tím Reaganem dělníci fasovali. Ke mně pořád jezdilo spoustu lidí.“

V roce 1984 Vladimír Hajný podepsal Chartu 77. Hlavní činnost proti režimu ale nastala po nástupu perestrojky v Sovětském svazu, kdy začal tušit, že komunistický režim se už nemůže dlouho udržet u moci. Od roku 1987 opět vydával samizdatový časopis Res Publica. „To už jsem věděl, že Gorbačov to rozjíždí, tak jsem ztratil ten ostych. Do té doby jsem ho pořád měl, i když jsem byl v Chartě.“ Zúčastňoval se disidentských akcí a StB ho zařadila do kolonky nebezpečný. S železnou pravidelností byl zatýkán pokaždé, když se chystala nějaká akce proti režimu. Jak sám vzpomíná, v tomto období se estébáků již nebál a dával jim to zcela otevřeně najevo. „Na Biľaka, na Jakeše, na Indru a na tyhlety kreatury. Doslova. Na estébé jsem říkal, že to s nima dobře nedopadne. To už jsem si klidně dovolil, když mě zavřeli třeba kvůli Zajícovi. Jak jsem měl tady různý ty zadržení. Tady v Šumperku na nádraží, když jsem přijel, když jsem se sem dostal. Jak se čekala nějaká akce, tak mě nechali přes noc zavřenýho. A tam mě kolikrát dusili. Pamatuju si jednou, v Olomouci mně kvůli Zajícovi dali zabrat. Ne že by na mě fyzicky útočil. Dodnes nevím, kdo to byl. Taky jsem si na něj stěžoval na prokuraturu do Ostravy. Protože říkal, že je z Ostravy. On mně říkal: ,Všiml jsem si, že v Ostravě žádná Charta není. S tou jsme zatočili, jedna báseň. A my se s nima nepáráme v rukavičkách jak v Praze. A Vám se to může stát taky. Zkuste jít k tomu Zajícovi a něco tam dělejte.‘ To byla taková akce, že přijela dokonce armáda. Ségra mně zavolala: ,Volala mně nějaká paní z ROH, abys nikam nechodil. Že je tady armáda a připravuje se velkej útok na ty, co budou vzpomínat u školy na úmrtí Jana Zajíce.‘ Drželi mě tam do rána. Abych nejel do Vítkova. Ale já jsem druhej den k té škole normálně šel. Pak jsem o tom referoval do Svobodný Evropy. Jako skladník jsem v Konstruktivě měl přístup k telefonu. Tohle celé jsem přečetl do Svobodné Evropy paní Ceřovské. Před jednadvacátým výročím okupace naší země vojsky pěti států a o tom, jak v Šumperku sundávali Stalinův pomník.“

V Šumperku pořádal petice na odstranění Stalinova pomníku, přejmenování ulice Lidových milic zpět na Langerovu nebo návrat Masarykova pomníku.

V roce 1988 byl surově zbit majorem StB JUDr. Zdeňkem Šípkem při demonstraci na Národní třídě. „Sedmadvacátého srpna ze mě tam tekla krev. Dostal jsem pořádně zabrat. Do varlat. My jsme mu říkali kuložrout. On mě mlátil do varlat pěstí a Standa Devátý říkal, že s ním měl ty samé zkušenosti... Jak mně tekla krev, tak to mu stačilo. To ho uspokojilo, toho pana doktora. Doktor! JUDr.! To je úroveň. To je charakteristický. A ještě k tomu zástupce náčelníka druhé správy StB v Praze. A takový lidi se neštítili chodit po ulici a mlátit lidi.“

Roku 1994 byl JUDr. Zdeněk Šípek za několikeré zneužití pravomoci veřejného činitele odsouzen na 14 měsíců vězení. Hlavním svědkem byl Vladimír Hajný. „Já jsem ho jako jeden z mála dohnal až do kriminálu... Ten Šípek byl u soudu hrozně hodnej. Při konfrontaci tvrdil, že mě nezná a že mě nikdy neviděl a že lituje toho, jak jsem byl zmlácený.“

V roce 1989, v posledním roce komunistické diktatury, se Vladimír Hajný zúčastnil několika disidentských akcí. Byl například uctít památku Jana Palacha na hřbitově ve Všetatech, za což byl opět předveden na StB. „Oni tam estébáci před hřbitov dávali hromady roští, aby tam nemohl nikdo vlézt,“ vzpomíná. Byl také na pohřbu známého disidenta a básníka Jaromíra Šavrdy.

Ve svobodném světě

Po listopadu 1989 se Vladimír Hajný do politiky už moc nepletl. Měl pocit, že jako bývalý komunista by se neměl angažovat. „Mně ti mladí tenkrát říkali, abych šel do Občanského fóra. Já jsem jim řekl, že my, bývalí bolševici, bysme měli držet hubu a nesápat se po nějaké politické funkci. Neměl jsem o to zájem, protože každou chvíli by to na člověka vytáhli a to nemám zapotřebí.“

Dnes je Vladimír Hajný v důchodu a žije spokojený život se svou ženou Janou v Šumperku.

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, (vitlucuk@seznam.cz)